Rozhovor s Ondřejem Neffem nejen o jeho románu Tma

S románem Tma se letos čeští čtenáři setkávají již počtvrté. Od prvního vydání prošel příběh změnami, zejména jeho druhá část, jak jste sám přiznal, měla několik konstrukčních vad. Je tohle už definitivní verze? Nebo ještě vidíte nějaké chyby, které by si zasloužily opravu?

Ne, ne, nesahat! Tma je tmoucí a takovou zůstane. Pro někoho by mohlo být srovnání těch dvou verzí i poučné, třeba z hlediska literární profese.

Přepisujete svá díla rád? Nebo jste se musel přemáhat? Je těžké si přiznat, že i mistr tesař se občas utne?

Rád nerad, prostě přepisuji. Právě dokončuju trilogii Tajemství pěti světadílů a v odpadu skončilo na pět set stran textu, které do definitivní podoby nakonec vůbec nepřijdou. Ale tentokrát se mi to podařilo vyhodit dřív, než to přišlo do tisku. S Tmou to bylo jinak, tehdy jsem ještě byl plný nadšení, že kniha vyjde týž rok, kdy ji dopíšu. Zkrátka – stalo se – a dnes mě mrzí, když mi někdo říká, že se mu Tma líbí, a já pak zjistím, že četl tu původní verzi.

Neměnil se jen příběh, ale i samotný název. V roce 2008 román vyšel pod názvem Tma 2.0 a vyvolal u čtenářů docela slušný zmatek, protože se mylně domnívali, že jde o druhý díl. Nemůže návrat k původnímu názvu Tma, který vymyslela Vaše kamarádka Alexandra Berková, čtenářům orientaci v různých verzích ještě zkomplikovat?

Pekelně to komplikuje a mrzí mě to, ale co se dá dělat? Já tehdy myslel, že Tma verze 2.0, že to každému dojde, protože v počítačových programech je to běžné, a myslel jsem, že každý… atd. Znáte to, když jeden něco myslel. Pak jsem se ke Tmě jako názvu vrátil. A říkám si, ona troška zmatku nezaškodí.

Je pravda, že Vám žádný redaktor nikdy nic kloudného k rukopisu neřekl a jediní, kdo Vám kdy pomohli radou, byli výtvarníci Martin Zhouf a Teodor Rotrekl?

To bylo dřív, teď už to neplatí. Ondřej Müller von Albatros, třebaže tam je Velkým Šéfem, funguje jako můj redakční supervizor a dělá to důkladně. Ale je fakt, že takovou tu redakční práci, týkající se ne písmenek a jestli čárka patří sem nebo tam, provedli vždycky kamarádi, jistě Rotrekl a Zhouf, ale i jiní, Honza Pavlík, Jirka Walker Procházka. Teď mám navíc k dispozici tým brutálních betatesterů, z nichž mi hodně pomáhají Jirka a Hanička Knéblovi. Vůbec nepracují v oboru, ale mají literární cit a poznají, když je něco blbý.

Letošní vydání románu Tma v nakladatelství Plus má ještě jeden bonus v podobě 16 fotoilustrací míst, kde by se mohl příběh hypoteticky odehrát. Předpokládám, že zdrojové fotografie jsou digitální. Co taky od našeho předního propagátora elektronické fotografie očekávat, že? A setkal jste se někdy se situací, kdy je klasická fotografie nenahraditelná?

Přirozeně, jsou digitální, objeli jsme se Zhoufem za jeden den skoro celé to dějiště, jenom do Krásné Lípy jsme se nedostali, takže podklad pro krásnolipskou ilustraci mi poskytl můj synovec Lukáš Procházka. Fotil jsem už pro Tušení podrazu, tam jsou taky Zhoufovy grafiky na bázi fotografií. A ta nenahraditelnost? To se musíte zeptat nějakého fotografa. Myslím, že velkoplošné diáky pořád ještě mají smysl. No a analogová fotografie a instantní fotografie, s tím je spousta zábavy a legrace a to má taky svoji hodnotu. Zkuste si nafotit a vyvolat film a uvidíte.

Jednou jste prohlásil, že fotografování není odrážení reality, ale pronikání do ní, splývání s ní. Jedině pak má fotografie smysl. S románem Tma je to možná podobné. Nestojí za jeho úspěchem právě ona schopnost fiktivního příběhu být snadno zaměněn s realitou?

Určitě, to je správně řečeno. Jeruzalémský masakr motorovou pilou, to je pro mne hra, ale Tma, to je o něčem. To je kniha o ztrátě iluze a důvěry v politické elity. Člověk neztrácí iluze zas tak moc často, to je problém literatury.

Román Tma je vždy zasazen do konkrétního politického kontextu. Vystupují v něm skutečné osoby, často v provokativních situacích. Populární je zejména scéna, kdy Václava Klause nabodnou na kůl. Ostatně, slavné osobnosti se objevují i v jiných Vašich dílech, jedno se přímo jmenuje Celebrity. Už jste někdy někoho slavného svým literárním ztvárněním naštval? Nebo stačí říct zaříkadlo „Ondřej Neff“ a je po problému?

