Mohl to být úplně obyčejný rozhovor. Ale to by nesměla být zpovídanou Veronika Fiedlerová, která umí z i obyčejné otázky udělat svátek a na ty neobyčejné odpovídá tak, že to budete ještě dlouho konzultovat se svým psychiatrem. Začněte šetřit, čas plyšových fretek se blíží!
Jak se cítíš jako autorka, co má na kontě už tři romány, novelku a množství povídek?
Cítím se samozřejmě jako starej mazák, co může jako redaktor beztrestně šikanovat prvoautory. Tomáši Martone, vytáhni tu šipku z mého oka, vím, že mou fotku z temného kalendáře používáš jako terč!
Každopádně se cítím hlavně… unaveně. Ráda bych usnula na vavřínech a odpočinula si, ale pořád musím myslet na to, že mé knihy se samy neprodají a je potřeba věnovat čas následné propagaci. Prodeje jsou u malého nakladatelství stále hodně nanicovaté v porovnání s nakladatelskými obry. Snažím se být aktivní na sociálních sítích, jezdím na literární akce, kde se účastním programu a pomáhám na stánku Golden Dog. Občas mě napadne, jestli to za tu energii vůbec stojí. Kdybych měla svou literární kariéru měřit výdělkem, odpověď by byla rozhodně ne, nestojí. Pořád je tam pro mě ale přesah v podobě spokojených čtenářek a čtenářů, setkávání s lidmi, prostě mě baví ten literární humbuk okolo.
Opakovaně jsi uvedla, že tvým snem bylo napsat knihu, což se ti podařilo. Stanovila sis od té doby nějakou autorskou metu, kam by ses ráda dopracovala?
Raději ne. Zejména proto, že mě stresují. Existuje takové doporučení, že by měl autor vydat minimálně jednu knihu ročně, aby se udržel v povědomí. To se mi poslední čtyři roky dařilo, ale příští rok se samostatnou knihou nepočítám. Ráda bych ještě nějaké knihy napsala, dvě nebo tři by byly fajn, ale nedávám si deadline. Tedy, s výjimkou toho, který máme všichni. Když budu mít štěstí, bude jich časem víc, ale jsou okolnosti, které momentálně nedokážu ovlivnit, takže si velké cíle nedávám.
S každou vydanou knihou je nutné počítat i s ne úplně pozitivními ohlasy a kritikou. Jak se k tomu stavíš?
Negativní kritiky zažívám ve skutečnosti docela málo. Mám teorii, že po mé druhé knize čtenáři a recenzenti pochopili, že mě vlastně nechtějí naštvat. Řekla bych, že to je kvůli tomu, jak skvěle píšu, ale možná to bude souviset s tím, že se lidí často ptám, jestli mají sklep a jestli bych ho mohla vidět…
Ale vážně, ona je kritika, racionální a věcná, která člověka v psaní posune, protože pokud je chytrý, tak chápe, že žádný text není dokonalý a šel by nějak vylepšit. Pak je kritika, vycházející z emocí čtenářky nebo čtenáře, kterého příběh z nějakých důvodů neuspokojil. A to vůbec nemusí mít objektivně relevantní příčinu, ale ta situace může nastat a já s ní ex post už nedokážu nic udělat. Nemůžu přesvědčovat člověka, který knihu odmítne například proto, že to je fantastika, že má mít rád fantastiku. To nic nepřinese jemu, ani mně. Takže chápu, když knihu hodnotí jako ztrátu času.
K té první kritice přistupuji s pokorou. Vím, že jsem v danou chvíli udělala maximum a víc tehdy udělat prostě nešlo, ale že mě může obohatit do budoucna u jiných příběhů, zatímco u té druhé si říkám, ano, jsou to čtenářské emoce a dotyčný na ně má právo. Může se stát, že kniha nesedne, někdy vyloženě naštve.
