Nejlépe je mi někde pod kamenem s počítačem, přiznává Petr Schink

Ano, byl. Pakliže první Vaše myšlenka patřila Nerudovi, potažmo Marečkovi, pak byl úkol splněn. Nerudova báseň vznikala v době okouzlené pokrokem, lidé vzhlíželi ke hvězdám a toužili překračovat obzory… Pokusil jsem se dát tomuto verši i jiný rozměr. Pokrok, který na jednu stranu lidstvo pozvedá, mu na tu druhou nasazuje okovy, zaslepuje před jinými úhly pohledu, zašlapává do bláta zázraky všednodennosti. Ale to už jsem se asi moc rozbásnil… Klec a mříže, to je zkrátka silná symbolika, se kterou se potýkají mí hrdinové, ať už přeneseně nebo doslova, a aby mříže rozbili, musejí se lecčeho vzdát.

Když už jsme u těch vzorů, prozraďte, jak je to s tou kulhánkovskou tradicí, resp. jak to vnímáte vy? Na začátku tvorby tu jistě zřetelná inspirace byla. Co nyní? Jdete úplně svou vlastní cestou, nebo nějakou pokračovatelskou nitku přeci jen vidíte?

Kulhánek byl svého času vzor, který ovlivnil celou generaci pisálků, a ani já se ho nehodlám zříkat. Určitě mi ukázal, že sci-fi nemusí být jen těžkopádná space opera nebo filozofická disputace o směřování lidstva, ale stejně dobře se může vézt na zběsilé vlně humoru, vyhřezlých střev a kulometných hlášek. Jenže vzory se nedají vykrádat donekonečna, časem musí i ten největší fanda nastoupit vlastní cestu a to, co čtete v mých knihách dnes, je čistý a nefalšovaný Schink. Vidíte tam pořád Kulhánka? Možná. Stejně dobře by se jistě našel i kousek Chandlera, ždibec patetického Moorcocka, morálně relativistického Sapkowského… Zkrátka nikdo není osamělý ostrov a originalita si žádá trochu těch šikovných literárních loupeží.

Zamiloval jste si steampunk, protože se z něj nevytratil úžas z nových objevů. Zároveň jste však svého hrdinu Fastyngera van Hautena zasadil do světa, ve kterém není i přes všechny technické vynálezy vůbec lehké přežít. Jak to jde dohromady?

Steampunk bývá obecně vnímán jako žánr naleštěných parních strojů, dekadentních dam v krajkách a džentlmenů v redingotech, jenže pokud by měla taková společnost fungovat, musí mít i své podhoubí umouněných pracantů, zmrzačených dělníků, dehtem páchnoucích námořníků a předměstí, plná zavšivených sirotků a ubohých trosek techniky, která svým provozem otravuje a zabíjí vše živé. A přesně tenhle úhel pohledu mě zajímá. I když se nehodlám zříkat ani té lesklé a načančané stránky žánru, pokud je to důležité pro příběh.

Postava Fanstyngera se v románě Jak lvové trochu mění. Už to není ten lehkomyslný pistolník a tak trochu i lump ze Století páry, je zodpovědnější – a možná i unavenější?

Přesně jako jeho autor. To je bohužel či bohudík jediná odpověď, kterou mohu poskytnout. I když snad mu ještě úplně nechybí humor, nadsázka a maličký zbytek mladické ztřeštěnosti.

Můžete vysvětlit, co jsou zač trolí výpěstky, které se v románě vyskytují, a odkud se vzaly? A na jakou steampunkovou rekvizitu vlastní provenience jste opravdu pyšný?

Vznik a původ trolů leží v mírně šílených hlavách líheňských mistrů industriálů. Jak moc museli pokřivit zákony přírodního výběru, aby ze zárodečných kádí začaly proudit stovky a tisíce levných pracovních sil, to nikdo neví, a dokonce i já to jen tak malinko tuším. Ale co vím docela bezpečně je, že zachovat si nějaké to tajemství může příběhu jedině prospět.

Steampunkových propriet používám přehršel, ale nejvíc se mi myslím povedl koncept Osmičky, jakéhosi industriálního mrchožrouta, který kanibalizuje odvržené zbytky civilizace přes šrot a odpadky až po zničené a umírající dělníky. Ale to už bych možná prozradil příliš mnoho z příběhu.

Kam až sahá vaše fascinace steampunkem? Vlastníte tvídový oblek s vestičkou a cylindrem, nebo aspoň hodinky na řetízku?

Vlastním šavli z antiku a ze zažloutlé fotografie na mě kouká můj pradědeček s parádně natočeným oficírským knírem. Ale nešiju si po večerech cylindry, ani si na oblekovou vestu nelepím zbytky rozbitého budíku 🙂

Z knihy nepokrytě sálá láska k bubínkovým revolverům. Střílel jste někdy z takové zbraně?

Musím trapně přiznat, že jediný bubínkový revolver, který jsem kdy držel v ruce, fungoval na kapslíky a vzbuzoval závist až za hrob mezi mými spolužáky v páté třídě. Dokonce tak mocnou, až se mi jednoho dne nenávratně ztratil. Ale určitě bych si rád střelbu z pravého bubínkového kvéru někdy vyzkoušel.

Kdybyste stál před volbou vydat další příběh o Fastym, nebo získat Colt 1851 za to, že už nebudete psát, co byste si vybral?

