Zuzana Hloušková je žena mnoha rolí. Proto jsme se rozhodli s ní udělat velký rozhovor, ve kterém nám představí všechny své tváře spjaté především s literaturou. V první části se zaměříme na Nakladatelství Fortna, jehož je Zuzana spoluzakladatelkou. Jak Fortna funguje, co vydává a jaké jsou doposud nejvýznamnější vydané tituly?
Jako první bych se rád zaměřil na nakladatelství Fortna, se kterým si spjata. Zkus nám tohle malé nakladatelství v krátkosti představit, prosím.
Fortna je malé garážové nakladatelství, vydávající převážně nekomerční tituly (právní formou je spolek) s cílem podporovat šíření inteligentní literatury, rozvoj marginalizovaných žánrů či malých literárních forem. Navazujeme v tom na dřívější Spolek přátel krásného slova, který vydával díla svých členů z Královéhradecka. Zaměřujeme se hlavně na literární fantastiku. Většinou se jedná o realizaci vlastních ucelených projektů.
Kolik lidí se ve Fortně podílí na vydání knihy – od rukopisu až po finální cestu ke čtenáři? A jaká je tvá role v tomhle procesu?
Ve Fortně působí čtyři lidé-zakladatelé jako redaktoři, jejichž posouzením musí projít každý rukopis, který zvažujeme vydat. Máme kolem sebe i další spolupracovníky, korektory a hlavně našeho dvorního grafika Jardu Svobodu, bez kterého by spousta knížek nikdy nevznikla. No a moje role spočívá v tom, že se snažím celému tomu cirkusu šéfovat. Zní to vznosně, ale vypadá to taky tak, že jsem to já, kdo platí faktury, zadává a balí zásilky nebo lepí pokladní doklady.
Zatím na kontě nemáte příliš velký počet knih. Je toto číslo vyhovující, chtěli byste vydávat víc?
Všichni jsme dobrovolníci a živíme se jiným „civilním“ zaměstnáním. Jsme dva manželské páry a ten druhý má zrovna dvě malé děti. Takže knížky děláme s láskou a do výše našich lidských kapacit. Vydávat aspoň 2 tituly ročně by bylo fajn, ale zatím na to opravdu nemáme čas ani síly. Na druhou stranu to má velkou výhodu v tom, že si vydáváme věci pro radost, co nás baví a kdy chceme.
Nakladatelství Fortna se také specializuje na podporu literatury psané ženami. Myslíš si, že je rozdíl v mužském a ženském pojetí fantastiky a vlastně i psaní obecně?
Jasně, je v tom rozdíl, když je záměrem autora či autorky na takový rozdíl poukázat. Tématem, způsobem vyjadřování, volbou postav. Mužská a ženská životní zkušenost se liší biologickými danostmi a sociálním konstruktem genderu. Pokud ji chce muž či žena ve svém díle zrcadlit, pak se asi není potřeba o ničem složitě bavit. Ale jinak je to celkem ošidné. Jednou jsme si s Františkou na nějakém Parconu připravily sedm ukázek z děl českých autorů a autorek a přítomní v sále měli hádat, kdo to napsal. Všechny úryvky zobrazovaly stejné téma – znásilnění. A co myslíš, uhodli? Ne, většinou se netrefili.
Asi největším projektem Fortny z pohledu čtenáře byla čtveřice knih Žena s labutí, Žena se lvem, Žena se sovou a Žena s drakem i s přiloženými tarotovými kartami. Je to tomu tak i z pohledu nakladatele?
Ano, to je náš největší projekt. Někdo ho zná i pod názvem Lehké fantazijno, který jsme pracovně užívali. Byl v podstatě impulzem k založení Nakladatelství Fortna jako toho nejlepšího, co z jeho předchůdce po 11 letech bohaté spolkové činnosti zbylo. Já si navíc vždycky přála pracovat jako redaktorka v nakladatelství. Osud mě pak zavál jinam. A projekt Lehké fantazijno mě vrátil zpátky, i když ne profesionálně. Ale přišel v pravou chvíli. Vrátil mě totiž taky do života, možná bych tu bez něj už nebyla. Měla jsem i jedno velmi temné období.
Proč povídková antologie? Povídky u nás příliš netáhnou a je to ve své podstatě dost nevděčná práce. Nebo se pletu?
