Trilogie Kristýny Sněgoňové s městy v oblacích v hlavní roli byla Světem v bouři uzavřena. A to bychom nebyli my, abychom nepoložili autorce několik zvídavých dotazů!
Když jsi začala psát první knihu, věděla si už v té době, že budou nějaká další pokračování?
U prvního dílu ne. Příběh německého města měl být samostatný, ale rozrostl se tak, že jsem se do něj chtěla vrátit. A čím dál jsem se v tom světě vydávala, tím víc míst k prozkoumání jsem nacházela. Spousta z nich byla překvapením i pro mě.
Nyní je na světě třetí (a podle všeho závěrečná) kniha, Svět v bouři. Bylo obtížné vše poskládat tak, aby se tenhle příběh uzavřel?
On se ve skutečnosti neuzavřel, ale asi málokterý příběh se uzavře tak, že v něm nezůstane ani skulina, kterou se dá protáhnout. Když se mě na to někdo ptá, říkám, že skončila ústřední trilogie. Dost otázek jsem nezodpověděla a skutečná výzva bude teprve kniha, ve které se o to pokusím.
Děj se tentokrát odehrává na Islandu a v Itálii. Byla to náhodná volba, nebo máš k těmto zemím nějaký hlubší vztah?
Na Island jsem se chtěla podívat, ale před napsáním Světa v bouři jsem to už nestihla. Itálie, to je moje druhé doma. Sice jsem ještě nebyla schopná naučit se italsky (i když mám hru Italsky hravě!, díky které znám všechny přezdívky pro pohlavní orgány), ale jezdím do ní několikrát ročně. Nevím, čím to je, ale nikde jinde než v Římě nemám pocit, že doslova ze všeho kolem sálá energie. Zrovna dneska mi tedy poštou dorazila pokuta za vjezd do pěší zóny v Palermu, načež moje láska lehce ochladla. Sicílie je ale dost jiná než centrální Itálie, takže to mé city ranilo mnohem méně než peněženku.
Byl tentokrát proces tvorby složitější? Přece jen: počet postav se rozrostl, stejně jako počet dílčích témat, a navíc bylo třeba uzavřít některé dílčí zápletky…
Poslední díl trilogie se asi nikomu nepíše lehce. Nechci mluvit za ostatní autory, ale ti, se kterými jsem se bavila, při jeho psaní obvykle proklínali sebe i nápad pustit se do série. Asi každý měl v určitých momentech hrůzu, že na něco zapomene nebo se splete a čtenář bude mít pocit, že se v příběhu vyzná líp než jeho vlastní autor. Nehledě na to, že hodnocení typu „druhým dílem nastavila laťku tak vysoko, že bude mít problém ji překonat“ (které se ke mně dostávalo ze všech stran, i když jsem se tomu snažila vyhnout) je lichotivé po vydání druhého dílu, ale dost paralyzující při psaní toho třetího. Mou výhodou aspoň bylo, že jsem nikdy neměla o moc víc postav, než kolik mi průběžně umíralo.
Jsi občas při psaní záměrně škodolibá? Narážím tím třeba na to, že čtenáři dlouho čekali, až se ve třetím dílu podívají do Archy, a po pár stránkách střih a hurá na Island.
Když ses tak zeptal a já si představila, jak si říkali „paráda, jsme v Arše, to jsem zvědavý, jak… cože? jaký Island, kristepane?“, rozesmála jsem se na celé kolo. Takže možná trochu.
Napadne tě třeba někdy při psaní věc typu: „To jsem zvědavá, co tomu čtenáři řeknou.“?
Ne. Když jsem v příběhu, jsem v příběhu. Vyprávím ho, protože chce být slyšen, a na čtenáře přitom nemyslím. Možná nejsem autor konstruktér, ale jen autor, který rád píše, co se odehrává v jeho hlavě. Kdybych začala aktivně uvažovat nad tím, co řeknou lidé na tuhle postavu nebo zvrat, mám strach, že bych sama sebe znejistila, tím spíš, že neexistuje nic jako univerzální čtenář, a co jednoho nadchne, to druhého otráví. Ale mám ráda, když mi pak napíšou, že z toho a toho měli přesně ten pocit, jaký jsem měla já, když jsem tu část psala.
