Pavel Fritz je bezesporu zajímavou osobností. Civilním povoláním virolog, přesto muž s bohatou fantazií neinklinující pouze k psaní v rámci jediného žánru. A po dočtení jeho novinkové sbírky povídek Studené světlo hvězd bylo jasné, že ho musíme vyzpovídat, protože nutně potřebujeme vědět spoustu věcí: kde bere inspiraci, co chystá na čtenáře v budoucnosti a jak vlastně jde jeho “vážné” povolání dohromady s fantastickými světy… A tak jsme ze zeptali.
Dnes začneme trochu netradičně: je pravda, že za tu dobu, co vydáváte knihy, je tohle váš první rozhovor?
Ano, z pozice spisovatele jsem zatím žádný rozhovor neposkytl. Je to historický moment.
A nyní k obligátnímu začátku rozhovoru. Zkuste nám představit svoji osobu nejen jako spisovatele.
Moje osoba. Hmm… Chlap středního věku, svobodný. Profesí biolog. Místo honby za kariérou raději unikající do krajin fantazie. Svádějící nekončící boj s rozšklebeným démonem prokrastinace.
Vzpomenete si ještě na své spisovatelské začátky?
Já vlastně chtěl psát vždycky. Už na základní škole jsem se blýskl pár slohy, ale pak šlo všechno k ledu. Nevěřil jsem, že ten sen je reálný. A když už jsem se chopil pera, nedostal jsem se přes první větu (odstavec, stránku). Promrhal jsem spoustu let. Až mi jednoho dne došlo, že buď teď, nebo nikdy. Pamatuji si ten okamžik dobře. Byl horký srpen roku 2009, já sedl ke klávesnici a začal sepisovat deník Johna Cardery, stíhacího pilota 307. letky 18. perutě federálního palubního letectva. A najednou to šlo. Vklouzl jsem do jednoho z mnoha světů, jejichž hrubou podobu již dříve načrtla má představivost, a psal a psal. Z temnoty se vylouply gigantické letadlové lodě křižující hyperprostorem, třetí tormanská válka vrcholila a pro piloty obou stran platilo okřídlené: „Zabij, nebo budeš zabit.“ Kletba byla zlomena.
Z vaší tvorby to vypadá, že se věnujete většinou povídkám. Má to nějaký důvod?
Já začal romány. Třemi (dva vyšly, třetí mám v šuplíku s nálepkou „předělat“). Jenže pak jsem v psaní polevil, čekal na dobrý námět a najednou ze mě byl povídkář. K románům se chci určitě vrátit (i vydavatelé by byli rádi, protože povídkové sbírky moc nenesou), ale teď píšu málo, tak nevím.
Kde berete náměty na své povídky? Mnohé z nich zdobí i překvapivá pointa…
Dobrý námět, to je polibek štěstěny. Pointa dvojnásob. Může přijít zítra, nemusí přijít nikdy. Kéž by existoval exaktní způsob, jak se k nim dopracovat. Snažím se, ale recept nemám. O životní zkušenosti se spisovatel fantastiky moc opřít nemůže. I když jednou jsem na dovolené pomohl kotěti, které uvízlo na římse, a vytěžil z toho krátkou povídku. Technicky je psaní povídek náročnější než psaní románů. Román nevyžaduje pointu, na vykreslení světa i postav máte neomezený prostor.
Vnímáte některé ze svých děl jako průlomové?
Ha, ha… Tohle je snad otázka pro nějakého velikána světové literatury. S ní ať si lámou hlavu moji životopisci. Ale je pár věcí, které mě při zpětném pohledu těší. Román Přístav u řeky Styx, pojednávající o expedici na Jupiterův měsíc Europu, vyžadoval jistou úroveň povědomí o možnostech techniky i o fyzikálních podmínkách panujících na místě. Přistoupil jsem k tomu poctivě a vyhýbal se plácání nesmyslů, což není ve sci-fi vždy pravidlem. Snad se mi podařilo vytvořit realistický rámec. Do povídky Zahrada slepců jsem zase propašoval střípek jakési životní filosofie, a jsem rád, že tu po mě tohle krátké dílko zůstane. Občas mívám pocit, že celý teto svět je taková „zahrada slepců“.
Nebuďte skromný a prozraďte nám: jaká ocenění vaše tvorba posbírala?
Ocenění neposbírala žádná, ale nominace se mým výtvorům nevyhýbaly. Přístav u řeky Styx si vysloužil nominaci Akademie SFFH v kategorii „nejlepší původní česká nebo slovenská kniha“, Archa zrůd byla pro změnu nominována na čtenářskou cenu Aeronautilus v kategorii „kniha roku“. Povídka Tenkrát na Ukrajině z antologie Ve stínu říše se honosí nominací na Aeronautila v kategorii „povídka roku“.