Od publikování první knihy jsem se změnila nejen já, ale i můj styl vyprávění. Pozdravy záhrobí jsou tvořené čtyřmi navazujícími povídkami, duchařskými detektivkami, ale až na možná jeden příběh to není příliš strašidelné čtení, je to zábava. Dostala jsem hezkou zpětnou vazbu od pana knihovníka, který Pozdravy doporučuje čtenářům, kteří se obávají fantastiky jako moje babička, co přece nečetla „tyhlety tvoje fantasmagórie a skifi“. Ozvěny záhrobí jsou román se dvěma vyšetřovacími liniemi, které se posléze prolnou, jsou temnější a více nakročily do fantastiky. Objevují se v nich vedlejší postavy se schopnostmi, tvoří se superhrdinský tým. Steny záhrobí už jsou vyloženě hororový thriller, kdy se hrdina spíše snaží zkřížit plány nepříteli, zabránit spáchání dalších zločinů než odkrývat zločin, který se už stal. Tento vývoj může způsobit určitý čtenářský nekomfort, protože příběh postupně temní. Některým lidem se hodně líbil první díl, ale druhý je zklamal, jiní ho naopak hodnotí nejlépe z celé trilogie. A třetí skupina si nejvíc užila Steny záhrobí právě proto, že jsou nejdrsnější. A do toho jsem napsala Pomiluj smrt, smradlavý a hnusný hororový příběh s příchutí krve a absintu. Jasně, že když někdo snese jenom čajíčky, tak mu nebude chutnat.
Ve Stenech záhrobí umřelo několik základních postav, bavilo tě je zabíjet? Nebo bylo lepší to zadostiučinění, když se k tomu čtenáři dostali?
Budu vypadat hodně sadisticky, když řeknu, že mě to velmi bavilo? Myslím, že každého autora by mělo psaní především bavit. Zadostiučinění to bylo hlavně ve chvílích, kdy mi chodily zprávy od betačtenářek: Za tohle tě nenávidím, ty mrcho, shoříš v pekle! Měla jsem z toho radost, protože to znamenalo, že je příběh vtáhl a vybudovali si k postavám vztah, což byl můj záměr. Steny jsou poslední část trilogie, kde se ukončují rozvinuté linie. Pochopitelně, když se musíte postavit svojí Nemesis, nebude to procházka růžovým údolíčkem, spíše trnitá cesta roklí šeré smrti.
Pro příběh Benedikta jsi chtěla postavu neobvyklého vyšetřovatele. Byla kromě pojišťováka ještě jiná varianta, která tě napadla?
To už si nevzpomínám, spíše ne. Mohl být i policejní vyšetřovatel nebo soukromé očko, klasický noirový hrdina. Trochu divný, schizofrenní, nešikovný, středně depresivní, abstinující noirový hrdina, co si rád ubližuje. Jednoduše miláček.
Kterou ze svých postav sis zatím oblíbila nejvíce?
Pominu-li Benedikta, mám slabost pro cynické provokatéry, kteří rádi překračují cizí hranice, takže mě hodně bavil Benediktův nechtěný astrální společník Rudy. Za svou klaunskou maskou skrývá smutný příběh, když se zamyslím, čím vším jsem ho jako škodolibý demiurg zatížila, je mi ho vlastně líto. Mám tendenci podobné typy zachraňovat.
Myslíš, že existuje něco jako autorské peklo, kde si na tebe počkají všechny postavy, které jsi zabila?
Benedikte chraň, snad ne. Pokud není myšlenka stvořitelkou skutečnosti, což by znamenalo, že vše myšlené a pojmenované je reálné, a tudíž… Sakra.
Benův příběh jsi ukončila, ale novelku Pomiluj smrt jsi zasadila do stejného univerza. Plánuješ ho dále rozšiřovat? Přišlo mi, že na konci Stenů záhrobí sis k tomu krásně připravila prostor.
Neplánuji, ale může se to klidně stát. Základ mých příběhů je urban fantasy, takže se někdy hodí použít postavu nebo místo, ke kterým mám vymyšlenou nějakou historii nebo zeměpis. Třeba v Kronice smrti je povídka, která se sice odehrává v Moravském Brodě, ale jde o jiné univerzum. Momentálně ale nemám inspiraci pro návrat do Benediktova světa. Moje autorská studánka musí počkat, až se v ní nashromáždí dostatek inspirace, aby mohl vytrysknout příběh.
Máš nějaká témata, co bys ráda v budoucnu autorsky zpracovala?
Náměty jsou všude kolem. Nedávno jsem napsala jednu krátkou povídku na základě vyprávění dvou mých kamarádek, které mi popisovaly zážitky soužití se svými tchýněmi. Dala jsem je dohromady a vznikla docela hutná hororová jednohubka.
Ale ráda bych vyzkoušela i jiné žánry, klidně mimo fantastiku. Do budoucna bych si chtěla zkusit napsat společenskou prózu a historický román. Uvidíme ale, nakolik mě to bude bavit, třeba nakonec zjistím, že ve fantastice je mi nejlépe.
Jak tě jako autorku vnímají tvé děti a manžel?
