Předchozí díl série Nikdynoc, Boží hrob, skončil cliffhangerem, Mia Corvere splnila svůj životní cíl a dočkala se – na chvíli – pomsty. Svými činy však uvrhla republiku do absolutního chaosu, zatímco se svými stínovými přáteli a mladším bratrem Jonnenem snažila zmizet z povrchu zemského. Při troše štěstí by se jí prchnout před Luminatii a Čepelemi Rudé církve mohlo podařit, jenže kdy naposledy měla drahá Mia doopravdy štěstí? Možná tehdy, když Tric povstal z mrtvých. Tím to ale skončilo, protože hrdinka velmi brzy zjistila, že zavražděný Scaeva je velmi živý a její první učitel Mercurio unesený.
Solidní čtení s menšími změnami
Miin hlavní cíl zůstává stejný jako v předchozích dílech po zjištění novinek – zabít Scaevu jednou pro vždy. Vedle toho se také snaží osvobodit Mercuria a najít cestu k bratrovi. Jonnena vidí Mia živého po několika dlouhých letech a miluje ho od prvního pohledu. Ale Jonnen? Jonnen je… spratek. Rozmazlený spratek, který vlastní sestru ještě k tomu z duše nenávidí. No, na druhou stranu se tomu nelze divit – právě ‚zavraždila‘ jeho otce, proto je nenávist u devítiletého privilegovaného dítěte docela na místě. A sourozenecké rozhovory jsou zde uvěřitelné a docela dobře napsané.
Hrdinka měla v rámci celé trilogie hodně prostoru pro rozvoj a vývoj osobnosti. V Nikdynoci se učila být vražedkyní, poznávala skrytý svět nájemných zabijáků a snažila se vylepšit vlastní schopnosti v honbě za pomstou. V Božím hrobu byla více odkázána sama na sebe a své schopnosti a kvůli dosažení cílů se nechala prodat i do otroctví, a v Rozetmění se snaží zůstat naživu tak dlouho, aby zvládla být sestrou, milenkou ale především vražedkyní Scaevy; i když bez svého pana Laskavého, který by pravidelně pil její strach, už ne tolik nebojácnou.
Boží hrob začal skvěle, ale tempo děje se postupně zpomalovalo. Ne, že by se nedělo dost věcí, zajímavých věcí (bůh ví, že poznámky pod čarou bourají čtvrtou stěnu už od prvního dílu, podávají zajímavé informace a občas jsou i vtipné!), ale na něco nestačí ani autorův čtivý styl psaní, nadávky a Zatmění s panem Laskavým, kteří se hašteří jako dlouholetý manželský pár.
Velkým zklamáním (pro mě osobně) byl Tric. Jay Kristoff přivedl oblíbence zpět k životu jenom pro to, aby v příběhu prostě byl. Jako postava, jako přispěvatel k Miině hněvu a aby se mohla Ashlinn vytahovat, že ona je naživu po hrdinčině boku a v její posteli, a Tricovi na hlavu házet pomyslný hnůj. Možná i pro ten milostný trojúhelník, ale do Mii po uši zamilovaní Ash i Tric byli někdy trochu až moc.
Rozporuplné pocity
Pocity – podstatné jméno perfektně vystihující Rozetmění. Pocity ze zodpovězených otázek, navracejících se starých přátel a smrtí. Hodně se zde umírá, hodně se plánuje a cestuje, ale především se prožívá. Mia byla nejdříve badass postavou, která se ničeho a nikoho nebála a dělala rozumná rozhodnutí, skončila ale jako uzlíček nervů naplněný pocity, s nimiž si neví rady. Tedy pravý opak toho, jak ji Jay Kristoff maloval dříve.
Nebudu lhát – Rozetmění má plno unikátních a skvělých momentů (historie Temných, různé pohledy postav, černý humor na jedničku, vztah Mercuria s Miou, zesílení schopností atd.), ale také přináší zklamání. První dva díly totiž nasadily příliš vysokou laťku a třetí nedosahuje takových kvalit, což je opravdu škoda. Přesto nám autor dává hodnotné finále a Rozetmění není špatným završením trilogie.
Jay Kristoff: Rozetmění
Vydalo: CooBoo, 2020
Přeložila: Adéla Michalíková
Počet stran: 616
Cena: 399 Kč
