V devatenáctých Prvňácích představujeme Jana Marvela Horna, uměleckého kováře z Libně, který kromě železa umí kout i líbivé texty. A že mu není cizí ani humor ukáže i v našem rozhovoru.
Začneme obligátně: zkuste se, prosím, čtenářům Fantasy Planet představit.
Hmm… hloubavá kompozitní osobnost, která už viděla příliš mnoho utrpení, a proto píše s nadsázkou a humorem pro obyčejné lidi, neboť ti si to zaslouží nejvíc? Třeba takhle? Omlouvám se – se sebeurčením jsem měl vždycky trochu potíže…
Jaké byly vaše první zkušenosti s literární fantastikou?
Ona si začala! Ježíšek mi s ní pravidelně hnojil zemi betlémskou pod stromkem vánočním, takže když mi jako capartovi došly doma encyklopedie, nezbylo, než okusit fantastično. A někdy tehdy se ukázalo, že maskulinní typy, řešící své patálie mečem o rozloze více než dostatečné pro jistý zisk doživotního titulu „Hvězda kovošrotu“, mi jsou sympatičtější, než bych čekal.
Jméno Jan Horn je v literárním světě novinkou – povězte nám něco o svých spisovatelských počátcích (aneb od prvního textu k první knize).
Novinkou je proto, že až svou poslední práci jsem se rozhodl konečně podepsat 🙂 Jinak už mám za sebou nějaký ten slogan k celovečernímu filmu, pár obchodních značek, reklamních hesel, textů, které jsem ani podepsat nesměl, protože byly na zakázku, a potom jednu úspěšnou sexuální poradnu pro jistý ženský portál. Tam jsem měl úplně vymyšlený profil. Bral jsem to všechno jako cvičení a tréning a své jméno jsem chtěl spojit až s něčím, čím si budu doopravdy jist. A to je Valard.
Když už jsme u toho jména: proč jste si zvolil za přezdívku zrovna v dnešní době trochu zprofanované Marvel?
Jelikož – jak říkáte – je zprofanovaná až v poslední době. A já už jí mám přes dvacet let. Měli jsme tehdy doma jeden komiksový sešit o čiperovi, co na sebe natáhl červenožlutou zbroj a pak byl nepřemožitelný. Bohužel byl ale v němčině, takže jsem se nemohl dopátrat, kterak se dotyčný zove. Všude kolem ale psali „Marvel“ a tak jsem usoudil, že to musí být on, a proto jsem se na jedny z prvních diskusních serverů v ČR zalogoval právě jako Marvel. A zůstalo mi to. Přestože – jak se později ukázalo – je Marvel jméno dívčí a můj hrdina z mládí byl Ironman. Ještě že to prasklo až teď, kdy už se na ta pohlaví nehledí tak přísně 🙂
A ještě na skok k civilnímu životu: v kolonce povolání máte vyplněno umělecký kovář. Jak se člověk z pražské Libně, která není zrovna rájem kovářů, dostane k takovéhle specifické profesi?
To se tak jednoho krásného dne ohlédnete za sebe a zjistíte, že už sice pracujete deset let, ale reálně za vámi není vidět lautr nic. Tak jsem se rozhodl to změnit, a začal vytvářet hmatatelnější hodnoty, dlouhodobějšího rázu. Kovářské řemeslo se na to zdálo ideální a i teď po letech mohu upřímně říci, že to byla skvělá volba. Neměnil bych.
Jak spolu ve vašem pojetí vychází kovařina a psaní fantastiky?
Asi byste byl překvapen, ale mimořádně dobře! Ve skutečnosti to často funguje tak, že když se nad čímsi zaseknu v dílně a nevím jak dál, jdu si dát přestávku ke psaní. A někdy během spřádání odstavců najednou zjistím, že vím kudy kam i s tím, co mi leží na kovadlině. Tak zase odložím „pero“ a jdu se vrátit ke kladivu. Je to jako symbiotický vztah dvou odlišných tvůrčích světů – měkkého a tvrdého. Hmm… tohle by asi v angličtině vyznělo podstatně lépe :-/
A nyní o vaší prvotině: Valard a vejce na draka je svým způsobem hoodně netypická fantasy. Byl od počátku záměr pojmout knihu takto humorně?
