Pokud někdo naslouchal zlým jazykům, že upíři vyšli ze stylu a nové knihy s nimi stojí za starou belu – jste na omylu! Do světa vyrazila Říše upíra, která neobsahuje „vegetariánské“ upíry nebo disko koule, zato je plná ostrých zubů, krve, nadávek a sem tam i nějaké té vraždy. Mistr prvních vět a cliffhangerů se vrátil… a nezklamal.
„Neptej se mě, jestli Bůh existuje, ale proč je to takovej kokot.“ (str. 11)
Vrah. Legenda. Bastard.
Tohle všechno je Gabriel de León, poslední stříbrosvatý svého řádu. Napůl upír, napůl monstrum (stejně jako jeho bratři). Jako každý jiný člen řádu je pouhým nástrojem Boha na cestě za vymýcením krvežíznivých ďáblů a jejich Věčného krále ze světa při snaze zachránit lidstvo před temnotou pomalu pohlcující celou zemi. Poslední den, kdy vyšlo slunce, byl totiž před dvaceti sedmi lety, a od té doby si upíři snaží podrobit lidstvo zatímco vedou válku o nadvládu mezi svými rody.
Upíři se dělí do čtyř hlavních a nejstarších, nejsilnějších rodů: Krev Chastainů, Krev Vossů, Krev Dyvoků a Krev Ilonů. Každý z rodů se pyšní vlastními nadpřirozenými schopnostmi od komunikace se zvířaty po čtení myšlenek. Jenom jeden rod je ale o něco význačnější než všechny ostatní, a to je rod Chastainů, kteří ovládají zvířata a ve znaku mají dvě hlavy vlků. Ti se snaží o podřízení nejen lidí, ale i ostatních rodů, a jsou velmi blízko svému vysněnému cíli. Možná ale hlavním úspěchem jejich coup d‘état je fakt, že se jim podařilo zajmout Gabriela de Leóna, živoucí legendu, posledního z Ordo Argent, ze kterého má nejeden upír naděláno v gatích.
„San Michon jako by někdo vystřihl rovnou z pohádky. Klášter byl postavený v údolí podél řeky Mère, uhnízděné mezi černými skalisky. Vzhůru se ze dna údolí jako oštěpy zvedalo sedmero masivních, kamenných pilířů porostlých lišejníkem, jako by je tam nechali obři ve Věku legend. Řeka se mezi žulovými sloupy, které vytvořila, proplétala jako had tmavě safírové barvy. A na těch mocných piedestalech na mě čekal klášter San Michon.“ (str. 67)
Gabrielův řád už není a po zajetí neočekává nic jiného než smrt, jenže upírská císařovna s ním má jiné plány a hodlá z živoucí legendy vytřískat její životní příběh. A tak se Gabriel ocitá v rukách markýze a historika Jeana-Françoise, který má na starost vše do poslední tečky zapsat.
Styl vyprávění je velmi podobný například Interview s upírem od Anne Rice nebo Jménu větru od Patricka Rothfusse. Gabriel de León vypráví a dělí svůj příběh do několika časových os (k velké iritaci historika, který se způsob vyprávění snaží upravit k obrazu svému, ale marně), například jedna z os se věnuje čistě Gabrielovu dětství, co přesně pohání jeho nenávist k chladnokrevným, jakým způsobem se stal členem řádu, zatímco druhá linie zahrnuje dospělého Gabriela, který už se stal legendou a nejobávanější zbraní proti upírům.
Ačkoliv je příběh vyprávěn na přeskáčku, autor zvládl velmi dobře vybudovat napětí, zároveň udržet pro čtenáře věci přehledné a navigovat mezi tajemstvími Stříbrného řádu, upírskou válkou a pátráním po svatém grálu, v nějž upíři věří, že je jedinou věcí, která by dokázala přinést konec jejich nadvlády. A paradoxně Gabriel je jediný žijící tvor, který grál našel. A potom ho ztratil.
Pokud jste četli nějakou z předchozích knih od Jaye Kristoffa, určitě uvidíte v některých postavách podobnosti, krom toho, že jsou výborně napsány. Například Gabrielovi bratři z řádu jsou úžasným příkladem – nejvíce asi Šedoruký a Aaron de Coste, jejichž místy turbulentní vztah s Gabem je dělá velmi lidskými a sympatickými charaktery. Dalšími hlavními hráči příběhu jsou Chloe, Astrid a Dior, jejichž interakce s lovcem zapříčiní nejeden vtipný, dojemný či útrpný moment.
Kláštery, bída, gotika a ilustrace
Vybudování tak rozsáhlého světa, do kterého Jay Kristoff Říši upíra zasadil, muselo dát neskutečné množství práce, která se ale nakonec vyplatila. Z každé stránky na čtenáře dýchá oddanost příběhu a jeho stavbě. Detailně popsaný život, katedrály, bída lidí i blednoucí krása hal a dvorů bohatých a mocných nebo vykreslení víry, tvorby zbraní a mýtů a legend, pro které se nechal autor inspirovat v těch našich a místy je to znát.
Ačkoliv má kniha téměř osm set stran, je neuvěřitelně čtivá, a člověk s ní lehce ztratí pojem o čase. Témat probíraných během Gabrielova vyprávění je spousta a některá jsou těžká – ať už se jedná o závislost (například členů řádu), sebeobětování, smrt, homofobii, dogmatismus nebo naprostou beznaděj a touhu po pomstě. De Leónův příběh je temný, plný smrti, krve a nadávek (klobouk dolů překladatelkám, musela to být hora práce některé výrazy přeložit). Romantika je pouze místy a trochu vyvažuje obzvláště hrůzné momenty, ačkoli je všem jasné, že nebude trvat dlouho, a navázaná přátelství vyvolávají pocit, že i v takovém chmurném a temném světě dokáží lidé vybudovat něco pevného a krásného, i když to není hmotné.
Absolutním překvapením a nádhernou součástí Říše upíra se staly ilustrace talentované osůbky jménem Bon Orthwick neboli monolimeart (Instagram). Vřele doporučuji navštívit její profil na Instagramu, kde jsou ilustrace v celé své barevné kráse, protože v knize je nalezneme pouze černobílé. Jak jsem již zmiňovala, překlad je místy velmi květnatý s francouzským je ne sais quoi a Gabrielovými originálními nadávkami, které čtenáři minimálně vykouzlí úsměv na tváři, když některé jsou požity v naprosto absurdních situacích.
Říše upíra je skvostnou knihou s úžasným a krvavým příběhem, zajímavými postavami a bohatým světem. Ilustrace s celkovým designem (první stránky jakoby potřísněné krví, detailní mapa, ozdobný rámeček u citátů z loru světa) jsou k tomu všemu pomyslnou třešničkou na dortu. Člověk si až říká, co si pro něj autor připraví v dalších dílech…
Vydalo: CooBoo, 2022
Překlad: Adéla Michalíková, Kateřina Stupková
Počet stran: 800
Cena: 599 Kč
