Daniel Tučka –nejlepší autor steampunku

Většina rozhovorů začíná otázkami „jak ses dostal ke psaní“, „co chystáš“ a tak dále. Já bych začal jinak. Kdo je Dan Tučka doopravdy? Jaký jsi člověk, a co děláš, když zrovna nepíšeš?

Lidé si o spisovatelích zapamatují obvykle jen fakta spadající do kategorie předčasná smrt, výstřednosti, závislosti, sexuální deviace, milostné poměry, nekonveční záliby. Proto bych nyní rád nabídl pestrou směs informací, polopravd a nesmyslů k vytvoření vlastního mýtu: chovám dravé šelmy, střílím z pistole, nevlastním televizi, miluji artové festivaly, sjíždím divoké řeky, jezdím zásadně stopem, rád vařím, nesnáším lidi, uctívám AštaraŠerana, mám u sebe vždy alespoň dva nože, spím do dvanácti hodin, závodně běhám, mám modrou krev, dvě dogy, šestnáctiletou milenku, neznámou adresu, závislost na skotské whisky a zálibu v béčkových filmech.

Říká se, že k napsání dobré postavy stačí vědět tři věci: co má rád, čeho chce dosáhnout a čeho se bojí. Že máš rád vymýšlení si zajímavých příběhů, je poznat z předchozí odpovědi. A co ten zbytek?

Co mám rád? Dobré jídlo. Dobré pití. Zamýšlím se, jestli dobré lidi…(přemýšlí opravdu usilovně a dlouho). No, každopádně mám rád dobré postavy.

Čeho chci dosáhnout, na to se odpovídá těžko, protože toho příliš nezbylo. Dělám práci, která mě baví, věnuji se koníčkům, které mě baví, což je zejména psaní – a není to psaní do šuplíku, ale psaní, které má smysl, protože je někdo čte.Pro většinu autorů je samozřejmě důležité být vydáván (a placen), ale bez toho, aby knihy někdo četl, postrádá zkrátka smysl.

Čeho se bojím? Špatného jídla. Tedy i špatného pití. Špatných lidí určitě. A špatně vyprávěných dobrých příběhů…

Také se říká: „Řekni mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi.“ Takže?

Aktuálně? Takže: Postupy výroby a prodeje kinematografických přístrojů vyráběných ve firmě Optikotechnav Přerově v letech 1938 až 1946, pak Pohádky tisíce a jedné noci a Česko-Německý frazeologický slovník. Fascinující – zvlášť to poslední.

Slovník? Proč?

To je hrozně jednoduché…. (usilovně přemýšlí, jak to jednoduše vysvětlit). Když potřebuješ vylíčit, že někdo hovoří cizí řečí, ale nechceš v knize/povídce cizí jazyk použít, zbývá použít nějakou zajímavou slovní formulaci, doslova přeložené idiomy, rčení, abys tomu dal příslušnou atmosféru.

ANI KAREL GOTT NEMÁ NA DESKÁCH JENOM SAMÉ HITOVKY

Napsal jsi docela velké množství povídek. Jak u Tebe probíhá pracovní proces (od počátku až k úspěšnému závěru)?

Pomalu. Čím déle zraje semínko nápadu v hlavě, tím lepší je výsledek. Říká se, že jedna skvělá myšlenka na povídku nestačí. Já obvykle spotřebuji tak tři. Často z lenosti smíchám různé motivy do jednoho celku. Pan následuje příprava – rešerše na internetu, když dojde Google, jdu do knihovny, když neví knihovna, vymyslím si zbytek, protože to neví nikdo. Z příběhu vykrystalizují postavy, získají jména, minulost, motivace. První verzi bych nedal číst ani svému psovi (za předpokladu, že nějakého mám). Druhou nechávám pár týdnů uležet, mezitím se k ní v hlavě přidávají další podrobnosti a řeší rozpory. Třetí čte moje přítelkyně (za předpokladu, že nějakou mám). Občas i někdo jiný. Zhruba po měsíci kynutí, hnětení a mísení považuji dílo za dokonané. Důležitá poznámka – u novely nebo románu rostou časy vzhledem ke komplexnosti exponenciálně.

