Některé věci trvají proklatě dlouho. Zářným příkladem je tenhle dlouhý rozhovor s Michaelem Broncem, mužem, který stojí za vydavatelstvím Straky na vrbě, autorem prozatím tří dílů Tří kapitánů, šermířem a vůbec mužem mnoha řemesel. Proto jsme rádi, že po opravdu dlouhé době blížící se dvěma rokům vám tenhle rozhovor konečně můžeme nabídnout, i když zdaleka ještě není u konce. Nahlédnete do páně Broncovy nakladatelské duše i do běhu jeho řemesla.
Ahoj, Michaeli. Pustíme se do toho dlouho odkládaného rozhovoru. A jelikož se dobře známe, počítej s tím, že otázky budou na dřeň.
Kostní? Vezmu si teplé spodní prádlo.
To zní skoro jako nějaká strašlivá slovní hříčka ze Tří kapitánů.
Mohla by. Ale je to citát. Z Limonádového Joea, takže takový ten, kterým tvůrce potěší především sám sebe. (spíše pro sebe:) A to chudák čtenář ani netuší, kolik slovních hříček jsem z Kapitánů raději vyházel.
To byla jasná nahrávka na smeč – takže Tři kapitáni. Tvá trilogie, která třetím dílem nekončí a stále čeká na pokračování. To je zároveň tematická křižovatka. Mám zpovídat Bronce jakožto spisovatele, nebo Bronce jako princiála cirkusu Straky na vrbě, kde jsou Kapitáni jen jedním z mnoha vystoupení?
Dávám rozhodně přednost Bronci-spisovateli!
A není to nespravedlivé vůči jiným tvým autorům?
Těžko říct. Rozhodně jsem chtěl být odmala spisovatel. Nakladatelem jsem se stal spíše omylem, když se u nás před rokem 2000 líhla nová tvůrčí generace a někdo jí musel pomoci proklubat na světlo. Tak jsem se toho ujal. Avšak touha sám tvořit zůstala.
Jak bys srovnal Bronce-nakladatale a Bronce-spisovatele?
Nakladatel je o mnoho koňských délek zkušenější. Má za sebou skoro 220 knih; většinu domácí produkce. 45 z toho jsou povídkové sborníky a počet vydaných povídek půjde k sedmi stům. Do většiny jsem nějak kecal. To prostě musí přinést zkušenosti. Jako autor mám na svědomí jen jeden gamebook, pár povídek a neuzavřenou trilogii.
Daleko větší potenciál u tebe vnímám jakožto u nakladatele. Má cenu se Broncem-autorem vůbec zabývat?
Kovářova kobyla chodí bosa. Můj problém je, že v životě obvykle upřednostňuji povinnost před zábavou. Na tu bude čas později. Takže jsem upřednostňoval práci na cizích textech. Často to byli kamarádi, kteří se velmi těšili, až jim vyjde prvotina. Nedokázal jsem je odbýt, a tudíž práci na Kapitánech znovu a znovu odkládal. Do toho občas přicházely překlady. Naposledy jsem se uvázal v devítidílné komiksové sérii Kůstek a kdykoli byl čas, přistál mi na stole další díl. Tak jsem Kapitány flikoval o víkendech a po nocích. Je spíše zázrak, kolik toho vzniklo. S doplňkovou novelou Gamořin gambit mají Kapitáni téměř 1.000 stran velkého formátu.
Fajn, to je dobrý argument. Vyzpovídáme tě tedy coby autora. Tak nám o Kapitánech prozraď víc. Začněme od počátku. Kdy a proč začali vznikat? Co tě nakoplo jako tvůrce?
Vždycky jsem chtěl psát. A vždycky nestíhal. Impulzem zde nicméně byla čirá ješitnost. Někdy v roce 2005 na Fénixconu (?) za mnou přišli pánové Mirek Žamboch a Jiří Walker-Procházka. S oběma se přátelím, tentokrát to bylo nicméně oficiálnější. Nabídli mi, zda bych nechtěl vydávat za přísných bezpečnostních opatření chystanou novou českou akční SF řadu…
(s překvapeným hvízdnutím natěšeného fanouška) Páni! JFK?
Ano. Byl jsem přizván mezi zasvěcence. Tehdy jsem měl jako nakladatel stoupající renomé. Moji autoři se skvěle prodávali, knihy od Strak se hojně četly. Nabídka byla tudíž logická. Vyjádřil jsem opatrný souhlas. Možná tehdy jsem mohl překročit svůj stín a jít do toho pořádně. Skočit po tom. Ale to už by nebyla práce pro jednoho.
Byls v nakladatelství sám?
Tehdy i teď. Využívám hodně extermistů. Koordinuji si je z domova. Funguje to při tempu vydávání cca kniha měsíčně. Tady jsem si ale nebyl jist, zda se nejedná o příliš velké sousto. Proto byl můj souhlas opatrný. A pánové posléze raději zvolili kolegu Juhaňáka z Trifidu s jeho větším zázemím. Když jsem byl na křtu Pašeráka (JFK 1) a viděl davy plnící Krakatit, došlo mi, že jsem něco důkladně prošvihl. Tohle byla mega-akce.