Myslím, že děti mě jako autorku příliš nevnímají. Jsem spíše takový jejich kouč, co jim připomíná, že existují světské povinnosti jako najíst se, napít se, dojít si na záchod, udělat si úkoly. Manželovi jsem otázku tlumočila a odpověď cituji: „V tom nejlepším světle. A čekám, kdy nás budeš svými tantiémy živit jako Rowlingová. Základem úspěchu je klást si reálné cíle.“
Takže… Jak jsem mluvila o těch metách, měla bych je evidentně přehodnotit. Budu muset začít vydělávat na prodeji nalepovacích tetovaček s medailonem svatého Benedikta a plyšových fretkách, nejdéle do konce nejbližší pětiletky.
To mi upřímně přijde jako dobrý způsob, jak svoje dílo zviditelnit. Knižní merch je v posledních letech celkem populární, nebo alespoň mám ten pocit. Nepřemýšlela si reálně, že bys svou další knihu doprovodila nějakým podobným bonusem?
Heh, tak já jsem plánovala napsat psychologický román s prvky BDSM… Že bych k tomu přibalila obojky nebo bičíky? To by se mohlo vlastně prodávat docela dobře!
Ale reálně ne, kdysi jsem si z Číny objednala pár Benediktových medailonů a rozdala je kamarádům… I když ty plyšové fretky, kruciš, ty by se mohly prodávat, viď?
Plyšové fretky by určitě byly hit! Pojďme se však ještě podívat na stinné aspekty psaní. Pověz, jak se ti v poslední době daří skloubit práci, domácnost, rodinu a literární aktivity?
Relativně dobře, i když mám někdy pocit, že se po ránu musím poskládat z různých kousků, abych mohla začít fungovat. Letos jsem se snažila především najít sama sebe a naučit se říkat ne věcem, které mi nedělají dobře, ale které jsem na sílu a proti svému přesvědčení dělala. Někdy život není podle našich představ, nejede jako stroj podle plánovacího kalendáře. Psaní delších věcí ubylo na úkor jiných aktivit. Potkaly mě vleklé zdravotní obtíže, ale snažím se uvědomit si, že občas si můžu dovolit nedělat nic. Lehnout si do sítě na zahradě a číst si, pustit „skloubování“ věcí, nechat je volně plynout. Jelikož jsem většinu života hyperaktivní se sklonem si toho brát víc, než unesu, je to pro mě výzva.
Jelikož přelom roku v mnohých vybízí touhu po rekapitulaci, jak bys zhodnotila loňský rok?
2024 byla pro mě zatím literárně nejplodnějším rokem. Hned na začátku se objevila má krátká povídka v samizdatovém časopise Mort. Vyšly Steny záhrobí, o kterých jsem si jednu chvíli myslela, že je snad nikdy nedopíšu. Publikovala jsem ve dvou hororových antologiích: ve Smečce, tam je příběh ze záhrobního univerza, a v Kronice smrti, kde mám upírskou dark fantasy vztahovku. Konečně se na stránkách Městské knihovny v Praze objevila volně ke stažení e-kniha s povídkou Kravín, což je vlastně prequel trilogie, příběh z Benediktovým mladých let. A celé to uzavírají Proměny Kafkovy Prahy, kde mám jednu z nejdepresivnějších povídek, co jsem kdy napsala. Povedlo se mi účastnit se Knižního festivalu v Ostravě, pražského Světa knihy, Fantastické Ostravy, křtu Paranoi Ludmily Svozilové, Festivalu literárních závisláků v Plzni, HorrorConu a Knihy Brno. Všude jsem potkala spoustu skvělých lidí, bez kterých si to už ani nedokážu představit. Nemůžu vyjmenovat všechny. Vy, báječní přátelé, víte. Takže z tohoto pohledu super.
Nastíníš svým čtenářům, co od tebe zhruba můžeme do budoucnosti čekat?
V roce 2025 se mohou těšit na několik zajímavých antologií, kam jsem přispěla svou povídkou. Většinou se jedná o ještě nezveřejněné projekty, ale mám radost, že na mě editoři myslí. Ideálně, když zrovna vyhmátnou téma, které mám zpracované nebo na něj mám zrovna dobrý nápad. A jsem ráda, že mě oslovují nejen s hororovými tématy. Nechtěla bych se žánrově zaškatulkovat. Ráda píšu prostě příběh a může být i naprosto civilní.
Děkuji za rozhovor a těším se na tvé další autorské počiny!
FOTO: Archiv Veroniky Fiedlerové
