Mnoho čtenářů zná českého spisovatele Pavla Renčína, a ti, kteří ho neznají, alespoň naráží na jeho knihy ve výlohách knihkupectví. Do paměti se jim zapsal především fantasy trilogií Městské války nebo jejím prequelem Labyrint. Nemá však na kontě jenom fantasy žánr, v posledních letech vydal i thrillery – Vězněná, v níž se nechal autor inspirovat skutečnou událostí, nebo Klub vrahů. Někteří samozřejmě vědí, že je spisovatel – byť od něj nic nečetli, další vědí, že existuje (například já), a pak tu jsou klasičtí fanoušci.
Proto jsem se na HumbookFestu rozhodla tohoto autora vyzpovídat a viděla to jako perfektní příležitost pro to dozvědět se, proč bych si jeho knihy měla přečíst a co by mi on sám doporučil pokud jsem od něj nic nečetla. Slyšet doporučení od kámošky je jedna věc, ale když knihy rozebíráte přímo s jejich autorem (zvlášť s Pavlem Renčínem, protože jsme se trošku rozkecali a bylo to hrozně fajn), to je panečku něco úplně jiného!
Já se vám přiznám, že jsem od vás nikdy nic nečetla, a proto by mě zajímalo, komu byste svoje knížky doporučil a proč?
To je dobrá otázka. (smích) Já jsem nad tím vlastně nikdy nepřemejšlel. Můžu vám říct, co jsem začal psát a jak jsem postupně putoval, protože z toho vyplyne, pro koho to je. Moje první knížka se jmenovala Nepohádka. Začal jsem ji psát na vysoký škole a tehdy jsem se v tom ještě moc nevyznal. Předtím jsem vyhrál pár literárních soutěží s povídkama a neměl jsem zkušenosti s větším prvkem (románem). Takže když mě oslovil nakladatel, že by chtěl, abych pro něj román napsal, tak jsem na něm začal pracovat.Psal jsem ho 4-5 let – hrozně dlouho, protože jsem pořád přerušoval práci, pořád začínal znovu a měl jsem hroznej problém ho dopsat. Navíc jsem chtěl napsat knížku, která bude pro děti i pro dospělý. Něco trošku jako Nekonečnej příběh. A bylo docela zajímavý, že ta knížka byla spíš pro dospělý a oni ji mají docela rádi (smích), ale byl to zajímavej experiment pro mě. Druhá knížka, kterou jsem si napsal, byla vlastně takovej magickej realismus, kterej se taky tvářil něco mezi knihou pro děti a pro dospělý, ale už jsem si vybral směr – řekněme taková městská fantasy. Tenhle směr začala trilogie Městské války a jejím psaním jsem strávil několik let – byl to takový můj epos, epický příběh z české městské fantasy, kde česká, moravská a slezská města proti sobě z nějakého důvodu začnou válčit. Města jsou tam symbolizována nějakými avatary, živými bytostmi, které jsou zosobněním celého ducha toho určitého města. Celou trilogii jsem napsal dřív, než tu vyšel Gaiman, takže to byl originální nápad. Víte co, někdo jinej napíše tu podobnou věc jako vy a napíše jí třeba líp.
Jasně, když dva dělají totéž, není to totéž.
Přesně, je to tak.
Takže jestli to chápu správně – máme třeba město Prahu a v Městskejch válkách by byla osobou.
Byla by zastoupena ženou. Mohl bych vám říct přesně její popis, protože mám poměrně poetický styl psaní. Myslím si, že jak jste se ptala na ty čtenáře – já trošku putuji těmi žánry, přes tu městskou fantasy jsem se potom přesunul trochu k hororu, teď k tomu thrilleru – spíš je to tak, že ti čtenáři jdou se mnou a mají rádi moje knížky. Alespoň zatím to tak vypadá, protože se pohybuju napříč žánry a ty lidi jdou furt se mnou (smích). U těch Městskejch válek to bylo pro mě něco, co tady tehdy nikdo nepsal. Dneska se to zdá divný, ale tehdy sem si myslel, že sem vymyslel novej žánr, protože tady nevycházela moc ani zahraniční tvorba.
