Děsím se náboženských diktatur, proto píšu náboženské sci-fi (rozhovor s Leošem Kyšou)

Leoš Kyša vystupuje z temnot… jeho jméno se objevuje čím dál víc, straší nebohý recenzentský potěr naší matičky vlasti, směje se do ksichtu politikům, děsí stařenky na přechodu… Hele, co jsi vlastně zač?

Sám ti nevím. Nedávno mě chytila za rukáv nějaká pomatená bába na Esoterickém veletrhu a křičela: Temná aura, temná aura! Pak to s ní kleplo, takže víc jsem se, bohužel, nedozvěděl.

Hm, tak auru babizna viděla… Hele, co vidíš, když se podíváš na své čtenáře? Potem hrůzy zbrocené nahé tvory svíjející se na desce uprostřed megalitického obětiště, nebo partnery v intelektuálně povznášející debatě v luxusní restauraci? Prostě, jaký s nimi chceš mít vztah a co jim tvoje umění dává?

To záleží na typu těch čtenářů. Čtenáři Leoše Kyši, coby novináře, jsou zpravidla ta chytřejší část populace, protože jednak čtenáři novin jsou poslední dobou čím dál tím víc menší a elitnější skupina v zemi a jednak čtenáři Hospodářských novin, které jsou mým denním chlebem, patří k těm nejvzdělanějším vůbec. Takže jim musím dávat potravu sice zábavnou, ale zároveň zatraceně dobře vyzdrojovanou a podloženou, neboť každou chybu velmi rychle odhalí. To není jak dělat v Blesku, kdy můžeš čtenáři naservírovat každou blbost, pokud je v článku dost vykřičníků a jsou tam fotky nahých holek.

Čtenáři Leoše Kyši, coby autora šestákových sci-fi příběhů, jsou, podle mě, lidi jako já, kteří prostě milují akční brak a rádi se nechají unést do světa nekomplikovaných akčních a fantastických dobrodružství. Nejlepší na tom je, že dost často se tyhle dvě čtenářské skupiny prolínají, protože milovníci braku jsou většinou chytří a úspěšní lidé. Kdybych dělal v Blesku, je ten čtenářský průnik určitě mnohem menší.

Proč člověk, který se psaním živí, ještě po večerech píše knihy?

Aby se z toho psaní, kterým se živí, nezbláznil. Proto bych třeba nemohl psát tzv. vysokou literaturu, protože reality a psaní o ní mám dost v práci. Psaní knih je pro mě způsob, jak se odreagovat. Střílet do lumpů, odpalovat ve vesmíru atomové bomby, bojovat o nadvládu nad vesmírem… pominu-li LSD a pornografii, znáš snad lepší způsob jak si vyčistit hlavu?

Alláhův hněv, který teď vychází v edici Pevnost, je pokračování Poutníka z Mohameda. Jak bys ho ty sám představil?

Je to hodně volné pokračování. Postavy z Poutníka z Mohameda stojí zase na začátku a čekají je nové výzvy, takže lze knížku bez problému číst bez znalosti předchozí knihy. Svět, kde muslimové vyhnali jinověrce ze Země a vládnou větší části lidmi obývaného vesmíru, se neodvratně chýlí k válce a můj hrdina, bývalý pašerák alkoholu a porna, což jsou mé i tvé oblíbené kratochvíle, se ocitne uprostřed toho všeho. Je to v podstatě akční military sci-fi.

Hm, ty asi nemáš muslimy moc rád, že? Co tě na nich nejvíc sejří? A jak tvůj názor (ale i třeba styl psaní) formuje tvoje profese? Sleduješ ty arabské revolučky?

Já vlastně proti muslimům nic nemám. Před časem jsem dělal rozhovor s šéfem Islámské nadace v Brně Hassanem Muneebem a on se mi poté, co rozhovor vyšel, svěřil, že mu v mešitě říkali, že se s Kyšou nemá bavit, protože je to velký nepřítel islámu. Dost ho tudíž překvapilo, když rozhovor i setkání bylo příjemné. Mně na islámu vadí jenom jeho fanatická forma, kdy se náboženství zneužívá k vraždění, týrání cizích i vlastních lidí a politické diktatuře, jako je to třeba v Iránu. To je ten druh islámu, který mě sejří. Ale stejně tak mi třeba vadí klerofašisté, kteří masturbují u fotek Francisca Franca a chtěli by i u nás nastolit vlastně tu samou diktaturu jako je v Iránu, akorát by místo Mohameda měli plnou hubu Ježíše Krista. Mně nevadí islám jako náboženství, mně vadí diktatura v jakékoliv podobě a po krachu diktatur fašistických, nacistických a komunistických jsem přesvědčený, že jsou nejakutnější hrozbou diktatury náboženské nebo pseudonáboženské. Těch se obávám, a proto jsou mé romány takové, jaké jsou.

Osobně mám ostatně s mulimskými diktaturami, proti nimž se teď arabská ulice bouří, osobní zkušenosti, a také jsem jako zpravodaj pokrýval bombový atentát v egyptském Šarm aš-Šajchu, při němž zahynul první Čech. Kráčel jsem mezi troskami kavárny, kde se ještě válely krvavé střepy, protože ty nálože bouchly zrovna, když v ní bylo plno. To v tobě něco zanechá, takže ta inspirace ve mně kvasila už dlouho. Ale znovu říkám, mně nevadí Arabové nebo muslimové. Mně vadí fanatici, kteří chtějí svou představu o světě diktovat násilím ostatním.

