Michal Březina. Možná ho znáte spíše jak dvorního grafika zodpovědného za obálky knih v nakladatelství Golden Dog. Ale tenhle chlapík se svérázným humorem a vizáží akční hvězdy je také talentovaným spisovatelem. Ostatně, o psaní i grafice vám toho určitě nejvíc poví on sám, stejně jako o své novince Do smrti daleko.
Michale, zkus nejdřív trochu čtenářům přiblížit, jak sám sebe vidí Michal Březina.
S nedbalou elegancí mírně rozcuchaný týpek pěstěného vousu, v triku Banana Joe a s ošoupanými prsty od častého psaní sedící a spící v naději, že zítra budou hrát všude…
V kuloárech se šeptá, že jsi měl docela divoké mládí plné nevšedních zážitků.
Jo, tyhle šeptandy… Když řeknu, že z mého pohledu mi to mládí až tak divoké nepřišlo, budeš spokojený? Aha, nejsi. Dobře, zatoulal jsem se na delší čas stopem do Španěl a díky tomu konkrétnímu stopu jsem přišel ke vskutku bizarním zážitkům. Jednou to hodím na papír, to budeš koukat. Měl jsem death metalovou kapelu, to taky přidá nějaký ten zajímavý zážitek… Uf, to by bylo fakt na dlouho, nechci ti uondat čtenáře.
Chuť psát přišla až v době, kdy ses usadil?
Dá se říct, že ano. Jisté grafomanské kompulze jsem měl ale už jako školáček a na střední, jsa donucen tíživými okolnostmi tragikomického dospívání sesmolil jsem hororovou povídku. Fakt brutál, psal jsem ji tehdy na stroji – to si nedovedeš představit, jaké to je psát na starém psacím stroji, kde chybí „f“.
I tvoje první kniha byla pěkná divočina. Řekneš nám k tomu víc podrobností?
Podrobností? Nevím, dál.
Poznámka: autor svoji první knihu prostě nemá rád a nehlásí se k ní. Tečka.
Nabízí se otázka: jak se vlastně vyvíjela tvoje spisovatelská dráha? Bojoval v tobě spisovatel s grafikem?
Po pravdě, bojoval ve mně akorát kosmonaut s popelářem. Obojí mě odjakživa strašně lákalo. Nicméně mě životní cesta zavála jinam. Moje mamka je grafička, a tak jsem ti k tomu nějak přirozeně inklinoval, táta mě zas cepoval ve slohu… prostě se to u mě pak sešlo. A ten vývoj, pokud je to důležité, je prostý – od kvanta trapnopokusů, přes šuplíkovky až k obrovské příležitosti konečně něco vydat a dostat písmenka ke čtenáři. A stejně ještě pořád nevím, čím bych chtěl v životě být.
Máš zkušenosti i se „seriózní“ novinařinou. Jak ti tahle etapa pomohla v psaní?
Kamaráde, nenuť mě vzpomínat na časy, kdy jsem byl závodním redaktorem. Doteď se budím orosený. Každopádně to jakás takás zkušenost je, a ta se vždycky hodí. Stačí ti to takhle?
Jak Měsíční deník, tak novinková Do smrti daleko jsou důkazem tvého svébytného smyslu pro humor. Jsi černohumorný vtipálek trousící hlášky i v reálném životě?
Přiznám se, že vůbec nevím, co máš na mysli. Jsem velmi vážný seriózní pán.
Jaké jsi měl pocity, když ses dozvěděl, že audioadaptaci Měsíčního deníku namluvil Alexej Pyško?
Řičel jsem blahem. Stručná verze. Chceš i tu delší? Vidím, že ano. Už když jsem datloval písmenka Měsíčního deníku, snil jsem, opravdu úporně snil, o tom, že by to jednou mohla být skvělá audiokniha načtená právě panem Pyškem. Ovšem naprosto nereálný sen – jako elév jsem neměl páru o tom, jak to vlastně udělat. Fakt vůbec. Uběhly asi čtyři roky a oslovili mě kluci z nakladatelství Čti mi!, že by o adaptaci měli zájem. Mně se ti najednou nějak extra nechtělo. Sen o Alexeji Pyškovi se dávno rozplynul. Ale přeci jen – nazdařbůh jsem plácl, že audio Měsíčního deníku jedině, když seženou Alexeje Pyška, dvorní hlas Bruce Willise, jediný možný hlas Marcela Šebesty, hrdiny té knihy. Ještě týž den mi volal Libor Böhm z Čti mi!, že prý ano, že pan Pyško přímo řekl: „Jsem pro každou špatnost!“. Za dva měsíce byla audiokniha na světě, a řeknu ti, když jsem to poprvé uslyšel, sevřelo se mi srdéčko. Ten pocit, kdy se ti splní jeden obrovský sen…
Mimochodem, co ty a literatura? Z tvých knih odhaduju, že jsi fanouškem H. G. Wellse.
No jéjej, na Wellsovi jsem jaksi vyrostl, samozřejmě i na jiných klasicích, ale ten čajochlemt Wells mi tenkrát vyloženě učaroval, otevřel mi bránu do fantasie, jak se u vás říká. Ale to asi nejsem jediný. Wellse musí žrát přece všichni, však to byl právě on, kdo položil základy většině oblíbených scifi témat, nebo ne?
Co se knih týká, zdáš se být vcelku plodným autorem. Kolik jich máš v šuplíku čekajících na vydání?