Nevím, já si na dopady projektu Lehké fantazijno nemůžu stěžovat. Jsou to jednak vizuálně krásné knížky, a to díky obálkám Jany Šouflové, jednak má antologie své poslání, které oslovilo docela dost lidí. V tomto rozsahu je to poměrně ojedinělý počin, možná i v evropském měřítku. Aspoň v tom roce 2016 to tak bylo. Vycházely třeba hodně anglické a americké antologie fantastických povídek psaných ženami, ale byly to jednotlivé knížky, obvykle i nějak tématicky pojaté (např. Hags, sirens & other bad girl of fantasy, nebo The mamoth book of SF stories by women, či Surrealist woman, mapující v mezinárodním měřítku esejistky, malířky a další umělkyně hlásící se k surrealismu), výjimku snad představují antologie Svědkyně temnot/Svědkyně zítřka, postihující ve dvou svazcích viktoriánské autorky, ale čtyřdílná a ještě čistě přehledová, představující v té době 52 aktivních českých a slovenských spisovatelek, to jinde nebylo. Místo pitomých žabomyších sporů jsme na to mohli být jako komunita pyšní a otlouct čtyřikrát silněji hlavu mainstreamu, jelikož všechny ty povídky byly jak bez genderových stereotypů, ale i bez těch žánrových, patřily spíš k chytré, neakční, skutečně „lehké“ fantastice, někdy i na hranici žánru co do znaků (magický realismus) i motivicky (závažná sociální dilemata). Mohly tak oslovit i čtenáře a čtenářky, kteří zatím k fantastice cestu nenašli.
Byla nějaká autorka, kterou se vám nepodařilo do Žen s… i přes velkou snahu „ulovit“?
Ano, byly takové. Možná se bály domnělého přízraku feminismu, takže odmítaly účast v projektu. S jednou autorkou jsem se musela rozloučit, i když už bylo po podpisu nakladatelské smlouvy. Bylo mi to moc líto, protože patřila skutečně k významným představitelkám žánru a její povídky vycházely i v zahraničí. Prosadila se ještě v dřevních dobách, kdy její kniha na všechny zapůsobila jako zjevení, a dokonce si k tomu zvolila i mužský pseudonym. Aha, teď tady z toho dělám kvíz, co? Nu což, tak hádejte.
A naopak – považuješ některou z autorek za svůj objev (který třeba v budoucnosti prorazil na literární scéně?
Tak, úplně svým objevem bych to nenazvala. Ano, oslovila jsem i začínající a méně známé regionální autorky a dala jim šanci se představit na literární scéně. Asi bych to nazvala odrazovým můstkem. Dala jsem tak prostor autorkám jako Věra Mertlíková, Petra Machová, Jitka Ládrová, Kristina Haidingerová, Radmila Tomšů, Jana Šouflová nebo Kristýna Sněgoňová, které v té době ještě tolik známé nebyly, ale dnes se jim daří držet v předním pelotonu, ne-li úplně na špičce. Čtenářský zájem upoutala třeba Martina Bellovičová nebo Dana Krejčová. A pak jsou autorky jako Dáša Pirochová, Veronika Salášková nebo Emma Surdu, o kterých se domnívám, že o nich ještě uslyšíme.
A když jsme u toho – Lehké fantazijno byl česko-slovenský projekt. Jak vás napadlo oslovit i autorky ze Slovenska?
Zcela přirozeně. Slovenské autorky se totiž etablovaly v českém prostředí, byly spjaty s CKČ, které mělo vždy česko-slovenský rozměr, také s českými časopisy a nakladateli, jelikož na Slovensku moc příležitostí nebylo. Bavím se třeba o Saše Pavelkové, která patří ke stálicím i na českém fantastickém nebi. Ale nebyla jediná, podobně na tom byla i Zuska Stožická nebo Lívia Hlavačková, známé paradoxně u nás víc než doma. Prostřednictvím antologie se podařilo uvést do české fantastiky pár novějších zajímavých slovenských autorek, které se později prosadily vlastními romány, např. Jana Plauchová, nebo se objevily třeba na stránkách XB-1, jako Anna Olejárová, ve smíšených antologiích – viz třeba Jela Abasová.
