Kristýnu Sněgoňovú poznáme ako autorku úspešného románu Krev pro rusalku. Keďže je to vysoko tvorivé a výkonné žieňa, ktoré má navyše nápadov na rozdávanie, bolo len otázkou času, kedy niektorý z nich spracuje a poteší nás novou knihou.
Niektorí očakávali, že bude opäť zo sveta rusaliek a iných im podobných bytostí. Vraví sa, že dvakrát do tej istej rieky nevstúpiš. Občas sa síce vyskytne výnimka potvrdzujúca pravidlo, no tentokrát sa výnimky neudeľovali. Zřídla sú príbeh o Brne, a o tajomných žriedlach magickej moci, ktoré spravuje pár vyvolených.
O novej knihe, živote a ešte iných veciach, som sa s touto talentovanou autorkou porozprávala ako žena so ženou. No, možno ako… rusalka s rusalkou. Predsa len – bytosti magické, rozprávkové a podivné môžu byť pre obyčajných smrteľníkov nebezpečné. Preto sme tu my, redaktori, aby sme za vás, našich milovaných čitateľov, nastavovali svoje krky.
Mnohí čakali, že aj tvoja druhá kniha sa bude točiť okolo vodných víl a vyšetrovania nejakého strašného zločinu. No Zřídla (recenzi najdete ZDE), tie sú o niečom inom, aj keď zločinov je v nich tiež dosť. Vrátiš sa ešte niekedy ku krásnym a nebezpečným rusalkám?
Z volného pokračování Krve pro rusalku mám napsanou polovinu, ale abych se do toho světa vrátila s chutí, musím si od něj odpočinout – asi každý, kdo píše, ví, že pokud se do něčeho nutí, je to znát. A pozná to i čtenář. Krev pro rusalku se na mě určitou dobu valila ze všech stran, a i když je to lichotivé (a když si na to budu stěžovat, stanu se pro spoustu lidí nevděčnou krávou), po čase to začalo unavovat.
Prekvapil ťa úspech aký zožala Krev pro rusalku, či si ho očakávala?
Polovina toho úspěchu, pokud k němu došlo, není zásluha moje, ale skvělé práce nakladatelství. Jsem hrozně ráda, že se na něj můžu ve všem spolehnout a soustředit se jen na psaní, zatímco se ono postará o to, co mě nebaví a vysává ze mě radost ze života.
So svetom rusaliek si pracovala aj v jednej svojej poviedke. Prečo si si vybrala práve tieto bytosti?
Nevybrala, ostatně jako si vědomě nevybírám nikdy. Ten příběh byl v mojí hlavě od začátku, nemám ponětí, proč byly jeho středobodem právě víly. Musíš se zeptat mého zlého dvojčete. Občas přebírá kontrolu nad tělem, a pak skopává lidi z oken, krade cirkusákům děti a píše.
Ako dlho si v hlave nosila nápad na Zřídla?
Mám pocit, že jsme se o něm bavili loni na jaře s Leošem Kyšou. Pak jsem se asi soustředila na dopsání Krve pro rusalku a Zřídla upozadila. Vzpomínám si jen, že jsem nadšeně popisovala souboje „městskými čaroději“ ovládaných věcí – šaliny útočily jako hadi, budovy se sunuly Brnem – a Leoš Kyša mě shovívavě poplácal po hlavě a řekl: „Zajímavý nápad. Schováme ho do šuplíku.“ Nebo něco podobného. Občas moc neposlouchám a z hovorů si dost domýšlím.
Trvalo dlho rozpísať prvotnú myšlienku do románu? Alebo inak, aký čas prejde od nápadu, cez podrobné premyslenie a rozpracovanie postáv, deja a samotné písanie až k hotovému dielku?
Nedokážu to spočítat. Někdy na psaní nesáhnu dlouho, když mě dožene nudná každodennost, znechutí fantastická společnost, nebo na mě konečně padne únava. Jindy píšu v každé volné chvíli. Občas se tak příběh řítí, a kdybych tempo udržela, měla bych za čtrnáct dní hotovo. Jenže znáš autorky se dvěma malými dětmi a prací? Všechny by ti nejspíš řekly, že skloubit občanský život s psaním je sakra vyšší dívčí.