Kterou z nich máš asi nejraději a proč? A stalo se ti někdy, že ses se svými čtenáři někdy rozešel v názoru (jim se to líbilo, ale tobě ne… a naopak)?

Nejraději mám většinou věci poslední nebo ty zatím nevydané. Podle mých představ je určitě Opus 10/12, mimochodem tématicky docela příbuzný Umrlčímu tanci, steampunkové Rezavé ovce (tam jsem ovšem dost bojoval s limitem znaků) a Hex libris, nebo povídka VVN v letošním Mlokovi. Stojím si také za povídkami, které zájem čtenářů/porotců moc nepřitáhly: např. Řekni mi jméno. Jedna z mých osobně nejlepších prací v jistém ročníku CKČ docela propadla (málo fantastických prvků). Ale nevadí mi to. Ani Karel Gott nemá na deskách jenom samé hitovky.

Co pro tebe bylo největším úspěchem? Vítězství v soutěži nebo nějaká čtenářská reakce?

První úspěšné umístění v soutěži. A potom všechna další, než jsem si zvykl a dosažená meta se stala standardem. Na jednu stranu by se člověk měl posouvat dál, na druhou to jen dokumentuje věčnou lidskou nespokojenost se status quo (ne, nemyslím tu hudební skupinu). Těší Karla Gotta, abych použil znovu královské přirovnání, police plná Zlatých slavíků? A má to zapotřebí?

S tím zřejmě souvisí i Tvůj nedávný výrok, že povídky přestaneš psát.

Nikoli psát – zahlcovat jimi soutěže. Prostě bych dal raději prostor dalším talentům a sám se věnoval psaní delších textů, což zabere zhruba stejnou práci při vymýšlení syžetu, ale výsledkem je kniha/novela. Rozšiřovat svoji sbírku povídkových sborníků a antologií nehodlám do nekonečna, že jsem překročil stín začínajícího autora, jsem už dokázal čtenářům i sám sobě: obsadit pokaždé jedno z deseti finálových míst nemá být cílem, nýbrž prostředkem. Existují ale i čestné výjimky. Třeba Jana Rečková… (pauza na přemýšlení) Karel Gott?

Proč jsou podle tebe soutěže pro začínající autory zajímavé/důležité?

Jak jsem řekl, jsou nejlepším způsobem jak dát o sobě vědět potenciálním čtenářům/kupcům a také nakladatelům/vy­davatelům. Spisovatel nepřichází, spisovatel je objevován. Navíc talent je třeba rozvíjet, sám o sobě je k ničemu – zpětné reakce ze soutěží či workshopů nám buď pomůžou se zlepšit, nebo raději zvolit jiný druh zábavy/sebere­alizace (já se například nikdy nestanu vynikajícím malířem).

Trochu mě mrzí, že mimo sf/f nejsou v tak hojném počtu zastoupeny i soutěže nežánrové, osobně se snažím číst i tvořit tak nějak od všeho trochu. Vždycky jsem chtěl psát spíš vědeckou fantastiku, ale úspěšnější jsem byl ve fantasy – díky tomu mě například oslovil nakladatel Michael Bronec a nabídl mi vydání románu, což se v Umrlčím tanci také zrealizovalo.

URČITÁ NEURČITOST, JAKOU MAJÍ OSTATNĚ VŠECHNY MOJE TEXTY, JE PRO DOBRO VĚCI

Když se křtila tvoje kniha „Umrlčí tanec“, na plakátech ses nechal vyfotit jako jedna z postav – Hodinář. Cítíš se tak nebo se raději projektuješ do jiné z postav?

Tak tenhle mýtus přiživit nehodlám – potřeboval jsem zkrátka profesionální fotky pro sebeprezentaci a vzhledem k tomu, že poslední dobou dělám hlavně do steampunku, bylo to nasnadě. Hodinář má akcent jiného žánru záměrně (vychází z děje), ačkoli úplně na prvopočátku to měl být Kronikář, moudrá postava v kápi halící mu tajemně obličej. Nějak jsem mezitím dospěl.

