Česká spisovatelka hororu se představuje. Co ji přivedlo ke psaní? Kým jiným je kromě spisovatelky? Nahlédněte společně se mnou do života a tvorby Kristíny Haidingerové, stvořitelky upírů Violetů. Před nedávnem jsme se dočkali nového příběhu o Violetech s názvem Děti Raumy. Román je pokračováním knihy Ti nepohřbení z roku 2014 a právě o něm bude také dnes řeč.
Co vás přivedlo ke psaní?
Pokud si pamatuji, byla to potřeba vyprávět své zážitky, nebo zážitky mých blízkých. Nebo jsem viděla nějaký film, a měla pocit, že se to takhle stát nemělo, nebo naopak, že by se v reálu stalo ještě něco horšího. Bylo to také jakési nutkání utéct do světa, kde budu mít možnost události přímo ovlivnit. Byla jsem hodně malá. Tehdy jsem asi utíkala i sama před sebou.
Proč právě horor?
Jak říká kolegyně Františka Vrbenská – „horror je zrcadlo reality“. Horor je žánr, který nabízí nejvíc možností vyjádření ke všem tématům, které kdy koho tížily, jsou to prakticky drsnější alegorie na reálné příběhy. Navíc je v něm dovoleno téměř vše. Můžete jít až na dřeň s jakýmkoliv tématem. Vypsat se z toho, co vás děsí. Vytvořit tíživou atmosféru, napětí nebo hrůzu je ale poměrně zapeklitá věc. Jenže mám ráda výzvy. Baví mě vyzdvihovat zapovězené žánry, křísit a oživovat zavrhovaná témata.
Kdo je vaším největším literárním vzorem a idolem?
Abych řekla pravdu, mám jich hodně a zároveň žádného největšího. Vždycky jsem chtěla věci dělat po svém a zcela jinak než ostatní. Když jsem začínala psát, byli v mém čtenářském deníku spíše autoři historických románů, dramat z dnešní doby a také poezie. Dnes se tam objevují autoři snad všech existujících žánrů, zahraniční i domácí. Mnozí mě určitě inspirovali, ať už odvahou, vervou, nebo tvořivostí či slohem. Kdybych měla přece jen někoho vypíchnout, byla by to Jana Dvořáčková a Hanina Veselá, které mě inspirovaly a zároveň věřily, že i moje práce má smysl.
Jaké máte pocity ze své novinkové knihy Děti Raumy?
Zatím snad ještě ani nevím, protože je ještě celkem horká a jsem uprostřed autorské šňůry po republice – dostávám ji mezi čtenáře, právě vyšla také reeditovaná elektronicky. Je to dítě, kterému jsem věnovala dva roky života, a ještě nevím, co z něho vyroste.
Jaké skupině čtenářů byste svou knihu doporučila?
Všem, kteří mají rádi napínavé příběhy a hezké knihy. Které baví postupné odhalování tajemství. Všem, které neurazí děsivé a krvavé pasáže, ale nevyžadují je na každé stránce, které neurazí tvrdší erotika, ale stačí jim jen tam, kde si ji vyžádaly samotné postavy. Všem, kteří se někdy zamýšleli nad vlastní smrtelností a smrtelností svých blízkých.
Kterou ze svých knih máte nejradši?
To nedokážu říct. Všechny mám chuť zároveň držet a nepustit, i naházet do ohně. Na každé je něco, co je doslova mojí součástí, a na každé je něco, co bych teď už rozhodně změnila.
Co na svém světě nejvíce milujete?
Pokud by šlo o svět Violetů – nepohřbených, moc by toho k závidění nebylo. Každopádně nějaký důvod se tam vracet mít musím, hmm, jsou to hlavně postavy, a otázky, které mohu jejich ústy pokládat. Mohu být jimi – být třeba mužem nebo docela jinou bytostí. Spolu s nimi se také mohu vracet na místa, která mi přirostla k srdci, ať už je to tady u nás nebo třeba ve Finsku.
Má kniha nějaké poselství?
Věřím, že každý čtenář si v ní najde své, jak už to bývá. Tím autorským by jednoduše bylo „dej si pozor na to, co si přeješ“, což je i slogan na knize. Je to o tom, jakou cenu je člověk ochoten zaplatit za dosažení svých cílů, jakou hodnotu pro nás má život našich blízkých, život či štěstí cizích lidí a život náš vlastní. Také by měla čtenáře přesvědčit, že žánr je jen vyprávěcí prostředek. Důležitý je vždy příběh.
Kým jiným je Kristina Haidingerová kromě spisovatelky?
Manželkou, kuchařkou, kreslířkou, organizátorkou, garderobiérkou, metalačkou a za letních a jarních časů hlavně zahradnicí :-))
Co byste vzkázala budoucím čtenářům vaší knihy?
Popřála bych jim příjemně mrazivé čtení a třeba i chuť pustit se do dalších příběhů o Violetech – ať už v předchozím románu či v povídkách, které vyšly v různých antologiích.
