Pokud sledujete naše stránky, pak víte, že rádi zpovídáme zajímavé lidi spojené s literaturou. A jak se ukázalo, byli Nathaniel Wonderful a Theodora Stonewall, manželské spisovatelské duo, trefou do černého! První část rozhovoru jsme věnovali čistě jen tématům ohledně psaní, ale i tady je vidět energie a pohoda, která z nich doslova sálá. Jak se tvoří ve dvojici? A jde to bez hádek?
Můžete nám ze všeho nejdřív představit vaše spisovatelské duo?
Nathaniel Wonderful a Theodora Stonewall jsou literární pseudonymy transsexuální manželské dvojice, která od listopadu 2020 žije trvale v Kostarice (Střední Amerika). Autoři jsou česko-maďarského původu a dělí je od sebe 14 let. Společně tvoří od poloviny roku 2019 a svůj literární debut „Nevyzpytatelné jsou cesty osudu“ publikovali v dubnu 2020.
Theodora Stonewall a Nathaniel Wonderful – to zní spíš jako jména postav z nějakých fantastických knih. Což mě vede k dvojotázce: jak vaše přezdívky vznikly a jsou inspirovány fantastikou?
Thea: Křestní jméno v mém pseudonymu jsem si vybrala na základě uvědomění své orientace a příjmení podle mého oblíbeného generála z americké občanské války – „Stonewall“ Jacksona. Jinak jméno Theodora znamená „Dar z nebes“, i když spousta lidí je přesvědčena, že jsem „darem“ z úplně opačného spektra.
Nathan: Já jsem měl křestní jméno vybrané již dlouhé roky předtím, než jsme se s Theou poznali a začali společně tvořit, a podobně jako u mé manželky, tak i v mém případě byla důvodem orientace. Co se příjmení v pseudonymu týče, to jsem vybíral poměrně dlouho, už jen proto, že jsem o publikování našich textů nechtěl zpočátku ani slyšet. Prvním nápadem, který měl být spíše pokusem o vtip, bylo „the Magnificent“ podle postavy prince Sigvalda ze série Warhammer, ale nakonec jsem se uskromnil a vybral si méně zvučné synonymum Wonderful.
Byl nějaký zlomový okamžik, kdy jste se rozhodli, že začnete psát?
Thea: Onen zlomový okamžik se odehrál přesně 13. července 2019 v 17:23:15, kdy jsem se rozhodla, že budeme psát.
Nathan: No, já jsem teda psát nic nechtěl, ale Thee se jen velmi těžko odporuje, protože když si vezme něco do hlavy, je jako buldok, naštěstí jen chováním, nikoli vzhledem.
Psaní ve dvojici: kdo má ve vašem tvůrčím procesu hlavní slovo?
Thea: Ráda bych řekla, že hlavní slovo mám já, ale bohužel to tak není. Musím přiznat, že na všem se postupně shodneme.
Nathan: Ano, když dlouho odporuji jsem bez večeře. 😀
Jak moc přemýšlíte při psaní dopředu? Jste spíše fandy improvizace, nebo předem nalinkovaných osnov?
Thea: Můj mozek běží neustále na plné obrátky. Dokážu přeskakovat z jednoho tématu na druhé během zlomku vteřiny, ale dlouhodobé plánování není úplně můj šálek kávy.
Nathan: Já jsem přesný opak, můj osobnostní typ je architekt, a proto si zakládám na přesných osnovách, detailech a tabulkách. Společnými silami jsme proto schopni z nahodilých nápadů zrozených v „něčí“ chaotické mysli, vytvořit propracované příběhy, odehrávající se na několika rovinách a obsahujících mnohačetné symbolické prvky.
A ještě jedna otázka na „párové psaní“: bylo něco, na čem jste se nedokázali shodnout, co vyžadovalo nějaký opravdu velký kompromis?
Thea: Ano, tato situace nastala při psaní druhého dílu série Ztracen v čase, u několika velmi obscénních a velmi bizarních scén, které jsem vymyslela s úmyslem šokovat čtenáře, a Nathan je poté upravil z původní syrové podoby do uhlazenější formy. Vzhledem k tomu, že pointa zůstala stejná, jsem s tímto kompromisem souhlasila.
