Vendulu Brunhoferovou nemusím naším věrným čtenářům příliš představovat. Znáte ji právě ze stránek FantasyPlanetu, kde se pravidelně objevovaly její recenze a články. Teď však Vendula přesedlala na jiného koně a pustila se se svou příznačnou vervou do psaní. Ono už to tam někde dřív bylo a dřímalo v zimním spánku, ledy roztály a přišla obleva, vlastně bych měla říct čas oblevy… Proč? Čtěte dál a seznamte se s Vendulou Brunhoferovou spisovatelkou a jejími neobvyklými koníčky.
V loňském roce Vám vyšel román Čas oblevy, na prvotinu celkem objemný (542 stran). Musel to být takový špalek?
Při zpětném ohlédnutí se musím přiznat, že nemusel. Těch obřích lízátek a růžových slonisek, jak ráda říkám zbytečným proprietám, je tam fůra a asi až čas a (snad) zvyšující se spisovatelský um mi pomůže tuhle zbytečnou vatu vytahat, a najít si formát, co mi bude vyhovovat. Jak je patrné z mých povídek, nebuduji si jako jiní autoři kousek po kousku komplexní svět, abych tuto snahu dovršila nějakým románem. Tohle bylo vlastně prvně, kdy jsem si vystavěla tak velké universum. Samozřejmě, že Čas oblevy má chyby, ale zase mi dává možnost se do toho světa vracet k postavám a světům, které jsem čtenářům představila a vyprávět o nich zcela nové, ať už krátké nebo dlouhé příběhy.
Žánrově je to space opera, byť toho romantického dobrodružství, typického pro klasickou podobu žánru, je tam trochu méně. Mně při čtení naskakovali Herbert, Simmons a Tolstoj. Je to tak, jsou někde zakuklení mezi řádky?
První dva určitě, vždyť všude hrdě vytrubuju, že Hyperion je taková moje scifistická bible a stejně jako Duna mne i Simmonsův opus ohromil svým krutým i sofistikovaným světem, sympatickými postavami a nádhernými popisy. Prvně jsem Hyperion četla hned jak u nás zčerstva vyšel, to mi bylo tuším šestnáct a příběh Lenara Hoyta jsem tehdy četla do dvou do rána. Strašně ráda se k oběma vracím. Vojnu a mír jsem četla až loni, takže její odezvy budou patrné až v dalších románech.
Nese příběh nějaké poslání, nebo má být jen napínavým varováním před „kolonií fialových pavouků z Jupiteru“?
Určitě nepíšu Příběhy s Posláním, nerada bych školometsky někomu něco podsouvala, navíc mě baví číst postřehy čtenářů, kteří v textu často najdou to, co tam třeba já nevidím, či to tak nevnímám. Často mne to překvapí, ale ne negativně. Píšu pro zábavu, prioritně svou, pokud se dostaví i ta čtenářova, je to super. Proto – a vnímám, že je to často knize vytýkáno – jsou mí hrdinové z drtivé většiny obyčejní smrtelníci, kteří se často chovají jako pitomci, a pokud rozpoutají nějaký průšvih, tak za něj taky zaplatí, ať už menší nebo větší cenu. Protože jsme všichni někomu podřízeni, ať už svým partnerům, rodinám, zaměstnavateli či jiným formám života, a to s sebou nese velkou zodpovědnost.
Román oplývá velkým množstvím postav. Je nějaká, která Vás vyloženě trápila? Vzpírala se a chtěla jít svou cestou? Jedna z našich předních spisovatelek fantastiky dokonce tvrdí, že některé své postavy nesnáší. Jak jste na tom Vy?
O vzpírání nevím, pokud by to postava udělala, stačí ji namočit do nějakého pořádného průšvihu nebo zabít, samozřejmě by se autor měl snažit, aby to nevypadalo tak okatě, že. Každopádně mi určitou dobu tak trochu trčela do prázdna Mikaela DeMarco, protože jsem jí musela vymyslet nějakou motivaci, proč dělá to, co dělá. Nemám ráda padouchy typu „Dnes je krásný den, pojďme páchat zlo!“, přijde mi to k nim nefér a dělá to z nich karikatury. Tak jsem jí dala smlouvu s křemíkovými ďábly. Ovládnutí světa/ vesmíru/ všehomíra byl vždycky nevděčný džob. U admirála Sunga jsem se v prvotních myšlenkách rozhodovala, že umře. Nakonec jsem to neudělala a do dneška toho nelituju.
Psaní ale není Vaše jediná vášeň. Dočetla jsem se, že sbíráte plnicí pera. Kolik už jich máte?
