Adam Folta je mladým autorem, který se však doposud pohyboval mimo fantastiku. Zvířecí young adult Gianlucova dobrodružství je jeho fantastickou premiérou. A my jsme neváhali a položili Adamovi pár zvídavých otázek nejen ohledně vzniku knihy…
Adam Folta zatím není jméno ukotvené v povědomí čtenářů. Zkuste se jim, prosím, představit…
V civilním nespisovatelském životě se věnuji PR – spolupracuji s konferencí ISSS a s Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR. Rád sportuji – miluji hlavně fotbal, vzdělávám se a čtu. Přes léto ze všeho nejraději vezmu krosnu a pohorky a vydám se někam pěšky na túru. Také mě baví vařit, ale jsem v tom pouze amatér a sytím pouze své bližní. Jsem hrdým občanem pražských Holešovic a jihlavským rodákem. Přitahují mě tajemné krajiny jako Kavkaz nebo Turecko.
V roce 2019 jsem vydal knihu rozhovorů Rozhovory na hraně zítřka. Se Stanislavem Komárkem spoluvytvářím podcast Hovory před knihovnou, který se zabývá filosofickými často jungiánskými tématy všedního života.
Gianlucova dobrodružství nejsou vaší první knihou. Povězte nám tedy něco víc o své prvotině.
První knihou byly Rozhovory na hraně zítřka. Jednalo se o polemické, někdy až filozofické rozhovory o budoucnosti společnosti, nebo spíš možná zamyšlení, kam se jako společnost ubíráme. Rozhovory jsem trochu vnímal jako svoji večerní školu (původně se tak i měly jmenovat) – na vysoké jsem absolvoval hodně zajímavých přednášek části respondentů, kteří se v Rozhovorech objevili, tak mě napadlo, že by bylo fajn mít dvě hodinky, kdy bych se jich mohl zeptat na filozofické otázky osobně. Předtím jsem dělal na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě podobný rozhovor s Philem Zimbardem, který se kamarádům líbil a povzbuzovali mě, abych udělal další rozhovory.
Čili tímto způsobem mě napadlo vytvořit knihu rozhovorů, jelikož okolo roku 2017, kdy jsem s knihou začínal, knihy rozhovorů podobného rozsahu témat nebyly úplně obvyklé, tak mi to přišlo i jako dobrý nápad. Dneska má každý svůj podcast na youtube, tak už mi tištěné rozhovory tolik nedávají smysl, ale myslím, že v roce 2019 tomu byla doba nakloněná.
Kniha rozhovorů ovšem nemá příliš společného s klasickým románem. Jak ve vás uzrálo rozhodnutí napsat, tak diametrálně odlišnou knihu?
Ono je to vlastně trochu naopak. Vždycky jsem se spíš zabýval beletrií, respektive její tvorbou, ale nic jsem předtím nikdy nevydal. Popsal jsem pouze nespočet stran „do šuplíku.“ Obecně mě baví příběhy, ať už jde o ty založené na historických faktech, nebo ty čistě fantaskní.
Proč je hlavním hrdinou právě mýval?
Proč ne? Mývalové jsou vtipní, stačí se na ně chvíli dívat, jak něco kradou, nebo se snaží dostat někam, kam se rozhodně dostat nemají. Vybavuje se mi jedna vzpomínka z amerického Tennessee – v Gatlinburgu jsem v létě 2015 brigádničil jako student v zábavním parku. U domu hrůzy jsem pozoroval rodinku mývalů, kteří se snaží dostat do popelnice. Postupně tam napadala všechna mláďata, které následovala i stará mývalice. Byli opravdu vtipní. Pak jsme museli popelnici převrátit, protože by to přes záklopku zpátky na svobodu rodinka nezvládla.
Možná hloupá otázka, ale: jak moc jste měl při psaní v hlavě, že píšete knihu pro mladé čtenáře? A naopak – snažil jste se do textu přidat nějaké skryté motivy či narážky, které pochopí spíše dospělí čtenáři?
Já úplně nemám rád škatulkování, tedy v tomto případě rozdělení děti a dospělí. Určitě tu jsou nějaké hranice, které by se měly dodržovat – například děti by se neměly dostávat k literatuře založené na násilí a sexu atd. Při psaní mi dost často moji první čtenáři zdůrazňovali, že to možná děti nepochopí, nebo že některé historické reálie neznají. Já bych zase děti tolik nepodceňoval. Myslím, že je to takový nešvar u nás dospělých, domnívat se, že děti jsou jaksi duchem prostší. Já bych naopak řekl, že děti jsou od přírody zvídavé, rádi se něčemu přiučí a vůbec, nakonec se můžou taky zeptat rodičů.