Menila si v priebehu práce na Zřídlach zápletky, prepisovala postavy, či celé scény?
Ta otázka zní podezřele návodně. Mám strach, že když odpovím: „Ano, Barbara byla původně muž a Brno bylo vlastně Konstantinopol 7. století“, většina lidí si řekne: „Aha, tak proto si ta holka pořád zamyšleně kroutí knír a šest lidí naprosto nesmyslně umřelo na mor, chci zpátky svoje peníze!“. Nevím. Spíš jen postavy občas překvapivě reagovaly na věci, které se zrovna odehrávaly v mém životě, ale čí postavy to nedělají?
Osobne som bola fascinovaná mestskou spaľovňou. Podarilo sa ti dostať aj do sekcií ktoré nie sú prístupné verejnosti? V knihe je všetko opísané tak vierohodne…
Do spalovny chodím prakticky pokaždé, když je možnost si ji prohlédnout. Netuším, které prostory jsou přístupné veřejnosti, možná mě jen nikdy nestihli včas vyhodit. Až budu velká, chci ovládat ten obří drapák nad zásobníkem odpadu.
Pochádzaš zo severnej Moravy. Aký je tvoj vzťah k Brnu?
Vřelý. Až umřu, děti mě tajně rozpráší na Čáře. A všichni Brňáci mě budou dýchat. Teď jsem tou představou vyděsila sama sebe. Tak se vraťme k tomu, že Brno je už od dětství moje láska.
Zřídla sa odohrávajú práve v Brne. Spomínaš tam veľa skutočných miest, budov, ulíc… Prešla si osobne všetky tieto reálie alebo je tam aj trošku autorskej fantázie?
Projít Brno není zase tak těžké. Spoustu těch míst mám ráda. Třeba cukrárnu na Kozí. Jako studentka jsem v tom domě bydlela na privátu. Teď je tam, tuším, privát trochu jiného typu.
V románe sú veľmi dobre napísané akčné scény, ktoré sa aj vynikajúco čítajú. Vymýšľala si ich sama, či máš niekoho, kto ti pri písaní takýchto pasáží pomôže, poradí, prípadne len nasmeruje tvoje predstavy?
Velmi dobře napsané akční scény? To musela být nějaká reedice. Každopádně mám vynikajícího beta čtenáře. Ohledně akčních scén mi ale, myslím, nikdy nic neřekl. Vlastně si vzpomínám jen na poznámku: „Sundej tomu týpkovi ten bomber, do píči! Bomber už se, kurva, nenosí ani jako parodie!“
Viem, že si súťaživý človek. Cítiš súťaživého ducha aj medzi kolegami, autormi? Kto bude mať lepší nápad, poviedku, román… Je vôbec dobré sa porovnávať alebo hecovať?
Mám takovou zvláštní schopnost – lidi, se kterými se necítím dobře, jsou mimo mé rozlišovací schopnosti, takže jestli se se mnou někdo snažil porovnávat, nevšimla jsem si toho. Na hecování asi není nic špatného, ale já se přátelím převážně s autory, kteří fungují na bázi vzájemné podpory, takže si před sebou trika nehoníme. Už nesoutěžím. Mám mnohem méně času, a tak se ho snažím věnovat jen tomu, na čem mi opravdu záleží.
Ako, kedy, kde najčastejšie dostávaš tie najlepšie nápady? Je nejaké miesto, či existuje nejaká tvoja Múza, Múziak, ktorí ťa inšpirujú?