Člověk by řekl, že zrovna v Česku se tímhle problémem nemusíme zabývat… minimálně dokud žijí Poláci…

Polská armáda, která je jedna z nejlepších v Evropě, což se, bohužel, moc neví, nám ještě jednou zachraní naše české pozadí, to si piš. Ale to jsem trošku odbočil. Z Česka se stalo takové klidové zázemí pro některé muslimské teroristy a jejich logistickou podporu, což ukazuje i nedávný zátah vůči skupině Džamát Šaríat. Vzhledem k tomu, že Praha je jedno z nejvýznamnějších měst židovské historie, může ty chlapíky brzo napadnout, že by mohl být docela dobrý nápad udělat masakr i někde jinde než v USA, Anglii nebo Německu. Ten problém může být i u nás velmi rychle docela žhavý.

V tvém univerzu ovládnou muslimové planetu Zemi. Jak je to reálný scénář? Teď se tě ptám jako novináře, ne jako spisovatele.

Planetu Zemi ovládnou spíš Číňané, ale s muslimy je to přece jen zábavnější, tak jsem jako základní zápletku použil je. Navíc mě skutečně děsí totalitní sklony, které se v některých větvích islámu skrývají. Fanatiční mullahové jsou zrůdy srovnatelné s nacisty. Ale zase je třeba rozlišovat mezi islamofašisty a normálními muslimy, stejně jako rozlišuji mezi katolíky a klerofašisty, kteří mi pijou krev úplně stejně.

Jsi známý tím, že se snažíš popularizovat fantastiku i v mainstreamových médiích. Jak ti to jde?

Ztěžka. Je to jako valit do kopce těžký balvan. Občas se ale nějaké úspěchy dostaví. Už jsem třeba do Hospodářských novin prosadil Jaroslava Velinského, Jirku Pavlovského, Štěpána Kopřivu nebo Petru Neomillnerovou. Někdy se zdaří propašovat i do celkem nevinného textu něco o Pevnosti nebo Františkovi Kotletovi. Je to taková zarputilá partyzánština, a když Bůh dá, tak se jeden z desíti pokusů i povede.

Hm, a co zpětná vazba? Oceňují to (negativně) páni nadřízení? Lidé od fochu (fantastického i novinářského)?

Lidé od novinářského fochu obecně podléhají jedné ze tří nejsilnějších sil ve vesmíru, tedy pozérství (ty další dvě jsou samozřejmě peníze a chtíč), takže sci-fi je pod jejich úroveň a vůbec tenhle můj koníček neřeší. Teda až na pár výjimek, které si kupují Pevnost a fantasy knihy, i když pristiženi při této svatokrádeži tvrdí, že je mají pro své nezletilé potomky. S nimi se pak tajně scházím ve skladu papíru do tiskáren a mluvíme o komiksech a upírárnách. Lidé z fantastiky jsou na tom naopak. S nimi se zase tajně scházím po hospodách a probíráme politickou situaci. Co se týče knížky, tak ji přijali docela kladně, což člověka samozřejmě potěší.

Jaké jsou tvé plány do budoucna? Co na lidi chystáš?

Pokud jsi ve své propitosti nezapomněl, tak spolu chystáme publicistickou soutěž o Gandalfovo brko a Sauronovo péro, kterou bychom rádi pozvedli úroveň české fantastické publicistiky, a dál budu psát recenze a články pro časopis Pevnost, což je prostě srdeční záležitost. Co se týče literatury, tak si dám teďka trochu pauzu a budu se věnovat zase víc publicistice.

Jo tohle, no jo… Hele, poslední věc: sleduješ recenze na svoje věci? A co očekáváš, že hlubokomyslného my, ta recenzentská svoloč, najdeme na Alláhovi? A co bys nám doporučil tam najít, abys nás nezpéroval, ale taky pozval na brko ke Gandalfovi…? Mimochodem, už umíš jako on ty kroužky (víš, jak je dělal dýmkou… je to i ve filmu…)

S kouřením jsem seknul, takže s kroužkama mám taky útrum. Co se týče Alláhova hněvu, tak tam hlavně, proboha, nikdo nic nehledejte. Je to normální akční military, která má jediný účel – pobavit. To je mimochodem jedna z nejčastějších chyb, když recenzenti neumí rozlišovat mezi žánry a druhy knih. Snažím se kolegům vtloukat do hlavy, že pokud dostanou do ruky knihu s přesahem, tak ji nelze chválit jenom proto, že je tam přesah. Musíš si ho pouze uvědomit a hodnotit ji z hlediska své kategorie a konkurence. Stejně tak knížka, která má jediný účel, tedy pobavit a vtáhnout člověka do svého dobrodružství, nemůže být kritizována za to, že nemá přesah. Nejdůležitější pro recenzenta je čtenáři knihu dobře zařadit, aby věděl, jestli odpovídá jeho vkusu a nebo ne a pak až teprve řešit, jestli ve své kategorii obstojí a jak. Sakra, už zas poučuju. Proč mě nezastavíš?

Pokud bych se měl sám někam zařadit, tak, budu-li hodně smělý, by mi bylo asi nejlíp někde mezi Frantou Kotletou a Georgem Alecem Effingerem. 🙂

Připravil:

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz