Po víkendové přestávce se opět vracíme společně s Kristinou Haidingerovou, která se na téhle sérii rozhovorů podílel, do ulic Bizarropolis. A hle – hned za branou potkáváme veselého a bodrého muže, který také našim otázkám neunikne. Terčem našich dotazů se stal tentokrát Karel Doležal!
Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodl přispět do první české antologie?
Vztah k němu mám velmi kladný. Vše to začalo tím, že jsem si (navzdory několika velmi rozpačitým reakcím čtenářů) kdysi zakoupil Strašidelnou vaginu od Mellicka. Tehdy jsem zjistil, že v mnoha aspektech má moje a jeho tvorba některé společné rysy, v čemž mě utvrdil i Boris Hokr se svým článkem pro ČT Art (https://art.ceskatelevize.cz/inside/to-nejlepsi-z-literarni-fantastiky-za-rok-2019-mxqKP), v němž doporučil jako alternativní čtení k Mellickově Zbouchnul jsem Satanovu dceru moji prvotinu Zombie, chiméry a rock’n’roll. V bizarních motivech jsem ve své tvorbě pokračoval, takže když jsem viděl, že se chystá česká bizarro sbírka, neváhal jsem. Moct napsat něco bizarního, aniž bych se musel jakkoliv krotit? Jsem pro!
Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?
Dala by se shrnout větou „Dávejte si pozor, co si přejete“, ale asi se po mně chce víc, že? Bimbilárium strýčka Bobana je o chlapíkovi, který chce být úspěšným youtuberem se zaměřením na tvorbu pro děti. Jak to ale u podobných lidí bývá, i když to myslí dobře, obsah, jenž tvoří, působí spíš znepokojivě. Sám si to uvědomí v momentě, kdy je nucen chvíli žít ve světě, jenž je odrazem jeho fantazie. Protože kromě vědomí se v tom světě nachází i něco, co žije v jeho podvědomí.
Z vašich knih i osobního kontaktu si troufnu říct, že máte hlavu plnou šílených nápadů prakticky nonstop. Nebyl spíš problém ze všech těch námětů vybrat jen jeden?
Ani ne. Ty nápady mám v hlavě v pomyslných škatulkách „co se kam hodí“. V případě Bizarropolis stačilo sáhnout do té, co byla úplně vzadu, zapadaná prachem a přelepená cedulkou „Otevřít jen v případě, že na to nebude nikdo hledět skrz prsty“. Mám ale takový zvláštní pocit, že se nakonec něco skrývá ještě za ní…
Kdybych to měl ale říct jinak, tak ony nonstop nápady vznikají i z běžných životních situací. Někdy stačí jen poslouchat lidi ve frontě na poště. Někdo řekne něco nezvyklého a pak už se to v hlavě pospojuje s takovým tím „co by, kdyby“ a nápad je na světě.
Je nějaká hranice, kam až vaše fantazie dokáže zajít?
Tuhle hranici stanovují zákony a moje vlastní morálka. Ale co se hranic více či méně nevinné fantazie týká, limit jsem ještě nenašel. Aktuálně se zabývám v teoretické rovině kvantovou fyzikou, vzácnými chorobami a biblickým starým zákonem. Jak říkám, příběh o lovci příšer a kouzelném prstenu může vymyslet každý, ale jakmile aspoň povrchně přičichnete k podobným věcem, fantazie dostane pořádnou dávku materiálu, se kterým může pracovat.
Nedá mi to se nezeptat: finálním bossem ve vaší povídce je obří loutka zadnice. Má tenhle „hrdina“ nějaký reálný předpoklad? Je vaše povídka způsob, jak se vyrovnat s traumatem z dětství?
Ano a ne. Motiv loutkového divadélka a velmi specifické postavičky je postaven na vyprávění mého otce. Skutečně jim starší chlapci hráli loutkové divadlo a nejoblíbenějším hrdinou byl Prdeláč (jenž ale nevypadal jako obří zadnice), ale to je tak vše, co mi byl schopen říct. Jak byl na scéně Prdeláč, děcka propukala v záchvaty smíchu a nikdo vlastně netušil, o čem je příběh.
O tom traumatu jsem sice před minutkou napsal, že ne, ale teď jsem si vzpomněl na situaci, kdy jsem se v rámci dětské hry schoval za strom a nevšiml si, že spolužák se za ním také neschovává, ale místo toho na něj močí. A blbec jeden namísto aby se otočil jiným směrem, se tomu smál a pokračoval směrem na moje kalhoty. Takže měním odpověď na ano a ano! Idiot.
- února vás čtenáři mohou potkat na Fantastickém skriptoriu v knihovně Hlavního města Prahy, chystáte ještě nějaká další zastavení či literární projekty?
Kromě zmíněné akce teď také jednám o přednášce s lidmi z Hlídconu. Jelikož se jedná o con zaměřený na hru na hrdiny Dračí hlídka, napadlo mě udělat hodinové pásmo ve stylu „best of“ příšer a bytostí, o nichž jsem předchozí roky mluvil na Coniáši. Díky tématům, která předchozí roky Coniáš měl (horor, legendy, monstra a lovci) se mi toho nahromadilo poměrně dost. Další akce teď domluvené nejsou, ale přece jen, je teprve únor. Kromě akcí v Praze jsem už také přednášel v Pardubicích a Hradci Králové a nebráním se ani pozváním jinam.
Co se literárních projektů týká, letos mi vyjde ve sbírce Hrdinové českých zemí od Jana Kotouče povídka Velká jáma II a další text ve sbírce, o níž zatím nesmím mluvit. Pak s nejmenovaným autorem pomalu finišujeme knihu nazvanou pracovní zkratkou PI a rád bych brzy začal psát třetí díl ke knihám Zombie, chiméry a rock’n’roll a Zjevy kosmické, řevy pozemské. Následně mám v různém stupni jednání další projekty, tak doufám, že konečně narazím na ten vítězný los, nechutně zbohatnu a budu moct rok sedět doma a jenom psát, abych to vše vůbec zvládl.
