Po dlouhých letech netrpělivého přešlapování jako v sakra dlouhé frontě na záchodky je to tady! Ano, tenhle rozhovor mohl vzniknout jen díky tomu, že je na světě nový díl série Kladivo na čaroděje, Pád do reality. Nakonec jsme naštěstí přemluvili Martinu, aby rozhovor docvakala ještě než se uloží k zimnímu spánku (protože odpočinek je důležitý!) – a zadařilo se! A je to vážně… ehm, kladivové.
První otázka se nabízí sama a se spoustou otazníků: proč jsme sakra na další díl čekali tak dlooouho??
Chtěla jsem konečně Cenu akademie autorů a všechny normální kategorie byly zasekané kvalitní tvorbou, tak jsem si musela urvat Autoráka za Nejdéle zdržovanou sérii. Františka Vrbenská promine, už je můj.
Co vedlo Jiřího Pavlovského k tomu, že autorkou prvního dílu nové série budeš zrovna ty?
Tak pokud mám mluvit za něj, tak ho samozřejmě vedla obrovská úcta k mému spisovatelskému umění, pak také má pověst člověka, který dodrží každou uzávěrku, a nezapomínejme ani na tu vúdú panenku s jeho posledními třemi vlasy, kterou jsem držela nad tři týdny nečištěným kočičím záchodem.
Kromě toho se Kladivo už moc rozjíždělo a hrozil nekontrolovatelný nárůst čtenářů. A to přece nikdo nechce. To je pak samá beseda, autogramiáda a čestný doktorát nebo profesura… Jsme snad nějací extroverti nebo co?
Pardon. Teď vážně. Podle mě Jirka naprosto přesně věděl, co se stane, a prostě si chtěl po té smršti na konci první série chvilku odpočinout. A já vždycky moc ráda vyhovím. Asi teda nečekal, že svůj další díl bude psát v domově důchodců, ale důležitost skutečně vydatného odpočinku se nesmí podceňovat. Není zač, Jirko.
A když jsme u toho, trochu zavzpomínej – jak jste se vlastně s Kladivem našli? A kdy jsi došla k tomu, že tohle je „něco, co chceš psát“?
To jsem tak jednou na nějakém conu usnula na přednášce, vzbudila se až na té další a koukám, že na pódiu nějakých pár exotů žvaní o chystané hororově laděné akční městské fantasy. Poslouchalo se to skvěle, počítání oveček hadr, do pěti minut jsem zase spinkala. A později jsem jim za to byla strašně vděčná, protože se to o mně málo ví, ale vydatný odpočinek považuju za nejvýznamnější část každého pracovního dne – a tak jsem jim napsala díl. Trvalo to jen asi rok, rok a půl? Jo, to jsem ještě byla nezkušené pískle. Teď už bych takovou uspěchanou rychlokvašku nevyplodila. Ale žádný učený z nebe nespadl. Snášíme se totiž hezky pomaličku, jako peříčka, s dokonale tlumeným dopadem. Nechceme přece, aby si našich knížek někdo všiml.
No dobře, tak jsem Kladivo četla od samého počátku, ty čtyři magory naprosto miluju a asi dva roky jsem dennodenně hypnotizovala telefon, aby už pípla zpráva od Jirky: “Hele, píšeme s Ondřejem Nečasem takovou sérii, nechceš…” (Pak jsem hypnózu vzdala a začala k němu chodit na deskovky, dokud si nevzpomněl, že jsem taky psavec. A takhle se, drazí začínající autoři, dopracujete k vydání svých veleděl.)
Jak těžké pro tebe bylo dostat se do světa Jiřího Pavlovského? Měli jste třeba při psaní nějaké zásadnější neshody ve vašich představách o chování postav?
