(D)Obyvatelé Bizarropolis: Xerodoth Sigmius

Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodl přispět do první české antologie?

Zahanbeně přiznávám, že předtím, než jsem na facebookové skupině Literární projekty HorrorConu, jsem o bizarro fiction neměl nejmenší tušení.

Veškeré definice žánru, co jsem si v té době dohledal, mi připomněly způsob psaní, o který jsem se kdysi pokoušel, takže jsem si bez jakýchkoliv iluzí úspěchu zkrátka řekl, že si vyhradím pár hodin času a něco sesmolím.

Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?

O čem sní imagináti je v podstatě parodií na noirovou kriminálku. Odehrává se ve světě, jemuž dominují bytosti, které jsou někdejšími imaginárními kamarády starého lidu (tedy nás), jež přivedl na svět přístroj jistého F. Reinfeldta.

Hlavní postavu – Klementýnu, nájemného kdesicosa – přivolají k případu, který má ohrozit fungování světa, v němž žije a jímž ona sama opovrhuje.

Moje povídka patří k těm kratším v antologii a je těžké to říct stručně a moc nespoilerovat.

Čtenáři mají (i díky Carltonu Mellickovi III) spojené bizarro spíše s brakovou akcí. Vaše povídka je ale spíše klidná, futuristická, a tak trochu halucinogenní. Co vás vedlo zrovna k této podobě textu?

Abych byl teda úplně transparentní, proces psaní povídky byl zcela nahodilý a pamatuji si pouze to, že jsem ji začal psát. Pak už jen vím, že mám před sebou prázdnou flašku vína, do kterého mi nešel vrátit korek, pár panáků… a hotový příběh.

Tedy měl jsem nějakou myšlenkovou kostru, ale už po prvních několika odstavcích mi bylo jasné, že pokud chci povídku dokončit a držet se vlastního formátu, nesmím sám vědět, co se v něm bude dít. Ve své podstatě čtenář, co čte příběh poprvé, objevuje děj stejně jako já, když jsem ho psal (respektive četl ve chvíli, kdy jsem se dostal do stavu, abych zas chápal psané slovo).

Za poslední dobu jsem zaznamenal několik autorů, kteří mají v kolonce zájmů „slam poetry“. Myslíte si, že je slam dobrý základ pro literární tvorbu, že vám osobně třeba nějak pomohl?

Nemyslím si, že slam poetry jako takové je dobrý základ pro literární tvorbu, člověk prvně musí mít nějakou literární praxi, s tím mohl mezi lidi. Já se začal původně profilovat blogováním a psaním básní a povídek na sociálních sítích, než jsem se odvážil vystoupit mezi lidi.

Debut před živým publikem mě nakopl v tom, abych víc networkoval mezi literárními komunitami a formami, protože je to přece jen o něco koncentrovanější než na internetu, kde nekonečná množství uživatelů zahlcují servery množstvím textu a nedá se v tom prakticky orientovat. Tím, že jsem střídal autorská čtení především po Praze, jsem se dostal mezi různé lidi a nasbíral spoustu kontaktů, mezi nimi právě organizátory HorrorConu, díky nimž jsem ve dvou sbornících – tedy Bizarropolis a Co číhá v temnotách.

Kde bychom vás mohli vidět přednášet nejčastěji, případně, které místo vás nejvíce oslovuje a proč?

To je různé. Nejčastěji jsem asi v Klubu Paliárka, který se teď ale stěhoval, takže jeho budoucnost je nejistá. Pak samozřejmě v Dark Velvetu na Žižkově. Bývám často v Cross Clubu v rámci organizací večerů Poezie, vole.

Případně sdílím veškeré informace o nadcházejících akcích na facebookových stránkách Sigmopoezie, nebo na instagramu @xerodothsigmius.

Podělíte se s námi o literární plány do budoucna?

Nedávno mi vyšla první básnická sbírka Tak akorát čas jít domů u Nakladatelství Petr Štengl. V tomto roce by měla vyjít ještě jedna, někdy v druhé polovině roku, kde by měly být hlavně mé staré texty ze slamového období.

Pak mám rozdělané dvě až tři prózy delšího rozsahu, jednu z nich píšu nepravidelně na pokračování na mém webu http://zpicidohrobu.cz.

Ve vzdálenější budoucnosti mám v plánu minimálně ještě pár básnických sbírek, momentálně bych měl materiál na dvě.

A pak?

Těžko říct, nejspíš zapadnu někde v dějinách literatury mezi populárními žánry a archaickými kuchařkami.

Nebo tak něco.