Moje sbírka je skromná, kolem padesátky kousků. Ale je to jak s botami, někdo si řekne: „Dnes si vezmu tyhle lakovky nebo tyhle střevíčky,“ tak já si vybírám pera, která se mnou budou nějakou dobu cestovat a plnit svůj úkol. Kromě toho, jak se už u sběratelských disciplín stává, se člověku otevírá krásný pestrý svět plný vědomostí. Což je pro mne nehorázné lákadlo. Ve světě žije obrovská komunita, která si vyměňuje vědomosti na fórech, někteří lidé se specializují na určité značky per nebo časové období, na YouTube najdete penvlogery z různých koutů světa. Pořádají se tzv. penshow v Evropě i na ostatních kontinentech. V České a Slovenské republice je nás hrstka, ale setkáváme se a šíříme penvangelismus, jak tomu z legrace říkáme, dál a dál.
Co je vlastně na psaní perem, do kterého je nutné nejprve napumpovat kaňkavý inkoust, tak fascinující?
A to je právě stigma, které mají plnicí pera z dob našich školních let, kdy šlo často o levné, jednorázové křápy. Kvalitnější pero, a to se opravdu nebavíme o kouscích za desetitisíce, ale za pár set, má psát hned na první dobrou, necintat inkoust, nevynechávat a psát hebce i plynule. Svět se od dob modrého a černého inkoustu posunul o kus dál. Existují inkousty viditelné jen pod UV lampičkou, s blýskavými šupinkami, parfémované, voděodolné, světlostálé, neprůstřelné (no vážně!), tmavnoucí po zaschnutí… A těch barev! Stovky, tisíce odstínů. Navíc si pravidelným psaním zlepšujete jemnou motoriku. Oproti kuličkovému či gelovému peru funguje to plnicí ve spolupráci s prostou fyzikou a při psaní, je-li správně „seřízeno“, na něj nevyvíjíte žádný tlak. Dnes si můžete vybrat nástroj doslova na míru. Barvu, materiál, šířku hrotu. U posledně zmíněného jdou možnosti minimálně do desítek, ne-li více alternativ, včetně kaligrafických hrotů, se kterými je nehorázná zábava, a to nemusíte být mistr písmomalíř. Což je skvělé, protože pokud má člověk rozmáchlejší, větší rukopis, tak ten vypadá díky širokému hrotu a pěkně stínujícímu inkoustu setsakra úchvatně.
Slyšela jsem, že máte slabost pro pera-veterány. Dá se s nimi vůbec ještě psát?
Ano, stará československá pera zastávají valnou většinu mé sbírky. Je to kvůli tomu, že se snažím zachránit aspoň střípky historie, která už celkem rychle mizí a pro staré analogové věci mám zkrátka slabost. Je fajn si vybrat něco vyrobeného zde a vrátit tomu zapomenutou slávu nebo aspoň ukazovat, jak pěkné kousky jsme uměli vyrábět. V prvorepublikových letech se na území bývalého Československa dělala pera vysoké kvality, ale něco zrekvírovali nacisté, zbytek byl konfiskován s nástupem socialismu. Pak už jen jeden podnik vládnul všem. Je taky pravdou, že já se snažím mít všechny veterány v provozuschopném stavu a normálně s nimi psát. Protože psát si seznam na nákup nebo synopsi povídky sedmdesát let starým perem je prostě dost nevšední pocit. Možná ani výrobci si kdysi nemysleli, že jejich produkt přežije až do jedenadvacátého století!
Nejen stáří však určuje cenu takové vzácnosti. Vyrábějí se i luxusní pera z drahých materiálů. Kdo si dnes takové věci kupuje?
Starožitná pera jsou investicí, existují velmi žádané značky a modely, třeba Parker Vacumatic nebo Waterman 42 a spousta, spousta dalších. V čím lepším stavu pero je, tím víc získává na ceně. A kdo si kupuje luxusní pera? Tam už je to investice právě do těch drahých materiálů. Zlato, rhodium, palladium, diamanty atd. Limitované edice jsou také dobrá kasička, většinou jde o málo kusové výroby. Opravdu hodně drahé pero může stát až milion korun. I víc. Stačí se třeba podívat na limitovanou edici Astrograph, abychom aspoň trochu zůstali u toho vesmíru. A kdesi jsem četla, že jejich majitelé s nimi normálně píšou. Proč taky ne, pero je nástroj, má pracovat, ať už je jeho cenovka jakákoliv. Na supersport za pět milionů se jeho majitel taky nebude jen dívat, ale hezky mu provětrá válce.