Plodný ještě jsem, to máš pravdu. S vydáním už je to horší, všelijaké okolnosti včetně toho covidu totiž způsobily, že si dvě knihy v šuplíku nakladatelů ještě asi chvíli poleží. Jedna je fantasy, druhá scífko o cestování v čase. V mém šuplíku pak odpočívá několik (asi tři) nedokončených kousků. Abych nekecal, je jich možná víc, neustále něco píšu a porůznu odkládám. Znáš to, ne?
Momentka ze křtu knihy Do smrti daleko – Michal Březina s kmotrem, Leošem Kyšou aka Františkem Kotletou
A hurá na tvoji novinku Do smrti daleko. Zkus čtenářům říct, co mohou od knihy čekatNo, hurá. Už jsem myslel, že se nezeptáš. Takže, Do smrti daleko je po čertech zvláštní kniha. Nechci vyloženě prozrazovat, ale v kostce řečeno se seznámíme s vyhořelým soukromým detektivem Billym Cowenem, řešíme s ním pět mysteriózních případů. Na place se objeví několik zajímavých postav, není nouze o akci a fantazii. Je to krapet drsnější, místy hororové, místy veselejší. Nevhodné pro upjaté pionýry. Víc ze mě asi nevymáčkneš.
Kniha je rozdělená do jednotlivých povídek, a navíc neobvykle vyprávěná. Proč se uchýlil k tomuhle vcelku netradičnímu postupu?
Aby to byla po čertech zvláštní kniha. Ať je v těch tvých kuloárech o čem šeptat… nevím. Prostě píšu a píšu a najednou mám román o pěti povídkách.
Máš svůj vlastní styl, který nezapadá do mainstreamu. Je záměr, že nejdeš tak úplně s proudem?
Stejně jako v životě. Asi. Vždycky mi to tak přišlo. Nebo to jinak neumím. Nikdy jsem se ale nesnažil napsat to tak, aby to někam zapadlo. Možná je to kouzlo nechtěného, protože jsem si vždycky říkal, že když ta písmenka baví mě, musí pobavit každého. Že jsem vyplodil „tak trochu jinou“ knihu mi došlo až po čase, po různých reakcích čtenářů. Zkrátka nepoznám, jestli je to antiproud či co. Mně to přijde fajn, to mi stačí, víš jak.
Do smrti daleko má zajímavé kmotry. Kdo to je a jak jste se vlastně dali dohromady?
Pravda, kmotry knihy jsou vskutku fajn lidé, spisovatel a nakladatel Martin Štefko a milý pan Franta Kotleta (určitě znáš). Měl jím být i kamarád Jiří Walker Procházka, ten se však něčím nepěkným nakazil a křtít se mu halt nepoštěstilo. Tito dva výše uvedení pánové byli zároveň přednášejícími na sokolovském BookConu, kde křest probíhal – takhle jsme to dali dohromady. Martin přijel i jakožto nakladatel té knihy. Kromě kmotra je tedy i duchovním otcem. U toho prostě musel být, to dá rozum.
A ještě jeden dotaz na tělo. Ten chlapík na obálce, na úvod jednotlivých povídek, a i některé z postav v závěrečném grafickém přehledu jsou ti dost podobné…
Myslíš vizuálně? No… možná shodou okolností vypadám jako vyhořelý soukromý detektiv z budoucnosti, ale věř, že je to prostě pouhopouhá náhoda. Navíc, a říkám ti to pořád, Billy je blonďák, já mám vlasy i vous barvy havraní!
Jaké to vlastně je, když si k textu můžeš sám udělat i grafiku?
Je to peklo s princeznou. Věř, že si nikdy nechceš dělat obal a ilustrace k vlastní knize. Howgh.
Kterou knihu považuješ za své nejlepší dílo, co se grafiky týká?
Nevím, člověče. S každou jsem se mazlil jak blázen. Ale je fakt, že víc se mi líbí ty obaly, které jsem dělal z gruntu celé. Kde mi na stole ležela ilustrace a já měl jen někam napasovat název… nemám k nim tak velký vztah jako k těm prvně zmíněným. Hodně jsem si vyhrál s obalem na knihu Utrpení těla od nakladatelství Golden Dog. To je grafika, u které se při pohledu na ni dělá lidem špatně – a tak to v tomto případě má být. 😊
A vůbec: kde ses vlastně grafiku „naučil“?
Hned po strojárně jsem naklusal do místního grafického studia. Ta práce mi tehdy dost učarovala. Pak mě sice osud zavál jinam, ale ve volném čase jsem vždy urputně piloval dovednosti a cvičil myš. A učím se pořád. A pořád se někam posouvám, a doufám i věřím, že se jednoho dne posunu tam, kam bych tak rád chtěl.
Pokud ti nějakou náhodou zbude nějaký volný čas, jak ho trávíš?
Tak třeba mezi svátky se mi podařilo vidět pár dílů La Casa de Papel. Nic víc si už asi nevymyslím, mám desetiletou dceru, tak jak jako „volný čas“? Nevím, dál.
A na samý závěr: je nějaké moudro či životní moto, kterým se řídíš, a o které se s našimi čtenáři podělíš?
Nic extra v kapse nemám, ale docela rád bych se podělil o moudro, které říkával přítel David Frederick Dene, jehož znám z toulek po Španělsku během divokého mládí. Říkával to vždycky, když jsme něco podělali: „Stačí akorát vzít zodpovědnost do svých rukou“.
Děkujeme za orzhovor!
