A byť se s více než sedmi sty stran jedná o skutečného cvalíka, ona proklamovaná velikost ve fyzických proporcích knihy rozhodně netkví. Ale hezky popořádku…

Roky rýže a soli v jádru představují typického reprezentanta subžánru alternativní historie. Roli rozcestí, které posílá Robinsonem vyfabulovaný běh dějin na jinou stezku než tu, po které kráčí ty skutečné, zde přijímá pozměněný dopad morové epidemie, která během 14. století razantně udeřila v Evropě; skutečná byla smrtící, ale oproti té fiktivní, která zdecimovala prakticky celou populaci starého kontinentu, přeci jen o něco velkorysejší. Kolem tohoto pomyslného stavebního kamene autor buduje impozantní a robustní konstrukci alternativních dějin, které prakticky nezakusily přítomnost bílého muže, po němž zanechané prázdné místo na geopolitické mapě světa vyplnila Čína, islámské státy či později liga původních obyvatel v naší realitě severoamerického kontinentu.

Vzhledem k tomu, že z časového hlediska utkává Robinson nebývale rozsáhlou tapisérii ohraničenou roky 1405 a 2088 našeho letopočtu (v knize samotné se z důvodu zániku křesťanství v drtivé většině případů využívá jiného datování), román sestává z deseti částí odehrávajících se v různých érách, představovaných relativně samostatnými novelami. Okamžitě se tak nabízí otázka, jak se při takto zvoleném přístupu podařilo autorovi vše spojit v celistvou kompozici. A obratem je třeba říct, že výborně. Oním pojivovým vláknem, nití, která se táhne všemi částmi a propojuje je v jeden celek, se stává z buddhismu (který hraje v knize velkou roli) vypůjčený koncept reinkarnace. A nejedná se o nějakou prvoplánovou a vratkou berličku, ale s vyzněním alternativního světa zcela a jaksi přirozeně souznící prvek. Uvedené ústí ve skutečnost, že spíše než jednotlivé osoby lze za ústřední aktéry románu označit vědomí či duše, které se pravidelně setkávají v bardu, jakémsi stavu mezi smrtí a novým zrozením, ve které čekají na svůj soud a právě další převtělení.

Tyto entity jsou pak v ději přítomny prostřednictvím jednotlivých postav a zároveň v každé konkrétní novele na základě jejich sdílených archetypálních vlastností a shodných prvních písmen jmen snadno identifikovatelné. Nalezneme zde tak vzpurné, revolucionářské K, badatelsky a vědecky založené I či dobromyslné, optimistické a často až naivní B. U postav se ještě na chvíli zastavme; v mnoha případech se jedná o relativně obyčejné jedince, díky čemuž Robinson na (alternativní) dějiny nahlíží v souladu se slovy jedné z nich (s. 667) „…důležité jsou přelomové okamžiky v každodenním životě, kdy už nestačí zvyk a je třeba učinit určitá rozhodnutí. Tehdy se na okamžik stává velikánem každý člověk, a rozhodnutí učiněná v takových okamžicích, které přicházejí opravdu často, se poté spojují a vytvářejí historii,“ což napomáhá tomu, že text v metaforické rovině nesklouzává k sledování emocí zbaveného posouvání figurek po šachovnici, nad níž dlí pár vyvolených a všemocných panovníků.

Každá z novel pak i skrze výše uvedené představuje prakticky dokonalou syntézu; syntézu rozmáchlé epičnosti a střídmé civilnosti, filozofické hloubavosti a prosté příběhotvornosti. Toho se daří docílit bravurním propojením hned několika rovin. V té hloubavé, řekněme didakticky-filozofické, Robinson vrství celou řadu podnětných myšlenek a teoretických konceptů pokrývajících teologické i vědní disciplíny, které odpovídají době, v nichž se jejich fiktivní nositelé nacházejí. V tomto ohledu je nesmírně zábavné sledovat určitou kontinuitu, v rámci níž postavy přímo (tu více, tu méně) vycházejí z myšlenek svých předchůdců a až roztomile naivní teorie přetavují do něčeho, co i v naší současnosti stojí za hlubší zamyšlení. Zde je třeba zmínit, že autor, který neztrácí čas nějakým přehnaným vysvětlování základních souvislostí, předpokládá koncentrovaného čtenáře s alespoň elementární znalostí problematiky (či alespoň ochotného si dohledávat informace), kterého pak ale odvděčí mírou více než vrchovatou. Menší problém by někteří mohli spatřovat ve skutečnosti, že se na povrch poměrně často dere autorovo levicovější vidění světa; o nic vyloženě rušivého, co by snad překračovalo míru únosnosti, se však nejedná.