Když už jsme u toho používání, prý si perem děláte většinu svých poznámek, nejen postřehy do soukromého občasníku, kam bych to i chápala, ale třeba i zápisy z pracovních porad a už zmíněné synopse povídek. Napsala jste si i draft Času oblevy perem?
Čas oblevy jsem psala ještě komplet v počítači, láska k plnicím perům se dostavila až později, zhruba před třemi lety. Doplňující materiály k rozdělaným dílům mám vždycky k počítači, jen synopse povídek si poznamenávám ručně. Je pak zábavné se k tomu vrátit a zjistit, v co se vlastně ten prvotní nápad vyvinul.
A pak tu máme ještě to papírové modelářství. Odkud se vzala inspirace pro tento koníček? Náhoda, někdo z rodiny, nebo snad časopis ABC…?
Za to vděčím bratrovi, kdysi slepil papírovou motorku z ABC, a i když jsme ji děsně doničili, nějakou stopu to ve mně zanechalo, protože jsem se tomu ještě na základní škole začala věnovat.
Ještě se mu věnujete? Jaké modely děláte nejraději? Jsou mezi nimi i kosmické lodě?
Teď už tolik ne, prioritou je psaní a pera. Nejraději jsem lepila modely závodních vozů, pár let jsem lepila jenom formule. A zase – díky tomu jsem si nacházela informace o jezdcích, závodech, technologiích atd. Ale i u jiných modelů, třeba u bojové techniky jsou ty informace naprosto fascinující. Co kdy kde a jak sloužilo, jaká to měla specifika a proč. A ano, nějakou tu vesmírnou lodičku jsem si taky slepila. Taková Enterprise je tak trochu povinnost.
Dříve jste působila jako excelentní recenzentka, která umí jít nemilosrdně k jádru věci, nyní však veškerou energii věnujete blogu pro penmaniaky. Je šance, že se ještě k recenzování někdy vrátíte?
Už jsem se vrátila, i když jenom sporadicky, a to na konkurenčním webu. Asi už to nebude v takovém množství, jako tehdy, ale čas od času si nějaký ten článek ráda napíšu.
Proslýchá se, že chystáte nový román s názvem Hladový národ. Údajně se v něm pokusíte uchopit „klišé upírského nácka po svém“. Co si pod tím máme představit? Přiznám se, napadlo mě, že po Otčině a podobných dílech alternativní historie už to bude jen další kniha v řadě, prostě nuda…
Vidíte, a zrovna Otčinu mám hodně ráda, oceňuji na ní tu civilnost. Stejně jsem si oblíbila Tregillisovu trilogii Milkweed, kde jsem četla zatím jen dva díly, na třetí se chystám. A Muž z vysokého zámku? Dlouholetý rest, který chci co nejdříve smazat. Určitě si pod oním „po svém“ nepředstavujte žádnou žánrovou revoluci, spíš zábavnou řezničinu s postavami, kterým se doufám bude dát fandit nebo jim třeba přát, aby co nejpomaleji a nejbolestivěji umřely, to už bude na vkusu každého čtenáře. Tak jak je u mne zvykem, moje těkavá dušička si zase chtěla zkusit něco jiného. Hladový národ bude tak štíhlejší a údernější než Čas oblevy a já sama jsem dost zvědavá na reakce širšího čtenářstva. Riziko, že se moje texty někomu nebudou líbit, je tu vždycky, a já si myslím, že je to správné, ostatně, kdyby všichni na světě četli to samé a všechno se jim líbilo, byla by tu zatracená nuda.
Co povídky? Máte v hlavě nějaké nápady? Dvě zdařilé povídky se již v minulosti objevily v Pevnosti, celkem nedávno jste zazářila kyberpunkovým nářezem v antologii Žena s drakem. Můžeme se těšit na něco nového?
Co se týče publikovaných textů, první povídka, ve které se vracím ke svému hrdinovi z povídky Píšťalka, vyjde v letošní únorové Pevnosti, a pokud vše dobře dopadne, tak dvě další (space opera a fantasy ze současnosti) budou letos následovat. Román Hladový národ je již odevzdán nakladateli a jednu povídku, kterou už mám rozdělanou víc než rok, už by se opravdu slušelo dokončit. Tak doufám, že už na to letos bude chuť a čas. A hlavně bych chtěla letos úplně vybočit z fantastiky a dopsat detektivku, jejíž střípek už na mne pár měsíců vyčítavě pomrkává na harddisku.
Přejít na recenzi Času oblevy
