Co je lepší: mít zlato v hrdle nebo v měšci? A která cesta vede do dívčího klína rychleji: sladké řeči a lichocení nebo hrdinské skutky? Na tyto a mnohé další otázky, na které jste se raději báli zeptat, abyste si nezkazili iluze o chrabrých hrdinech, odpoví ve své prvotině s názvem Píseň oceli Michaela Merglová.
Ačkoliv je Píseň oceli debutovým románem, Michaela Merglová rozhodně není žádný vyjukaný začátečník. Má za sebou úspěšnou historii na poli povídek, během níž nás tato dáma přesvědčila, že ve fantasy žánru meč a magie se cítí jako ryba ve vodě. V Písni oceli se držela toho, co umí nejlépe a co jí baví; a výsledný „špalek“ ukazuje, že dostatečně vyzrála, vypsala se a přechod z povídek na román zvládla bez většího problému (byť trochu šalamounsky). Její prvotina rozhodně stojí za pozornost a fanoušky fantasy klasiky pohladí na duši.
A teď nám zazpíváš, kamaráde!
Když se řekne klasická fantasy, představí si většina čtenářů několik věcí: chrabrého svalnatého hrdinu, krásné, vnadné a spoře oděné ženy a mocné čaroděje s bílým vousem metající firebally (ach, ta klišé!).
Hned první strany knihy představují jednu z oněch krásných, spoře oděných žen v objetí chrabrého svalnatého… Moment! Minangar není příliš svalnatý, o jeho chrabrosti by se také dalo debatovat – a když už jsme u toho, tak neumí ani moc utíkat. Ale nakonec ten úprk před rozzuřeným manželem nějak zvládne a přes ztrátu důstojnosti, iluzí a svého nástroje zachrání alespoň holý život. Aby nedošlo k nějakým omylům s tím nástrojem: Minangar je bard; pěvec, umělec, básník a také svůdník. Jeho nástroj, harfa, je zdrojem jeho obživy. Života užívá plnými doušky a nejlépe s plnými ústy. Fyzická práce, stejně jako posilování, mu příliš nevoní.
Ale žádný strach, o chrabrého svalnatého hrdinu nepřijdete. Cuchenan je bývalý kovář, takže muskulatura mu rozhodně nechybí. Navíc hned na prvních stranách svého výskytu v knize zabije draka, byť spíš proto, že se ocitl ve špatný čas na špatném místě a navíc měl obrovské štěstí a našel kouzelný meč… Existuje snad něco hrdinštějšího?
Spojit si tyhle dva dohromady jakožto ústřední dvojici postav celého románu už nedá mnoho práce. Udatný bijec a rek a jeho dvorní bard, který hrdinné skutky (po patřičném přikrášlení) mění v písně, po kterých davy šílí – to k sobě pasuje na výbornou.
Stará dobrá klasika …
Merglová se rozhodně nebojí té opravdové a nefalšované klasiky (což ostatně sama přiznává i v rozhovoru), a k ní klišé prostě neodmyslitelně patří. Na druhou stranu na ty, kteří mají už v rámci žánru načteno nebo ho „jen“ mají v oblibě, dýchne určitá nostalgie. Je jedno, že jste podobné příběhy četli již několikrát/mnohokrát, vždy jde především o to, jak jsou vyprávěné. A přesně v tom tkví síla Michely Merglové: má obrovský vypravěčský talent a její příběh čtenáře dokáže chytit a nepustit.
Když už je řeč o příběhu, je třeba zmínit, že Píseň oceli je a není románem. Je členěna na šest kapitol, přičemž každá z nich obsahuje jedno uzavřené dobrodružství. Provázanost tu sice je, ale člověk by s klidem mohl říct, že se jedná o na sebe navazující povídky. Občas se stane, že některé předchozí činy jsou v dalším textu pozapomenuty; hlavním pojícím prvkem jsou především osoby dua ústředních hrdinů.
… tedy skoro
A nyní přijde ta část, kde si recenzent podřeže vlastní větev. Mnohokrát bylo použito slovo klasika. Píseň oceli je opravdu nostalgickou záležitostí nutící vzpomínat, že takhle se psala fantasy kdysi, před G. R. R. Martinem a dalšími autory z moderní vlny. Klasická dobrodružná kniha, předvídatelná co do chování hrdinů, s jasně definovanými dobrými a zlými postavami. Jenže Merglová je současná autorka, a pod nostalgickým kabátkem ukrývá věci, které dříve zvykem rozhodně nebyly.
