Osobní setkání s Ladislavem Klimešem bylo dost živelné – mluvil, mluvil, vnutil mi pod pohrůžkou zábavného čtení svoji nejnovější knihu, Kolaboranta, pak ještě chvíli mluvil, a já mu slíbil recenzi a rozhovor na našem webu, protože očividně měl čtenářům co říct. A protože sliby se maj plnit…
Jak už je na Fantasy Planet zvykem, je první otázka trochu sebezpytná: zkus čtenářům vlastními slovy představit a přiblížit Ladislava Klimeše, autora (nejen) Kolaboranta.
Jak přiblížit sám sebe čtenářům, to je docela ošemetné. Asi takto: Celkem normální hovado s příšerným smyslem pro humor, milovník her, knih a akčních béček z 80.let. Stavím plastikové modely a píšu pro zábavu a relax. Nehraju si na nějakého revolučního autora, který má potřebu tvrdit, že jeho tvorba mění svět. Prostě akční béčka pro pobavení. Knihy mají za cíl pobavit černým humorem a hláškami. I když se vážnějším tématům nevyhýbám, pořád je to béčko psané s chutí a láskou k danému žánru.
Ty už se v českém literárním rybníčku pohybuješ dost dlouho. Ale vezměme to pěkně od začátku: vzpomeneš si na své první literární pokusy?
Ano, bylo to do školního sešitu na střední. Ke psaní mě dostala hláška jednoho spolužáka a jedna PC hra. Konkrétně Quake 4. Půl hodiny jsme rozebírali mizernej konec té hry. No a on tehdy prohlásil: „Tak si napiš vlastní, když seš tak chytrej!“. A já vzal prázdný sešit a pustil se do psaní. Časem se psaní pro mě stalo relaxem a zábavou.
A od pokusů k „vážné“ tvorbě. Prošel si třeba nějakými literárními soutěžemi, povídkovou fází nebo si začal rovnou naostro psát romány?
Měl jsem v hlavě svět a ten různě opravoval a měnil, jak jsem získával zkušenosti. Postupně jsem ho přepisoval a upravoval. Kamarád na střední, který taktéž psal, mě ukecal, ať začnu publikovat na Saspi.cz, a tam získal první zpětnou vazbu. Párkrát jsem zkusil literární soutěž O Stříbřitělesklý Halmochron a tam se umístil. Pomalu, ale jistě tohle vše vedlo k mým prvním e-bookům.
Tvoje knihy se motají kolem vojáků, zbraní a podobných military témat. Jaký máš k této tematice vztah? Jsi jen teoretik, nebo..?
Od malička jsem vyrůstal mezi vojclama, ale nikdy se do armády nedostal. Ani k jiným ozbrojeným složkám. Tak o tom aspoň píšu.
A ještě z trochu jiného úhlu pohledu: ví se o tobě, že jezdíš na larpy. Proč tedy military styl a ne fantasy?
Tady si dovolím upřesnit, kdysi jsem dělal historický šerm a dodnes občas vyrazím na airsoft. Na larpy jsem nikdy nejezdil. Upřednostňuju jednodenní rychlé akce. I když pár akcí na vícero dní jsem kdysi měl rád a užil si je.
Když se nad tím zamyslíš – co ti vlastně tyhle live akce dávají, proč je vyhledáváš?
Na airsoftu jsem sbíral primárně inspiraci. Ono, co občas někteří hráči prohlásí, nebo co se stane, to je potřeba zapsat. Já se na těchto akcích bavím. Dá se tam skvěle upustit pára a vyčistit hlava. Jen tělo vám pak další dny občas nadává.
Jak dlouho ti trvá dát dohromady román? A byl třeba nějaký ze tvých vydaných extrémně rychlý nebo naopak natahovaný?
Obvykle si říkám, že napíšu a vydám román ročně. To je takový adekvátní čas na akční brakovku, aspoň dle mého názoru. Každopádně, nejrychleji napsaný byl Projekt Bouře, který jsem v horečkách napsal za 3 dny. To byl ale první draft. Paradoxně i on byl nejvíce natahovaný. Na své vydání čekal skoro 3 roky…
A teď už pojďme ke Kolaborantovi: proč ses rozhodl pro akční postapo?
