V rámci našeho projektu Prvňáci představujícího díla začínajících českých autorů a autorek jsme se rozhodli trochu vyzpovídat Jana Lišku, literárního debutanta a autora knihy Něco úžasného.
První otázka je trapně neoriginální: protože jméno Jan Liška zatím není v literárních kruzích příliš známé, poprosíme vás o krátké představení.
V první řadě děkuji za tuhle příležitost. A jelikož jsem v podstatě úplně obyčejný člověk, zde je má trapně neoriginální odpověď:
Je mi 46 let a bydlím v Praze. Dlouho mě živila advokacie, díky níž jsem získal osobitý vztah k lidem z právnického prostředí. To se ostatně promítlo i do mojí knihy, kde jedna taková postava vystupuje. Momentálně se v profesionální oblasti věnuji spíše jiným věcem, například lesnictví.
Kromě toho se ve volném čase zabývám vším možným: programováním počínaje a hraním RPG konče. Prostě záliby typického advokáta. K psaní beletrie jsem se dostal během jarního lockdownu, když nebylo, co dělat. Proto taky upřímně doufám, že už toho v životě moc nenapíšu (smích).
Na počátku vždy stojí příběh. Jak dlouho jste nosil Něco úžasného v hlavě a jak dlouho pak trvalo dostat váš příběh na papír?
Já jsem povahou introvert, takže ze svého okolí především nasávám všerozličné informace, včetně příběhů. No a jednou za čas, řečeno slovy klasika: „když jsou hvězdy ve správné poloze“ a nějaký anonymní Číňan se rozhodne pochutnat si na carpacciu z luskouna, otevřou se pomyslná stavidla a já něco napíšu. Doposud to byly spíše kratší texty, což odpovídalo množství času, který jsem tomu věnoval.
Abych ale odpověděl na otázku: fragmenty příběhu pocházejí z doby po roce 2000, když jsme hráli jistou šílenou kampaň v systému VtM. Na jeho vzniku se tedy svou měrou podíleli i moji spoluhráči: dva jsou nyní majiteli slovutného fantasy obchodu (a tímto je také zdravím), ten třetí – legenda pražské VtM scény – už bohužel není mezi námi. Většinu příběhu jsem ale vymyslel až v rámci samotného psaní. Včetně závěrečných korekcí mi napsání knihy trvalo asi šest měsíců.
Jste typ, který přepisuje a přebrušuje, nebo umíte psát „na první dobrou“?
Psaní beletrie je jiné než psaní textů, jejichž hlavním cílem je něco zaznamenat nebo zprostředkovat určité sdělení. Když píši knihu, jde to mnohem pomaleji. Neustále si opakuji, že děj musí mít spád. Jako čtenář nesnáším knihy, které obsahují dlouhé popisy nebo líčení něčeho, co není podstatné z hlediska děje. Proto se řídím zásadou, že stránka, kde se nic nestane nebo která čtenáře jinak nezaujme, je v knize zbytečná. Znám mnoho knih, kterým by velmi prospělo, kdyby je autor zredukoval na polovinu.
Dále se snažím, aby se text dobře četl. Nejde jen o samotnou podstatu sdělení, ale spíš o to, jak dobře text zní. Zastávám názor, že každá věta, respektive každý odstavec, má určitou rytmiku a dynamiku. Trochu jako báseň. A jestliže tam nějaké slovo přebývá nebo naopak chybí, snažím se to napravit. V tomto ohledu jsem perfekcionista, takže jsem drobnými korekcemi strávil relativně dost času. Na druhou stranu ale nerad přepisuji celé pasáže, a to z jednoduchého důvodu: nový text může být horší než ten původní, nahrazený.
Jak moc během psaní žil příběh vlastním životem? Byly scény, které vás napadly až během psaní a do příběhu se nakonec dostaly?
Ano, samozřejmě. Platí to především o závěru celé knihy. Původně jsem zamýšlel popsat epický souboj dobra se zlem. Je třeba zachránit svět a hrdinové se do toho neohroženě pustí. V hodině dvanácté si sáhnou až na dno svých sil, projeví svůj ryzí charakter, a nakonec slavně zvítězí. Klasický happy end.
Jenže jak jsem o tom přemýšlel, došlo mi, že už jsem to někde četl. Možná desetkrát. Nebo spíš stokrát. Ve všech možných verzích a obměnách. Je pravda, že si rád tu a tam vypůjčím nějakou myšlenku, ale tohle už na mě bylo moc. Tak jsem knihu zakončil jinak.
Měl jste nějaké betačtenáře?
Ano. Knihu před vydáním četli dva lidé z mého blízkého okolí. Pomohli mi odstranit některé dějové nelogičnosti a opravit pasáže, které nebyly dostatečně srozumitelné. To bylo velmi důležité, neboť (jak už asi víte), kniha je psaná s určitou mírou nadsázky a v mnoha rovinách si se čtenářem pohrává.
