Pozor! Přichází zlatý pes.. ehm zlatý hřeb programu.
S gratulací přichází majitel, nakladatel, vydavatel, finanční ředitel, schvalovatel rukopisů a vlastně víceméně celé vydavatelství v jedné osobě., Martin Štefko.
A kromě toho, že je Martin Štefko nakladatel, také pilně ťuká jako datel. Golden Dog je původně platformou pro jeho vlastní knihy, ale horor je věc nakažlivá, a tak se portfolio autorů rychle rozrůstá.
Martin Štefko má zatím na kontě dva díly série Agentura, dva díly má také postapo Mrtví kráčí po zemi, romány Nikdy se nepřestala usmívat a Zatracenci. Aktuální novinka Mrtvé ženy je detektivkou amerického střihu.
A co nám přeje Martin Štefko?
Českého hororu není tolik a nemá ani pozornost, kterou si zaslouží. Web Fantasy Planet se mu věnuje a já jako autor i nakladatel jsem za to rád. Je vidět, že Fantasy Planet dělají lidé, kteří vědí, co je dobré 😉 Ať se serveru daří a má před sebou dalších minimálně dvacet let. Nejen s hororem, ale s co nejlepší, především českou fantastikou.
Ani Martin neunikl palbě otázek. A Petr Boček se nebál ptát!
1) Jsi autorem mnoha žánrů: kriminálních thrillerů, horrorů, westernu, bizarra… Do jakého žánru by ses nikdy nepustil, ani kdyby tě mučili? A který naopak píšeš nejradši?
Ani kdyby mě mučili? To by byla asi čistá romantika. Taková ta přeslazená, ubulená, prostě příběhy, které mají jen ukázat, jak se dva zamilují, dojde k nějaké jemné krizi, ale pak žijí šťastně až do smrti. Nemám rád příběhy, které jsou zbytečně předvídatelné a červená knihovna taková prostě je. To mi na ní nesedí víc než romantická linka, ta sama o sobě zajímavá být může. Jo, a nějak mě nebaví válečné příběhy. Potřeboval bych to mít spojené s ještě něčím dalším. Třeba válečné bizarro.
Co píšu nejraději? Nevím. Myslel jsem, tedy dřív, že to jsou příběhy, které v sobě mají nějaký fantastický prvek. Ale s knihou Mrtvé ženy se ukázalo, že ani to není pravda. Žánrově to určit nedokážu, protože nejlépe se mi píše ten příběh, který mě baví, a je jedno, jestli to je zombie apokalypsa, western krimi nebo brutální horor.
2) Každý autor se aspoň částečně projektuje do nějaké své postavy. Která ti je nejpodobnější?
Myslel jsem, že se asi nejvíc vidím v postavě kovboje, ale to je spíš takový můj pokroucený ideál, moje představa toho, jaký bych někdy rád byl. Trochu bez emocí, žádný přizdisráč. Takže třeba ten Kovboj z Mrtví kráčí po zemi. Ale třeba v knize Nikdy se nepřestala usmívat jsem se víc viděl v postavě Alexandry. Ne proto že byla vražedkyně, však ono je to komplikovanější, ale proto, jak celkově svůj osud snášela. Asi každá postava má něco ze mě. V Mrtvých ženách jsem vytvářel postavu Hanka s tím, že bych sám někdy chtěl být chladný, racionální bez emocí, ale bavili jsme se s přítelkyní, která mě přece jen docel zná a má narozdíl ode mě odstup, a ta mi tvrdí, že když četla scény s Larisou, seržantkou oddělení, byl jsem to podle ní já. Snad ne jen proto, že Larisa je sprostá jako dlaždič.
3) Kolik dílů plánuješ pro svou Agenturu? A plánuješ vůbec? Kdysi jsi říkal, že píšeš spontánně, bez nějakých dlouhých příprav. A co autorsky chystáš teď?
Neplánuji počet dílů. S Agenturou jsem začal tak, že jsem chtěl sérii, která bude dlouhá. Neměl jsem v hlavě aktuální počet dílů. Teď má dopsaný třetí díl, rozmyšlené mám v hlavě díly čtvrtý a pátý, protože ty budou probíhat souběžně… No plánuji, ale jen v hlavě, poznámky si moc nedělám, což ale u takové série nakonec vede k tomu, že se musím vracet k předchozím textům a zjistit, jaké mají postavy vlastně oči, apod. Pokud se spontánnosti týká, tak úplně neplatí, protože ten příběh chvíli zraje v mojí hlavě, až pak si najednou uvědomím že je potřeba ho začít psát. A on se postupně rodí a roste a upravuje se za pochodu. Někdy mě napadne něco, co bude až v příběhu dál, tak si to poznamenám, ale pokračuji v psaní tak, aby na sebe scény navazovaly, jak půjdou v knize, tedy i v případě, pokud není text chronologický. To bude například v knize, kterou mám pracovně nazvanou Mrtvé ženy 2. Je tam první část, kde se současnost prolíná s děním za poslední týden, pak je druhá část v minulosti a pak třetí, která se vrací k současnosti, tedy tam, kde první část skončila. Nepíšu je chronologicky dějem, ale tak, jak po sobě budou následovat v knize. Když se nad tím teď tak zamýšlím, vlastně mě baví i ta výzva nekonzistentního psaní, různé skoky v ději, vracení se. I to je na tom tvůrčím procesu pro mě zajímavé. A pak logicky při korekturách narážím na pořádné logické kiksy.
