Lucie Lukačovičová je stálicí české fantastické scény. V poslední době se však čtenářům výrazně připomněla – nejprve indicko-steampunkovou “neoverneovkou” Poslední bůh a následně svojí povídkou v antologii Ve stínu magie. A tak jsme usoudili, že by určitě nebylo od věci prohodit s touto inspirativní dámou pár slov.
Ze všeho nejdříve se zkuste našim čtenářům krátce představit, prosím.
Jsem závislačka na cestování a požíračka mýtů. Moje knihy a povídky jsou často založené na různých legendách, pověstech a místních strašidelných historkách. Už jsem byla označena za Neila Gaimana v sukni. Považuju to za lichotivé, ač poněkud nadsazené, a ne úplně přesné.
Mluvíte o závislosti na cestování. Zavzpomínejte, kde všude jste byla.
Seznam by to byl dlouhý, jak rodokmen anglické královny. Samozřejmě křížem krážem po Evropě – a z těch vzdálenějších destinací: Angola, Kuba, Nikaragua, Mexiko, Japonsko, Čína…
Jako cestovatelka se spíše jen pasivně díváte a obdivujete krásy navštívených míst, nebo jdete více „do hloubky“?
Zajímá mě, jak žijí místní lidé. Země bez lidí je jen odosobněný obraz. Kromě toho se vždycky snažím ulovit nějaké knihy lokálních slavných autorů, ať prózu nebo poezii. Často mi potom při četbě začnou do sebe zapadat souvislosti. Třeba nedávno ve Slovinsku mi uvízla v paměti kosmetika značky „Lepa Vida“. Přišlo mi to jako dost zvláštní název. Když jsem pak doma otevřela sbírku poezie od France Prešerena, vykoukla na mě balada o krásné dívce, která se nechá odlákat ze své domoviny daleko přes moře – „Lepa Vida“ neboli „Sličná Vida“.
A ještě k tomu cestování: má nějakou souvislost s vaší tvorbou? Ptám se cíleně, protože Hořící kůň se odehrává v historickém Španělsku, novinkový Poslední bůh (recenzi si můžete přečíst ZDE) zase v Indii…
Rozhodně. Nejlepší je příležitost obhlédnout lidi, božstva i monstra, o nichž se chystám psát, v jejich přirozeném prostředí, ne?
Znamená to tedy, že cestujete plánovaně s přibližnou představou příběhu, která na cestách dostane konkrétní kontury?
Vlastně většinou naopak. Dostanu se na nějaké místo a začnu se zajímat o jeho přítomnost i minulost. Obvykle mi ta kombinace začne našeptávat obrys zápletky i s hrdiny a nestvůrami. S těmi se potom přímo v terénu snažím obeznámit. Zbytek příběhu se dál formuje takříkajíc spisovatelským „řemeslným zpracováním“.
A k těm mýtům a místním legendám: nemáte na svých výpravách strach z toho, že na každém šprochu pravdy trochu, že by třeba některá z těch strašidel mohla opravdu existovat?
Přímo jsem zatím žádné strašidlo na vlastní oči neviděla, ale zažila jsem poněkud zvláštní věci. Nejdivnější byl asi případ v Seville, kdy podle zvuku někdo cvičil na klavír ve čtyři ráno v troskách domu, kde nebyly ani podlahy. Přiznávám, že jsem nelezla přes hrazení se přesvědčit, jestli je to vážně duch, nebo jen neobvyklá akustika, a hudba jde ve skutečnosti odjinud. Stála jsem tam sama, na liduprázdné ulici – a zas taková hrdinka nejsem, abych pokoušela svoje štěstí. Ostatně mnoha hrdinům z příběhů za jejich zvědavost něco ukouslo… nějakou část těla.
A od cestování si dovolím přeskočit k vaší spisovatelské dráze. Kdy jste začala pociťovat lásku ke knihám?
Jsem ze čtenářské rodiny, takže písmenka jsem začala chroupat už jako hodně malá. Dlouho jsem pak četla hlavně klasiky, tehdy „povinnou četbu“. Něco mě bavilo, něco ne, ale dokázala jsem zhltnout všechno. Vlastně až na střední škole jsem narazila na román, kterým jsem se nedokázala prokousat. Jestli jste zvědaví, tak to bylo Čtyřicet dnů od Franze Werfela.
Byl naopak nějaký autor či kniha, která „poznamenala“ vaši budoucí tvorbu?
Na základní škole jsem se v duchu ošklíbala nad „tím brakem a škvárem“, co četli někteří moji spolužáci – představte si ty staré obálky fantasy, které tu vycházely v devadesátkách. Pak ovšem měl jeden kluk referát o Pánovi prstenů – a mě to absolutně zaujalo. Když jsem doma popisovala svůj nový literární objev, moje maminka, vystudovaná anglistka, po chvíli přikyvování jen sáhla do knihovny a podala mi Společenstvo Prstenu. Tak jsem se přirozeně dostala k četbě Bradburyho, Howarda, LeGuinové a dalších. Ale byl to Tolkien, kdo mi otevřel dveře k fantaskním žánrům.