Nedává jednoznačná vysvětlení a na objasnění některých věcí si čtenář musí pár (desítek) stran počkat. Jiné věci si nakonec musí sám domyslet. Karikatura jisté aktivistky bombarduje čtenáře svými moudry a soustavně pokouší jeho trpělivost. No a samostatnou kapitolou jsou nesčetné odkazy na jiná díla – někdy výslovné, jindy spíše skryté, například ve formě parafrází.
To vše je zábavné jen do určité míry. Pokud je míra překročena, čtenář přestává číst a frustrovaně knihu odkládá. No, a právě hledání té míry považuji za největší přínos betačtenářů.
Bezprostředně před vydáním knihu četla ještě redaktorka, která mi pomohla odstranit slovní balast a neobratné výrazy na úrovni jednotlivých odstavců nebo vět. Byla to starší dáma s vynikající znalostí jazyka a s bohatou zkušeností z vlastní tvorby. K ději pouze poznamenala něco v tom smyslu, že podle jejího názoru je místy zlý, mstivý a misantropní, s čímž asi nejde než souhlasit (smích).
A co druhá fáze: jak bylo obtížné najít vydavatele?
Když jsem knihu psal, neměl jsem úplně jasno v tom, zda ji budu chtít vydat v papírové podobě. Nakonec jsem si ale udělal radost a vydal ji v zakázkovém nakladatelství pana Noska. Stálo to nějaké peníze, ale odpadla fáze hledání nakladatele, který by knihu zafinancoval. Bylo to tedy vcelku jednoduché.
Nedá mi to: kdo vybíral ilustraci na obálku?
Ilustraci vytvořil speciálně pro knihu mladý mexický umělec vystupující pod jménem Seine. Moje zadání odkazovalo na slavnou esoterickou kresbu Baphometa z knihy Eliphase Léviho Dogme et Rituel de la Haute Magie, jež vyšla v letech 1854 až 1856. Pokud něco charakterizuje okultismus konce 19. a začátku 20. století, na který kniha do jisté míry ideově navazuje, je to právě tato kresba, neboť obsahuje nespočet symbolů odkazujících na různá tajná učení tehdejší doby.
Konkrétní podobu dal ilustraci samozřejmě umělec. Relativně rychle jsme se shodli, že na obrázku bude žena: jednak je hlavní postavou mojí knihy, a jednak se mi svěřil, že ženy kreslí mnohem raději. Později jsme ho ještě požádal, ať přikreslí nějaké prádlo, protože jeho původní verze byla příliš odvážná.
Tím také se tedy dostávám k tomu, co vlastně ilustrace symbolizuje: ženu ve světě magie. Mám samozřejmě na mysli klasickou magii, tak jak byla vnímána před tím, než se stala objektem zájmu první spisovatelů fantasy a posléze i zábavního a herního průmyslu.
Na svých webových stránkách www.necouzasneho.cz uvádíte celou řadu zdrojů inspirace. Bylo něco, co vás ovlivnilo během tvorby?
Ano, jistě. Určitě to byl to lockdown a globální chaos související s výskytem čínské chřipky. Pro mě to byl definitivní důkaz toho, že se svět nespíš zbláznil. Někdy si dokonce kladu otázku, zda je šílenější svět popisovaný v knize, anebo ten skutečný.
Z děl uvedených na webu pak musím vyzdvihnout Mistra a Markétku. Patří k mým nejoblíbenějším knihám a již na první pohled je myslím zřejmé, že se jí moje kniha v mnohém podobá.
Na webovkách úplně chybí sekce O autorovi – záměrně?
Nepovažoval jsem to za nutné. Jsem ještě ze staré školy a myslím si, že člověk by se měl v první řadě prezentovat tím to, co umí nebo co vytvořil. Je jedno, zda jde o spisovatele, hudebníka, programátora nebo třeba právníka. Samotná osoba autora je pak ve své podstatě nezajímavá. Kdybych si měl například vybrat mezi poslechem Vivaldiho Le quattro stagioni a čtením jeho životopisu, neváhal bych ani vteřinu.
Na základě zdrojů inspirace by člověk řekl, že musíte být poměrně zajímavá osobnost. Necháváte vlivy, které se promítají do vašeho příběhu, promlouvat i do svého osobního života? Které asi nejvíc?
Předpokládám, že touto otázkou míříte zejména na ta díla, která se týkají okultismu, magie anebo satanismu. V tomto ohledu Vás asi zklamu. Snad kromě některých filosofických východisek a mých kulturních preferencí se jedná dva o zcela oddělené světy.
Ovšem věřte mi: pokud bych si myslel, že existuje byť jen nepatrná šance, že se zítra v Praze zjeví profesor Woland se svojí suitou a odnese s sebou pana prezidenta, pana premiéra nebo alespoň ministra zdravotnictví, už dávno bych měl ve sklepě soukromou svatyni a po okolních vesnicích sháněl černé kohouty.
Je ale dost dobře možné, že se mýlím. Pak návrat do lepších časů ohlásí přelet vepře na podvečerním nebi. Bude mít klobouk, aktovku a na jeho hřbetě bude sedět spoře oděná dívčina.
