Hodně se radím se spisovateli samotnými, přiznává skromně Ondřej Jireš

Ondřej Jireš na Světu knihy 2014. Foto: Richard Klíčník

Ediční činnosti se věnujete ve volném čase. Na kontě máte už osm antologií, což je na tak mladého člověka obdivuhodné. Ta poslední, svým charakterem téměř bibliofilská, vyšla právě nedávno v nakladatelství Argo. Jak jste vlastně přišel na název Klenoty české fantasy?

S názvy je to vždycky těžké. Rád bych se víc odvázal, ale pak by název mohl ztratit svou výmluvnost. U některých projektů, jako jsou Klenoty, se proto držím zažité koncepce a vymýšlím jednoduché názvy, pod kterými si čtenář hned představí obsah knihy. Vyřádit se můžu třeba u titulů z cyklu Fantastická historie.

V úvodu Klenotů české fantasy píšete, že „sborníky tohoto typu jsou subjektivním výběrem editora“ a také prohlašovat o povídkách uvnitř, že „jsou to ty jediné a nejlepší, by bylo jednoznačně nespravedlivé a krátkozraké“. Nevadí Vám, že obecný diskurz o knize toto zcela opomíjí?

Ten obecný diskurz mně nepřipadá natolik rozsáhlý, aby na to přišla řeč. Ostatně, mnoho recenzentů a čtenářů to chápe stejně jako já a zřejmě nemají tak silnou touhu na to upozorňovat. Můj postoj, že se jedná o výběr čistě subjektivní, mi přijde přirozený, stejně jako mi přijde přirozené, že jsem při výběru sahal i po povídkách, které nepatří mezi mé nejoblíbenější, ale vím o nich, že jsou kvalitní a budou se líbit. Ona subjektivita neznamená nic víc, než že by to jiný editor sestavil jinak. To mně ale nebrání o tomto výběru prohlásit, že se podle mě jedná o to vůbec nejlepší z české fantasy.

Nemáte pocit, že je u nás nezdravě uplatňováno jedno pravidlo – asi ho budete znát – čím víc o něčem prohlašujeme, že je to nejlepší, tím víc tomu všichni věříme? Co se děje, že si v tom tak lebedíme? Domácí autoři fantastiky už přece dávno zdomácněli…

Takhle funguje marketing. Pokud vám někdo, kdo má váš respekt, pravidelně připomíná, že je něco kvalitní, budete k tomu tak nakonec přistupovat sami. Je to normální lidská vlastnost. Na druhou stranu, když se pak ukáže, že to byla lež a produkt je špatný, vyvolá to o to větší nevoli, odpor a negativní publicitu. Takže slepě vychvalovat cokoli může vést jedině k tomu, že se produkt snáze prodá, ale pokud není kvalitní, tak značka ztratí své jméno a příště už si od ní nikdo nic nekoupí. Pokud tedy neprodává hrnce specifické skupině důchodců… A co se týče domácích autorů, jsem rád, že na ně konečně není pohlíženo s předsudky. Ale za to můžou jen a jen oni sami, protože vytvořili kvalitní produkty.

Když popisujete svou editorskou metodu, je to samé „vymyslím“, „zjistím“, „vytipuji“, „oslovím“,„od­mítám“, „dělám redakci.“ Jste znám tím, že si celý proces odřídíte od záměru až k tisku. Editor je tak trochu manažerem a porodní bábou v jedné osobě, že?

Rozsah práce editora je určený okolnostmi. Interní editoři velkých nakladatelství zpravidla nedělají vše, co dělám já, ale nechávají část práce na svých kolezích, specialistech. U své první antologie jsem také nevykonával tolik činností (v podstatě jsem jen oslovil autory, přebral a seřadil povídky a poslal je nakladateli, ať se postará o zbytek), později jsem ale začal tyto projekty více řídit, protože jsem zjistil, že to nejen hodně uleví nakladateli, ale zároveň si mohu ohlídat poslední detail. Ve výsledku z toho profitují nejen obě strany, ale zejména kniha samotná a s ní i čtenář.

Přesto tvrdíte, že antologie je výsledkem kolektivní práce. Jedním z Vašich spolupracovníků a rádců je Tomáš Němec. Prozradíte nám další?

