Dnešní Prvňáci s pořadovým číslem třináct se nesou ve znamení recenze na velmi specifické dílo. Václav Dvořák se totiž rozhodl vypustit do světa sci-fi pro mládež. Ano, čtete správně, kniha s názvem Písečníci a bludný asteroid je netypickou kombinací žánru a cílové skupiny, která je (nejen) v našich končinách dost ojedinělým jevem; a Václav Dvořák je také dost netypickým autorem.
Vím, že recenze má být subjektivním počinem, ale dovolím si začít malou osobní zpovědí. Když se poprvé v mejlu objevila nabídka na možnost recenzování Písečníků a bludného asteroidu, měl jsem pocit, že se někdo musel zbláznit. Ale zkusil jsem zahodit předsudky a knihy se ujal.
Jako z učebnice
Z „technického hlediska“ bylo toto dílo přímo učebnicovým příkladem knihy přímo předurčené k neúspěchu. Byla to prvotina. Byla to kniha pro mládež, což je pro začínajícího autora bez zkušeností asi nejtěžší možný žánr, a navrch sci-fi, což je dohromady hodně neobvyklá kombinace; a fakt, že autor je vysokoškolským docentem, na důvěře také zrovna nepřidal. K tomu připočítejme i fakt, že kniha vyšla samonákladem a že vydání zafinancoval sám autor prostřednictvím kampaně na Startovači. V hlavě se mi rozblikala všechna výstražná světélka. Vážně, všechna – ale zvědavost zvítězila. A popravdě, jsem velmi rád, protože Písečníci a bludný asteroid mě mile překvapili.
Tolik tedy má očekávání, a nyní už realita a fakta.
Už první pohled na knihu zbortí očekávání toho, co dostanete, když se řekne samonáklad. Písečníci (dovolím si používat ve zbytku recenze toto zkrácené označení, ačkoliv jsem si vědom, že pod tímto názvem už vyšlo dílo G. R. R. Martina) mají „na oko“ příjemný design, pevné desky s papírovým přebalem s barevnou ilustrací, dokonce i papír je kvalitní, a při prolistování objevíte uvnitř další oku lahodící barevné ilustrace, jejichž autorem je Jakub Cenkl. Prostě kniha naprosto srovnatelná s běžnou komerční produkcí! Violá, předsudky dostávají na frak, a Václav Dvořák ukazuje, že i samonáklad lze, co se týká designu knihy, dělat se stylem a elegancí.
Prubířský kámen
Ale určitě znáte známé pořekadlo: “Navrch huj, vevnitř fuj.“ To naštěstí pro Písečníky neplatí. Příběh podaný z pohledu hlavního hrdiny, jedenáctiletého mladíka Tomáše Nebuly, je vyprávěn v příjemném a jemně pohádkovém stylu. Autor velmi rychle rozptýlí všeobecně vžitou představu, že vysokoškolský docent musí být nutně suchar; příběh má spád, je živý a svým způsobem velmi roztomilý. Je zřejmé, že kniha je primárně určena mládeži. Akce je přesně ta správná míra, aby kniha nenudila, a rozhodně nečekejte žádný drasťák, vše je dimenzováno zhruba pro věkovou skupinu 8-15 let (čímž neříkám, že dospělejší čtenáře tato kniha nezaujme!).
Písečníci jsou svým vyzněním vlastně jakousi moderní verneovkou, dobrodružnou knihou plnou techniky. Hlavním tématem je výlet ke hvězdám, což je sen mnoha dospívajících – v tomto kontextu má pojem sci-fi pro mládež konečně ten správný rámec a není se ho třeba v žádném případě obávat. Byť je to kombinace neobvyklá, rozhodně se nejedná o nic, co by mladší čtenáři nedokázali strávit, ba právě naopak – mnohé podobné dobrodružství dokáže doslova naplnit nadšením.
Důležitým bodem jsou také postavy. V tomto ohledu šel Václav Dvořák „vyšlapanou cestou“: hlavní hrdina Tomáš je správný a čestný kluk, který se stará o své přátele a bojuje proti nepřátelům svojí chytrostí a důvtipem. Na malé zaostalé planetě Písečnici (odtud také název celé knihy) sní o tom, že se jednou podívá do vesmíru a bude ho objevovat. Místo toho však pracuje v dolech, kde může naplno uplatnit svůj neobvykle vyvinutý orientační smysl. Po poklidném rozjezdu příběhu věci rychle naberou spád: Tomáš zachrání při havárii z podzemí sedmiletou Lucinku, a stanou se z nich přátelé na život a na smrt, ačkoliv zpočátku se Tomáš tváří, že ho mladší „kamarádka“ vyloženě otravuje. Zanedlouho přistane na Písečnici kosmická loď a Tomáš i Lucinka se dostanou na její palubu. Oba jsou následně zařazeni do studijních programů uměřených jejich věku a začíná další dobrodružství.