Pak je tu rovina druhá, spočívající ve starém dobrém a až na kost ohlodaném vyprávění zacíleném na osudy jednotlivých postav. Na pozadí „obyčejných“, lidských, jímavých a v mnoha případech i de facto civilních příběhů jednotlivých protagonistů tak, podobně jako pavouk omotává vlákny pavučin své oběti, Robinson bravurně vykresluje plastický obraz konkrétních alternativně-historických etap a zároveň s využitím úzkého kroužku aktérů a na relativně malém prostoru každé z deseti novel přesně zachycuje postupný posun ve společenských, náboženských či vědeckých paradigmatech.

Velkou pochvalu zasluhuje taktéž stylistická stránka věci. Roky rýže a soli se na první pohled nepyšní důmyslností takového Atlasu mraků, v němž David Mitchell sehrál vynalézavou a po všech stránkách vybroušenou beletristickou hru plnou až chameleonského žonglování s vypravěčskými formami.  Zdání však klame. Robinson se napříč celým románem urputně drží poměrně standardní er-formy, kterou ale eklekticky přizpůsobuje období, v němž se ta která část odehrává. Činí tak vstřebáváním a reflektováním reálných literárních děl typických pro určitou historickou epochu. Hned první novela nesoucí název Probuzený do prázdnoty je tak zjevnou aluzí na klasický román čínské literatury Putování na západ z pera Wu Čcheng-ena, z něhož si vypůjčuje i typický rys spočívající v jakési angažované roli vypravěče, který s koncem kapitoly opouští nezúčastněnost a přímo promlouvá ke čtenářům. Jednu z kapitol tak Robinson uzavírá se slovy (s. 33): „Nic o něm nevíme ani my; ale abyste zjistili více, můžete si přečíst další kapitolu.“ Obdobným způsobem jsou zakončovány kapitoly v již zmíněném klasickém románu, jehož zkrácená verze u nás vyšla v překladu Zdenky Heřmanové-Novotné pod názvem Opičí král, a ve kterém se tak můžeme pro srovnání setkat třeba s větou [1, s. 17.]: „Chcete-li vědět, jestli opičák rozluštil tajemství správně, přečtěte si další kapitolu.“

Podobné odkazy rozhazuje autor po textu prakticky bez ustání. V osmé novele nazvané Vdova Kchang tak nechává kupříkladu zaznívat ozvěny Snu v červeném domě, tedy dalšího velkého díla čínské literatury, které s Robinsonovým textem pojí hned několik styčných ploch. Kromě tematické spřízněnosti (např. boj o tradicionalistickými konvencemi odepírané životní štěstí) se opět jedná i o aplikaci shodných formálních postupů, které se projevují mj. prokládáním prozaistických pasáží krátkými básněmi.

Uvedené formální hrátky pak představují jen další dobře padnoucí střípky do monumentální mozaiky, kterou Roky rýže a soli bezesporu jsou. I přes skutečnost, že jsme se v průběhu roku dočkali oceňované prvotiny Ann Leckieové Ve službách spravedlnosti či nového Bacigalupiho, si troufám tvrdit, že letos u nás nic zásadnějšího a komplexnějšího, co by byť jen nezávazně flirtovalo s fantastikou, nevyšlo. Nové přikázání pro žánrové čtenáře, jehož dodržení slibuje dlouhé hodiny trvající pobyt ve skutečném literárním nebi, tak zní jasně: „Přečteš Roky rýže a soli!“

[1] WU, Cheng’en. Opičí král: vyprávění o putování na západ. 2., rozš. a upr. vyd. Ilustrovala Zdeňka KREJČOVÁ, přeložila Zdenka HEŘMANOVÁ. Praha: Albatros, 1997. ISBN 80-00-00567-0.

Kim Stanley Robinson: Roky rýže a soli
Překlad: Milan Žáček
Formát: váz.
Počet stran: 704
Cena: 549 Kč