Pokud máte rádi literární soutěže, pak pro vás máme rozhovor se ženou, která je, nebo spíše byla, matkou a tváří jedné z nich. Jméno Jitky Ládrové je totiž spojeno především se soutěží ze světa Nejmocnějších, nebo také Zpívajících věží, jak se soutěži začalo přezdívat.
Zkus se na úvod čtenářům stručně představit, prosím.
Tyhle úvody jsou snad nejtěžší. Nikdy nevím, co bych o sobě měla říct. (Smích.) Jsem prostě holka, co ráda píše a touží své příběhy předávat dál. Šuplík je sice fajn místo, ale dobrý text do něj podle mě nepatří. Proto se snažím dělat maximum, aby mé povídky (a sborníky, co edituju samozřejmě také) spadaly do té kategorie, co si pozornost čtenářů zaslouží. Posoudit, jak se mi to daří, je už samozřejmě na druhých.
Lidé tě mají spojenou především s literární soutěží ze světa Nejmocnějších. Ale před ní jsi již publikovala několik povídek. Jak tedy začala tvá literární kariéra a kdy vznikl nápad na literární soutěž?
Snažím se koukat spíš dopředu, ale nejraději asi vzpomínám na dílo Zákon smečky, na kterém bych toho příliš nezměnila ani dnes, zhruba pět let po vydání v Mlokovi 2016. Dodnes tuto povídku nabízím čtenářům v elektronické podobě ke stažení zdarma. Takže pokud ji neznáte, doporučuji. Jen na málo svých děl jsem tak hrdá i zpětně. Nápad na vlastní soutěž vznikl zhruba v téže době. Můj skvělý táta mě chtěl vzít na oslavu svátku do restaurace a nemohli jsme na Žižkově najít místo k zaparkování. Nakonec se našlo pod věží. Hrozně foukalo a vysílač tehdy v tom větru vydával krásný zvuk. Znělo to, jako by zpíval. Ten námět jsem prostě nemohla jen tak nechat ležet.
Na počátku byla určitě spousta nadšení a ideálů. Jaká pak byla realita, když se ti začaly scházet první texty?
Mám pocit, že bez toho nadšení a ideálů by to nešlo kdysi, ani teď. Zůstaly mi. Raduju se z každé dobré povídky, která rozšíří můj fantasy svět a něčím ho obohatí.
Když jsem u toho – čím vším jsi vlastně v rámci své vlastní soutěže byla?
V rámci soutěže „jen“ pořadatel, administrátor a porotce. Během přípravy sborníku jsem se ale pak dostala asi ke všemu, co ke zhotovení knihy, prodeji a distribuci patří. Nahlížela jsem pod ruku nakladateli při sazbě, nosila jsem balíky knih pokaždé, když nám nový sborník dorazil z tiskárny, starala jsem se o marketing na sociálních sítích, rozesílala jsem zásilky, komunikovala jsem s recenzenty, viď, Martine. (Mrk.)
Co všechno obnáší editování sborníku?
Hlavně psaní e-mailů a opakované čtení nových verzí. Díla, u kterých byly nějaké logické chyby, jsem pak řešila s autory po Messengeru a hledali jsme společně řešení. V další fázi to je pak třeba řazení povídek. To jsem třeba v prvním díle těžce nezvládla. Pak jsem taky objela všechny autory osobně, abych s nimi nafotila fotky pro medailonky. Aneb jo – umím si skvěle přidat práci navíc. Jiné sborníky tematicky sladěné medailonky nemají, alespoň co tak vím.
A když už je řeč o sborníku – jak tě vlastně napadlo vydat vítězné práce jako knihu?
Od někoho asi tenkrát přišla otázka typu: „A vydáš to i tištěně?“ A mé sebedestruktivní já odpovědělo „Proč ne. Bude zajímavé si zkusit něco nového.“ (Smích.)
Zatím proběhly čtyři ročníky soutěže. Co ti tyto čtyři ročníky daly a vzaly?
Ta odpověď asi bude hrozně nudná. Dalo mi to hlavně zkušenosti. Jak jsem si spoustu věcí řídila sama a nesla za ně odpovědnost, naučilo mě to myslet komplexněji. Člověk si uvědomí věci, na které normálně autor vůbec nemusí myslet. Jinak koukám třeba na distribuci a na procenta, která si z prodejů bere. A získala jsem i jiný pohled na psaní. Když platíš vydání knihy, najednou se naučíš jinak škrtat v textech. Fakt tam nechceš části, co jsou jen vata. A co mi to vzalo? Hodně energie. Asi právě kvůli tomu, že jsem se musela soustředit na spoustu věcí kolem a ne na samotné psaní. Chvílemi mi to i dost chybělo.
Ten čtvrtý byl dle tvých slov zároveň i poslední. Proč?