Větší část příběhu se soustředí na Tomáše (který si s Lucinkou po čas školního roku pouze dopisuje) a jeho trampoty ve vesmírné akademii. Jasně, přesně de očekávání Tomáš navazuje nová přátelství a naopak je trnem v oku některým studentům i profesorům. A stejně jako Tomáš jsou i další postavy poměrně šablonovité. To není výčitka – člověk se alespoň s hrdiny snadno sžije a vytvoří si k nim určitou sympatii, protože všichni z nich jsou svým způsobem výjimeční. Ve vztazích se samozřejmě objevuje určitá „dětská naivita“ a zjemňování některých věcí, ale vzhledem k cílové skupině je to očekávané, a vlastně i vítané, protože kniha neztrácí svůj lehce pohádkový ráz. Navíc díky archetypálnosti hrdinů má rodič poměrně jasnou představu a tom, co jeho dítě vlastně čte, a dokáže rychle odhadnout, že text je nezávadný – vhodný pro mladší věkovou skupinu čtenářů.
Tak tedy: prvotina
Tudíž se vracíme k argumentaci ohledně bodů na počátku recenze: na řadě je názor na to, kterak Václav Dvořák zvládl svoji prvotinu. Dobře, Dvořák sice není profesionální spisovatel, ale styl vyprávění rozhodně není špatný, dokáže vtáhnout i upoutat, vyloženě slabá místa kniha nemá, pointa sedí a autor se k ní dobere bez násilného ohýbání a překrucování předchozích událostí. Text by možná mohl být mírně živější a třeba i popisnější, ale popravdě – ta mírná tvůrčí naivita naprosto dokonale k servírovanému příběhu sedí, a dodává mu jakési kouzlo. Vyprávění je měkké, nadýchané, prostě přesně ladí s tím, jak si my, dospělí, literaturu pro mládež představujeme, zároveň však nesklouzává k infantilnosti.
Do textu dokázal autor velmi chytře propašovat i stopy svojí profese, a to zejména ve jménech postav. Ačkoliv technickými detaily šetří a nabízí je v rozumné a mládeží akceptovatelné míře, občas si i vzdělaný rodič rád zagoogluje, aby zjistil, zda mu náhodou neunikla nějaká skrytá narážka. Tuto jemnost a rafinovanost je třeba ocenit.
Abych jen nechválil: v mnoha aspektech budete mít neodbytný pocit, že se autor nechal inspirovat známými a již existujícími literárními díly. Nevím, zda je podobnost čistě náhodná (třeba se to dozvíte v rozhovoru se samotným autorem), ale mě se několikrát vybavily příběhy Harryho Pottera, zejména v souvislosti s mezi studenty populární hrou. Neviním, nekřičím chyťte zloděje, jen konstatuji. Možná váhajícím tato podobnost pomůže ještě lépe pochopit podstatu příběhu.
Ještě dlužím krátkou poznámku ke kvalitě textu: korektorské práce jsou opět naprosto srovnatelné s komerčními tituly.
Podtrženo, sečteno: Písečníci a bludný asteroid jsou knihou, která má potenciál mladší čtenáře nadchnout. Lehký vypravěčský styl, „správné“ postavy, kamarádství na život a na smrt, dobrodružství a nebezpečí – a to vše v kulisách vesmíru. Václav Dvořák doslova rozstřílel všechny předsudky, které panují ohledně samonákladů, a předvedl, že i v tomto oboru se dají dělat knihy, které si v ničem nezdají s produkcí renomovaných vydavatelství. Za sebe coby dospělého si troufnu říct, že přesně tohle je příběh, který děti chtějí číst (navíc otestováno na vlastních ratolestech!). Takže nezbývá než doufat, že pootevřený konec znamená, že se s Tomášem a Luckou v budoucnu třeba znovu setkáme!
Václav Dvořák: Písečníci a bludný asteroid
Vydal: samonáklad, 2018
Obálka: Jakub Cenkl
Počet stran: 376
Cena: 359 Kč
