Prvňáci 15: Rozhovor s Kateřinou Hurtovou o románu A v ní stín

Než se do toho pustíme, tak bych Vám ráda pogratulovala k vydání debutového románu A v ní stín (recenzi naleznete zde) a poděkovala, že jste ochotná poskytnout rozhovor i našemu internetovému magazínu. Vzhledem k tomu, že už máte nějaké to povídání o své knize za sebou, budu se snažit přijít s alespoň trošičku jinými otázkami, abyste se nemusela zbytečně opakovat. A začneme vskutku originální a nečekanou otázkou: Kdo je Kateřina Hurtová? Aneb mohla byste se našim čtenářům krátce představit?

Já také moc děkuji. Přemýšlela jsem, zda si dokážu vybrat jen jednu Kateřinu, která je pro mě ta nejtypičtější nebo nejdůležitější. Nejde to. Jsem máma, milující partnerka, milovnice bojových sportů a vypravěčka příběhů, to všechno dohromady stejnou měrou, to všechno jsem já. A musím podotknout, že sice velmi zaměstnané já, ale také velmi šťastné já.

Kdy nebo jak jste se vlastně dostala k psaní?

Je to klasický příběh. Ačkoli dysgrafik, píšu od dětství – slohové práce, školní časopis, články do novin už na základní škole, první povídky do šuplíku… Zlom pro mě nastal před zhruba deseti lety na mateřské dovolené. Začala jsem psát články pro jeden portál pro ženy, pak si založila svůj blog a tam jsem poznala skupinu blogerů, kteří se chtěli stát (spousta z nich se také později stala) spisovateli. Díky nim mi došlo, že pokud si za svými sny nepůjdu, nesplní se. A tak jsem psala a psala, seznamovala se s lidmi, měla první úspěchy v literárních soutěžích a dokončila jsem svůj první román.

Patříte ke spisovatelům s pevným režimem, kteří si stanoví rozsah znaků, počet stránek nebo kapitol, který mají ten či onen den napsat? Nebo tomu všemu necháváte volný průběh a píšete podle toho, jak Vás políbí Múza?

Na jednu stranu si nedovedu představit, že bych si určila denní počet znaků. Psaní je pro mě tvůrčí proces, zábava, únik do jiného světa… Na druhou stranu je určitě potřeba určitá míra sebekázně. Není tak těžké napsat jednu zábavnou scénu, mnohem těžší je probojovat se přes místa, která v daný okamžik s autorem nerezonují, kde se potřebuje posunout v příběhu, ale ten nevyvěrá z nitra. A přeci se k psaní posadíte a přeci tu scénu napíšete.

V souvislosti s předchozí otázkou mi nedá, abych se nezeptala, jestli máte nějaké rituály nebo zvyky, když píšete.

Sprchu, půl litr zeleného čaje a prázdnou místnost se zásuvkou pro připojení PC. Nevím proč (asi, že nikde jinde nejsem sama), ale Múza za mnou chodí nejčastěji do sprchy. A když dorazí, pak už stačí jen hrnec čaje a klid, abych se mohla ponořit do příběhu.

Vždy mě zajímal proces tvorby příběhu. Mám tím na mysli, zda jste již od začátku měla naprosto jasnou a detailní představu toho, jak bude příběh vypadat? Nebo jste v hlavě měla jen jakýsi hrubý obraz toho, co se má stát, a nechala příběh „žít svým životem“?

Moje příběhy si rozhodně žijí svým vlastním životem. Většinu z nich jsem sice psala od začátku do konce a měla jsem základní představu, co se bude dít, ale velmi často se mi stalo, že najednou kolečka v mé hlavě zapadla na svá místa a já si o příběhu či postavě uvědomila něco zásadního. Nejlegračnější mi na tom přijde to, že jakmile kolečka zapadnou, už s nimi nehnu a nedokážu příběh vrátit zpět k původnímu záměru, i kdybych se na hlavu postavila a ušima odstrkovala. A v ní stín je pro mě ale unikátní – je to příběh, který vznikal vyloženě po jednotlivých scénách a vlastně od prostřed dopředu i dozadu.

A v ní stín vydalo nové a malé nakladatelství Gorgona Books, jenž stojí i za románem Noční labuť Zuzany Hartmanové, která pokřtila Vaši knihu. Promiňte mi moji zvědavost, ale člověk se ptá, jestli tady náhodou není nějaká spojitost.

