Vážení čtenáři,
není to zas tak dávno, co jsme psali o první české antologii žánru bizarro – Bizarropolis. Tohle pomyslné město ukrývá třináctku obyvatel-autorů, a my vám ve spolupráci s editorkou celého projektu, Kristinou Haidingerovou, nabízíme sérii rozhovorů. A protože jeho povídka knihu otevírá, nemůže být prvním vyzpovídaným nikdo jiný než Petr Boček.
Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodl přispět do první české antologie?
Musím se přiznat, že knih s čistým bizarrem jsem zatím moc nečetl, ale představu o žánru jsem si udělal především díky časopisu Howard. A protože si uvědomuji, že v mých hororových povídkách (i románech) se leccos bizarního už léta objevuje, prostě jsem to zkusil. Baví mě do důsledků domýšlet různé šílené nápady.
Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?
Hlavním hrdinou povídky je takový nýmand, docent Růžička, který dostane na univerzitě grant, který nikdo nechce, a to na sestavení mluvnice rybí řeči. A protože se jedná o úkol z politických i z praktických důvodů velmi potřebný, čeká ho odměna v podobě nesmrtelnosti. Ta je ovšem jistým způsobem podmíněná. A poté dojde k nešťastné události, po níž se ukáže, že ona nesmrtelnost může být ještě větší tragédií než smrt.
Vy v podstatě jako jediný máte z českých autorů s bizarrem větší zkušenosti (a Hřbitov trpaslíků byl vážně zábava). Myslíte si, že to pro vás byla při tvorbě povídky nebo i výběru editorů nějaká výhoda?
Pro mě to mělo výhodu v tom, že jsem vlastně mohl víceméně psát, jak jsem zvyklý. U editorů jsem kvůli tomu určitě žádnou protekci neměl, už vzhledem k účasti takového množství excelentních spisovatelských osobností.
Ve své povídce jste spojil hned dva „šílené“ náměty – rybolidi a podmíněnou nesmrtelnost. Není to tak trochu plýtvání nápady?
Náměty stále přicházejí, s tím nemám problém. Navíc si je zaznamenávám, protože má paměť je už dost děravá. Takže nacpat dva do jednoho textu, zvlášť delšího, není u mě nic neobvyklého. Ano, mám chvíle, především po vydání nějaké své povídkové knihy, kdy na mě dolehne splín, že už nic originálního nevymyslím. Ale naštěstí to vždycky brzy přejde. A myslím si, že tohle spojení dvou námětů v oné bizarro povídce docela fungovalo. Jinak občas vymyslím něco zdánlivě hodně originálního a pak zjistím, že s podobným nápadem už dávno vyrukoval někdo jiný. Ale jestliže autoři za něco stojí, pak i když zpracovávají skoro stejné téma, vyjde z toho od každého z nich něco jiného a svébytného.
Jako archivář se dostáváte k mnohým zajímavým informacím, jak moc je využíváte při psaní?
Poměrně málo, alespoň zatím. Něco jsem použil v Mízožravcích, kde má řada popsaných událostí reálný předobraz, byť literárně přetavený. Něco možná využiji u některých plánovaných textů, ale jinak se v beletrii dost nerad vážu fakty, už proto, že jsem jimi vázán jako historik. O to víc se mi povolání archiváře hodí k přípravě článků o hororových autorech 19. století.
Zaslechli jsme, že máte velké autorské i editorské plány, můžete nám některé přiblížit?
V současné době už jde do tisku výbor dvou novel a deseti temných a bizarních povídek Jaroslava Havlíčka s názvem Zánik městečka Olšiny, vydávaný nakladatelstvím Carcosa, na jehož koncipování jsem se podílel. Připraveny jsou též tři další sbírky strašidelných textů z české literatury předminulého století, román Temné stránky napsaný společně s Romanem Bílkem a sbírka hororových povídek. Dvě další povídky by se měly objevit v antologiích, z nichž jedna by měla vyjít na Slovensku. Napsán je další krátký román a několik povídek různé délky. Uvidíme, co se z toho a jak rychle dostane ke čtenářům.