Povězte nám něco o svých spisovatelských začátcích, prosím.
Zhruba ve dvanácti jsem začala s prvními pokusy. Psala jsem povídky, většinou spíš pochmurné. Kromě toho jeden science-fantasy román, který jsem psala rukou do něčeho, co byla asi původně účetní kniha. Dovedete si asi představit, jak byl úžasný! Tedy, byl opravdu špatný. Gramatika i stylistika by mi zajisté ve škole vynesly za jedna, ale obsahově to byla směska Dračího doupěte, Hvězdných válek a spousty vlastních, vcelku zajímavých, ale mizerně napsaných nápadů. Postupně jsem se ale vypracovávala. Až o pár let později jsem si troufla poslat své výtvory do literárních soutěží – a povedlo se mi se umístit.
Můžete být trochu konkrétnější ohledně literárních soutěží a úspěchů, prosím?
Mám se pochlubit? Když nepočítám různé menší soutěže… Dvakrát jsem získala Cenu Karla Čapka (2001 a 2007); jsem vítězka soutěže O nejlepší fantasy, čili Lady Fantasy a nositelka meče (2007) a průběžně se mi dařilo se umístit v soutěži „Žoldnéři fantasie“ (dříve „Drakobijci“), které jsem se účastnila několik let, vlastně od prvního ročníku (1999).
Jak daleko je od literární soutěže k první „opravdové“ knize?
Po několika soutěžích mi vyšlo pár povídek v Pevnosti, byly to mimo jiné příběhy inspirované japonskými strašidelnými historkami, kaidany. Série začala povídkou „Starý muž“ (Pevnost 11/2003), následovalo „Deset tisíc pekel“ (Pevnost 4/2004) a „Projít peklem“ (Pevnost 5/2005). Jak vidíte podle dat publikace, pár let to trvalo.
A pak za mnou přišel Egon Čierny z nakladatelství Poutník a povídá: „Ty píšeš tak pěkné kousky o Japonsku, nechtěla bys pro mě napsat japonskou historickou fantasy?“
A já na to – když jsem si zvedla zpátky překvapením pokleslou čelist – odpověděla tenkým hláskem: „Ano, velmi ráda. Do kdy to má být a jaký rozsah? Nějaká konkrétní historická epocha nebo si můžu vybrat?“
Trvalo pak další tři roky, než jsem tu knihu napsala a dostala do konečné podoby.
Zajímal by mě váš názor: je možné ve světě fantastiky prorazit i bez toho, aby si člověk udělal jméno právě prostřednictvím literárních soutěží?
Možné to je, třeba Honza Kotouč si našel svou niku v military sci-fi velmi rychle a začaly mu vycházet romány a celé série; myslím, že tomu předcházelo jen jedno umístění v CKČ. Já mám sklon doporučovat cestu přes soutěže proto, že jsem si ji vyzkoušela a osvědčila se mi. Poskytuje to možnost se vypsat, vypracovat si postupně „spisovatelské svaly“. Ve fitku taky většinou člověk nezačne rovnou zvedáním stokilové činky – i když existují tací, kterým se to povede.
Kolik knih máte na kontě – a kterou z nich odstartovalo vaše „pojedu a napíšu“ období?
Samostatných románů – čili bez spoluautorů – mám na kontě pět; k tomu dvě novelky, které vyšly jako e-booky v angličtině („Spark of Thought“ a „Spark of Eternity“). Když počítám i knihy se spoluautory, tak deset. Z té druhé skupiny zmíním „nejčerstvější“ dvě: historickou fantasy „Hořící kůň“, která vznikla ve spolupráci s Františkou Vrbenskou, a odráží moje opakované cesty do Španělska, včetně pěšího putování do Santiaga de Compostela; a potom dvoudílnou dobrodružnou fantasy „Cesta Rudé tanečnice“, kterou jsme napsaly se sestrou Petrou Lukačovičovou (a dalšími mladými autory). Najdete v ní odlesky renesančních Benátek – mořeplavbu, intriky, piráty a karneval!
Ale pokud se ptáte, kde to všechno začalo, tak s cestováním je propojený už můj zmiňovaný první román „Vládci času“ psaný pro Egona – práce na textu zahrnovala cestu do Tokia a studium základů japonštiny.
Máte k některé z vašich knih zvláštní vztah?
Vlastně ke každé – ale ke každé jiný. Na každé jsem pracovala v jiné etapě svého života, viděla a zažívala jsem jiné věci. Každá kniha má jinou „chuť a vůni“.