No tak rozhodně jste jeden z těch prvních, co ji tady začal psát.
Jo, to se říká, že jsem to vlastně začal psát já.
Jak jste se k psaní vůbec dostal? Byla to forma relaxace nebo jste vždycky chtěl napsat knihu?
(Smích) Já se ke psaní dostal hrozně zajímavým způsobem a to tak, že jsem byl velkej čtenář fantastiky v devadesátejch letech, kdy tady vycházely extrémně špatný překlady. Tehdy překládal každej, kdo uměl alespoň maličko anglicky, a bylo to fakt strašný. Kolikrát člověk četl knížku a snažil se pochopit, co tím chtěl autor říci, a došlo mu, že vlastně tomu textu vůbec nerozumí. Do toho jsem se nachomýtnul k hodnocení literárních soutěží. To pro mě byla další studená sprcha o tom, jak strašný věci jsou lidi schopný posílat a mají pocit, že můžou vyhrát. V tu chvíli sem si říkal “no, tak to zvládnu taky”. Tak jsem začal psát a měl jsem to štěstí, že moje asi čtvrtá povídka už něco vyhrála a byla druhá za nějakým profesionálním spisovatelem a v další soutěži jsem už vyhrál a tak dále. Takže mě to nakoplo hodně brzo a měl jsem velkej úspěch.
Takže to nebylo tak, že jste sice vyhrál, ale i přesto musel rozesílat rukopisy a čekat na odpovědi?
Nechci tím naštvat nikoho z ostatních autorů, ale od toho roku 2001 v podstatě všechno, co jsem napsal, se vydalo, a většina těch věcí měla od roku 2003 jasně dáno, že jsou součástí týhle antologie a tak.
Takže v šuplíku nemáte nic?
Nic. Nikdy (smích). Ono je to trochu blbý, když po vás vždycky někdo něco chce, přijde a řiká: “A hele, něco ze šuplíku by nebylo?” A já odpovídám, že nemám. Je to daný tím, že mám hodně málo času na to psaní. Mám opravdu spoustu jiných aktivit – náročnou práci, podnikání.
No tak to mám pro vás spešl otázku od našeho šéfredaktora – jak zvládáte psát a vydávat knihy, když máte tolik aktivit a do toho náročnou práci?
Největší zásek byly ty dvě malý děti. To je totiž obrovsky krásná věc, který se chcete věnovat a zároveň vám to sežere zbytky toho volnýho času a energie. Takže teď píšu málo ty poslední roky. Tři roky jsem čekal na knihu, navíc na něčem pracuju – řekněme ani ne kniha, ale spíš námět, kterej vypadá, že by mohl být pro televizi nebo pro film, a uvidíme, jestli to vyjde nebo ne. Ty knihy mi jdou teď těžce. Navíc mám manažerskou práci, a ta si bere ze stejnýho šuplíku jako to psaní knih, jestli je to pochopitelný. Dřív jsem dělal víc práci, která byla odborná – jednoduše jsem tu práci udělal, přišel jsem domů, měl jsem čistou hlavu, sednul sem si a šel psát. Většinou jsem psal od desíti třeba do půlnoci. Teďka když píšu, tak je to většinou od dvanácti do jedný, do půl druhý, ale protože mám ještě do toho nějaký to podnikání a třikrát týdně trávím ty večery tím, tak na to zbývá extrémně málo času a energie. Takže je to trochu utlumený, ale beru to tak, že je to část životního období, kdy je holt málo času na psaní. To psaní je moje esence, je to moje láska, je to, co jsem, takhle sám sebe vidim, takže je jenom otázka času, kdy se k tomu vrátim a zase se tomu budu věnovat ještě víc naplno.
A nejste jeden z těch spisovatelů, kterej když nepíše alespoň hodinu denně a jednoduše se nevypíše, tak chytá nerva?
Ne, ne. Já naopak spíš potřebuju trochu zahálet a jakmile budu mít prostě týden dovolenou, tak začnu chtít hrozně psát, ale teďka v tom zápřahu, jakej mám, tak mi to ani nepřijde na mysl, protože pracuju 12 hodin denně. Ale jakmile mám trošku volněji přes Vánoce, tak si hned začnu psát poznámky a mám chuť začít psát.
