V rámci vydání hororové novinky Smrt bývá nehezká jsme se rozhodli trochu vyzpovídat jejího autora, Jiřího Sivoka. Dozvíte se nejen o jeho literární cestě od fantasy k hororu (a zase zpátky), ale i mnohé další pikantnosti. Schovejte si svá koťátka, odemkněte skříně plné kostlivců a vyvalte sudy. A taky bacha na klíčky od auta!
Na úplný začátek se zkuste našim čtenářům představit: kdo je Jiří Sivok?
To je jednoduché. Otec, manžel, syn a superhrdina, který si občas odskočí zafušovat do tvůrčího psaní v rámci fantastických žánrů.
Na svém kontě máte už slušnou řádku povídek. Jak jste se dostal k psaní?
To asi nebude nikterak originální, ale já vyrůstal v období filmového Pána prstenů, takže jsem se na základní škole rozhodl, že změním svět fantasy trilogií, která se ani za mák nepodobala té Tolkienově. Určitě! Jsem o tom přesvědčen – a když, tak opisoval profesor! To psaní byla taková legrace – pak jsem začal publikovat na literárním serveru Epika, kde jsem dostal opravdovou sodu. Pátral jsem po konstruktivní kritice a náhoda mě přivedla do Jihočeského klubu Obce spisovatelů, kde jsem jí dostal i s kupou dobrých rad od renomovaných autorů.
Můžete nám prozradit o které autory se jednalo? A dokážete říct, kdo z vašich „rádců“ měl na vaše budoucí literární směrování největší vliv?
Těch je řada, ale asi nejvíce mi pomohli v zazačátcích autoři Hanka Hosnedlová a nebo František Niedl, který mimo jiné vydal i super postapo Slunce na útěku. Mimo obec mi ale největší oporou byla Veronika Mayerová. Ta se sice drží v akademickém ústraní, ale je skvělá “šuplíková” autorka. Vždy mě uměla nasměrovat správným směrem, oponovat s argumenty a vysvětlením, což na můj vývoj mělo největší vliv. Mimochodem z jejího pera pochází i doslov Jižní Čechy vražedné a temné, který upozorní i na další super knihy, které se na jihu Čech odehrávají.
Co považujete za svůj největší literární úspěch?
To se mění v čase. Jednou je to úspěch v soutěži, jindy povídka ve sborníku, audiodramatizace Českého rozhlasu podle mého námětu, ale teď je to každopádně publikace Smrt bývá nehezká. To, že se v Golden dog rukopis zalíbil a řekli si: Jo, do toho jdeme!
Dokážete říct, co vás přivedlo k hororu? Přece jen, tenhle žánr v Čechách úplně nefrčí…
Filmový horor mě fascinoval od dětství, ale ten knižní mi otevřel až Stephen King. Později jsem zjistil, že skvělých autorů děsivé literatury je spousta, ale tehdy to byl prostě King. To, jestli horor nefrčí se mi těžko posuzuje, jsem z jižních Čech a tam je ta komunita poměrně silná.
Jak se vlastně stalo, že od úžasné fantasy ságy si najednou člověk odskočí k hororu?
Tak já tu trilogii měl v sešitě místo dějepisu, takže asi tak úžasná nebyla 😀 Teď vážně – rozhodně za to může četba. Stále mám rád i klasickou fantasy s meči a magií, ale i tak dávám přednost Barkerům, Simmonsům či Lovecraftům. Takže logicky se mi i myšlenky točí spíše tímto směrem. Ale i teď si napíšu nějakou tu fantasy, žádný strach – zrovna jedna soutěží.
Čímž se oslím můstkem dostáváme k vaší novince, Smrt bývá nehezká. Kdy jste se rozhodl vyměnit povídky za „větší“ příběh?
Nerozhodl. Vlastně mám tu výhodu, že většinu svých prací stylizuji do jednoho universa a propojuji je. Věrného čtenáře tak může čekat nejedno překvapení v podobě návratu nějaké postavy, a nebo narážky na místa, kde se už kdysi stalo něco nepěkného. Jedna část ze Smrti vychází z mé starší povídky Uměl si jen hrát – na těchto stránkách se Bazarová kráska projížděla poprvé. Já jsem obecně časově dost vytížený, takže mi kratší útvary sednou víc, ale mám v šuplíku rozpracované i delší věci, takže když velký třesk dovolí, určitě za čas něco dopíšu.
Čerpal jste při psaní z nějaké konkrétní zkušenosti, nebo je Smrt bývá nehezká čirá fikce?
Samozřejmě, že se jedná převážně o fikci, ale některé situace jsou skutečně ze života. Bazarová kráska je bílý Ford Sierra a můj taťka mě v dětství přesně tímhle autem vozil. Místa, která navštěvujeme jsou mi dobře známa, ať už jde o České Budějovice nebo malou vesnici Člunek. Těch situací, které se mi třeba v dětství staly a já je přizpůsobil, se v knize najde víc, ale poznají je asi jen moji rodiče, manželka a někteří přátelé.
A co vaše literární směřování do budoucna: co byste ještě rád napsal a co máte aktuálně v šuplíku? Zkuste být trochu konkrétnější.
V šuplíku mám rozpracované nějaké romány, ale s rozepsanými věcmi se to má tak, že se musí dopsat (což je náročné), a když to trvá déle, než je zdrávo, autor se změní a s tím i pohled na jeho doposud napsané věci. První projekt se točí kolem tématu strašidelného domu. Fascinovalo mě, jak v amerických domech mají své poltergiesty a kostlivce, a řekl jsem si: proč to sakra neudělat taky, ale jelikož nejsem troškař rovnou jsem stvořil celý děsivý panelák a téměř každý byt v jeho útrobách může vyprávět příběh – nepěkný.
Další rozdělanou prací je kniha mapující posmrtný život a snahu dostat se zpět mezi živé. Tady je toho napsáno docela dost, ale musím trochu ještě pilovat ten ONEN svět.
Poslední a nejčerstvější nedopsané dílko, je velmi volné pokračování Smrt bývá nehezká, ale k tomu se zatím vyjadřovat nechci – některá tajemství by neměla být odhalena 😀
Co podnikáte ve volném čase, když zrovna nepíšete nebo neporážíte lidi autem, ať máte námět na knihu?
Toho je opravdu hodně, pokud zrovna na sobě nemám superhrdinský kostým a v Nových Homolích nesundavám koťata ze stromů, tak pracuji jako manažer v prodejně elektro. Jednou týdně se snažím dostat do florbalové brány a zachytat si se skvělou partou, která mě má ráda (minimálně polovina) – protože pouštím góly. Do toho jsem v loňkém roce začal včelařit a nestačím se divit, co všechno o včelách ještě nevím. V partě našich sousedů se dost často scházíme, aby jsme si zahráli nějakou deskovou hru a dali si i to orošené pivečko. Sem tam ještě napíšu nějakou recenzi pro web časopisu XB-1, ale svůj čas samo sebou trávím i se svýma nezbednýma dcerkama a nejvíc tolerantní ženou, kterou na světě můžete potkat.
Děkujeme za milý rozhovor.
