Roman Bureš sa netají tým, že história je jeho vášeň. Hneď po manželke, synovi a písaní. Časti histórie vpletá aj do svojich príbehov. Veľmi nenápadne dokáže spojiť udalosti známe z hodín dejepisu so súčasnosťou. Alebo si vytvorí alternatívnu realitu, ktorá je natoľko skutočná, až to čitateľa desí. K takým sa radí aj jeho najnovší román Říše. Ak vám niekedy starí rodičia rozprávali o hrôzach vojny, o atmosfére strachu v Protektoráte, či v Slovenskom štáte, viete, že udalosti, v knihe opisované, v sebe ukrývajú kus smutnej reality. O tom, čím je tento príbeh výnimočný, no aj o živote, jeho radostiach a starostiach, som sa porozprávala priamo s Romanom Burešom.
Čím bola pre teba Veľkonemecká ríša taká zaujímavá, že si sa ju rozhodol použiť ako nosnú tému svojej najnovšej knihy?
Lidé mezi sebou válčí od okamžiku, kdy opracovali první pazourek, ale nikdy v historii nepředstavovala jedna z válčících stran tak čiré zlo. Je to o to děsivější, že Němcům k vítězství moc nescházelo. A navíc – opravdu rád zabíjím nácky.
Dva príbehy, ktoré román Ríše obsahuje, vznikli už dávnejšie. Prečo si sa k nim opäť vrátil?
Když jsem před osmi lety začal psát, chyběla mi trpělivost. Byl jsem rád, že nakladatelé chtějí moje knihy vydávat a tak jsem jim je hrnul. Až později mi došlo, že zájem o knihu se automaticky neslučuje s její kvalitou. Nejradši bych vše z těch prvních let přepsal (u Zuřícího lva se to podařilo). První opravdu hotová kniha byla až Propast 3 a pak všechny následující.
Říše pochází z roku 2013, ale naštěstí jsem ji vydat nestihl. A jakmile jsem trochu zmoudřel a pochopil, že ta kniha nefunguje, přepsal jsem ji.
Kniha má zaujímavé členenie. Prečo si udalosti nezaradil chronologicky, ale presne naopak?
Právě proto, že chronologicky to nefungovalo. V polovině knihy by přišel podivný zlom – žánrově, barevně, dynamicky i stylisticky… Proto jsem z toho přepsal dvě novely. Dají se číst v jakémkoli pořadí nebo i samostatně, mě se ale nejvíc líbí právě tohle antichronologické členění – kvůli té poslední větě, kdy se kruh uzavře.
Dal si si prácu so zostavením akejsi Wikipedie vysvetľujúcej históriu, ktorú opisuješ v románe. Dalo ti veľa práce vymyslieť logickú alternatívnu realitu v ktorej žijú tvoje postavy?
Vůbec ne, byla to zábava. Vycházel jsem z nacistických poválečných plánů a k tomu jsem připočetl problémy, které by je při budování „nové“ Evropy čekaly.
Príbeh sa nekončí ružovo, spokojne, v štýle a žili šťastne až do smrti… Nebojíš sa, že ti to budú čitatelia vyčítať?
Nevyprávím veselé příběhy a neulehčuji postavám život. Mám dojem, že tohle čtenáři už dávno vědí.
Keď už sme pri tých šťastných koncoch. Si realista, či v tebe niekde hlboko drieme romantik?
Jsem romantik, ale realista.
Čo robíš, keď práve nepíšeš?
Je jaro, takže makám na zahradě a připravuju dřevo na příští rok. Zrovna teď na mě před barákem čeká 12 kubíků.
Hoci si tvrdý chlap, roky sa venuješ bojovým športom, no napriek tomu si veľký milovník zvierat. Čím ťa oslovili nemé tváre?
Na utrpení zvířat většina lidské populace hází bobek, někdo se jich zastat musí.
Pozornému čitateľovi neuniklo, že zvieratá sa vyskytujú aj v tvojich príbehoch. Yorkshirsky teriér v Propasti času, Alexander z Říše mal fenočku Zlatku aj psa Švejka.
V tvojej poviedke zo zborníku Ve stínu magie či v Inferne ľudí, ktorí kruto ubližovali štvornohým tvorom peklo tvrdo potrestalo. Je to taká tvoja malá odplata, prípadne varovanie všetkým, ktorí zvieratám ubližujú?
Všechny moje knihy (nepočítám-li ty historické) jsou vlastně agitka. Lidem se musí troubit furt dokola, že planetu máme jenom jednu, a že na ní nejsme sami. A já jen využívám nástroje, které k tomu mám. A ano, vskrytu duše doufám, že na každé hovado, které provozuje psí množírnu, čeká v pekle těsná rozžhavená klícka…
V čom konkrétne spočíva tvoja pomoc opusteným a túlavým tvorom?
Žena založila malý spolek a já jí pomáhám. Angažovali jsme se v nedávné kauze jednoho psího koncentráku, ale zaměřujeme se hlavně na toulavé kočky. Kastrace u dospělých, u koťat pak přeléčení a umístění do domovů. Lidi žijí v domnění, že toulavé kočce nic nechybí. Většina koček je ale v katastrofálním stavu. Nemluvě o koťatech, z nichž 90% umře opravdu hnusnou smrtí. Jediná možnost, jak tomu zbytečnému utrpení zabránit, je kastrovat. Bohužel ale stále existují idioti, kteří tvrdí, že je to proti přírodě nebo že by kočka měla mít aspoň jednou v životě koťata.
Veľa vecí a pomoci stroskotáva na peniazoch. Ako ste to poriešili vy?
Máme sice transparentní účet, ale většinou to doplácíme ze svého. Veterina je skutečně zlatý důl… Kdyby chtěli čtenáři přispět pár korunami, najdou nás na Facebooku pod názvem Zachraň zvíře ZS. Je tam zdokumentována celá naše práce.
Nepremýšľaš napísať román, v ktorom by dostalo hlavnú úlohu namiesto človeka zvieratko?
K tomu mě přemlouvá i moje žena – ať prý napíšu pohádku o zvířátkách. Obávám se ale, že by se mi to zase nějak zvrtlo a děti by se z toho po nocích počůrávaly.
V poslednej dobe sú moderné poviedkové zborníky. Ty sám si svoje práce mal v dvoch posledných Ve stínu apokalypsy a magie tandemu Hokr/Kyša. Ako si na tom s poviedkami? Máš ich plný šuflík, či ich píšeš až keď je nejakú treba?
Něco dosud nevydaného mám, a taky bych se rád vrátil k postavám z Propasti času a k Rónanovi z Inferia. Plánuju dát dohromady sbírku, jejíž celý výdělek by šel na podporu našeho spolku. V Epoše mi ten nápad posvětili, zbývá jen najít si na to čas.
Máš nejakú obľúbenú tému ktorú si ešte románovo nespracoval?
Rád bych si střihnul ještě jeden antický válečný román. Líbilo by se mi období, kdy se hroutila Římská říše. Ale jestli se k tomu někdy dostanu vědí bohové…
Aké máš plány do budúcna čo sa písania týka?
Zrovna dokončuju apokalypsu jménem Planeta idiotů. Pokud se rozhodnu, že ji pošlu do světa, mohla by vyjít příští rok.
Vaša Ena