Když přes den v práci teda dostanete nějakej nápad – zapíšete si ho nebo ho necháte vyšumět?
Píšu si poznámky, začal jsem si psát do telefonu a v práci mám otevřenej Word, takže když mě napadne něco přes oběd, tak to tam napíšu. Nápady přichází často, když se to nehodí, ale pokud je rovnou nenapíšete, tak takhle můžete přijít o ty nejlepší, který dostanete. Takže je důležitý si ty dobrý nebo zajímavý nápady nebo kousky dialogů, který zaslechnete a inspirujou vás nebo ve vás vyvolaj nějakou emoci, zapsat.
A stalo se vám někdy, že když už byl čas na psaní, tak jste se vrátil k tomu zapsanými nápadu a řekl si: “Tohle nepoužiju, je to kravina”?
Jo, často. To se stane. Vtip je v tom, že tohle je i důvod, proč není dobrý tyhle nápady říkat druhejm lidem a ptát se na to, jestli jsou dobrý nebo špatný, protože ten nápad sám o sobě je vlastně jenom takovej pahýl, kterej je oholenej na kost, když si to napíšete. V tu chvíli, kdy vás to napadlo, tak to bylo obalený nějakejma emocema, bylo to obalený věcma, který jsou nevyslovitelný a jsou k tomu nějakým způsobem vztažený. Je to určitej set-up ve vašem mozku a vám to přijde v tu chvíli výjimečný a často, když si to zaznamenáte, tak je to jenom taková esence z toho a druhej den už to nemusí fungovat, když tam nemáte ten zbytek. Proto většinu z těch nápadů pak proškrtáte, protože jsou strašný, ale zůstane tam něco, co právě funguje tu delší dobu, a stane se to, že se vám na to začnou lepit další nápady. A podle toho poznáte, že je to nosná věc, že je to něco, s čím je dobrý pracovat.
Co pisatelská rutina, máte nějakou?
Měl jsem. Když jsem psal tu trilogii, tak jsem vydával každej rok knihu – a tam jsem měl rutinu. Měl jsem takovej banální excelovej soubor, ve kterým jsem měl časovej plán s tím, že každej den budu třeba psát dvě stránky. Nebylo to o tom, že budu každej den psát dvě stránky, ale měl jsem rozplánovaný, že když začnu tady, tak kdy bych mohl zhruba ten román dopsat. Všechno samozřejmě odhadem. A měl jsem časovej plán, u kterýho jsem viděl jestli jsem pozadu nebo napřed, a je to fajn, protože vidíte rozplánovanou tu cestu, která má začátek a konec.
Jak jste se vůbec dostal od fantasy ke psaní psychologických románů/thrillerů?
Tak ona v podstatě městská fantasy pracuje s reálným světem, kterej okořeníte nějakejma fantaskníma jevama. Když si vezmete ten horor, tak ten taky pracuje s reálným světem, kde se dějou fantaskní věci, ale trošku se mění jejich povaha. To je celý. Takže ta cesta k tomu hororu byla poměrně přirozená. Bylo to i tak, že mě spíš oslovilo natolik to téma, protože například Vězněná je inspirovaná reálnou událostí, na kterou jsem náhodou narazil a šokovalo mě to. Řekl jsem si “no, to je téma, chtěl bych ten příběh prožít z pohledu tý hrdinky”. Vlastně píšu to, co mě baví a doufám, že to bude bavit i lidi. Protože nejsem závislej na prodeji vlastních knih, tak neřeším škatulkování. Před Vězněnou jsem si napsal Klub vrahů, kterej nemá žádný fantaskní prvky a je to moje první kniha, která je realistická. Neříkám, že nikdy už nenapíšu další fantasy, ale zatím se budu pohybovat v tý hororový sféře – vyhovuje mi to. Uvažoval jsem i nad dětskou knihou, ale nebyla na to energie ani čas.
Kde tedy berete inspiraci, když Vězněná je inspirovaná skutečnou událostí? Například pro takový Klub vrahů nebo Městské války.
