V rámci Prvňáků označených „nešťastnou“ třináctkou jsme přinesli recenzi na knihu pro mládež Písečníci a bludný asteroid. A samozřejmě je naší milou povinností vyzpovídat i autora tohoto zajímavého díla, Václava Dvořáka.
Dobrý den, pane Dvořáku. Nejprve bych vás rád poprosil, abyste se našim čtenářům v krátkosti představil.
Pracuji jako docent na Fakultě strojní Technické univerzity v Liberci. Konkrétně jsem vedoucí Katedry energetických zařízení, a mimo to přednáším mechaniku tekutin a samozřejmě vedu studenty. Vzděláním a povoláním jsem tedy technik, a to mnohé u spisovatele knih pro mládež překvapí. Ve volném čase se kromě psaní a čtení věnuji hodně cestování, nyní i s rodinou.
Je poměrně překvapivé, že člověk s tak, promiňte mi ten výraz, „seriózním“ povoláním se pustí namísto nějaké hard sci-fi do psaní knihy pro mládež. Co vás vedlo k rozhodnutí vydat se právě tímto literárním směrem?
K napsání knihy Písečníci a bludný asteroid jsem měl několik motivací a nutkání: jednak jsem si chtěl napsání skutečné knihy zkusit, potom mám děti ve stejném věku jako jsou hrdinové příběhu, a od začátku jsem plánoval, že knížka bude určená jim. A nakonec: mám rád sci-fi a vesmír. Vždycky jsem snil o tom, že se do vesmíru podívám. Ve svém věku to už asi nestihnu, a tak jediný způsob, jak se do vesmíru podívat, je prostřednictvím fantazie a hlavního hrdiny Tomáše, který o vesmíru také sní. Svým způsobem jsem to já. Samozřejmě jsem při psaní pamatoval, že kniha je pro děti, a tak jsem se v technických záležitostech držel zkrátka. I čtenáři netechnici se knížky nemusí bát. Děti sci-fi moc nemusí, a já si myslím, že právě moje knížka by je k žánru mohla přivést.
(Recenzi na Písečníky a bludný asteroid si můžete přečíst ZDE)
Jak dlouho vám trvalo knihu napsat? Měl jste nějakou slabší chvilku, problémovou pasáž?
Knihu jsem psal pět let, a tak dlouho to trvalo, protože jsem to neuměl a ze začátku se tomu až tak nevěnoval. A slabší chvilka přišla hned zpočátku. Tak nějak se mi můj text nelíbil, dost pokulhával za tím, co jsem četl svým dětem. A tak jsem se to začal učit, sehnal jsem si literaturu o tom, jak vlastně fungují příběhy a jak je psát. Moje psaní se tím posunulo o světelný rok kupředu a já se do něho tak zabral, že už jsem nedokázal přestat dokud příběh nedovyprávím. Hodně energie pak sebralo dokončení příběhu a vypointování všeho tak, aby to dávalo smysl.
Nabízí se otázka: měl jste během psaní nějakou inspiraci?
Nemůžu samozřejmě zapřít inspiraci jistou populární sérií. Nebudu ji zmiňovat konkrétně, ale většina čtenářů tuhle podobnost vnímá velice pozitivně, a to hlavně proto, že v příběhu je spousta originálních prvků a s řadou motivů pracuji jinak. Znalejší čtenáři sci-fi zmiňují podobnost s Enderovou hrou, ale tady trvám na tom, že podobnost je čistě náhodná, zmíněnou knihu jsem četl až v době, kdy vše okolo Písečníků bylo vymyšlené, a sám jsem se tomu divil. Zkrátka, když vymýšlíte vesmírnou akademii, tak vám tam nutně podobnost s Enderovou hrou vznikne. Ale to jsou jen věci na povrchu. Pro mě byl nejdůležitější příběh a postavy, také proto spousta čtenářů zmiňuje důraz na přátelství a pozitivní vzory.
Umíte napsat text „na první dobrou“, nebo patříte mezi autory, kteří se ve svém díle vrtají, přepisují, přebrušují a jsou věčně nespokojeni?
Rozhodně patřím mezi ty druhé. Čím více do psaní pronikám, tím více času věnuji vlastní přípravě, vyplatí se to. Jsem to, čemu se říká „systematický autor“. Text donekonečna přepisuji, a kdykoliv se přistihnu, že mám tendenci přeskakovat, tak danou pasáž vyškrtnu nebo přepíšu, aby byla zajímavější a čtivější. Ale rozhodně to není tak, že bych byl „nespokojený věčně“. V jednu chvíli text prohlásím za hotový a nechám, aby se k němu vyjádřil i někdo jiný.
Co vás nakonec vedlo k rozhodnutí vydat knihu samonákladem?
Před vydáním vlastní knihy jsem samonakladatele považoval za zoufalce. Hotový rukopis jsem nabídl několika nakladatelům, a hned ten druhý se ozval. Román se jim líbil, vydat ho chtěli. Ale nabídka, kterou jsem dostal, mi nedávala smysl. Je to na dlouhé povídání, ale já jsem chtěl být aktivním autorem, propagovat se, jezdit po besedách, mít vlastní blog, zkrátka dělat věci okolo naplno, stejně jako vlastní psaní. Jenže odpovědí nakladatelství byl „vyhazov“, a to bez předchozí snahy věci si vysvětlit, nějak se domluvit. Rozhodl jsem se nečekat na další nabídku z jiného nakladatelství, která nemusí přijít, a zkusit to sám. Projekt na vydání jsem umístil na Startovač, což je asi ta nejobtížnější a nejkomplikovanější cesta jak získat peníze na knihu. Ale zároveň je to výborný způsob jak o své knize dát vědět a jak si vyzkoušet, že o ni bude zájem. A ten byl veliký, přispělo dvě stě lidí a předprodalo se přes čtyři sta knih.