Řekla jsem sbohem svému sebedestruktivnímu já. Fakt nechci, aby to vyznělo, že to vlastně nedělám ráda. Dělám to ráda. Opravdu moc. Poznala jsem super lidi, měla kolem sebe skvělé spoluautory. Ale bylo to prostě náročné a já to ukousnuté sousto pořád ještě žvýkám. Vydáním knihy to nekončí. Je skoro říjen, čekají mě vánoční kampaně, abych knihu dostala k novým čtenářům. A do toho všeho bych se ráda věnovala i vlastní tvorbě. Dlužím to sama sobě.
V rámci čtvrtého ročníku soutěže proběhlo mnoho změn – řekneš nám k nim něco?
Největší změnou asi bylo, že mi došlo, jak důležitá je pro knihu Jela Abasová, která mi od druhého dílu vždy se sborníky pomáhala. Nebo přesněji – sama Jela mi to musela poněkud připomenout, protože já byla myšlenkami moc rozlítaná na to, abych si to uvědomila. Každopádně na poslední knize jsme spolupracovaly jako rovnocenné partnerky, vše jsme konzultovaly a její jméno je teď právem na hřbetu knihy s tím mým. To další byly spíš už jen drobnosti. Trochu jsme zredukovaly počet děl, protože téměř všechny povídky byly u horního limitu počtu znaků. A dvě díla se pak trochu nafoukla při editování, takže nabobtnal i celý sborník.
Když se podíváš nazpátek, není ti líto, že tvá soutěž není známější, že jsi jí nepropagovala masověji, ale pouze ve své „sociální bublině“?
Samozřejmě bych byla ráda, kdyby se sborník dostal do širšího povědomí, ale když jsi na marketing sám a máš omezený rozpočet, tak to příliš masově propagovat nejde. Dělala jsem to nejlepší, co jsem uměla.
V rámci knih nalezneme i fantastické ilustrace Rolanda Havrana? Povíš nám něco víc o téhle spolupráci?
Zatím jsem o něm nemluvila, protože mi bylo jasné, že se na to zeptáš. Roland je skvělý, Roland je nejlepší, a kdybyste mi ho chtěl někdo ukrást, vězte, že ho mám pojištěného naším neknižním dítkem, synkem Erikem. Takže ona spolupráce je spíš taková rodinná telenovela.
Kromě parádních ilustrací jsou i v knize i pěkné stylové fotografie. Fotila jsi ty sama?
Ano, fotky jsou má práce. Tematické medailonky s fotkami byl nápad Ivany Molnárové Dubcové, která poprvé do soutěže přispěla ve třetím ročníku. Ve sborníku Lovci lidí jí vyšly hned dvě povídky – jedna samostatná a druhá spoluautorská. Každopádně Ivana mě sledovala na mé facebookové stránce a líbily se jí mé fotografie ve fantasy stylu, které jsem fotila ke svým jiným dílům. Jen tak z legrace napsala, že by autoři měli mít ve sborníku také takové fotky. Nejdřív jsme se tomu obě zasmály, ale pak jsem si řekla, že to vlastně vůbec není špatný nápad a začala ho realizovat.
Nyní je na řadě tvůj první „velký“ román. Jak jsi s prací na něm daleko?
Od půlky srpna, tj. za poslední měsíc a kus, mám napsaných 65 stran. Takže bych si troufla říct, že to jde po dlouhé době opravdu dobře.
Zpívající věže – skvělý nápad a zároveň něco tvého. Hodláš je využít jako poznávací znamení svého světa?
Až takhle to neplánuji. Vlastně mi dalo dost zabrat, abych nějakou zmínku o nich vůbec propašovala do románu. To se snad podařilo, ale jestli s tím prvkem budu pracovat i do budoucna, to teď nedokážu říct.
A co hrdinové – objeví se někdo známý z tvých povídek nebo sborníků?
Jo, objeví. Fanoušci posledního sborníku se mohou těšit na Maera Dobyvatele, zakladatele rodu Maerovců. Pak se chystám pracovat ještě se dvěma charaktery od dalších autorů. S Ranaldem Erinovem, který se vyskytl v povídce Tóny nenávisti (Struny osudu, 2017) od Honzy Konečného, a lovcem lidí Straghem, jehož čtenářům představila Bára Novotná v povídce Každá mince má dvě strany (rovněž ve Strunách osudu).
Plánuješ knihu opět financovat formou crowdfundingu?
Ne. Ráda bych opět udělala nějaký větší předprodej, ale román hodlám svěřit nakladatelství a nechat propagaci a distribuci na něm. Chci mít volné ruce pro psaní. Jestli mě něco naučila kampaň na Startovači, tak určitě to, že balení knih není má silná stránka a nebaví mě to.
Máš představu, kolik máš vlastně skalních fanoušků?
Úplně ne, ale díky psaní se asi z deseti mých čtenářů stali i mí přátelé. Některé z nich jsem už dokonce měla tu čest poznat osobně. Tak snad se jejich počet bude rozrůstat.
Děkujeme za milý rozhovor a přejeme hodně zdaru v péči o obě děti – literární i neliterární.