Začínala jsem jako pravověrná Kladivářka, takže jsem měla obrovskou výhodu. Každý přece ví, že fanoušci světu svého oblíbeného autora rozumí mnohem lépe než on. Byla jsem si naprosto jistá, že všechno půjde bez konzultací, protože ty postavy znám doslova a do písmene dokonale. Klaudie mi byla blízká svým svatouškovstvím, Felix naprostou bohorovností, Walter ustrašenou opatrností a Vincenc totálním urváním ze řetězu. Ano. Jsem naprosto vybroušeně vyrovnaná osobnost. Jednotlivé součástky mysli mi do sebe zapadají jako kolečka švýcarských hodinek. Rozmlácených v hmoždíři.
Pak si Jirka přečetl prvních pár kapitolek a vyslovil několik poznámek, a já najednou zjistila, že vyhazuju celou jednu scénu a zbytek mírním, protože jsem ty archetypy trošičku přepískla. Jo, papíroví lidi jsou taky lidi. Svině. Lidi. Svině složitý.
Ale nebyly to neshody. Jirka prostě říká věci, které jsou logické, a člověka pak hned napadá, jak ten svůj text doladit k naprosté dokonalosti. Kterou samozřejmě obsahoval už od samého počátku, jen potřebovala oprášit a lépe vystavit na odiv.
Jak vlastně takové psaní probíhá? Něco napíšeš, pan Pavlovský to schválí a jede se dál, nebo to je úplně jinak? A nakolik ti nechával při psaní volnou ruku?
Odkud víš, že jsem měla volnou jen jednu? Ty jsi mě sledoval? Ti dnešní voyaeři vám fakt vlezou všude.
No ano, Kladivo se musí psát s jednou rukou svázanou za zády, nebo alespoň s prstem v nose, protože braková literatura přece není plnohodnotná a nemůžeme ji psát bez handicapu. Mít volné obě, ještě bych do toho začala plést nějaké myšlenky nebo filozófiji, brzo by se o mně psalo v učebnicích, dostala bych se na seznam povinné školní četby a pak už by se fakt neprodal ani kus…
Jak že zněla otázka? Aha. Hele, vypadám jako někdo, kdo dokáže psát podle přesně daných linií? To mě ve skutečnosti zvládá perfektně zaseknout. Když jsem kdysi v té pradávné, dnes už legendární první sérii ukázala Jirkovi a ostatním členům tvůrčího týmu první půlku Pekelné šlehy, dostalo se mi mírné konstruktivní kritiky. Zareagovala jsem jako každý normální člověk, sžíravou nenávistí vůči celému světu, a místo přepisování několika scén jsem si na Darknetu vyhledávala nájemné vrahy ochotné vyvraždit kritiky i s jejich rodinami. (A divili byste se, na kritiky bývají poměrně slušné slevy.)
No, a to jsem tehdy měla tu hodně volnou ruku. Druhá série musela začínat tam, kde první skončila, a místo krásně dysfunkčního týmu jsem dostala tři jednotlivce, o mrtvých psech nemluvě. V takové svěrací kazajce se nedalo dýchat, takže jsem po čtyřech letech modrání nakonec alespoň Felixe předala Jirkovi, aby si s ním na té vesmírné stanici hrál on, když už si to vymyslel…
A když si potom Pád do reality průběžně četl, tolik se bál, že se zase na čtyři roky zaseknu, že už radši jen přikyvoval a chválil. Moudrý člověk.
V Pádu do reality se odehrává příběh tří hlavních postav. Přirostla ti některá z nich k srdci víc než ostatní?
Ta čtvrtá. Která tam být nemohla. Ach jo.
Ale na druhou stranu mi její absence poskytla možnost značně posunout Klaudii, která se na řetězu své dobromilnosti cukala už příliš dlouho. Vždycky jsem s ní cítila obrovskou spřízněnost, také pořád usměrňuju všechny kolem, aby se k sobě chovali lépe – a hrozně jsem si užila, jak se na to konečně vykašlala a poslala svět do hajzlu. Myslím, že přesně tohle mi moje terapeutka občas naznačovala jako možné východisko, takže voilá! Buď svobodná za nás obě, sestro!
