Vážení čtenáři, tohohle rozhovoru si važte. Roman Bureš totiž nemá zvídavé otázky příliš rád, ale jednou je Fantasy Planet mediálním partnerem jeho novinky Inferium II, tak holt nebohý autor musí trpět, nedá se svítit. A Roman Bureš to vzal stručně, svižně a především od srdce!
Možná je to nošení dříví do lesa, ale stejně neuniknete naší obligátní otevírací otázce: zkuste se čtenářům ve stručnosti představit, ať ví, s kým mají tu čest.
Jmenuji se Roman Bureš, sem tam něco napíšu a lidem se to kupodivu líbí.
Zkuste zavzpomínat jaké byly pocity při vydání vašich raných knih a jaké je to v současnosti, kdy už jste zavedeným a populárním autorem.
Na začátku bylo neuvěřitelné nadšení, umocněné navíc tím, že jsem psal sotva pár měsíců. Myslel jsem si, že když mi to hned ze startu jde tak dobře, mohl bych se psaním živit. Později jsem vystřízlivěl a pochopil, že psaní zůstane jen příjemným koníčkem. Možná proto mě tak rozčilují všichni ti konzumenti, kteří kradou knihy na internetu (nebo si nové tituly půjčují v knihovnách, což je v podstatě totéž) s pocitem, že autor si i tak vydělá ranec.
To zní jako když máte něco proti knihovnám. Nebo to špatně chápu?
Knihovna koupí jeden výtisk za tržní cenu, řekněme za 250.- Kč, a pak ho půjčuje celá desetiletí tisícům lidem, aniž by z toho autor nebo nakladatel něco měli. Je to jedna z věcí, které mě na celém knižním byznysu znechucují. Představte si, že by Avengers šli v den premiéry rovnou do veřejnoprávní televize v HD kvalitě za cenu jediné vstupenky do kina. Jasně, i tak by chodili lidé do kina kvůli velkému plátnu a zvuku, ale zdaleka by jich nebylo tolik…
Vidíte, v tomhle kontextu asi lidé o knihovnách příliš nepřemýšlí. Ale zpět k Vaší tvorbě: ta by se pomyslně dala rozdělit mezi historické romány a fantastiku, ve které je ovšem láska k historii také silně znát. Tudíž se nabízí otázka: jak jste se vlastně k historii dostal?
Historii miluju. Jsem vášnivý samouk, jednou jsem si dokonce z rozmaru udělal rok staré písemné přijímačky na klasickou archeologii – a bez přípravy bych prošel. Ale na to abych reálně studoval, jsem měl vždycky příliš jiných starostí.
Máte nějakou oblíbenou historickou epochu o které jste ještě nepsal (ať víme, na co se těšit)?
Žádná taková není. Jsem fanda antického Říma, který také cpu kam to jen jde.
Od historie ale rovnou skočíme k vaší novince. Návrat do Inferia podruhé – a tentokrát do Edenu mezi anděly. Druhý díl – druhý originální a komplexní svět. Zkuste nám trochu přiblížit jak tenhle nápad vznikl a kdy se vlastně objevil?
Druhý díl taky vznikl z povídky. Chtěl jsem si napsat jen tak pro radost pár povídek, jedna je o Rónanovi, která aktuálně vyšla v antologii Zákon genu, druhá měla být o Amálce, která uvízla v Pekle, ale ta se mi klasicky vymkla z rukou.
Podobně jako ostatní knihy je i v Invazi spousta historických postav. Kolik času jste věnoval studiu reálií pro tuhle knihu? Měl jste třeba i nějaké konzultanty?
Konzultanty? To jste mě pobavil. Vždycky mě fascinuje, kolika lidem jsou zahraniční autoři schopni děkovat. využívají placené rešeršisty, beta čtenáře, tucty redaktorů, kteří do příběhu kecají… Český trh je malinký rybníček, s maličkými prodeji, tady si všechno musím dělat sám. Takže co se historických postav týká, buď používám ty, které znám, anebo zjistím, jaké je třeba na dané místo dosadit. Jsem dost pintlich v tom, aby všechno historicky sedělo. Na internetu se pak dá dohledat spousta detailů, například ve zveřejněných doktorandských pracích na určité téma, nebo na různých fórech, kde se nadšenci zabývají specifickým tématem.
