Co román, to název, který má něco společného s koněm. A nejenom název, celé je to o koních… O kom je řeč? O Věře Mertlíkové, známé autorce historické fantastiky. Kromě toho, že ráda a hodně píše, je také nadšená šermířka, jezdkyně, tanečnice, choreografka, kuchařka a zahradnice. Začala s povídkami a hned zaznamenala úspěch v řadě literárních soutěží (Žoldnéři fantasie, Daidalos, Cena Karla Čapka, Tovaryši kalamáře). Její poslední, v pořadí už čtvrtý román však z naznačeného pravidla vybočuje, i když koně v něm stále hrají významnou úlohu. V názvu se objevuje nový motiv – růže. Proč tato změna? Nezbývalo, než autorku vyzpovídat, abych její nové inspiraci přišla na kloub.
Děj svého posledního románu jste umístila do Itálie, konkrétně do Neapole. Co máte ráda na Itálii? Navštívila jste ji osobně?
Teď provedu skandální odhalení. Já tam nikdy nebyla. Nejspíš je to dobře, protože díky tomu je má – i čtenářova – iluze dokonalá. Letos se chystám konečně projít místa, která zatím znám jen z map a cestopisů. A mám strach, protože možná nenajdu, co hledám. Lehkost, s níž lidé z Neapole žijí na supervulkánu, který může kdykoliv vybuchnout. Vášeň a obrovskou touhu žít. Radost z nových skvělých dnů, které najisto čekají za nejbližší zatáčkou. A vědomí, že strasti sice patří k životu, ale člověk si s nimi poradí.
Má Čas Růže nějaký reálný základ (inspiraci v historii, v zajímavé lokalitě), nebo je všechno smyšlené?
V historické fantastice jsou reálie důležitou součástí příběhu. Člověk si je může lehce ohnout, ale měl by je respektovat. Znamená to třeba, že se hrdinové nutně pokaždé nemusejí chovat jako lidé konce 15. století, ale skvělou italskou kávu, fazolovou pastu nebo neapolskou pizzu s rajčaty si budou bohužel muset odpustit. Pohybujeme se totiž kolem roku 1480. Neapol je součástí španělských držav, Aragonci se k místním nechovají zrovna příkladně, a ti se pochopitelně pokoušejí bránit. Jednou z forem odporu je zakládání společenství, která budou o mnoho let později nazvána mafií. Neapolská Rodina tak má reálný historický základ, třebaže oficiální záznamy o ní se pochopitelně nedochovaly. A ptát se ostrých hochů z Neapole na ty neoficiální by asi nebyl nejlepší nápad :-).
Pochopitelně… Asi nebylo lehké zachovat nějakou historickou věrohodnost, když k tomu chybí opora v pramenech…
To nebylo. Mlha nám halí i počátky bratrstva rosekruciánů. Víme však, že Christian Rosenkreutz měl první učedníky získat právě v Itálii a že cílem tajného spolku bylo skutečně něco, co bychom dnes nazvali „věda a výzkum pro dobro lidstva“. Víme i to, že někdy kolem roku 1480 namaloval mistr Boticelli nesmrtelné Zrození Venuše. Přesné datum vzniku obrazu známo není. Neví se, kdo je tajemná žena na obraze. Doložen však je Boticelliho bratr, který žil v těch časech v Neapoli a za nímž se malíř opravdu mohl vypravit. A zdaleka všechno není jen fikce. Správný renesanční oděv, obuv, jídlo, nářadí, koně, postroje, zbraně a bojové techniky hrdinů pokládám za samozřejmost. Kostel svaté Kláry s konventem Chudých sester, síť chodeb pod Neapolí i katakomby svatého Gennara jsou skutečná místa. Na úpatí Vesuvu se pěstuje odrůda vína nazvaná Lacryma Christi – slzy Kristovy. Na Marcelliho usedlost se opravdu jede přes Ďáblův most. Do dnešních časů z něj zůstalo jen torzo, avšak v časech příběhu byl zřejmě ještě používán. A tak bychom mohli pokračovat. Informace jsou jako kamínky mozaiky a zasazením do příběhu pak vytvoří konečný obraz.
Můžete nám Čas růže nějak zajímavě přiblížit? Představme si, že byste to vyprávěla dejme tomu inteligentnímu robotovi z 24. století.
Aj, tohle bude těžké! Já se takhle trápila už nad anotací… Ale dobře, zkusím to:
- Je to epická mafiánská jízda se spoustou vína, krve, potu a jiných tělních tekutin? – No… ano.
- Je to příběh plný intrik, dávných tajemství a zakázaných nauk? – Taky.