Klub vrahů má prvky, který byly podle reálný události, ale ne v tom příběhu. Nápadů mám hodně. Kde berete inspiraci – to je hrozně zvláštní otázka, protože to většinou nikdo neví. Ti autoři jako neví, kde jí berou a kde se objevuje. Buď prostě nápady máte nebo nemáte.
To chápu, ale už jsem se setkala s někým, kdo mi říkal, že napsal něco na základě snu nebo nějaký zkušenosti.
Na začátku každýho příběhu, každý věci, kterou jsem kdy napsal, byl jeden nápad, kterej je pokaždý něco jinýho. Někdy to může být emoce, kterou máte ve specifickou chvíli, jindy fotka, kterou vidíte – viz třeba Vězněná. Viděl jsem fotky toho zařízení, ve kterým byla vězněná ta holka v reálným příběhu, a to bylo šokující. To jsem si řikal “tohle není možný, to je fake” a začal jsem si o tom shromažďovat víc informace a byl to základ. “To by mě zajímalo, jak to ta hrdinka přežila, chtěl bych jí pomoct.” Byla to silná emoce. Nebo jedna z mých prvních povídek, která právě vyhrála jednu literární soutěž a lidi jí považujou za jednu z nejlepších povídek, tak se jmenuje Tanči mezi vločkami. A to mě napadlo zase tak, že sem se vracel jednou večer na vejšce domů a byla zima, sněžilo a já se podíval vzhůru a proti světlu lamp jsem viděl dvě velký vločky, jak se snášej, jak padají dolů. A napadlo mě, jestli bych se jim dokázal vyhejbat, aby mě žádná nezasáhla a říkal sem si, že by to byl takovej zvláštně trhanej pohyb, bizarní tanec. A najednou prostě vznikl nápad tance mezi vločkami. Neměl jsem vůbec nic vymyšlenýho – co bude, jaká bude pointa, a vzniklo něco, co už nikdy nenapíšu, protože to se nedá vymyslet, to nedokážete zkonstruovat. Ta povídka je překvapivá, do toho jde nečekanými směry, objevujou se tam zvláštní postavy. Tyhle věci se nedají vymyslet, ty se dají napsat tím emotivním stylem psaní a tu emoci odstartuje zase jenom něco. Na začátku, když člověk začíná psát, tak nic jinýho nezná a neumí psát jinak, než intuitivně, ale časem se to naučí. Zjistí, jak zhruba věci konstruovat, začne mít větší jistotu v tom, že to napíše dobře. Tyhle první povídky jsou spíš o tom, že se někam vydáte a buď to dopadne strašně nebo to dopadne dobře, ale vy to nevíte předem.
Připravoval jste se nějak pořádně na psaní Vězněné?
Popravdě nejdřív ze všeho jsem si přečetl příběh, napsal jsem třetinu, polovinu knihy, pak jsem si dohledal nějaký další informace ohledně Šumavy, který mě zajímaly a který jsem chtěl použít, třeba nějaký pověsti a tak, aby to bylo co nejreálnější. S tou reálnou událostí jsem se blíž seznámil až ve chvíli, kdy kniha byla dopsaná a s hrůzou a překvapením jsem zjistil, že sme se překryli v sedmdesáti procentech. Ale byla to spíš náhoda, protože původně jsem nechtěl psát podle tý reálný události. Chtěl jsem napsat svůj vlastní příběh a jenom sem přemejšlel, jak by se to mohlo vyvíjet, jak by to pokračovalo a tak. A v překvapivým počtu bodů jsem se setkal s tou realitou, protože se to tak opravdu stalo.
Zase na druhou stranu je to hrozně zajímavý, když jste si na začátku zjistil úplný minimum a ve finále se pak dozvěděl tohle.
To jo, asi sem si to dobře představoval (smích), ale měl jsem těžký sny. Je to totiž hrozně zlá knížka – hrozně těžká. Není to legrace a je tvrdá, ale evidentně čtenáři jí mají nejradši. Asi je taková pravdivá, autentická. Jinak zjišťování informací je běžná praxe spisovatele, když to nemůže najít na internetu. Takže jsem obvolával spoustu míst – policii ve Vysokým Mýtě nebo chvaletickou elektrárnu, jakým způsobem splavujou dřevo, protože jsem tam potřeboval něco odehrát. Já sem trochu línej na hledání informací, takže to dělám jako největší nutnost, ale jsou lidi, který to milujou víc, než to psaní.