A Walter! S ním jsem si vyloženě zahrála na škodolibou džinku – splnila jsem jeho největší přání, ale dodala jsem k tomu tolik háčků, že by mohl zásobovat Český rybářský svaz. Vím, že to tak nevypadá, ale asi mám nejradši právě jeho. Je přímo zosobněním takové té touhy prokázat, že stojíte za mnohem víc, než si lidé kolem myslí – a teď dostal možnost.
Nedá mi to nezeptat se na Felixovu linku. Je dost depresivní a hororová, což je dle mého názoru tak trochu proti duchu Kladiva. Proč musel chudák Felix na kosmické stanici tolik trpět?
Kromě začátku a poslední scény napsal celou Felixovu linku sám duchovní otec Kladiva, takže je určitě rád, že takhle zapůsobil. Zvlášť, když pokaždé nám ostatním tolik zdůrazňuje, abychom hororové ladění neupozaďovali. Ostatně, to byl jeden z důvodů, proč jsem mu Felixe předala – já na psaní hororů moc nejsem. Mám tendenci vrhat se přímo proti ohrožení, sebrat Jasonovi mačetu nebo Freddymu rukavici a rozsekat je na kusy, panáky bláznivý. Můj hrdina je Ash se svou motorovou pilou…
Oproti duchu Kladiva je i fakt, že první díl nové série je pořádný špalek. Je to výjimka, nebo to bude trvalejší změna?
Tentokrát jsem to dostala povolené shora, fakt! V druhé sérii smí autoři přizpůsobit délku knihy svému příběhu, ne naopak, což je podle mě super krok správným směrem. V Pekelné šleze jsem hrozně trpěla, že jsem se v některých místech nemohla víc rozepsat – ono to sice člověka skvěle nutí ke stručnosti a údernosti, ale občas to prostě nějakou tu pauzu na kafíčko chce. Ono se to neví, ale autoři potřebují ke své tvorbě opravdu vydatný odpočinek.
A taky skvělou paměť. Jinak se pořád hrozně opakují.
Už víš i něco o dalších dílech nové série?
Mohu s hrdostí prohlásit, že máme naplánovaný napínavý děj všech osmi dílů až do bombastického finále. Druhý díl napsal (ano, minulý čas je na místě, už se jen dočišťuje – prokletí je prolomeno!) Ondřej Nečas a bude se jmenovat Poklad gnómů. Třetí díl píše Jirka Pavlovský, čtvrtý Jakub Mařík, pátý Martin Paytok a šestý Karel Doležal – a ti všichni už pilně pracují! Sedmý díl by si měl střihnout Jan Hlávka a osmý… ještě uvidíme, jak to nakonec vyjde. Bude to ale určitě jeden z již jmenovaných.
Druhá série by měla být dějově provázanější než ta první a hlavní příběh nebude jen v pozadí, takže by to nakonec mělo dávat ucelenou osmidílnou jízdu. A i když vím, jak to dopadne, hrozně se těším, protože nevím, jak přesně.
Je v téhle sérii něco, co ti chybí, co bys tam ráda dopsala?
Ách, samozřejmě mi tam chybí další můj díl! Dát tomu celému jen začátek je pro mě vyložené mučení, nejradši bych to celé napsala sama! Ale to mám přísně zakázané. Budeme sice rádi, když budou Kladivo číst i další generace, ale taky by bylo fajn, aby se dalších pokračování dožily už ty současné. Myslím, že má Epocha v záloze i nějaké svoje zabijáky, které by na mě kdyžtak poslala.
Ale mám takový plán B(udoucnost). Pokud zůstanou některé mé vedlejší postavy nevyužité (nebo jich alespoň pár přežije), mohla bych si někdy střihnout samostatný příběh mimo sekvenci. To povolené mám. Tak… uvidíme.
Ze srdce děkujeme za úžasný rozhovor, a slibujeme, že zase delší čas tvůj odpočinek nebudeme rušit.
