Ačkoliv jméno Marie Domské rezonuje literárním světem už nějaký ten pátek, její romány začaly vycházet teprve nedávno. Navíc se málokterému autorovi povede, že by jeho první dva komerčně vydané romány byly zcela odlišné – epická fantasy Sivá krev a psychologické sci-fi Nejasné hranice jsou doslova dva odlišné vesmíry. Takže – palba otázek za tři.. dva.. jedna…
Ani vy neuniknete obligátní otevírací otázce: zkuste čtenářům přiblížit Marii Domskou jak se vidí ona sama. Co jí baví, zajímá, co čte a co píše, jak tráví volný čas?
Nejstručněji mě asi vystihují dvě slova: kreativní workoholik. K pocitu štěstí a spokojenosti potřebuju tvořit – jakkoli: od ručních prací, přes hudbu (zpěv, hra na nástroje), až po psaní nebo kreslení, modeláž nehtů se do toho také počítá, i když to zdobení a malování v něm zabírá maximálně deset minut. Jakmile jeden den nic z toho neudělám, je to skoro konec světa. Dokonce i při návštěvách příbuzných nedokážu sedět s rukama v klíně a beru si pletení nebo háčkování. Samotné sezení je prostě ztráta času.
Z toho vyplývá i můj volný čas: žádný nemám 😀
Co se týká čtení, tak letos už jsem přečetla kolem třiceti knih (hlavně české autory a nově vycházející knihy), ale je to výjimka. Obvykle víc píšu, než čtu.
V psaní se teď potýkám se zásadní úpravou čtvrtého dílu Kchrata, který by měl vyjít příští rok na podzim. A letos mám v plánu ještě dokončit sedmý díl. Ale jestli se mi to podaří, to nevím. Zatím se v těch úpravách trochu topím.
Jinak jsem učitelka anglického jazyka na střední škole, kde se také snažím ve studentech probudit kreativitu nebo je alespoň vyprovokovat k diskusi na nějaké zajímavé téma. Třeba mužské a ženské role, stereotypy, body positivity apod.
Rovnou se vrhneme na vaši literární kariéru. Byl nějaký impuls, který vás přivedl k psaní? Jak vzpomínáte na vaše první literární pokusy?
Impulsy byly dva. Jednak jsem ve výtvarné výchově na střední škole malovala tváře mimozemšťanů a psala k nim krátké texty, kde žijí, jak tam žijí apod. A potom mi bratr přinesl Zaklínače. Po jeho přečtení jsem si řekla: tak tohle chci! Vybrala jsem jednoho z mimozemšťanů a udělala z něj Syna Temnoty. Tak vznikla první trilogie. Dnes bych to považovala spíš za pohádku, jak stylem psaní, tak rozsahem. Později jsem z toho udělala legendy ve světě, který onen Syn Temnoty stvořil, a samotný příběh se odehrává tisíc let po jeho odchodu z toho světa.
To byla druhá trilogie, se čtvrtým nedokončeným dílem. A její první díl mi visí na databázi knih, protože jsem ho vložila někam na web, aniž bych si uvědomila, že tomu někdo přiřadí ISBN a bude z toho kniha.
Jinak na první literární pokusy vzpomínám moc ráda. Dodnes mě z některých vět mrazí. A třeba jednou Syna Temnoty vytáhnu z šuplíku, kompletně ho přepíšu a vydám.
Začínala jste psát převážně žánr fantasy, ale čtenáři vás budou mít zaškatulkovanou spíše jako scifistku. Co vás vedlo k tak výraznému žánrovému skoku?
Sci-fi mě lákalo od chvíle, kdy jsem objevila StarTrek a Star Wars. Chtěla jsem také létat z planety na planetu a objevovat světy. Ale ze začátku jsem se toho žánru bála. Žena a technika – to přece nejde dohromady! Opatrně jsem si to oťukala v povídce Noe, která proběhla Daidalem a byla zveřejněna v Ikarii (dnešní XB-1). A o dva roky později kolem mě začal kroužit Kchrat. Zpočátku jsem o jeho napsání uvažovala hlavně proto, že moje fantasy povídky končily na chvostech soutěží, zatímco hned první sci-fi počin porotce zaujal. Něco mi říkalo, že mi to třeba půjde líp. Dlouho jsem se ale odhodlávala začít, takže první řádky vznikly až po dalších dvou letech. A hned po dopsání jsem byla přesvědčená o tom, že to bude opět taková jednorázovka do soutěže, po níž se ráda zase vrátím k fantasy.
Čtenáři budou nejspíš znát vašeho „hrdinu“, mimozemšťana Kchrata. Vzpomenete si, kdy se tahle postava poprvé objevila ve vaší tvorbě?
Úplně přesně. Byl to leden 2018. Prvních pár stran (v knize Nejasné hranice jsou to strany 12-25) jsem hned vnutila spoluhráči ve hře GuildWars 2, kterého jsem znala jen z té hry. Zpětná vazba byla naprosto úžasná: navrhl mi, abych Erin okamžitě zabila. Jeho reakce byla tak emocionální, že jsme se tomu spolu zasmáli. Všechno jsme následně dopodrobna probrali, až na hlavní hrdinku se mu to zdálo víc než dobré. Díky jeho postřehům vznikla postava lodního psychologa Daniela. A následně jsem povídku dokončila.
Tento betačtenář může i za to, že u té jediné povídky nezůstalo, a taky způsobil ono střídání dějových linek. Když jsem mu totiž řekla, že nevím, co bude s Kchratem a Erin dál, tak chtěl vědět, co bylo před tím. A pak už se to tak vezlo.
S povídkami (nejen) s Kchratem v hlavní roli jste sklízela mnohé úspěchy a opanovala i dva ročníky Ceny Karla Čapka. Jaký to mělo vliv na vaši další literární dráhu?
Bylo to pro mě potvrzení, že jsem konečně našla samu sebe, svůj styl a svůj svět. Cítila jsem, že vydání první knihy se po letech neúspěchů konečně přiblížilo. O tom, stát se spisovatelkou, jsem snila už od dětství. Pozitivní zpětná vazba mi pak dodala energii psát soustavně, bez velkých přestávek. Například mezi Sivou krví a Kchratem byly 3 roky, kdy jsem nenapsala žádný román, jen pár povídek.
V povídkové tvorbě jste byla opravdu úspěšná. Jak to ale bylo s romány, kdy začaly vznikat?
První romány jsem měla dřív než první povídky. Krátký útvar jako by byl pro mě začarovaný. Vždycky jsem si vymyslela kratičkou zápletku a najednou jsem byla na padesáté straně, a ještě to ani pořádně nezačalo.
A pokud se ptáte na Kchrata, tak ten se začal přetvářet v román někdy po 16. povídce, tj. se začátkem knihy Skryté ultimátum, která je teď čerstvě na pultech. Respektive zrodila se potřeba dějového oblouku a smysluplného uzavření. Jinak kapitoly, které naleznete v Nejasných hranicích, jsou povídky v pořadí, jak jsem je psala. Na tom jsem nic neměnila. Kniha i její forma vznikaly současně.
A ještě zpět k povídkám. CO má podle vás mít dobrá povídka, máte nějaký „zaručený trik“ jak být lepší než ostatní?
Rozhodně potřebuje pointu. Příběh bez pointy se prostě jenom přestane odehrávat. A druhou skvělou ingrediencí je nějaký hlubší podtext. Něco, co donutí porotce přemýšlet, co v nich zůstane jako drobné zrnko k zamyšlení.
FOTO: Archiv autorky