U každého projektu je to jinak. Hodně se radím se spisovateli samotnými. Třeba s Leonardem Medkem jsem řešil už opravdu hodně věcí. Ptám se také různých recenzentů a publicistů, namátkou Borise Hokra. Ptám se ale i lidí mimo fandom, tedy těch, kteří se o fantasy zajímají okrajově, nebo taky vůbec. Seznam všech lidí, kteří mi pomohli, netajím, ale já si ho, bohužel, nevedu. Jsou to desítky lidí a všem jsem za to hrozně vděčný.

Prohlásil jste, že vítáte i kritiku. Většina recenzentů se však točí na hodnocení jednotlivých povídek, málokdy si všímá celkové koncepce antologie. A když už, tak jejich vyjadřování připomíná sportovní komentátory. Narazil jste přesto na kritika, jehož postřehy Vám pomohly vlastní práci zlepšit?

Teď mně asi nebude nikdo věřit, ale mně pomáhá přemýšlet o každé knize opravdu jakýkoliv související text. A to i pseudorecenze na úrovni slabých anotací (i takové jsou), ale také texty věnující se konkurenčním projektům. Myslím, že v časopisech a na internetu není jediný text o českých antologiích, který bych nečetl a nesnažil se u něho přemýšlet, jestli bych třeba něco příště neměl udělat jinak. On je totiž názor i to, co recenzent nezmíní.

Na druhou stranu mě trochu mrzí například to, že se snad nikdo nevěnoval pořadí povídek. U Klenotů jsem jenom řazením povídek strávil minimálně 20 hodin čistého času. Mám na to excelovskou tabulku s mnoha variantami a poznámkami ke všem povídkám. Tentokrát dokonce přišlo i na lístečkovou metodu, kdy jsem s názvy povídek opakovaně šachoval po stole tak dlouho, dokud jsem nebyl spokojený. Není to tak, že bych povídky vzal, jak mi přišly pod ruku.

Takže se rozhodně najdou věci, kterým by se recenzenti mohli věnovat víc, ale já jsem rád i za každou publikovanou anotaci. Navíc v recenzi na povídkovou knihu zpravidla není nikdy dost místa ani na polovinu toho, co by k ní recenzent chtěl říct. Prostě se to tam nevejde. Věnovat Klenotům opravdu komplexní a vyčerpávající rozbor by znamenalo práci v rozsahu a náročnosti dizertace.

Vaše antologie by se daly rozdělit do dvou kategorií: subžánrově zaměřené soubory povídek psaných na zakázku a soubory silverbergova modelu, tj. přinášející nové příběhy ze známých cyklů. V podstatě ale kolem sebe koncentrujete cca třicítku stále stejných autorů. Nemůže to působit trochu jako uzavřený klub pro pár přátel?

Na svůj web www.antologie.cz jsem umístil seznam povídek publikovaných v mých antologiích. Z něho vyplývá, že mýma rukama prošlo 75 povídek od 33 autorů v celkem osmi antologiích. 17 autorů v nich má jen jeden text. Jen dva autoři (Medek a Renčín) přispěli do více než poloviny mých antologií. Řada autorů měla šanci do antologií proniknout, ale bohužel jsem od nich obdržel slabší text, který jsem nepřijal. Myslím, že tedy neplatí, že bych spolupracoval jen s ustáleným okruhem spisovatelů.

Jestli něco českým autorům jde, tak je to subžánr historické fantasy. A v závěsu jsou v pomyslném peletonu městská fantasy a postapokalyptické vize. Čím si to vysvětlujete?

Předně bych chtěl umírnit představy, že tyhle subžánry slaví u čtenářů nějaký extra úspěch. Jsou to sice identifikovatelné fenomény, ale Kulhánek rozhodně prodal více knih, než kolik se prodalo veškeré české historické fantasy, a Žamboch prodal rozhodně více knih, než kolik se prodalo všech českých městských fantasy knih dohromady. Takže zas tak velké fenomény to tedy nejsou. Ale lehce zvýšenou pozornost zaznamenat můžeme. Asi je to tím, že historická nebo městská fantasy jsou pro českého autora i čtenáře hodně specifické, asi proto, že toho prvního – historie – se nám dostává hodně, proto k tomu máme vztah, zatímco toho druhého – městského prostředí – se nám téměř nedostává ani v Praze, proto nás to láká objevovat. Poslední dobou ale spíš zkoumám, proč u nás některé zahraniční fenomény nefrčí. Třeba proč u nás nejsou běžnější třeba multirasové světy.