Řekl bych, že kniha je vícevrstevnatá – pobaví se u ní jak dětští čtenáři, pro které je cílená primárně, ale stejně tak ti dospělí. Trochu bych Gianlucova dobrodružství přirovnal k Zeměploše nebo k Harrymu Potterovi, protože obě série jsou intergenerační.
A ještě jedno proč: proč jste se rozhodl zasadit děj do dob renesanční Itálie?
Itálii obecně jako celek mám rád – od kuchyně po historii. Navíc italská renesance mi přijde jako jedno z nejzajímavějších období v dějinách vůbec. Je lehce magické a zahalené tajemnem. Spojení mývala, renesanční Itálie a Leonardovy dílny bych trochu přirovnal k pizze Hawaii – tam se také na korpusu setkávají ingredience, které spolu na první pohled nesouvisí, ale vzniká interesantní chuťový zážitek. Ano, znám odvěké schisma, které dělí společnost na ty, kteří pizzu Hawaii zavrhují a tvrdí, že na civilizovaný stůl nepatří, a na ty, kteří ji staví na úroveň ostatních pizz a vidí její smysl a místo v universu. Já patřím k té druhé skupině.
Patříte mezi mladé autory. Jaké jsou vaše další spisovatelské plány? Nebojíte se třeba, že budete zaškatulkován jako autor knížek pro mládež?
Jak už jsem psal výše, nemám moc rád škatulky. Existuje spoustu autorů, kteří prostupují více škatulkami – třeba Jo Nesbø píše detektivní romány, ale také pohádky pro děti. Nebo už zmiňovaná Rowlingová, která to tedy dělá pod jiným jménem. Abych nechodil geograficky daleko, kamarád Stanislav Komárek, který byl i jedním ze zpovídaných v Rozhovorech, se například píše odborné, filozofické a populárně naučné texty, ale vedle toho píše i skvělé romány jako například Mandaríny.
Myslím, že pohádky, nebo knihy pro dospívající a mládež jsou dobrým začátkem. Otestujete si, jestli čtenáře, kteří jsou vám věkem, kulturními znalostmi nebo pohledem na svět bližší (nezažili např. komunismus a narodili se do konzumní společnosti a popkultury), bavíte číst. Pokud ano, můžete se jako spisovatel vyvíjet do toho „dospělého“ světa, který klade trochu jiné požadavky. Čili odpověď zní, nebojím se, že budu zaškatulkován.
Další spisovatelské plány? Mám rozepsaný druhý díl Gianlucových dobrodružství – plánuji ho dokončit někdy během roku 2023. Potom by měl trilogii uzavřít díl třetí, ovšem k němu zatím nic víc říct nemohu, neb to sám nevím. Také bych chtěl trochu navázat na populárně naučnou část své tvorby – chtěl bych zkomponovat knihu o zlu, do které by se pravděpodobně formou esejů zapojili další autoři z různých odvětví.
A co ty nespisovatelské? Ve vašem medailonku je uvedeno, že rád cestujete…
Ano, to vskutku. Na konci září mám v plánu pouť do Santiaga de Compostela, chtěl bych jít portugalskou trasu (Camino Portugués) při pobřeží Atlantského oceánu. S přítelkyní plánujeme žít nějakou dobu mimo Česko, zatím se nejvíce nabízejí Spojené státy, kde má přítelkyně rodinu. Já bych rád Spojené státy spojil i s Pacifickou hřebenovkou (Pacific Crest Trail), ale na tu ještě musím hodně natrénovat – půl roku v pohorkách a více než 4000 km divočinou není úplně pro zelenáče. Také bych se jednou rád vrátil do Nepálu do Himalájí, kde jsem šel před šesti lety trasu okolo Annapurny, kterou vřele doporučuji.
Ale ještě zpátky k Gianlucovým dobrodružstvím, protože je to kniha se zajímavým příběhem na pozadí. Povyprávějte nám o jejím vzniku. Prý jste během psaní dokonce našel ilustrátorku?
Když jsem v roce 2019 začínal psát Gianlucova dobrodružství, kamarád mi doporučil crowdfundingový server Pointa.cz, který se specializuje na získávání finančních prostředků přímo pro vydávání knih. Navíc si na platformě můžete najít kolegy pro tvorbu knihy. Zkusil jsem založit projekt a asi po dvou týdnech se přihlásila Veronika. Sešli jsme se u ní v kavárně na Žižkově a pobavili se o tom, jak si oba ilustrace představujeme. Veronika navrhla, že by ilustrace mohly vypadat podobně jako ty od Jima Kaye v ilustrovaném vydání Harryho Pottera.