Tvoje postavy se mi vůbec hodně líbily. Jak to děláš?

Důležitý je i dominantní povahový rys, nějaká zvláštnost, která hrdinu odliší od plejády jiných (vada řeči, bizarní jméno…), poloha, v níž hraje (komická figurka, drsňák…), stylizace (moudrý stařec, ctnostný rytíř…) a celá řada dalších aspektů. Ty nejlepší postavy mají v sobě často nejvíc z reálných předloh (samozřejmě jsou jejich esencí, popisovat jednu skutečnou osobu není ani žádoucí ani zábavné – viz oblíbená školní cvičení Popis spolužáka). Často používám vedle motivace zjevné ještě skrytou, která může být zároveň dějotvorným překvapujícím prvkem (např. bojuji o ztracený prsten ve jménu svého rodu, ale ve skutečnosti jej chci pro sebe).

Přijde mi, že kniha je psána jiným stylem než povídky. Slova a věty mi lépe klouzaly do krku. Píší se ti delší věci lépe nebo je to jenom můj osobní dojem?

Umrlčí tanec má svoji literární formu, stejně jako každá z mých povídek, přičemž se snažím, aby se pokaždé trochu lišila. Změna je život. Větší plátno samozřejmě nebrání autorovi v rozletu jako je tomu u soutěží, které obvykle nějaký limit mají. Na druhé straně je třeba se uhlídat, aby namísto přiměřené knihy nevznikla nekontrolovatelná sága – naštěstí nemám tolik nadšení pro stále jeden a tentýž svět.

Razantně jsi prohlásil, že město z Umrlčího tance není Praha. Kterými místy ses inspiroval?

Inspiroval jsem se Aší, Chebem, Plzní, Prahou, Kutnou Horou, Jihlavou, Brnem, Olomoucí, Znojmem, Ostravou… a pak ještě několika desítkami jiných měst. Mimochodem Jaroslav Foglar také nikdy nenapsal, že Stínadla jsou v Praze. Určitá neurčitost, jakou mají ostatně všechny moje texty, je pro dobro věci.

Nevzdám se tak snadno. Které z těch měst pro Tebe znamená nejvíc a proč?

Jednoznačně Paříž! I ten chrlič, který se objevuje v traileru (http://www.youtube.com/watch?…)pochází tuším z katedrály Notre Dame. Ale pravda je, že Paříž je o trošičku větší než tajemné město v Umrlčím tanci.

Takže nemá jméno?

V celém Umrlčím tanci se nevyskytuje.

Ale ty ho jako autor znáš?

Samozřejmě, že neznám… (říká neurčitě). Ale pravdou je, že některé povídky spojuje společné prostředí/svět, který ale zalidňují jiné postavy.Tudíž se v něm najdou místa, která se už vyskytla jinde… i ono blíže nespecifikova­né Město.

V příběhu se kromě měst míchají i různé doby – od středověku až po současnost. Kdybys měl stroj času, kam by ses vypravil?

Do budoucnosti?

A co bys tam chtěl vidět?

Mě zajímají spíše konce příběhů než to, co jim předcházelo. Takže bych rád viděl, jak dopadnu já, a vůbec celý svět, ve kterém žiji… I když nějak to dopadne vždycky. Proto mám nejradši příběhy, které nedopadnou nijak (myšleno v intencích dobrý/špatný konec). Což hodně čtenářů Umrlčího tance ocenilo.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NENÍ PÁRA ANI TECHNOLOGIE, ALE DUCH STARÝCH DOBRÝCH ČASŮ, KTERÉ VLASTNĚ NIKDY NEEXISTOVALY, ALE MY SI JE TAK PŘEDSTAVUJEME

Teď pracuješ na Pelyňku. Představíš nám ho trošku?