Samozřejmě že je! Náhody podle mě neexistují. Zuzka Hartmanová je jeden z těch lidí, které jsem kdysi poznala mezi blogery. Porotcovala tenkrát literární soutěž, velmi se jí líbila moje povídka, a na základě téhle prvotní sympatie jsme si začaly psát, později se sešly a pak se z nás staly velmi dobré přítelkyně. Nakladatelství Gorgona si vybralo Zuzčin text. Pokud si to dobře pamatuji, text byl zveřejněný na internetu a Gorgona Zuzku oslovila s nabídkou vydání. Zuzka společně s Gorgonou pracovala na vydání Noční labutě a já díky tomu věděla, jak v nakladatelství s textem pracují. Jejich přístup se mi velmi líbil. Zaslala jsem jim svůj text. V konkurenci mnoha rukopisů, některých i od renomovaných českých autorů, si Gorgona vybrala právě A v ní stín. Když jsme spolu jednali o vydání, opatrně se mě ptali, zda by mi nevadilo spolupracovat na marketingu s jejich druhou autorkou Zuzkou Hartmanovou. O tom, že se známe, neměli ponětí.

Musím říci, že se v knize s ničím nezdržujete a jdete rovnou k věci. Kniha je neuvěřitelně nahuštěna dějem, u něhož si dokážu představit, že by jej jiní autoři neváhali rozdělit do několika dílů, protože ten potenciál v Lilitině příběhu prostě je! Nenapadlo Vás proměnit román třeba v trilogii? 

Nenapadlo. Jak už jsem zmiňovala výše, A v ní stín je pro mě speciální. Po roční práci na prvním románu a během práce na druhém románu (ani jeden ještě knižně nevyšel) přišel emotivní sen, na jehož základě velmi rychle vznikl krátký příběh princezny Lilit. Od jedné scény ke druhé, spíše po emocích než po příběhu. Sama teď zpětně jen stěží odhaluji zdroje inspirace. Později jsem jednotlivé scény spojovala a doplňovala také trochu té politiky, historie a pozadí. V knize zůstala jedna jediná záležitost, která mi strašila v hlavě i po jejím vydání – do příběhu krásně zapadala, ale pro svět, i když fiktivní, byla špatná. A tak vzniká volné pokračování, které tenhle problém ve světě vyřeší a dává mi také prostor pro rozvedení nebo dořešení dalších záležitostí v knize. Mám ovšem obavu, že do knihy zároveň velké množství nových nápadů přichází :).

Pomohla Vám zkušenost s bojovými sporty s popisem soubojů? Když vidíte nebo čtete popis nějakého souboje, říkáte si, že to je nesmysl, že to tak nejde?

Ano, určitě mi velmi pomohla a také mě baví takové scény psát, protože se mi v hlavě velmi barvitě zobrazuje několik variant možné situace. Přesto jsem se u jedné bojové scény radila se svým mužem (trenérem kickboxu a profesionálním zápasníkem) ohledně možných následků zranění. Také jsem se radila ohledně fungování speciálních zbraní trubadúrů se svou ilustrátorkou, Petrou Saibovou, která se věnuje i šermu. Na druhou stranu je zajímavé, že popisy bojových scén čtu vždy jen velmi letmo, v příbězích je nepovažuji za napínavé, ale spíš zdržující – možná i proto, jich v knize není moc. A ano, když se dívám na film, ve kterém je bojová scéna, občas se i zasměji.

Osobně mě zaujala létající tvrz Feninů, protože mi evokovala Malazskou knihu padlých od Stevena Eriksona, kde se též objevuje létající tvrz, která je domovem jednoho prastarého národa. Vím, že jste říkala, že náhody neexistují, ale i tak mi to nedá. Inspirace, nebo náhoda?

Náhoda to tedy asi být nemůže, když říkám, že neexistují. Jak z toho teď ven, když musím přiznat, že jsem Malazskou knihu padlých stále ještě nepřečetla? Zajímavé je, že třeba nakladatel si u Feninů vzpomněl na Plenitele ze seriálu Firefly, který jsem viděla až po dopsání příběhu. Já si myslím, že když jednou někoho z lidí něco napadne, začne si ta myšlenka poletovat éterem a objevuje se mezi lidmi častěji a častěji. Takže nevím o žádné vědomé inspiraci pro národ poletující si po nebi, ale myslím si, že jsem si tu myšlenku stáhla z éteru :).

V románu se objevuje matriarchální zřízení (nenárod Feninů a Gemišejské království), které je ve Vašem podání velice kruté, což je i možná trochu proti očekávání. Nebo alespoň já osobně mám v hlavě z nějakého důvodu zakódováno, že matriarchát je „funkčnějším“ zřízením než patriarchát. Proč zrovna matriarchát? Přeci jen v románech většinou převažují společenství s dominantní rolí mužů.