Takhle to nefunguje. Nebo aspoň u mě ne, a hádám, že ani u spousty dalších. Nejsem konstruktér, jsem čtenář – všechny svoje příběhy už mám hlavě, stačí je z ní jen vyčíst. Problém jsou příliš nezřetelné pasáže, ale doplnit je není otázkou inspirace – bývají to technické detaily, které je potřeba rozlousknout jako oříšek, a s tím nemají Múzy nic společného. Spíš než Múzy mám kolem sebe pár lidí, v jejichž blízkosti je mi tak dobře, že v temných zákoutích své mysli najednou nacházím nové příběhy. A chci je psát.
Často chodíš na rôzne akcie, ktoré súvisia s propagáciou tvojich kníh, či vydavateľstva Epocha. S tým súvisí aj odpovedanie na rovnaké, či podobné otázky, príprava prednášok a samozrejme, si ďaleko od rodiny. Neunavuje ťa to? Ako to znášajú deti, manžel, a ako to všetko zvládaš ty?
O víkendu jsem byla na Bookconu v Dobříši a někdo, tuším, že Darion (pozn: Martin D. Antonín spisovatel, fantasy), ale možná se pletu, řekl: „Mám odpovědět upřímně, nebo pravdivě?“ Samozřejmě, že je to únavné, ale miluju to. Poznala jsem díky tomu spoustu výjimečných lidí a zažila úžasné chvíle. Neměnila bych. A měnit nebudu, dokud to rodina nezačne snášet špatně.
Spomínaš si, o čom bola tvoja prvá poviedka? Tá úplne prvá, ktorú si v živote napísala…
Myslím, že už jsem na podobnou otázku někdy někomu odpovídala, a myslím, že jsem tehdy odpověděla „o křečkovi, který se vydal na zkušenou do velkoměsta“. Bylo to lepší, než to zní. Bylo to ve skutečnosti moc dobré, jen mě to asi po dvou stranách přestalo bavit psát, takže těch zkušeností křeček zase tolik nenasbíral.
Máš muža, deti, čoskoro znovu začneš pracovať na plný úväzok. Kedy prosím ťa stíhaš písať? Veď už len starostlivosť o deti a domácnosť dá riadne zabrať.
Od loňska se toho moc nezměnilo. Nespím. A ano, pravděpodobně díky současnému životnímu stylu umřu mladá, ale to se Sněgoňům stává, a já mám aspoň dobrý důvod.
Vymýšľaš deťom vlastné akčné rozprávky?
Jasně, podle mě to dělá spousta rodičů a nemusí být ani spisovatelé. I když ti to možná dělají častěji. Lota miluje pohádku o tom, jak s Jindřichem bojují s Černým drakem z Temných hor. Já jsem po sté repríze znenáviděla draky.
Krev pro rusalku je aj vo formáte audioknihy. Patríš aj ty medzi priaznivcov audiokníh?
Zatím jsem jim na chuť nepřišla. Nedokážu se soustředit, na chvíli se u nich zamyslím a najednou zjistím, že utekla hodina a já nejenom, že netuším, co se v ní stalo, ale zapomněla jsem mezitím i to, jakou audioknihu poslouchám. V hlavě mám asi příliš mnoho vlastních příběhů, které všechny ostatní přehluší. Je to na nic.
Mnoho našincov sa pokúša preraziť aj za hranicami, či už v Poľsku, či v anglicky hovoriacich krajinách. Neplánuješ aj ty dať preložiť niektorý svoj román napríklad do angličtiny a skúsiť šťastie?
To mě zatím nenapadlo.
Aké máš plány do najbližšej budúcnosti (pracovné aj súkromné)? Píšeš nový román, či poviedku do antológie?
Píšu román, který chci moře moc napsat. Bude to znít kacířsky, ale někdy mám pocit, že všechno, co jsem zatím napsala, mířilo jen k tomu, aby jednou vznikla Létající města (ono se to tak nejmenuje, jmenovat nebude, a dokonce tam ani žádná města nelétají, ale názvy a anotace nechávám na jiné a za to, že můžu, jsem hrozně ráda). Fajn, teď jsem nastřelila očekávání, takže musí nutně následovat zklamání.
Děkujeme za rozhovor a přejeme Kristýně hodně tvůrčích sil!