Postavy totiž nejsou zdaleka tak šablonovité, jak by se mohlo zdát. Zejména Cuchenan skrývá mnohá překvapení. Kromě kováře je totiž také uprchlý otrok a jeho minulost ho nakonec dožene. Díky tomu pochybuje o svých činech, vnímá, jak na něj jeho okolí kouká skrz prsty kvůli jeho nízkému původu i rychlému kariérnímu postupu do osobní gardy samotného vládce a stydí se podívat do očí urozené ženě svého srdce. Přes to všechno – když jde do tuhého, porube se do krve a neváhá nasadit život, jak se na hrdinu sluší.
To Minangar se drží očekávání a šablonovitosti mnohem více. Pohledný chlapík se zájmem o ženy a dobré pití, který při pohledu na krev jde do vývrtky. Když se soustředí, má občas dobré nápady a jeho prořízlá pusa a levé ručičky jsou zdrojem mnoha problémů. Prostě typický změkčilý bard tyjící ze skutků svého svěřence. Ale i pod slupkou suveréna se skrývají traumata z mládí a občas ukážou zuby v tu nejnevhodnější chvíli.
To, že mezi oběma protagonisty probíhají břitké a zábavné slovní přestřelky, že protiklady se výborně doplňují a že tihle dva se postupem času stávají téměř bratry, je nasnadě. Ale stejně je příjemné celý ten pozvolný vývoj sledovat.
Autorkovský rukopis
Důležité je vyjasnit si čtenářská očekávání. Michealu Merglovou můžete znát ze všemožných povídek, přičemž v té nejnovější v antologii Ve stínu magie ukázala svoji drsnější tvář. Atmosféra by se dala krájet a nikdo se s nikým nemaže. To Píseň oceli je víceméně pravým opakem. Ladění příběhu je laskavé, humorné, poklidné… Nebál bych se mnohdy užít až slova pohádkové, protože některé pasáže pohádku opravdu připomínají. Setkáte se s různými bytostmi z povídaček a mýtů, kam neodmyslitelně patří i ty zlé a špatné. A v podobném duchu se nakládá i s magií. Nečekejte žádné všeničící kouzla plná ohně či ledu, vše je spíše v rovině mytické; nehonosné a nepříliš ohromující magie.
Na místě tedy může být varování: pokud čekáte nějakou drsnou akci, hutnou atmosféru, potoky krve nebo peprné sexuální scény, budete zklamáni. Těžce zklamáni; možná o to víc, že víte, že Merglová tyhle věci umí. Ostatně, na podobné radovánky láká i anotace… Jenže v tomto případě byl tvůrčí záměr evidentně jiný; veškerá debata o zjemnělém ženském a testosteronovém mužském pojetí příběhů si může trhnout nohou. A opět se budeme ohánět klasikou – ani tam netekla krev, násilí nebylo explicitně vyobrazováno a vše bylo tak nějak roztomilé. Možná tohle je ten hlavní důvod vnímání příběhu jako „staré dobré klasiky“.
A protože je Minangar bard, nemohou chybět ani všemožné popěvky a písňové texty – tu lyrické, tu zase opěvující kouzlo dam a dívek určené výhradně pro mužské publikum.
Píseň oceli neohromí námětem. O to více však může čtenáře okouzlit lehkým, svižným vyprávěním plným košilatých historek, hrdinských činů a řinčení oceli. Knihu budete číst s lehkým úsměvem, děj je podaný s nadsázkou a humorem. Duo hlavních postav se skvěle doplňuje a přes určitou šablonovitost dokáže překvapit svými nápady i pobavit slovními přestřelkami. Ze stránek dýchá pohádková romantika a rozverně vykukuje stará dobrá fantasy. Zkrátka: když se ocel rozezpívá, je radost její tóny poslouchat!
Michaela Merglová: Píseň oceli
Vydala: Epocha, 2019
Obálka: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová
Počet stran: 600
Cena: 375Kč