A ještě k provedení knihy: velká část samonakladatelů volí formu paperbacku s vlastními ilustracemi. Proč jste se rozhodl pro tvrdé desky a vizuálně zajímavý design knihy?
Psát pět let knihu a pak ji vydat jako amatérsky vyhlížející paperback nedává žádný smysl. Paperbackem a mizerným provedením říkáte, že kniha je na jedno použití, levná, protože zřejmě ani ten obsah není nic moc.
Dělám věci naplno, a hlavně věřím, že v Písečnících je velký potenciál. Je jasné, že se jedná o knihu pro mládež, a že se bude prodávat hlavně jako dárek, a ten musí nějak vypadat. A pak jsem také nechtěl, aby lidé říkali: „Kniha nevypadá nic moc, ale co bychom chtěli, je to samonáklad, nechtěli mu to vydat.“ Chtěl jsem, aby kniha vypadala profesionálně a jako z velkého nakladatelství, což se povedlo, knížka se velice líbí. A spousta lidí, hlavně ti, kteří přispěli na Startovači, neskrývala překvapení: „Jé, to je skutečná knížka, a dokonce tlustá!“
Kniha obsahuje i barevné ilustrace. Máte nějaký příběh i k nim?
Nakladatelství o ilustracích neuvažovalo. Ale když jsem byl postavený před samovydání, uvědomil jsem si, že může vzniknout něco jedinečného, něco, co se bude „obyčejné“ produkci rutinérů ze zaběhlých nakladatelství vymykat. A tak jsem se rozhodl pro ilustrované vydání, čímž jsem si vydání knížky značně zkomplikoval (a prodražil). První ilustrátor mě nechal takříkajíc na holičkách – pořád jen sliboval a sliboval, ale práce se nikam neposouvala, a já týden před Startovačem zjistil, že nemám jediný použitelný obrázek. Naštěstí jsem narazil na Jakuba Cenkla, který si během týdne dokázal vyšetřit čas, připravil obálku a později i všechny ty nádherné ilustrace.
Hned na počátku rozhovoru uvádíte, že jste knihu chtěl věnovat svým dětem. S jakým ohlasem se u nich setkala?
Před svými dětmi jsem své psaní tajil, a to i ve chvílích, kdy jsem jim příběh o Písečnících četl. Chtěl jsem vidět jejich přirozené reakce. Příběh se jim moc líbil, a v jednu chvíli si dokonce hrály na hrdiny z knihy, na což jsem byl moc pyšný. Ale v tu dobu si hrály na kdeco, takže to moc nepřeceňuji. Na konci pro ně bylo velkým překvapením, že knihu napsal tatínek, a příběh si potom přečetli ještě jednou, každý sám.
Nedá mi to se nezeptat: s recenzním výtiskem knihy dorazil i zajímavý merchandising, odznak Písečníků a pohledy s ilustracemi z knihy. Věříte, že má vaše kniha i marketingový potenciál, že mají Písečníci šanci stát se v našich kotlinách známou značkou?
Ano, věřím tomu, že knížka má i marktetingový potenciál a že má veškeré předpoklady k tomu stát se známou značkou. Dělám proto všechno, ale popravě – je to hodně těžké, a pořád si připadám, že jsem teprve na začátku. Knížky se prodávají takřka jen na základě značky, ať už je to jméno někoho „slavného“, jméno a logo renomovaného nakladatelství, pojem jako „severská detektivka“ atd. Já tu svoji značku teprve buduji, přičemž handicap neznámého autora a samovydání v jednom je obrovský.
Máte čas na veřejná čtení, besedy se čtenáři a autogramiády?
Tyhle akce považuji téměř za povinnost, nevynechám jedinou šanci svoji knihu (a sám sebe) představit. Soustředím se teď hlavně na besedy na základních školách. Besedy, kam chodí lidé za známým jménem, u mě zatím nefungují. Jsem neznámý autor, a tak musím já za lidmi, nikoliv oni za mnou.
A nyní z trochu jiného soudku. Na počátku rozhovoru jste se přiznal ke svému vztahu ke sci-fi literatuře. Existuje pro vás nějaká srdeční záležitost, kniha, která se 
nesmazatelně zapsala do vašeho života nebo třeba autor, od kterého si nenecháte nic uniknout?
Já jsem v tomhle stará škola. Vyrůstal jsem na knihách Julese Verna, později na střední škole jsem četl hodně od Isaaca Asimova a vůbec vše, co u nás bylo krátce po revoluci k sehnání. V posledních letech čtu spíše knihy pro mládež. Co si ale nikdy nenechám ujít jsou nové sci-fi filmy odehrávající se ve vesmíru.
A když už na vás zbyla ta třináctka: věříte na pověru o nešťastné třináctce?
Jako vědec na tyhle věci samozřejmě nevěřím!
… opravdu bych nemohl dostat jiné číslo?
Děkuji za rozhovor!