Člověk by řekl, že vás psaní dost bavilo (i podle délky knihy). Byla nějaká scéna, nápad, narážka, kterou jste si při psaní vyloženě užil?
Ta kniha není zase tak dlouhá, to jenom tak vypadá v tom malém formátu. Já si to užíval celé, ale některé scény mě pobavily více, Amálka, která je hubatá na Satana, souboj v hyperprostoru, nebo když v Nebi zazní Allahu Akbar.
Jak se zdá, svět Inferia není ještě zdaleka vyčerpán – tím narážím na povídku v antologii Zákon genu. Jaké s ním máte další plány?
Plány nemám absolutně žádné. Universum Inferia sice nabízí spoustu možností, jenže já bohužel nedisponuji nekonečnou zásobou času ani energie, takže nedokážu říct, zda se k tomu někdy vrátím.
A nyní jeden trochu osobnější dotaz: na autogramiádách vás čtenáři nevídají, z rozhovorů také příliš nadšený nejste…. Jaký je váš vztah k veřejné prezentaci vaší osoby? A jak s vámi mohou fanoušci nejlépe komunikovat?
Přiznávám, že v sebeprezentaci dost selhávám. Jsem však labilní introvert, čili melancholik (nejedná se o psychickou poruchu, nýbrž o jeden ze čtyř druhů temperamentu). Pokud to není vyloženě nutné, s neznámými lidmi se nestýkám, dokonce i pracuju z domova, abych nemusel být součástí nějakého dynamického rozjuchaného kolektivu. Proto po mě nikdo nemůže chtít, abych se dobrovolně stal středem pozornosti na nějaké autogramiádě nebo knižní besedě. Takže čtenářům se omlouvám, nikdy se face to face nesetkáme, nicméně mi můžou napsat, mám autorské stránky na FB a email na svých webovkách.
V Inferiu i Edenu jsou lidé pouhým „spotřebním zbožím“ a obecně ve vašich knihách dostává lidstvo docela sodu. Zaslouží si to?
Jsme jediný živočišný druh, který nedokáže žít v souladu s vlastním životním prostředím…
Ale abych nám jen nekřivdil, ušli jsme úctyhodnou cestu, s rostoucím blahobytem jsme objevili svědomí a dokonce špetku empatie, s každým stoletím ubývá válek a násilí obecně, oproti minulým generacím disponujeme vlastnostmi bohů… … Ale jsme ochotni se části toho blahobytu vzdát ve prospěch budoucnosti? Pokud ano, můžeme se skutečně nazývat inteligentním druhem, pokud však svoji planetu radši zničíme, nejsme víc než přeceňovaná zvířata.
To je můj pohled na lidstvo, se kterým nikdo nemusí souhlasit.
Vnímáte sám sebe jako „hotového“ autora, nebo se ještě stále učíte a vyvíjíte?
Určitě jsem hotovější, než například před pěti lety. Proto mám také tendenci svoje starší věci přepisovat. Už to postihlo Zuřícího lva a aktuálně jsem se pustil do Propasti času, která v nové verzi vyjde v Epoše. První kniha, za kterou se nestydím, a kterou považuji za hotovou, je třetí díl Propasti času, totéž se týká i všech knih, které po ní následovaly.
Psaní příběhů je ovšem jen jeden z vašich koníčků. Čím ještě vyplňujete svůj volný čas?
Hlavním koníčkem je pro mě práce. Pak sport, bez kterého bych umřel. A cestování.
Člověku to nedá: přesto, že jste rodákem z Kladna, ještě se ve vašich knihách neobjevil Jaromír Jágr. Nebo jsem možná jen špatně hledal…
Jediný kolektivní sport, který sleduji, je ragby. Tato krásná hra je u nás bohužel hrubě opomíjena. O hokej se nezajímám, a přesto – Planeta idiotů, strana 71: … miláček národa Jágr se oženil…
Dobře, dostal jste mě. Tak jeden dotaz na závěr: je nějaká otázka, na kterou jste vždy toužil odpovědět, ale ještě se na ni nikdo nezeptal?
Není
Dostal jste mě podruhé! Ale i tak děkuji, že jste si našel čas na rozhovor, vážíme si toho.
Foto: archiv Nakladatelství Epocha