Jedno vysvětlení bych měla, ale třeba napoví v komentářích sami čtenáři. Slýchávám, že už je starému dobrému fanouškovství odzvoněno a z fantastiky se stává obyčejný byznys jako každý jiný. Co Vy na to?

Tohle jsem řešil už dávno a pak jsem si řekl, že to je vlastně hloupost. Budeme-li se nějak vymezovat vůči současnému stavu a budeme vzpomínat na doby, kdy bylo fandovství „čistší, obětavější, věrohodnější a srdečnější“, tak se dostaneme akorát do pozice lidí, kteří zaslepeně propagují svůj pohled na věc, elitaří a způsobují zbytečné rozmíšky. Už se to jednou stalo a byla by chyba, kdyby to další generace opakovala. Fanouškovství se vyvíjí, nabývá různých podob a nemá smysl je porovnávat. A poslední připomínka – fandovství a byznys nikdy nebyly a nebudou v protikladu. Ty se tak maximálně můžou potkat, nebo nepotkat.

Zatím jste svým nakladatelům neprodělal kalhoty. Někdo ty antologie musí kupovat, to je zřejmé. Ale i tak je to tak trochu záhada, když totiž před svými studenty vyslovím slovo „historie“ nebo „kniha“, zatváří se znechuceně a snaží se vypadat neviditelně… Kdo jsou tedy modeloví čtenáři Vašich antologií?

Moje antologie čtou spíše lidé ve věku 20–40 let. Těm starším zpravidla vadí fantasy a těm mladším třeba zrovna ta historie, protože ji mají spojenou s často pekelně nudným dějepisem ve škole. Z hlediska prodeje na tom mé antologie nejsou špatně. Prvních sedm antologií má průměrně 1500 prodaných kusů. A to není vůbec špatné.

Pořád se říká, že editor bývá nedoceněn, což ve Vašem případě už dávno není pravda. Ale Vy stejně tvrdíte, že je Vám to fuk. Co Vás uspokojuje? Plat? Chvála čtenářů? Vděk autorů? Vědomí vlastní moci?

Rozhodně mě u toho drží vidina bohatství a moci nad ostatními. Jinak bych to přece nedělal. Zatím jsem ale chudý a všichni na mě kašlou. (smích)

Jestliže přirovnáme antologie k bonboniérám, nemají ty Vaše stále stejnou chuť? Není to pořád dokola? Není to nuda? Nechce to nějaký nový a pořádný experiment?

Mám rozjeté zmíněné série Fantastická historie a Nové příběhy ze známých cyklů. U nich musím udržovat stejnou koncepci dlouhodobě. Kromě toho jednou za čas udělám antologii, která do těchto dvou sérií nepatří. V tu chvíli mám možnost zkoušet nové koncepty a experimentovat. Třeba zrovna Klenoty se v ničem nepodobají mým předchozím antologiím a práce na nich byla radikálně odlišná. Zároveň na trhu není prostor pro zvýšení periodicity antologií. V současnosti se držím průměru zhruba jedné antologie ročně, a to i přesto, že ještě letos vyjde titul Legendy české fantasy 2. Pro mě není nuda dělat série. Doufám, že to nebude nuda ani pro čtenáře.

Ondřej Jireš
Narozen 7. 6. 1983 v Ústí nad Orlicí. Vystudoval studia nových médií a informační vědu a knihovnictví na Karlově univerzitě. Živí se konzultacemi v oblasti on-line marketingu. Ve volném čase působí už mnoho let jako editor, redaktor a publicista (Pevnost, Ramax, XB-1 aj.) Byl jedním ze zakladatelů a poté dlouholetým šéfredaktorem FantasyPlanet.cz. K vydání pro nakladatelství Triton a Argo připravil řadu antologií českých autorů fantasy a sci-fi: Čas psanců (2004), Písně temných věků (2005), Legendy české fantasy (2006), Pod kočičími hlavami (2007, koeditor Antonín K. K. Kudláč), Memento mori (2009), Hvězdy české sci-fi (2010), Krvavá čest (2012), Klenoty české fantasy (2014).