A co třeba postavy? Mají nějaký vaše povahový rysy nebo lidí ve vašem okolí?
Myslím si, že ze začátku určitě. Hlavně v těch prvních knížkách je to určitě hrozně znát, že jsem se ztotožňoval s nějakou postavou. Ve chvíli, kdy se snažíte psát pravdivě, tak píšete podle vlastní zkušenosti věci do tý knihy a ta je omezená na lidi, který znáte, příběhy, který znáte, který jste četla. Dá se, samozřejmě, pro nějaký postavy využít inspirace z vašeho okolí, můžete využít inspiraci literární předlohou, že si některý charakterový rysy můžete vzít ze svýhooblíbenýho hrdiny nebo třeba někoho, koho znáte z nějakýho filmu. Když to nikomu neřeknete a budou se shodovat jenom nějaký části, tak to samozřejmě nikdo nepozná. Jenom vám se trošku líp píše, protože znáte charakter daný postavy. Já ty postavy mám spíš nacejtěný. Neměly by to být klišé kulisy, i ty vedlejší postavy by měly procházet aspoň nějakou malou změnou a hlavní postavy by měly procházet výraznou změnou – to je důležitý pro to psaní. (No jasně, nikdo nechce plochý postavy.) Přesně.
Zažil jste někdy spisovatelskej blok?
Nezažil, nevím, jak to vypadá. Já se do psaní nikdy nemusel nutit. Bylo teda těžký dotáhnout ten třetí díl trilogie Městskejch válek, ale to proto, že sem dopisoval trilogii, kterou sem začínal psát intuitivně, takže jsem tam měl spoustu naznačenejch linií, který bylo potřeba dopsat, ale to spíš byla makačka to ukončit dobře, aby to bylo epický velký finále, abyste cestou neztratila energii na chybách. Takže to bych řekl, že s tím sem se nadřel. Ale jinak vlastně nevim, jaký to je. Když budu chtít za dvě hodiny něco vymyslet, tak si sednu a něco vymyslím. V práci musim bejt hodně kreativní, takže tahle věc pro mě není problém. Možná, že čím víc člověk chce a má potřebu to dělat, tím víc to na něj vytváří tlak a má ten blok. Teoreticky mám načtený, co je potřeba dělat proti tomu dělat, ale nikdy sem to nezažil.
A když už jste vydal tolik knih a zpětně se podíváte na ty, které vyšly před delší dobou, vidíte tam ten pokrok? Měnil byste něco?
Tak za prvé, vždycky když píšu novou knihu, tak mám pocit, že bude ta nejlepší. V reálu to tak není, pak zjistíte, že nebyla tak dobře přijatá, ale ten progres tam pořád nějakej je. Kdybych každou z těch knih vzal do ruky, tak bych ji začal měnit, to je jasný. Každou. U každý bych změnil nějaký věci, ale nemam tu ambici a nevadí mi to, protože ta kniha je výpověď s časem, ve kterým vznikla. Kniha se dá vždycky vylepšovat, ale dělala byste to do nekonečna. Sice jsem perfekcionista, ale vím, kdy si říct dost.
Dobře, poslední otázka a potom vás už propustim ze svejch spárů – co čtete za knížky?
V poslední době čas, kterej na čtení mám, je v autě, takže si kupuju audioknihy, sjíždim je a tam “čtu” všechno možný. Teďka třeba poslouchám Děti ze stanice Zoo. Předtím knihy od Agathy Christie, protože mě hrozně baví ta pestrost. Je to poměrně širokej rozstřel a přešel jsem na ty audioknihy, protože jinej čas nemám – jenom když jezdim z práce a do práce každej den, což je tak půl, tři čtvrtě hodiny? Jde to pomalu a trvalo mi, než jsem si zvyknul, ale momentálně jinou možnost nemám.
Moc děkuju za rozhovor!