Když o tom přemýšlím: vždyť my jsme se vlastně příliš ani do města v oblacích nedostali. Nehodláš to ještě v budoucnu napravit?
Ráda bych na tu trilogii navázala jednou knihou, která byla obsahovala jak prequel, tak sequel k ústřednímu příběhu. Až v průběhu psaní mě napadlo, že bych se chtěla podívat do toho okamžiku, kdy už města v oblacích stála, lidé zvažovali, jestli si v nich koupí místo, a zemí se najednou začaly valit zrůdy. Živě vidím jak ty, kterým už se povedlo dostat nahoru, tak ty, co zůstali dole. A už od začátku Země v troskách vím, kdo se zúčastní posledního střetu se zrůdami, tentokrát na jejich domovské planetě, a toužím mu ten příběh napsat.
Jak tě vlastně napadlo do příběhu zakomponovat mimozemské cizáky? Inspirovala ses při jejich tvorbě něčím?
Nemám ráda, když se autor plácá po rameni a říká, jak překračuje hranice, nebo je multižánrový, takže napsal trochu detektivku, trochu horor a trochu dystopii. Nebyl to vědomý záměr, spíš zase jen propojení něčeho, co musí ven z hlavy. Přišlo mi vlastně zábavné, že se do jednoho příběhu dostala zaostalá společnost a moderní budoucnost, postapo povrch i brutální mimozemšťané. Kteří jsou samozřejmě pavouci. Protože takhle je asi vidíme my, co z nich máme hrůzu.
Na kresbě na obálce je „potvora“ z velké části ukrytá ve stínu. Dokážeš nám říct, zda to byl záměr?
Jasně, protože já sama nevím přesně, jak vypadá. Je odporná, černá, se spoustou očí a nohou, to je všechno, co o ní vím. Mívám to tak u postav, ať už jsou to lidé, nebo ne. Někdy mají výrazný rys, většinou barvu vlasů, ale mně osobně jde spíš o pocit, jaký vyvolávají, než o jejich vzhled.
Podobně jako u měst jsme se nevypravili ani do světa cizáků. Zeptám se tedy obecněji: je třetí díl Měst v oblacích opravdu konečný?
Prokoukl jsi mě. Chci se vrátit na Zemi i podívat se do světa na hranici světla a temnoty tam nahoře. Jak říkal jeden moudrý muž, z toho světa se dá napsat spousta spin-offů, ale já ho nechci ždímat, jen se do něj vrátit odvyprávět to, co ještě musím.
Neuvažovala si někdy o napsání ryzího hororu? Práci s atmosférou máš opravdu dobrou.
Bože, kdysi dávno jsem horor napsala! Nebyl moc dobrý a nikdy jsem ho nikomu neukázala. Odehrával se na dovolené, kde bratranec a sestřenice začali mít zlé sny, načež zjistili, že z toho domu kdysi zmizela dívka. Matně si vzpomínám, že předtím svou sestru ze žárlivosti utopila v jezeře. To rozzlobilo úchylné rednecky, kteří chtěli, aby jim sestru přivedla do lesa, že se o ni jako postarají sami. Místo toho si pak nechali ji a drželi ji u sebe ve sklepě, kde její kostru po letech našly hlavní postavy. Že ji tam nikdy předtím nehledala policie, to jsem se tehdy nenamáhala vysvětlit, což, myslím si, o kvalitě díla leccos vypovídá.
Tvé knihy jsou povětšinou ponuré a naděje se dávkuje po lžičkách. Jsi v reálném životě spíš pesimistka, nebo si naopak psaním svoji negativní náladu vybíjíš?
B je správně. Jsem ve skutečnosti dost veselý člověk.
A na závěr: patříš do „stáje“ vydavatelství Epocha. Čteš i knihy ostatních autorů? A je případně nějaká, kterou bys doporučila?
Těch je dost, protože Epocha si své autory vybírá dobře.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hlavu plnou příběhů!
Foto: Archiv Nakladatelství Epocha