Bojím se, že aby odpověď na tuhle otázku byla pravdivá a komplexní, potřebovala bych na ni celý další rozhovor. Narovinu říkám, že jsem pro příběh nestudovala fungování různých zřízení. Tak jak příběh vznikal, matriarchát sám vyplynul. A v ní stín opravdu není kniha, která by stála na propracovanosti a detailech. Vznikala velmi instinktivně, a proto je tak nahuštěná dějem a nápady, jak jste sama zmiňovala, a nezastavuje se dlouho ani u důležitých milníků. Tak tedy proč matriarchát – protože vztah mezi matkou a dítětem považuji za jeden z nejsilnějších a celoživotních ovlivňovatelů emocí v životě člověka. Protože si myslím, že snaha o genderovou rovnost je zaměřena velmi nešťastným způsobem – rovnoprávnost by neměla být o tom, že ženy budou dělat to samé co muži (a obráceně). Měla by být o respektu. O respektu k rozdílům a vděčnosti za ně. O možnosti dělat to, v čem se každý cítíme nejlépe, bez znevažování důležitosti našeho konání. Takže abych to zjednodušila a uvedla příklad, pokud chce být žena prostě matkou a manželkou, tak je stejně dobrá jako ředitelka podniku – je jen její volba, co ji v životě dělá šťastnou.

Ještě bych se Vás ráda zeptala na samotný název románu. A v ní stín je neobvyklý tvar. Dobrovolně a bez mučení přiznávám, že jsem ho sama při objednávání recenzního výtisku u šéfredaktora zkomolila na A stín v ní. Měl už od začátku současnou podobu?

Jedná se o třetí variantu názvu, která vznikla vlastně až v souvislosti s nápadem na obálku. Krásně dotváří metaforu, kterou je těhotná hrdinka se spárem místo ruky. Byl použit z písně o legendě, která se několikrát objevuje v knize. Je to básnický text, odtud tedy tento neobvyklý tvar. Pokud byste byli zvědaví na předchozí varianty názvu… Můj pracovní název zněl „Zavržená princezna“, druhý zvažovaný název byl „Zrada lůna matčina“; a myslím, že vyhrál ten nejlepší.

Kdybyste si měla vzít na opuštěný ostrov jen jednu jedinou knihu, jaká by to byla?

Imagika Cliva Barkera.

Máte nějaký spisovatelský vzor? Cítíte na svém stylu psaní vliv některého z vašich oblíbených autorů?

Vzor vyloženě nemám. Existuje spousta autorů, které obdivuji, jejichž knihy mám ráda, ale psaní považuji za natolik osobní proces, že se podle mě nelze někomu podobat záměrně. Určitě bych našla spoustu inspiračních zdrojů, ale styl psaní? Možná snad to, že píšu naturalisticky obdobně jako právě Barker, ale tím asi veškerá podobnost končí.

A inspirační zdroje pro samotný příběh?

Vědoma jsem si inspirace v Duně Franka Herberta. Velmi by mě zajímalo, zda by někdo ze čtenářů odhalil, o jakou inspiraci se jedná. Ale pro ty, kteří mou knihu nečetli – některé vlastnosti feninské velekněžky byly inspirovány Ctihodnými matkami Bene Gesseritu. Duna je mimochodem jedna z těch knih, které si řadím mezi důležité přátele svého života. V A v ní stín jsou ale i další inspirace, spíše ze života. Například karneval i souměstí Oxedo byly inspirovány mou návštěvou Benátek. Lyžující seveřané zase souvisí s mým dětstvím, které jsem strávila v Jablonci nad Nisou na „kolečku“ (Běžecký areál Břízky) mezi biatlonovými závodníky.

Konečně poslední otázka a už Vás propustím ze svých spárů. Už jsme to nakously výše, kdy jste naznačila, že vzniká volné pokračování románu A v ní stín a k tomu máte připraveny dva romány, které zatím nevyšly. Můžeme se tedy těšit na nový román Kateřiny Hurtové?

V tento okamžik se u nakladatele na disku hřejí oba už zmiňované romány. Jeden ze současných Čech, konkrétně z Turnovska, taková zábavná a místy akční záležitost plná různých pohádkových potvor, které nejsou v mém podání zdaleka tak pohádkové, jak jste zvyklí. Druhý román je velmi rozsáhlý první díl plánované série, na kterém jsem velmi intenzivně pracovala celý rok. V mém počítači je pak několik rozpracovaných věcí, mezi nimi i volné pokračování A v ní stín. Uvidíme, která kniha spatří světlo světa jako další. Moc děkuji za zajímavé otázky.

Velice Vám děkuji za čas, rozsáhlé odpovědi a trpělivost, kterou jste mi během rozhovoru věnovala.

Pokud vás rozhovor s Kateřinou Hurtovou zaujal, pak byste určitě neměli minout recenzi jejího románu A v ní stín, a pokud chcete mít ty nejčerstvější informace a nezmeškat třeba novou knihu této spisovatelky, tak koukněte na tento autorský profil.