Je všeobecně známo, že druhé díly trilogií nebo vícedílných sérií povětšinou stojí za starou belu. Málokdy se najdou výjimky, které své předchůdce předčí. Prolomila tedy Půlnoční koruna prokletí druhých dílů?
V těsném závěsu prvního dílu
Celaena Sardothien vyhrála klání a stala se královou vražedkyní, což v podstatě zahrnuje udělat tu práci, jež by králi ušpinila jeho bělostné ručičky. Aby to neměla lehké, dostane Celaena vždy jen jedno jediné jméno nějakého zrádce koruny, kterého má zprovodit ze světa. Navíc se královstvím šíří zvěsti, že ztracená následnice terrasenského trůnu, princezna Aelin Ashryver Galathynius, je jedna ruka s povstalci, kteří spřádají plány na spiknutí proti králi Adarlanu. A všichni jsou díky tomu jako na trní.
O to horší je, že jako další král sdělí jméno velmi oblíbeného společníka mezi dámami i pány, její bývalé pobláznění z Tvrze vrahů z dob dávno minulých – Archera Finna. I když to je úplné nic oproti tomu, že Celaena všechny oběti nechává žít a jejich smrti finguje, no ne?
Musel se přeslechnout. Protože nebylo možné, že by Celaena mohla být tak drzá, nepříčetná, idealistická a odvážná. “Přišla jsi o rozum?” Jeho slova zesílila do křiku. Bouře vzteku a strachu ho strhla s takovou prudkostí, že sotva dokázal střízlivě uvažovat. “On tě zabije! Zabije tě, až to zjistí” (str. 179)
Troška vysvětlení neuškodí
Kontinent Erilea, kde se nachází království Adarlan, Terrasen, Eyllwe a několik dalších, zatím ne moc příběhově významných a zmiňovaných, míst, bylo místem pro všechny bytosti: víly, lidi, divoká zvířata – a především pro magii. Ovšem jednoho dne, před deseti lety, magie jednoduše zmizela a nikdo nevěděl proč. Tu noc byly prolity potoky krve, neboť adarlanský král si podrobil terrasenské království a nechal královskou rodinu vyvraždit ve spánku. Nikdo netušil, co ho k tomu vedlo, ale protože Terrasen bylo největší království kontinentu s obrovskou armádou, představovalo nebezpečí. I přes to, že nikdy nebylo v rozepři se svými sousedy, byl vládnoucí rod krutě zmasakrován.
Dorian s nevěřícným výrazem otáčel stránku za stránkou. Věděl, že tento rod byl požehnán magií, ale toto… Galathyniusové byli ztělesněním moci. Jejich rodokmen byl natolik působivý, že ostatní království žila v hrůze ze dne, kdy by králové Terrasenu přišli zabrat jejich území. Nikdy to však neudělali. (str. 171)
Dalším tajemstvím, které autorka čtenáři vysvětlila, jsou znamení Sudby. Magie sice mohla zmizet, ale ať se to králi Adarlanu podařilo jakkoli, runy z dlažebních kostek chodníků nikdo odstranit nemohl, neboť jak to vypadá, znamení si žijí vlastním životem. Po šíleném vraždění víl, popravování a upalování všech nadpřirozených bytostí i lidí, kteří nějakým způsobem magii ovládali, je jednoduše tohle téma v celém Adarlanu tabu. Znamení Sudby jsou velmi starým runovým jazykem s jehož pomocí se dají například sesílat kouzla nebo otevírat portály do jiných světů.
Na úkor vývoje postav
Ačkoli je Půlnoční koruna označována za nejslabší díl celé série, není tomu tak, alespoň co se vysvětlovací linky týká. Je pravdou, že děj se příšerně a zbytečně natahuje, žádná z postav se příliš neposunula ve vývoji – natož pak příběh, ale přesto má druhé pokračování své světlé chvilky. Bylo mi řečeno, že dvojku rovnou přeskoč, stejně se v ní nic neděje a neni nijak důležitá. Omyl.
Celaena je stále nadutou vražedkyní, která o sobě tvrdí, jak je nejlepší a nakonec ji při extra tajné misi stejně načapají (takže to zase podělá, žádná novinka). Na druhou stranu se ale posouvá na novou úroveň v osobních vztazích. Ve Skleněném trůnu ji mohl čtenář pozorovat, jak kolem sebe krouží s Dorianem a nakonec vztah/nevztah ukončuje, protože on je korunní princ a nebylo by to vhodné, nyní si ovšem začíná pěstovat romanticky pohádkový vztah s Chaolem, který je každým coulem dokonalým gentlemanem. Možná až trochu moc. Celaena si také začíná uvědomovat, co to znamená mít opravdovou přítelkyni, která ji při první příležitosti nevrazí kudlu do zad a může se jí svěřovat. Řeč je o Nehemii, eyllweské princezně, jež byla vyslána na adarlanský královský dvůr špehovat krále a jeho úmysly. Svoji zemi bezmezně miluje a pro svůj lid by udělala cokoli, aby zajistila jeho přežití a bezpečí. Dokonce se snaží Celaenu přesvědčit, aby se připojila k povstalcům a pomohla jí Eyllwe zachránit. Vražedkyně však nechce slyšet nic z toho. Oproti Skleněnému trůnu se Celaeně musí nechat, že její puberťácké výlevy, které mohl čtenář “obdivovat” v předchozím díle, jsou tentokrát notně omezeny; i když důležitá rozhodnutí a problémy stále řeší na poslední chvíli, protože co kdyby se náhodou přes noc stal zázrak a všechno zmizelo.
V Půlnoční koruně se už konečně objevuje i trochu toho nadpřirozena v podobě Doriana. Začíná se v něm totiž probouzet magie, a místo toho, aby byl vyklepaný z toho, jak to bude vysvětlovat tatíkovi (který jen tak mimochodem ze dne na den zakázal magii a nechal vyvraždit celé rodiny, protože jednoduše mohl a chtěl), se místo toho klepe při pomyšlení, že by svůj stav musel vysvětlovat Celaeně. Naprosto chápu, že by takový přístup mohl čtenáře poněkud mrzet, ba dokonce i naštvat.
Když se to vezme kolem a kolem, Půlnoční koruna není špatná, ale v ději se (kromě tří, čtyř důležitých momentů) nikam dopředu neposouvá – výjimkou je Celaenina a Chaolova romantická linka, která však stejně nemá dlouhého trvání.
Zlomila tedy Půlnoční koruna prokletí? Ani zdaleka, ale není to špatná kniha a vysvětlovacím dílům (někdy kapitolám) se žádný z autorů zkrátka nevyhne.
Sarah J. Maas: Půlnoční koruna
Vydalo: CooBoo, 2016
Překlad: Ivana Svobodová
Počet stran: 397
Cena: 299 Kč