Důvod, proč jsem napsal Kolaboranta, byl docela jednoduchý, ale je složitější na vysvětlení. Mohl za to autorský blok. Nemohl jsem psát pokračování Všiváků a spousta draftů, které se odehrávaly v Čechách, skončilo po pár stranách. Tak jsem se rozhodl, že zkusím něco nového. Prostou, nenáročnou akční poctu milovaným hrám. A zvolil taky jiný přístup. Prostě doposud jsem měl pevně daný scénář, scény pečlivě rozvržené a tady jsem se na to vybodl. První draft vypadal o hodně jinak než finální verze. Byl to ale posun a cesta vpřed. Zkusil jsem něco nového a vyšlo to.
Sleduješ i žánrovou konkurenci? A byla snaha se případně v Kolaborantovi někomu přiblížit nebo se naopak od někoho odlišit?
Žánrovou konkurenci čtu a sleduju, ale nechci někoho napodobovat. Jedu si čistě to své. Přece jenom, píšu pro relax a zábavu. Snažím se jet podle sebe, ne tak, jak to určují ostatní.
Jaká byla míra reality, kterou ses snažil čtenářům nabídnout?
U předchozích knih jsem se pokoušel o rozumnou míru realismu. U Kolaboranta jsem vymýšlel svět a realismus trochu upozadil. Chtěl jsem vzít spoustu věcí z různých světů a namíchat do vlastního koktejlu. Nechtěl jsem vysloveně něco ujetého a přepáleného, co se týče světa. Svět Kolaboranta je drsný, smutný a nemilosrdný. Takže jsem vzal v dnešní době reálné věci a spojil s několika sci-fi prvky.
Z děje by člověk hádal, že si v mladším věku hodně ujížděl na počítačových střílečkách. Zásah?
Kritický. Rovnou Headshot.
Konec knihy je dost otevřený. Takže: bude nějaký další příběh ze světa Kolaboranta?
Přímé pokračování se plánuje na příští rok. Zatím to vypadá na jaro, cca květen. Co k němu říct? Bude se odehrávat s velkým časovým rozestupem po prvním díle. To, co v jedničce vypadalo jako v širším měřítku nepodstatná věc, mělo hodně dalekosáhlé následky. Víc k tomu zatím neřeknu.
V knize hraje významnou roli jedna velmi… řekněme zvláštní kočka. Máš ke kočkám nějaký specifický vztah?
Mám v současnosti 3 kočky, čtvrtá bohužel zemřela pár dní před tímto rozhovorem. Vždy jsem tvrdil, že kočky nesnáším a mám radši psy. Bohužel, s věkem a událostmi se člověk mění, takže jsem si našel ke kočkám vztah. A to velmi kladný. NASA v Kolaborantovi je opravdu moje reálná kočka. Akorát s tím rozdílem, že v reálu nemluví a je asi tak 10X otravnější. Ulrich ze Všiváků byl taky reálný kocour, akorát tam jsem změnil jméno, protože ve skutečnosti se jmenoval Bertold. A než se někdo zeptá, ano, moje kočky mají obvykle šílená jména. Maiňák jménem Ulrich Saturnovič Rasputin je asi všeříkající. Kupodivu na něj i slyší.
Byl by kolaborant lepší jako film, nebo počítačová hra? A komu bys přidělil roli hlavního hrdiny (ano, i sobě je legitimní odpověď 😊)
Jednoznačně hra. Oldschool akce ve střihu Half-Lifu. Koridorová akce s postupným odhalováním světa a vysokou mírou interaktivity s prostředím. Hrdinu bych nechal v masce bez tváře, ale nadabovaného. Dabéra ale fakt netuším. Musel by to být někdo, kdo umí cynicky komentovat a má drsný hlas.
A na závěr malé reklamní okénko: čtenáři tě mohou najít v jedné známé pražské komiksové speciálce. Pokud rád rozdáváš podpisy, teď máš šanci!
V současnosti můžete moji maličkost zastihnout v knihkupectví Krakatit v Praze. Dost často se tam vyskytuju a spravuji sekci military a modelů. Pokud si chcete nechat vykecat díru do hlavy o modelech a knihách, jen račte. 🙂
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně zdaru v životě i tvorbě!
Foto: Archiv autora