Steampunkový román ze světa, kde nefunguje elektřina a dřevo je vzácnější než drahé kovy, v němž půjde o střet konzervativně technické společnosti s pseudoorientálním magičnem mocného souseda. Aby toho nebylo málo, zamíchá s kartami ještě nadcházející revoluce dělnické třídy a ilegální dovoz podivných technologií ze zámoří klikou vlivných parobaronů, takže vzápětí vzplane válečný konflikt, při němž se změní úplně všechno. Tím se proplétá skupinka nesourodých hrdinů, v níž nemůže chybět noblesní profesor, geniální inženýr, syn bohatého lorda, rebelující aristokratka, nájemný zabiják, tajný policista nebo krásná prostitutka.

Gentlemani s leteckými brýlemi i dámy v korzetech, souboje ve vzduchu, na vodě i na souši. Není to steampunk s oživlými marionetami ani viktoriánský gothic plný do sebe zahloubaných Havranů. Obecně bych rád vzdal hold dobrodružným příběhům Julese Verna (však ho také často parafrázuji) a zkusil přimíchat něco z E. R. Burroughse, H. Wellse, V. Huga a E. A. Poea nebo H. P. Lovecrafta.

To zní dost dobře. Kdy se můžeme těšit?

Na knize pracuji již druhým rokem (fáze zrání nápadů, shánění podkladů…) a dle plánu jsem zatím dokončil část první (ve verzi vhodné ni psům). Zatím však nejsem schopen říci, zda mám za sebou z celkového rozsahu třetinu, čtvrtinu či (chraň bůh!) pětinu. V nejhorším bude nutno román rozdělit na díly dva. Možná tři. Jistě ne víc jak pět!

Žánru jsem přizpůsobil i archaizující květnatý jazyk, protože tohle přece od retrofuturismu chceme – vyšívané krajky z umělého hedvábí by duši staromilců nepotěšily o nic víc, než zkrácení názvu Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku na současnou podobu (o převyprávění J. V. Plevou nemluvě). Pokud je ale předchozí odstavec čitelný, bude jím i zbytek Pelyňku.

Takže steampunk. Lidé se o definici stále hádají – jak bys ho charakterizoval ty?

Definic je hrozně moc a všechny mají víceméně pravdu. Pro mě je to spojení všeho, co jsem měl rád na literatuře, na níž jsem vyrostl, tím způsobem, jakým se na ni díváme v současnosti. Je to laskavý plagiát omšelých kusů. Nejdůležitější není pára ani technologie, ale duch starých dobrých časů, které vlastně nikdy neexistovaly, ale my si je tak představujeme.

Předtím jsi použil i slovo retrofuturismus. Proč? V čem se liší od steampunku?

Retrofuturismus pro mě znamená komerční využití historických skutečností. Zařadil bych do něj i retro-look moderních věcí (od módy přes auta, rádia atd. k architektuře a umění), oblíbený trik výrobců k ozvláštnění konzumního zboží . Proto jsem tenhle pojem použil i pro svoji knížku, protože steampunk je už dnes vlastně také populární a konzumní záležitostí.

A nejoblíbenější autor tohohle žánru?

Ehm…. Já?(smích)

Daniel Tučka je jedním z nejmladší generace českých autorů. Jeho povídky krouží kolem všech možných žánrů a nic nového mu není cizí. Dokázal se prosadit i v těžké konkurenci: hned s první povídkou, kterou poslal do soutěže, se umístil v roce 2008 na druhém místě CKČ v kategorii mikropovídka. Umístil se i v následujících ročnících, zabodoval v soutěži Žoldnéři fantasie (v roce 2013 obsadil první místo) nebo v Ježíšku, já chci plamenomet. Jeho práce se pravidelně objevují v Kočasech a dalších antologiích (Legendy: Prokleté knihovny nebo Kniha bolesti). A další určitě čekají. Jeho nejnovější, první a zároveň ještě stále poslední knihou je Umrlčí tanec (Straky na vrbě 2012) – městská fantasy z fiktivního města, v níž hranice času nehrají roli a snadno se zde střetává staré s novým. K vydání pomalu chystá román s pracovním názvem Pelyněk (Straky na vrbě, snad 2014). Pochází z Brna, od roku 2001 žije a pracuje v Praze a má rád dobré pivo a pečenou kachnu.