Neodpustím si na tomto místě povzdech, že Akademie SFFH již nefunguje. I já k ní měl výhrady (některé nominace), ale ta krásná soška… Sny jsou fajn, ať je pravděpodobnost sebemenší. Myslím, že v komunitě psavců nejsem jediný, kdo lituje.
Co vznikne ve vaší hlavě při tvorbě příběhu první – pointa, nebo spíše ta omáčka okolo, která vás k rozuzlení teprve dovede?
U povídky pointa. Kolem ní buduji zbytek. U rozsáhlejších útvarů prošel můj přístup vývojem. První román jsem rozepsal zcela živelně, aniž bych dohlédl za úvodní kapitoly, druhý (nevydaný) jsem měl v hlavě asi ze tří čtvrtin a třetí již vznikal podle kompletní, byť hrubé osnovy. V současnosti bych nezačal psát bez úplné znalosti děje. Bál bych se, že nápady nepřijdou, nebo budou vyžadovat překopání již napsaného.
Civilním povoláním jste zaměstnán ve virologické laboratoři. Jak jste se k tomuto nepříliš obvyklému povolání dostal?
Neobvyklé povolání je mluvčí prezidenta, ne virolog. Asi jsem měl v mládí pocit, že biolog vede příjemnější a zajímavější život než příslušníci jiných profesí. Už je to trochu zahaleno mlhou. Každopádně jsem vždy pěstoval řadu zájmů mimo svůj obor. Teď v „covidové éře“ bylo ovšem příjemné mít vzdělání tohoto směru. Člověk se orientoval, měl na věci vlastní názor.
Osobně si představuji virologa jako vážného člověka svázaného mnoha pravidly a postupy. Jak si toto povolání tyká s fantazií, která vám určitě nechybí?
Rád bych nesouhlasně zašermoval rukama a zvolal, že virology jen špatně znáte, a že za tou vážnou maskou se ukrývá jeden fantasta vedle druhého, ale asi opravdu nejsem úplně typický exemplář. Což je dobře. Převládat musejí lidé, co berou vážně sebe i svoji práci.
Existuje nějaké prostředí, které vás při psaní inspiruje, nebo máte nějaký rituál, během kterého přicházejí „ty nejlepší nápady“?
Ani prostředí, ani rituál. Jen si najdu místo, kde je klid, a většinou stejně nepřijdu na nic. Teď mluvím o tom čekání na nápad. Samotné psaní je fajn, když už víte o čem. Ale hledání bolí. Témata zrají kdesi v pozadí a čekají, až něco sepne spínač. Asi.
Člověku to nedá: nepřemýšlel jste někdy o tom vytvořit povídku / román o nějaké smrtící epidemii?
Asi bych byl díky svému oboru ve výhodě, ale mě to téma přijde takové šedé. Každopádně být biologem se hodí. Genetika, mutace, evoluční otázky, to vše má ve sci-fi pevné místo. Stejně jako mi velmi pomáhá celoživotní zájem o vesmír. Vzdálené světy (Petrásek, Duszek) jsou pro mě lahůdkovou četbou. Ale možná i na tu epidemii někdy dojde.
Ve vašem životopisu mě zarazilo, že v budoucnu byste rád napsal rozsáhlou heroickou fantasy. Proč ten razantní odklon od sci-fi?
Mám roky rozepsanou fantasy o trojici kouzelnických učedníků, které ruka osudu pošťouchne od rozehřátého krbu do vydatného deště. Je to spíš taková relaxace a srdeční záležitost, nevím, zda bych u čtenářů uspěl (Harry Potterovi se to nepodobá). A nevím ani, kdy to dorazím. Ale konec už znám.
Ke kterému žánru máte vlastně blíž: sci-fi nebo fantasy? A proč?
Když jsem s psaním začínal, myslel jsem, že mám k obojímu stejně blízko. Zelaznyho Amber se mi zažral pod kůži nadosmrti. Ale zatím sklouzávám spíš k sci-fi. Věda, vesmír, tajemno, to mě baví. I třeba v military formě (viz má prvotina). Fantasy se ovšem nezříkám. Ani hororu. Nakonec já psal i básničky.
V kuloárech se o vás říká, že nerad opouštíte Prahu. Co je na tom pravdy?
Jsem spíše sváteční cestovatel. Vlastně ani nemám auto (tak jsem ekologický). Ale fantazie je ta nejlepší cestovní kancelář. V botách mám písek z míst, kam se nepodívají zase jiní.
A na závěr: jak jste si užil váš první „spisovatelský“ rozhovor?
Něco mezi hollywoodskou hvězdou a vykuchanou rybou. Blíž k té hvězdě. Díky za zájem i za otázky.
Za fotografie děkujeme Pavlu Fritzovi osobně!
S panem Fritzem jsem se “seznámil” díky Přístavu u řeky Styx. Od té doby ji považuji za svou nejoblíbenější knihu, a také jsem se pustil i do dalších jeho dvou knih. Při vydání Studeného světla hvězd jsem už objednával aniž bych si četl, o čem bude. Skvělý příběhy!