Jo. Normálně bych napsal „ano“, ale od jisté doby jsem na to slovo alergický. Ani nevím proč…
Jak byste svůj styl psaní charakterizoval vy sám?
Intuitivní, neškolený, sebeuspokojivý… Těžko říct. Svého času jsem měl pocit, že píši „toaletní fantasy“. Čili ten typ literatury, který tvoří nedílnou součást místnosti s porcelánovým trůnem, v níž pak díky němu trávíte absurdní množství času, přestože už tam „nemáte co dělat.“ V poslední době mi ale lidé píší, že s Valardem i přejíždí stanice, mrznou v dávno vychladlé vaně a tak. Takže nevím. Asi se spolehnu na nějakého šikovného kritika, že to definuje za mne…
Je pravda, že vás k vydání vaší knižní prvotiny musel přemlouvat sám Michael Bronec?
Neřekl bych „přemlouvat.“ My jsme se naháněli navzájem, ale za to si mohl Michael sám. Jednou si přečetl rozepsanou úvodní třetinu a v náhlém pohnutí prohlásil, že když to dopíšu, tak to vydá. A pak mne vytrvale uháněl a uháněl, až jsem mu příběh konečně předal a začal nahánět zase já jeho. Kdy si to přečte, kdy to vysází, atd. V sebeobraně mi tedy rukopis vrátil, opatřený zástupným důvodem, že ho ještě mám dát ke korektuře. Naneštěstí pro něj mám korektory velmi hbité, čili za necelý měsíc měl knihu zpátky na stole a opět jsem ho naháněl já. Bylo to motivační i zábavné 🙂
Říká se, že do každé knihy promítne autor kus sebe. Přiznejte se, která postava je vaším alteregem?
Všechny 🙂 Svým způsobem. Záleží na tom, v jakém jsem rozpoložení. Reálným člověkem jsou inspirovány jen dvě vedlejší postavy. Ten zbytek se dá říct vychází ze mne.
Sledujete čtenářské ohlasy na svoji knihu?
Ale ovšem! Jak jinak bych přišel k objektivní reflexi toho, co jsem vytvořil? Samozřejmě, že maminka a kamarádi mi knihu pochválili, ale to si neberu k srdci tolik, jako nestranný pohled čtenáře, který na mne nemá přímou vazbu. Navíc jsem si do příběhu poschovával spoustu drobných perliček pro radost a těším se pokaždé, když někdo nějakou objeví 🙂
Na čem pracujete (míněno v oblasti literární) v současné době?
Možná je to přehnaně optimistické, ale pracuji na druhém dílu, s názvem „Valard a Rodinné důvody“. Munice mám dost – řada věcí už se mi do první knihy nevešla, takže jestli mne s Valardem jako takovým nepošle širší obec čtenářská k šípku, může se těšit na pokračování.
Chystá se v dohledné době nějaká oficiální akce na podporu knihy? Křest, anebo tak ?
- března se bude Valard křtít v rámci akce „Fantasy ples“. Zároveň je to spojeno i s koncertem, kdy kapela Hakka Muggies zahraje poprvé naživo Ovčí píseň vystupující v knize. Moc se na to těším!
A na závěr se nám svěřte: co vám kdy sakra provedl kouzelný dědeček, že ve Valardovi a vejci na draka dostává takovou nakládačku?
Tak Vám je ho také líto? No… to víte, tragické figury bývají příběhotvorné. A když jste se ptal na ta alterega –neříkáte si někdy, jak by bylo skvělé mít občas po ruce někoho, koho můžete částečně desintegrovat mečem, čistě za to, jakým se na vás dívá tónem?
Ale nebojte. Je přeci nesmrtelný… 😉
Děkujeme na rozhovor, a u druhého dílu Valarda si to rádi zopakujeme!