- Je to temná, vášnivá romance o hledání křehké rovnováhy mezi závislostí, touhou ovládat a láskou až za hrob, proti které je Padesát odstínů čajíčkem bez kapky rumu? – I to by mohlo být.
- Je to o tom, jak mladý hrdina hledá sám sebe a své místo na světě? – Ano.
- Je to atmosférické čtení na léto, ze kterého na vás dýchne italský jih a kouzlo dávných časů? – No jo, to taky.
A teď si vyberte!
Ne, to byl z mé strany pokus o vtip. Nicméně z toho vyšla nádherná ukázka Vašeho smyslu pro humor. Ale teď to zkusme vážně. Pro koho si myslíte, že je příběh zajímavý? Koho může oslovit?
Přece jen tu je něco, co nejspíš budou řešit i lidé nebo roboti za dalších pět století. Čas Růže vypráví o tom, že v sobě bez ohledu na stav a věk máme bytostnou potřebu milovat. Jenomže představa ideálního protějšku je často stejná jako mramorová socha mladíka na hřbitově svaté Kláry – krásná, dokonalá a naprosto nedosažitelná. Když se pak srazíme s realitou života, může vystřízlivění hodně bolet. A pokud máme jizvy z dřívějška, jsme uzavření nebo třeba jen nesmělí a nedokážeme mluvit o tom, co cítíme, můžeme toho druhého ztratit dřív, než jej vůbec dokážeme najít. Čas Růže je určen všem, kdo mají strach jít světem se srdcem na dlani. Všem, kteří nevěří v lepší zítřek a myslí si, že je už nic skvělého nečeká. Aby mohli znovu doufat, že pěkné dny přijdou. Aby dokázali najít v životě to dobré. A aby začali věřit v lásku. Protože té kdybys neměl – nejsi nic.
Vaší velkou vášní jsou vedle knih také koně. Rozumíte jejich chovu, jste výborná jezdkyně. Mají koně v Itálii nějaká specifika, která se třeba odrazila i v románu?
Ano Neapol je kolébkou evropského jezdectví a signor Marcelli chová plemeno koní známé jako Napolitano. V současnosti zbývá neapolských koní sotva pár desítek. Plemeno upadlo v zapomnění a o záchranný chov se pokouší jen pár nadšenců z Kampánie. Ve své době to však byla žádaná a vysoce ceněná zvířata, která stála u zrodu naší národní kulturní památky – starokladrubského koně.
Na Fénixconu měla kniha křest ve velkolepém stylu formou divadelního výstupu s opravdovými šermířskými scénami, v nichž si zahrálo několik osobností naší fantastické scény. Koho to napadlo? Podílela jste se na scénáři?
Tohle jsem si napsala sama. A měla jsem štěstí na skvělé herce, kteří do toho šli se mnou, ať už to byla kmotřička Františka nebo Michael ze Strak na vrbě. Naše rodina si pak zahrála členy Rodiny – dva úžasné mafiány a dvě skvělé rajdy z krčmy u Kočiček. To mi šlo dobře – kdyby někdo potřeboval rozehnat trudomyslnost, ráda mu ukážu kotníček 😊
Když jsme znovu u humoru, tak mi to připomnělo, že v antologii Žena se sovou doprovází Vaši povídku tarotová karta Nadhled. Je na ní vyobrazená rozesmátá čarodějka na vzducholodi, odkud vypouští na krajinu veselé mýdlové bubliny. Co Vy a magie?
Já bych si moc přála, aby se dalo čarovat a aby to fungovalo. Někdy mám pocit, že koutkem oka zahlédnu odraz světa, který má lidem zůstat skryt. Ale taky mám strach z neznáma a z toho, že věci za tajemnými dveřmi nemusejí být vždycky hodné. Každopádně až mi jednoho dne začne doopravdy strašit ve věži, máme v Kroměříži pěknou léčebnu s hodnými pány doktory. Je tam i knihovna podpořená věrným fanouškem Strak na vrbě, tak budu v dobré společnosti.
Je to Váš už čtvrtý román v žánru historické fantasy. Jak dlouho trvá, než takhle rozsáhlý román vznikne?
U mě tak +/- rok. Tentokrát to však bylo trochu jiné. Jako by ten příběh už existoval a jen čekal, až jej někdo najde a pustí do světa. Psal se prakticky sám, jako bych hrdiny dávno znala. Vím, kdo má jakou oblíbenou barvu, jaké má rád jídlo, v jakém znamení se narodil… A nejhorší je, že jsem je začala mít ráda. Všechny. I Marcelliho, kterému spousta čtenářek nemůže přijít na jméno. A ano, hádáte správně – je narozen ve znamení Vah jako já 😊 .