Václava Klause jsem nabodl na kůl jen v té původní verzi, v té finální to není. Ohlas nějakého naštvání ke mně nedolehl. Upřímně, politiky jsem fakt naštval jen jednou jedním článkem v Neviditelném psu. Napsal jsem, že je absurdní, když 200 lidí na plný úvazek vymýšlí každý den zákony, že tím můžou leda ten kodex zmrzačit. A že by to měla být funkce bezplatná a že by se měli sejít tak maximálně jednou do roka, kdyby se vyskytlo něco principiálně nového, aby se na to vymyslel zákon. Ti se na mě sesypali! Jádro výčitky: ty vole, a co kdyby to lidi vzali vážně?

Jak sám přiznáváte, Vaši původní víru ve schopnosti a slušnost elit smetla opoziční smlouva. Z této desiluze jste na scénu přivedl dokonce Vasila Biľaka jako politického poradce nové vojenské diktatury. Souhlasíte s tvrzením, že lidé jsou jen hloupé masy, které se dají ovládat posilováním nenávisti vůči společnému nepříteli, ať je jím kdokoliv?

To je pravda, ti dva lotři s opoziční smlouvou mě definitivně zbavili iluzí a moje pohrdání k nim je hluboké. Nicméně se naprosto a kategoricky stavím proti tezi o hloupých masách. Nejsou žádné masy, natož hloupé. Jsme jen my, lidé. Každý máme svůj život, osud, práci, rodinu, individuální starosti. Ty zaberou 95% našeho obzoru a zájmu. Zbylých 5% alokujeme na veřejné věci. Moc bychom si přáli, aby veřejné věci fungovaly. No a pak tu jsou politici jako obchodníci s nadějí. Ono každé to svinstvo zprvu vypadalo dobře a nadějně. Hitler nenabízel Němcům Dachau a vybombardované Drážďany, nabízel jim celopodnikovou dovolenou a volkswagena. Copak Lenin sliboval Rusům hladomor na Ukrajině?

Vedle známých osobností se pak v románě zcela přirozeně pohybují i postavy smyšlené. Jednou z hlavních hrdinek je i malá Katka, postižená Downovým syndromem. Odvážně se pokoušíte nastínit její myšlenkové pochody. Konzultoval jste vykreslení jejího psychického vývoje s nějakým odborníkem, třeba psychologem nebo speciálním pedagogem?

Přišel jsem s tím tak trochu do styku a budoval jsem na tom obraz té figury. Nemyslím si, že by mi nějaký odborník v té věci pomohl. Jistě by mi vymlouval, abych z ní udělal českou královnu.

To si dovolím oponovat. Ale rozmlouval by Vám spíš ty její sadistické sklony… Všimla jsem si, že téměř žádná z ženských postav románu není pozitivně pojatá (až na jakousi venkovanku, která nakrmí pocestné). Naopak, jsou spíš šiřitelkami „tmy“. Vlastně i Markéta, zpočátku trochu naivní, později degradovaná na sexuální oběť a poznamenaná jizvou na tváři, je spíš tragická figura. Těžko uvěřit, že byste měl něco proti ženám, vždyť jste své manželce Michaele věnoval celý cyklus knížek, plný laskavých rodinných a psích příhod…

Možná v tomhle románu to tak je. Není to důsledek nějakého mého misogynismu. Je to prostě taková drsná kniha. Ale ty sadistické sklony… Ty jsou důsledek zvrhlého zacházení s dítětem. V knize je popsáno, jak padouši v postiženém dítěti ty sklony pěstovali. Myslím, že z hlediska psychologie je to naprosto korektní.

V novější verzi Tmy je technické vysvětlení elektrické smrti jiné. Jinoplanetníci zmizeli, zvolil jste víc „technické“ řešení. Skutečně věříte, že by to mohlo takhle fungovat? Že by za vším mohlo stát samovolné střídání magnetických pólů Země?

Tak tohle jsem konzultoval s věhlasným fyzikem Lubošem Motlem. Napsal jsem mu, jak jsem to vymyslel a on mi odpověděl: je to kravina, ale vyvrátit se to nedá. No a bylo to. Jenže je to nejspíš nesmysl, na Měsíci nebo na Marsu je velmi slabé magnetické pole a elektřina tam normálně funguje.

Jestliže by na Zemi nastala opravdová elektrická smrt, tedy vymizení elektřiny jako fyzikálního jevu, nezasáhla by také samotného člověka (a ne jen v symbolické rovině)? Copak celá řada procesů v lidském těle není založena na stejném principu, tedy na toku elektronů? Stejně jako třeba fotosyntéza? Nezasáhla by taková změna nakonec všechno živé? A možná prostě vše, co je založené na atomární úrovni?

No právě, to jsem měl na mysli. Potřeboval jsem vyřešit problém, jak zrušit elektřinu jako technickou sílu, a soustředil jsem se na vodiče a atomární strukturu jsem nechal v klidu.