Když vezmu jen ty samostatně psané: „Vládci času“ jsou velmi exotičtí. Zápasila jsem v nich se zachováním reálií a zároveň snahou nezabřednout do nich. Ale asi jsem něco udělala správně, když mi jeden z mých čtenářů řekl, že u určité smutné části musel čtení přerušit, protože jakožto dospělý muž nechtěl brečet nad knížkou v tramvaji. „Stanice Armida“ je psychologická sci-fi detektivka, jejíž hrdina má povolání, které jsem mu během psaní záviděla a závidím doteď: xenolog, odborník na mimozemské rasy a jejich kulturu. „Detektivní kancelář Sirius“ je pražská městská fantasy, která z víceméně detektivního tónu přechází do víru mytologického světa, jehož obyvatelé obvykle se smrtelnými lidmi nemají zrovna dobré úmysly. „Zelený drak, Karmínový lev“ stál zase hodně rešerší. I když je to rudolfínská fantasy, a ne vědecká práce, stejně jsem nechtěla, aby v textu byly zbytečné historické přešlapy; a zároveň, když se do sebe pustí katolická církev a bratrstvo Rosekruciánů, tak to vyžaduje svižnou akci i dostatek pletichaření! A „Poslední bůh“ je sice okno do steampunkové Indie 19. století, ale vzbuzuje ve mně ty nejlepší vzpomínky na Indii současnou.
V souvislosti (nejen) s tvorbou se nabízí téma k volné úvaze: role mé sestry…
Jedna z mých nezastupitelných múz. Někdo, s kým vždycky mohu probrat zápletku, když se zaseknu. Zároveň mi je nemilosrdným a konstruktivním beta-čtenářem – za což bych ji vyvážila zlatem… kdybych nějaké měla. A do třetice je skvělou spoluautorkou, na kterou je spolehnutí, a se kterou se shodneme a doplňujeme (např. ve sbornících „Hry s příběhem“ vyšly naše společné povídky „Vrah panenek“, „Cínový vojáček“ a „Tropický kraj divů“).
Přitom Petřin styl je od mého výrazně odlišný, když píšeme samostatně. Je v ledasčem… trochu syrovější a krutější, řekla bych? Ne nutně ve smyslu naturalistické nechutnosti, ale v tom, jak svoje postavy rozebere až na dřeň. Co se týče řemesla, tak umí skvěle dialogy – během mrknutí oka vytvoří vynikající dialog tam, kde já trávím nad textem dlouhé bezesné noci. A ohledně témat: ráda pracuje s postmoderní magií, kde svou roli hraje technika, popkultura, palné zbraně, moderní ikony a současné symboly – zatímco já preferuji staré tradiční mýty, i když je zrovna nechávám se plížit ulicemi velkoměsta. Velmi doporučuju Petřin román „Sbírka ctností“, tam je to dobře vidět.
Když už jste nakousla ty silné stránky své sestry: v čem vidíte vaše nejsilnější literární stránky?
Řekla bych, že ve zpracování mytologické látky – a taky její reinterpretaci. Ponechám beze změny to, co říká základní legenda, jen z toho v mém podání často vyplývá úplně nová zápletka. A potom vztahy mezi postavami, čímž nemíním jen ty milostné. Člověka utváří vazby, které má s okolím, ať je jich hodně nebo málo. Vztahy s rodiči, sourozenci, přáteli – i nepřáteli na život a na smrt – prokreslují povahu a světonázor postavy.
Velmi dobře to funguje třeba právě u mého nejčerstvějšího románu „Poslední bůh“ – kde o sebe křeše humanismus hlavního hrdiny s cynickým pragmatismem jeho choti.
Prozradíte, co chystáte pro své čtenáře v blízké i vzdálenější budoucnosti?
Momentálně mám rozpracovaný román, městskou fantasy s pracovním označením „moderní zaklínač“. Hlavní hrdina cestuje po současných městech i opuštěných koutech světa a řeší živoucí dávné mýty, z nichž většina je ošklivě zubatá a má sklon k lidožroutství.
Ráda bych text dokončila během příštího roku – tak uvidíme, jestli se mi to podaří zvládnout.
A na závěr trochu spekulace. Je nějaký autor či autorka, se kterým tajně toužíte spolupracovat na knize?
Tady se hezky uzavře kruh a poslední otázka se spojí s první, protože odpověď zní: určitě Neil Gaiman. Jeho přístup ke psaní je neuvěřitelně inspirující. Anebo David Weber, vynikající autor space opery, protože to by mohlo být literárně dost dobrodružné.
Pak jsou tady lidé, s nimiž mě spolupráce láká nejen proto, že jsou schopní, ale i proto, že bychom museli zvládnout mezikulturní výměnu: Dean Alfar (Filipíny), Tang Fei a Regina Kanyu Wang (Čína), Eric Choi, Derek Künsken nebo Ranylt Richildis (Kanada), Francesco Verso (Itálie), Kim Bo-Young (Jižní Korea) nebo třeba pánové Bhairnatti a Srinarahari (Indie)…
Dokázali bychom stvořit příběh, který by strhl moje i jejich čtenáře? Strašně by mě to zajímalo. Bylo by to literární cestování, někdy i přes půl světa.
Děkujeme za rozhovor.
Autorem titulního fota je Radovan “Wulf” Vlk.
Za poskytnuté fotografie Lucii Lukačovičové děkujeme.