Veronika zkusmo vytvořila první ilustraci (setkání s Kornélií v majáku) a já věděl, že je ta pravá, tedy ta pravá pro ilustrování Gianlucových dobrodružství. Postavám vdechla život a zhmotnila moje řádky do vizuální podoby. Její práce knihu posunula o několik úrovní výš.
Ilustrace vznikaly spontánně během toho, jak jsem psal. Vždy, když jsem dopsal určitou pasáž příběhu, poslal jsem ji Veronice a ta si vybrala moment, který by se hodil pro ilustraci. Hotové ilustrace měly i zpětný efekt – motivovaly mě k dalšímu psaní.
Zeptáme se i na cestu rukopisu: kolika nakladatelstvím jste ho nabídl a jak dlouho trvalo od dopsání knihy do doby, než jste držel v ruce její papírovou podobu?
V momentě, kdy jsem měl napsaných jen pár kapitol jsem si pohrával s myšlenkou, jak už jsem psal v předchozí odpovědi, že bych knihu vydal přes Pointu, ale i kvůli nevýhodným podmínkám smlouvy pro autory jsem tuto variantu zavrhnul. Poté nepřipadlo v úvahu žádné jiné nakladatelství než 65. Pole, protože s Tomášem Brandejsem jsem spolupracoval už na první knize rozhovorů a fungovalo to skvěle. Čili neviděl jsem důvod, proč nepokračovat ve spolupráci. I Tomáš byl vydání knihy otevřený.
Samotné psaní trvalo něco málo přes rok, začal jsem s ním krátce po vydání Rozhovorů, tedy koncem roku 2019, ale časově nejnáročnější fází byla redakce textu a pak samotné vydávání. To trvalo asi také zhruba rok.
Co vám běželo hlavou, když jste měl Gianlucova dobrodružství poprvé v ruce?
Popravdě, nejprve mi spadl kámen ze srdce, jelikož samotné vydání knihy se trochu postupem času měnilo ve vydávání. Nejprve jsem se knihu pokoušel vydat přes crowdfundingový server Donio, což z určitých důvodů nedopadlo. Potom jsme spolu s nakladatelstvím žádali o grant na Ministerstvu kultury, který nám ministerstvo nejprve odsouhlasilo, ale následně ho zase zrušilo. Nakonec jsem knihu dotoval zčásti z vlastních prostředků, jelikož v dnešní době celobarevná tří set stránková kniha není úplně lacinou záležitostí.
Ale v momentě, kdy jsem knihu otevřel, prolistoval a přičichl, měl jsem ohromnou radost a cítil satisfakci za hodiny, dny, týdny a měsíce neviditelné práce. Ilustrace uvnitř knihy navíc skvěle podtrhává matný béžový papír, geltex na obálce zase evokuje plátno renesančních mistrů, a tedy i Leonarda da Vinciho.
A na závěr: ve své první knize jste byl v roli tazatele vy. Je pro vás snadnější otázky pokládat nebo na ně odpovídat?
Přijde na to. Určitě mám bohatší zkušenosti s pokládáním otázek než s jejich odpovídáním. Myslím, že na obou stranách stolu při tvorbě rozhovoru člověk potřebuje praxi, potřebuje položit pár nedokonalých otázek, aby se pak cítil silný v kramflecích, a uměl pokládat otázky dokonalejší, zajímavější. Je to trochu jako druh umění, přečíst člověka a vědět, na co se ho zeptat, a navíc ještě zařídit, aby se cítil komfortně a rád vám odpovídal (mluvím to o rozhovorech, které si za cíl neberou hledání senzací, nebo ty které chytají za slovíčko a snaží se respondenta potupit, nebo zesměšnit).
Stejně tak potřebuje natrénovat i odpovědi. Řekl bych, že u mě to bude tak 10 ku 1 ve prospěch pokládání otázek. K předchozí knize Rozhovory na hraně zítřka jsem jeden rozhovor poskytl Respektu a řekněme, že jsem s rolí respondenta neměl žádnou zkušenost a reportérka mé odpovědi posléze využila vytržené z kontextu účelově ve svém článku. Trochu si mě povodila za nos. Čili tato zkušenost mě utvrdila v tom, že jako respondent v budoucnu chci všechny své autorizovat. Jako tazateli mi to vždy přišlo jako slušnost.
Ale abych zodpověděl vaši otázku – v současnosti se cítím lépe v roli tazatele, ale líbí se mi taktéž zodpovídat smysluplné otázky, jako třeba ty vaše.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí, až u na cestách či za klávesnicí.