Svět bez elektřiny se jako námět objevuje i v dílech jiných autorů. Sám v rozhovorech i na svém webu zmiňujete třeba Kovanicův Blackout. Co říkáte na nedávno natočený seriál Revoluce z produkce J. J. Abramse? I tam se snažili s příčinou výpadku elektřiny nějak racionálně vypořádat…

Honza Kovanic na moji Tmu záměrně navázal, je to něco jako paralelní díl. Prý je i nějaký americký film, na tohle téma. Ono je to celkem nabíledni, podobné nápady asi bude mít kde kdo.

Děj románu se odehrává z větší části v Praze, později se přesouvá do České Lípy. Proč právě tam?

Protože to tam znám, takto je to jednoduché 🙂 Všechna místa, kde se děj odehrává, znám dobře nebo jsem je aspoň navštívil. I ten koncentrák na konci je v reálné stavbě, ostatně i tu jsme se Zhoufem vyfotili.

Jazyk románu je až sadisticky upřímný. Chaos, rabování, násilí, okrádání mrtvých, pohlavní zneužívání – vše je popsáno bez obalu. Není to rozhodně příjemné čtení. Je v tom nějaké poslání, varování?

Je to jen suché konstatování, nic víc. Ten pán, kterého potkáte na chodníku, může za určitých okolností někoho mučit a vypichovat mu oči. Nikdo z nás nemůže tvrdit, že by to či ono za žádných okolností neudělal. Čímž nechci říct, že jsme determinovaní vnějškem, lidi si zachovali slušnost i ve velmi kritických životních situací a naopak, jiní ji zase odhodili při prvním, i velmi slabém popudu.

Ani nástin vývoje po pádu technické civilizace nepovzbudí. Prosazuje se moc založená na brutalitě, pověry vítězí nad rozumem, tmářská tyranie je považována za vládu světla. Jak moc v takové vizi hraje roli česká povaha? Nebo by to i jinde ve světě dopadlo stejně?

Těžko soudit. Za války Němci obsadili několik anglických ostrovů v La Manche, Guernsey a další. Angličané s nimi vesele kolaborovali. Jak by se chovali při elektrické smrti? Jak by reagovali Němci, Američani, Japonci? Rozdíly by byly, nicméně obecně si myslím, že v každé společnosti by nakonec převládla fyzická síla, nelítostnost, až krutost.

Píšete, jak se lidé v anomické krizi začnou chovat k sobě jako hyeny. Není na tom paradoxní, že ještě včera byli všichni sousedé, potkávali se, zdravili, možná i jedli u jednoho stolu? A pak stačí prosté CVAK a celá společnost se úplně otočí. Není román Tma vlastně způsobem, jak se vyrovnat s traumatem po srpnu 68, který jste zažil? Tehdy také přišlo takové „cvak“ a ráno stály v ulicích Prahy tanky…

Takhle přesně to je, udělá to cvak a všechno je jinak. Ale s těmi Rusy a před tím Němci to přece jenom bylo jinak, to byla nesrovnatelně složitější situace. Vliv těch okupací nešel tak hluboko, jako popisovaná elektrická smrt. Proto to bylo tak rychlé, cvak a konec.

Sám jste kdysi prohlásil, že spisovatel má jednou za život pořádný NÁPAD. Byla jím Tma?

Tma byla rozhodně dobrý nápad a pral jsem se s ním osm let. Někdy mluvím o průsečíku osobnosti a doby. Člověk je nějak ustrojený a v určité době věci do sebe zapadnou. U mne – reakce na společenskou situaci metodou sci-fi konstrukce. Udělalo to blik, jako kdybych si ve světě rozsvítil a bylo mi jasno. Ještě víc rozsvítit, to asi nejde 🙂

A co jiné nápady?

Mám nápad na fantasy román. Dostal jsem ho ještě za života mého otce a ten umřel v roce 1983. Řekl jsem mu o něm a on na to: tak to je dobrý, ale musí se to dobře napsat. Tehdy jsem věděl, že bych to neuměl, ale dnes si myslím, že možná jo. No a pak je tu Ultimus, nápad z konce osmdesátých let. Ten, když to dobře dopadne, by mohl být skoro tak dobrý jako Tma. Je to námět, který mi už dlouho leží v hlavě – že lidi nesnesou svobodu. Když se jim zruší koncentrák, oni si ho udělají znovu, protože jim koncentrační dril vlastně vyhovuje a touhu po svobodě si jenom namlouvají. Proč dnes Václav Klaus tak horuje pro Rusko a proč mu tolik lidí fandí? I to je projev imanentní touhy po otroctví.

Dočkáme se třeba i pokračování Tmy?

Tma určitě pokračování mít nebude. Jak už jsem řekl, dokončuju Tajemství pěti světadílů, třetí svazek cyklu. Pak chci dodělat nové vydání příručky Digitální fotografie polopatě a pustím se do arkadského cyklu. Chci shrnout a vydat všechny své povídky, rozptýlené po antologiích, a čekají mě dva romány. Jeden přinese závěr detektivního pátrání, jak to bylo s těmi zavražděnými horníky, bude se jmenovat Stopa mého života.