Nathan: Řekl bych, že pro mě bylo kompromisem (a to doslova gigantických rozměrů) už jen to, že jsem souhlasil s nápadem začít nejen psát, ale dokonce i publikovat.
Pokud se podíváme na vaše díla, člověka zarazí, že píšete dvě naprosto odlišné série. Ač obě patří k fantastice, je jedna humorná, zatímco druhá snad až existenciálně vážná. Jak jdou tyto dvě spisovatelské polohy dohromady? A máte některou z nich raději?
Thea: Upřímně, dohromady nejdou, a přesto jdou. Je to takový paradox. V určitém bodě se obě série protnou, čímž mám na mysli, až si hrdinové Božské tragikomedie sáhnou na úplné dno a Zakhar se naopak dotkne pomyslných nebes. Co se preferencí týče, mám raději Božskou tragikomedii, protože na třech hlavních hrdinech se dá mnohem víc vyřádit než na jednom.
Nathan: Já naopak spíše preferuji sérii Ztracen v čase, je to koneckonců takové životopisné a uklidňující filozofování o lidské existenci… v alternativním vesmíru samozřejmě.
Už máte představu, kam povedou vaše spisovatelské kroky dál?
Thea: Mimo pokračování Božské tragikomedie a Ztracen v čase máme v plánu ještě naprosto absurdní sci-fi román s názvem Kosmopolis Ostrava, dále detektivní sci-fi thriller z alternativního vesmíru a možná, že dojde i na pohádky pro nejmenší.
Nathan: Toto léto chceme vydat druhý díl Ztracen v čase, který ponese název Cesta do neznáma, a poté se pustíme do třetího dílu Božské tragikomedie. Okolo podzimu by měl být hotový překlad Na hraně temnoty do anglického jazyka a kam povedou naše kroky dál, vědí jen rozmarní bohové.
Knihu Nevyzpytatelné jsou cesty osudu jste vydali ve stokusové limitované edici, kterou jste rozdávali čtenářům (a recenzentům) zcela zdarma. Z pohledu dnešní doby, kde jde o peníze až v první řadě, nevídaný počin. Povíte nám k tomuhle nápadu něco víc, prosím?
Thea: Vydávat knihy pouze ve 100 kusových nákladech byl můj nápad. Je to proto, že vzhledem k přesycenosti trhu si 100 výtisků najede v Česku snáze své čtenáře, než 1000 kusový náklad.
Nathan: Inu, život nás naučil nejednu důležitou věc, například nemít zkreslená očekávání nebo si uvědomit, že počáteční investice a reklama jsou naprostou nezbytností v každém podnikání. Primární důvod pro rozdání našeho literárního debutu byl tudíž prostý – chtěli jsme na sebe upozornit a získat tzv. zpětnou vazbu v podobě recenzí, abychom mohli tato data následně vyhodnotit a rozhodnout se, zda má smysl ve psaní pokračovat či nikoli.
Menší čárou přes rozpočet pro nás byla korektura, za kterou jsme zaplatili několik tisíc korun profesionální korektorce, honosící se i titulem vítězky prestižní literární soutěže CKČ. Bohužel výsledek tomu vůbec neodpovídal, což nám potvrdil nejeden čtenář.
Z této nepříjemné zkušenosti jsme si vzali, nicméně ponaučení a pro naše další díla, jsme do našeho týmu přijali tři beta-čtenářky a nadšené fanynky nejenom fantasy žánru, ale i české gramatiky, jež korektury ovšem neživí, ale mají je pouze jako koníček. Osobně si myslím, a dle ohlasů čtenářů nejsem jediný, že zlepšení korektury u našich děl je oproti prvotině obrovské, a proto bych si zde dovolil znovu poděkovat našim věrným akolytám – Haně Hanusové, Kateřině Lidnerové Mudroňové alias Ereandil a Sabině Čihařové alias Enthu.
Naší hlavní motivací pro psaní nebyly nikdy peníze ani sláva, ale vyvolávání emocí v lidech, proto také naše další knihy nabízíme za cenu výrobních nákladů a ilustrací, což mi připomíná, že druhý díl série Ztracen v čase bude obohacen o černobílé kresby Adama Windsora, jenž nám ilustroval i naši prvotinu Nevyzpytatelné jsou cesty osudu.
Pokračování zítra