To je ale bl… zajímavá otázka! Samozřejmě další příběh. I když pro mě proces psaní rozhodně není procházka růžovou zahradou a před klávesnici si většinou nesedám s nadšeným jasem v očích a stovkami stránek příběhu mezi ušima. Všechno si musím vysedět, vydřít, a to chce svůj čas.

Jste rodilý Ostravák. Jaký obraz se vám vybaví, když se řekne Ostrava? Je možné, že právě odtud nasáváte inspiraci pro vykreslení atmosféry průmyslových areálů i bídy samotných dělníků?

Ostrava má určitě svoje specifika, ale jinak je to město jako každé jiné. Sice s monumentálními zbytky průmyslové historie, které ovšem silněji vnímám až v poslední době, kdy skoro denně projíždím kolem ohromné rezivé katedrály Dolní oblasti Vítkovic. Jsem sice rodilý Ostravák, ale většinu života jsem strávil na vesnici a vzpomínky na rané mládí mám spojené spíše se sběrem amerického brouka a nekonečným okopáváním řádků brambor, než s fáráním dolů do dolu.

Prokládáte steampunkové knihy s těmi gangsterskými, ve kterých je hlavním hrdinou příležitostný hacker Charlie Parker. Už dříve jste přiznal, že žánry střídáte, aby se vám „nepřejedly“ a že v podstatě jde jenom o výměnu kulis, ale jinak píšete pořád o tom samém chlapíkovi. Nevodíte ale tím pádem čtenáře tak trochu za nos?

Zvláštní, já měl dojem, že čtenář chce být tak trochu šikovně voděn za nos 🙂 Ale je pravda, že v podstatě píšu o sobě, jen by asi lidi tak docela nebavily mé každodenní eskapády v knihovně, na výletech po vlastech českých či při krmení mé zlotřilé kočky. Ale třeba se pletu a měl bych zkusit stvořit nějaký civilnější příběh. V dnešní době hromadného exodu scifistů do detektivního žánru by to možná nebylo od věci.

V zaniklém časopise Nemesis vás jednou ocejchovali jako „romantického kovboje s nedostatky v interpunkci“, platí to ještě?

S interpunkcí je to už trochu lepší, i když některé zákeřnosti jazyka českého mě/mně dodnes nepřestávají udivovat. Ta romantika už asi bude neléčitelná.

Jaká byla spolupráce s Borisem Hokrem coby odpovědným redaktorem?

Borísek je zlatíčko, prakticky nic po mně nechtěl, jen mě jednou kolem šesté ráno probudila jeho esemeska, díky které jsem si pak půl hodiny hryzal nehty do krve. Stálo v ní: „Tak jsem to dočetl, a nevím, co ti k tomu mám říct.“ Uznejte, že to může znamenat cokoliv, od „Je to tak skvělé, že mi samovolně povolily svěrače a musím si skočit pro náhradní kalhoty,“ po „Z té hrůzy, cos mi poslal k editaci, mi zuhelnatěla sítnice!“ Naštěstí se ukázalo, že to byl ten první případ.

Můžete čtenářům prozradit, jaké je vaše civilní povolání? Čím se živíte, že si občas můžete na pár dnů odskočit ke svým literárním hrdinům a dát dohromady jejich nová dobrodružství?

Pracuju v knihovně, kde mám občas čas přečíst si titulek novin v čítárně nebo si zběžně proletět anotaci nějakého bestseleru, abych věděl, co vlastně půjčuju. A co se týče času na psaní, ten si se střídavými úspěchu utrhávám od úst po práci a o víkendech. Asi jako každý zjišťuju, že s nabíhajícími křížky na tachometru života běží čas stále rychleji a únava narůstá přímo exponenciálně.

Jednou jste na sebe prozradil, že rád hrajete onlinovky. Drží vás stále?

Na hru jsem nesáhl od Kuvajtu napadení, jak říká filmový klasik. Svého času jsem propadl klasickým erpégéčkům jako je Fallout, Arcanum nebo Baldur’s Gate, což je ostatně znát i v mých příbězích, ale od té doby ticho po pěšině.

A jak je s tou vaší pověstnou stydlivostí, když jste se stal v podstatě čelním představitelem českého steampunku?

Asi by se dalo říci, že se vyřádím na papíře a na pódiu před davem fanoušků (dá se osm lidí počítat za dav?) už pak stojí ten typický mírně psychotický introvert, z jejichž řad se ostatně rekrutuje většina pisálků. Nejlépe je mi někde pod kamenem s počítačem, a tam byste mě taky měli nechat, pokud se ještě chcete někdy dočkat nějakého příběhu.

Děkuji za rozhovor, Zuzana Hloušková.

Petr Schink

Narozen 29. 12. 1979 v Ostravě. Vystudoval obor Informační studia a Knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě. V současné době pracuje v Knihovně města Ostravy. Poprvé na sebe upozornil povídkami v časopise Nemesis a v literární soutěži Ikaros. Na literárním poli se prosadil sbírkou povídek Špinavá práce (2006), kombinující sci-fi a gangesterku, a vzápětí si střihl Agenta JFK s názvem Kalibr .45 (2006). Jasný příklon ke steampunku demonstroval sbírkou povídek Století páry (2010). Následuje první román Vylévání krve (2011) a druhý román Jak lvové (2015). Mezitím přispěl povídkami do časopisu Pevnost a také do několika antologií (Mrtvý v parovodu, Společenstvo Pevnosti, Excelsior, gentlemani).

Recenzi na román Jak lvové si můžete přečíst tady.