Kniha není jenom text. Dělá ji také obálka a v případě Času růže i vnitřní ilustrace od naší přední ilustrátorky Jany Maffet Šouflové. Co na ně říkáte? Jak vznikaly? Jsou podle zadání, nebo vyvstaly čistě ve fantazii výtvarnice?
Ilustrace mohu shrnout jedinou větou – nejlepší z možných světů. Jsou… překrásné. Přesně takové, jak jsem si je představovala. Měli jsme na ně dost času. Jana si tak mohla příběh přečíst, vybrat si, co by se dalo nakreslit, a určit podobu knížky, aby forma šla ruku v ruce s obsahem. A inspiraci to přineslo i mně. Vím teď třeba, jak vypadá prsten, se kterým můžete dýchat pod vodou. Zatím jsme se s ním nesetkali, ale určitě se objeví v příštím příběhu.
Máte na kontě také celou řadu úspěšných povídek. Který útvar Vám víc sedí – povídky nebo romány?
Román je překvapivě o něco málo snazší. Člověk se může víc rozběhnout. Jen občas „přiroste“ k příběhu a má pak potíž nechat své hrdiny jít. A taky víc bolí, když mu jeho dítko někdo totálně shodí, protože s ním strávil rok života a snažil se mu dát to nejlepší.
Předchozí tři knihy se odehrávaly v Čechách a na Moravě a silnou inspirací byla slovanská mytologie. Je tohle téma už vyčerpané, proto ta zahraniční inspirace?
To vůbec ne. Doma je doma. Nebudu zatím příliš naznačovat, ale do konce roku by mohl vyjít jeden zajímavý příběh „tady od nás“, z okolí hradu Buchlova. Tentokrát to bude historická detektivka, takže kdo má rád nepolapitelné zločince a neohrožené vyšetřovatele, může se pomalu začít těšit.
Teď mám trochu soukromou prosbu. Prozradíte mi, kde leží tvrz, jež má být románovým domovem Martina ze Skály a jeho pět dcer v Roku hřebce? Popisujete ji tak živě, že jsem nabyla jistoty, že musí mít nějaký reálný předobraz. Marně jsem ale pátrala v mapě a nakonec usoudila, že to bude někde na Zlínsku poblíž řeky Moravy a vede kolem stará římská silnice. Nebo chcete, aby to zůstalo tajemstvím?
Ne, klidně to prozradím. Skály jsou skutečné. Leží nedaleko Tlumačova a je tu – kromě příhodného vršku, kde mohla stát tvrz – umístěn i jeden ze dvorů zemského hřebčince. Chodila jsem sem s babičkou jako dítě. Jednou nás tam jeden starý stájník vzal dovnitř a poprvé mě posadil na koně. Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Je to moc pěkné a hodné místo. Ten příběh se nemohl odehrát nikde jinde. Když jdete kolem a vidíte stádo klisen s hříbaty na pastvině, stačí jen přivřít oči – a jste tam.
Byl ve Vašem životě nějaký moment, který Vás posunul (k psaní, k románům…)?
Tohle je spíš dávná láska, která mě provází prakticky odjakživa. Můj první „román“ vznikl dřív, než jsem začala chodit do školy. Jmenoval se Cesta do Ameriky, byl víc kreslený než psaný a zůstal nedokončen – chvála všem svatým!!!
Kdybyste si měla vybrat jenom jednu zálibu, co by to bylo? Psaní, nebo koně? Nebo něco úplně jiného?
Vy chcete po znamení Vah, aby se rozhodovalo? Jak kruté! Pravdou je, že bych chtěla ještě vyzkoušet spoustu dalších věcí, jen času na ně nezbývá. Dojít pěšky do Říma. Přečíst spoustu knížek. A naučit se italsky – to se ještě bude hodit!
Bude mít Čas Růže pokračování? Závěrečná koda leccos napovídá… Nebo chystáte něco z úplně jiného soudku?
Tohle je první kniha, u které si jsem jistá, jak to bude dál. Je nejvyšší čas trhnout oponou, za kterou se skrývají další tajemství. Dobrodružství by se mohlo jmenovat třeba Kolo kolem Kolosea (…vidět Řím a zůstat naživu J ). Můžete se těšit na tanec s noži mezi vejci, dostihy a sázky, válku gangů, boje v aréně, zvrhlé římské orgie, velké i malé pejsky a… a možná přijdou i rytíři Kulatého stolu! Na druhé straně, nemůžeme vydat další díl, pokud nebude zájem o ten první. Proto chci věřit, že si Čas Růže dál bude hledat nelehkou cestu k srdcím čtenářů. A také doufat, že dokážu dojít až k pramenům. Že se mi znovu podaří vytáhnout na světlo dávnou rodinnou historii. A rozdělit se o ten báječný svět i s vámi.
Foto: Archiv autorky