To jsme se ovšem vzdálili od jistého Koordinátora Kodexe k jistému agentu J.F.Kovářovi.
Zdánlivě. Se mnou totiž tehdy začala jebat pejcha. I řekl jsem si: co zvládnou oni, zvládnu taky. Udělám si vlastní řadu – autorů mám dost – a budu jim konkurovat!
Takže kapitáni jsou takové kyselé hrozny? Pomsta do krve uraženého Michaela Bronce?
Zaujala mne výzva. Knihy už jsem uměl dělat. Chtěl jsem si zkusit něco většího. A dokonce jsem se rozhodl, že první díl napíšu SÁM, abych tomu udal řádný tón.
Takže taková nepsaná soutěž. První díl JFK akčními vavříny ověnčený Žamboch, první díl Tří kapitánů Bronec? Čím přesně ověnčený?
Ano. Bylo to neskromné, leč člověk si nemá dávat nízké cíle, to by po ránu ani nevylezl z postele. Od jara roku 2006 jsem se do toho pustil. Najal jsem si jako redaktora Martina D. Antonína, pravidelně jsme se scházeli, začal jsem psát svůj příběh. Vedle toho jsem dál dělal jiné knihy, překládal. A tehdy to ještě nebyli Tři kapitáni. Celý cyklus se měl jmenovat ARÉNA. Měl být zaměřen na obrovskou měsíční Arénu, jejíž duší je zbrojíř Melchior a kde se v rozličných prostředích konají gladiátorské zápasy i mušketýrské souboje cti jednotlivců. Tak jsem to mínil psát. Jenomže se brzy ukázalo, že nejsem Žamboch. Scházela mi autorská ukázněnost a hnal jsem se za dalšími a dalšími zajímavými tématy. Do původně plánovaně pulpového příběhu se mi navíc začínala vkrádat témata hlubší, často na osobní úrovni. Přesto jsem si rok 2006 velmi užil. Když udeřil podzim, měl jsem hotov první díl, který bohužel nic neukončoval. Vlastně jen naznačil témata příběhu mířící kamsi dál, a já byl jediný, kdo přibližně tušil, kudy se dravý proud událostí povalí. Měl jsem Mračna nad Arénou. Jenomže psát dál jsem musel zas jen já, a vypadalo to, že tady píšu knihu svého srdce, a ne lepšího Perry Rhodana.
Zatím to nezní úplně jako vítězné tažení s věnci vavřínů na konci.
Ne. Dohodli jsme se s Martinem D. Antonínem počátkem roku 2007, že spolupráci uzavřeme. Potenciální příběh se táhl do nedohledna. Ani já si už nedokázal namlouvat, že bych ho rychle uzavřel. Navíc jsem cítil, jak tím trpí nakladatelství. Neměl jsem čas pročítat nabízené texty. A to jsem se ještě jako spolupřekladatel pustil s Janem Kantůrkem do cyklu Amber. Byly to nesmírně zajímavé tvůrčí zážitky, ale dohromady to chtělo několik osob, aby nasazené tempo zvládaly.
Takže jsi Arénu-Kapitány (nebo jak vlastně máme té knize tvého srdce říkat?) tehdy uzavřel?
Jeden z mých problémů je, že nepoznám, kdy hodit ručník do ringu. Našel jsem si nové pracovní rutiny; o víkendech jsem chodil na celodenní procházko-výlety a práci si bral s sebou. Obvykle jsem za chůze četl, korekturoval, psal, zvažoval rozvoj příběhu. Byly to krásné dny kalokagathie – plného nasazení ducha i těla. Jen jsem úplně zapomínal, jaké je to odpočívat pasivně.
Vymstilo se ti to?
Časem. Vyčkejme. Zatím jsem sváděl boj pouze s tím, co mne odvádělo od tvorby. V srpnu 2007 jsem si na posledním Cormalenu (dávný bitevní larp) zvrtnul kotník a pak do nohy dostal trombózu. Nutno povědět, že čas čekání v nemocnici, než mi prášky zředí krev, jsem využil k ručnímu psaní do sešitů. Zatímco venku panoval nádherný počátek podzimu, astrobiolog Filip Fix s korábem Pegas opustil Zemi a vyrazil Sluneční soustavou ke vzdálené planetě Tenochtitlán. Musel jsem vypadat jako exot, když jsem v Thomayerce drásal příběh na papír za papírem.
(s úsměvem) Což byla velká změna?
Spíše žádná. Na podzim jsem pak roznášel knihy o berlích, s batohem na zádech. Já JSEM exot. Převážně neškodný.
Druhou část rozhovoru nejdete ZDE
Foto: Archiv Michaela Bronce
