Ve dvanáctých Prvňácích jsme vyzpovídali autorku knihy Kletba krve, Martinu Hohenberger. Nahlédněte s námi do autorské kuchyně i do soukromí této sympatické dámy.
Na úvod přibližte čtenářům, kdo je vlastně Martina Hohenberger.
Narodila jsem se v Česku s příjmením Andělová. Nyní žiju v Mnichově, jsem matka a taky přeživší. Psát jsem začala na gymnáziu, moje psaní odráželo pochmurnou dobu a absurditu života v komunistickém režimu. Tehdy byli mými vzory Ladislav Klíma, Franz Kafka a Gustav Meyrink. Později jsem překládala z němčiny nějaké články pro časopisy Vokno, Horus a také pro hudební magazíny.
Po sametové revoluci jsem se hlásila na Karlovu univerzitu, na českou a německou filologii. Bohužel jsem se tam nedostala. Proto jsem se rozhodla odejít do Německa. Tam jsem pracovala a zároveň studovala nejprve univerzitní Studienkolleg, protože mi neuznali českou maturitu, a později komunikační vědy na LMU.
Osm let jsem pak vyučovala němčinu na jazykové škole v Českých Budějovicích. Bohužel jsem v té době onemocněla dost zákeřnou nemocí, a musela jsem se vrátit do Německa, abych zajistila synovi budoucnost.
Musím říct, že jsem si během nemoci uvědomila, že tu nebudu věčně, a že je třeba podniknout konkrétní kroky a zapracovat na mých snech. Pohnulo mě to správným směrem. Navíc když jsem přežila prvních pár let POTÉ, měla jsem pocit, že společnosti cosi dlužím. Snad naději. Takže nyní píšu knihy a povídky a využívám všech báječných možností, které autoři v dnešní době mají.
Jak jste se dostala ke psaní fantasy knih?
Fantasy patří k mému životu jako dýchání. Bez fascinujících světů fantasy by byl můj život nesmírně ochuzený. Na druhé straně mám ráda i krásnou literaturu. Například zbožňuji dílo Bohumila Hrabala, který naopak obdivoval kouzlo reality.
K psaní fantasy jsem se dostala díky své oblibě upíří tématiky. Líbí se mi o nich nejen literatura, ale i filmy a seriály. V upíří tématice podle mě nejde o idealizaci noční nestvůry a její sexappeal, nejde ani o vysávání krve bledými, rosolovitými a přestárlými hnusáky, nýbrž o téma NESMRTELNOSTI. Myslím, že mladí lidé rozumí tématice upírů nejlépe, jelikož jsou často v rané dospělosti poprvé konfrontováni se smrtelností.
Při psaní Kletby krve jsem se snažila o to, aby text měl velkou míru uvěřitelnosti. Studovala jsem přitom chování hrdinů v extrémních situacích. V Kletbě krve jsem zpracovala téma přeměny v nesmrtelného a otázku vlastní viny.
Nepíšu však pouze o znojemských upírech, nýbrž i o jiných fiktivních světech plných záhad a tajemství. Většinu z nich jsem situovala na Šumavu.
Proč jste zvolila za místo, kde sídlí internátní soukromá škola a odehrává se děj prvního dílu Kletby krve, zrovna Znojmo?
Znojmo je moje velká láska. Je prostě úžasné, pohostinné, nádherné a tajemné. Jeho podzemí je skutečnou lahůdkou.
Jeden kamarád mi kdysi barvitě líčil dávnou historii Znojma. Fascinovalo mě to natolik, že jsem si vyhledala podrobnější informace o městě a jeho podzemí na internetu. Když jsem psala knihu, strávila jsem ve Znojmě dovolenou a navštívila i podzemí. Jako řádný klaustrofobik jsem noc předtím hrůzou nespala, ale musela jsem tam prostě jít a vidět vše na vlastní oči. Dojmy z temných podzemních chodeb jsou proto autentické. S podzemím Znojma jsem provedla skutečně děsivé věci, snad se na mě nebudou jeho obyvatelé zlobit.
Při psaní Karla a Báry jste se nechala inspirovat někým z Vašeho blízkého okolí nebo to jsou čistě vymyšlené postavy?
Bára je čistě fiktivní postavou, která patří do světa upírů. Je to ideální dívka, krásná a moudrá královna, která ochraňuje své svěřence a jejich tajemství. Je odhodlaná za ně bojovat do posledního dechu. Jak mocná vlastně Bára je, se čtenář dovtípí až ke konci první knihy. Původ Báry zatím zůstává tajemstvím.
Bez náhledu do fascinujícího světa dospívajících bych se nejspíš nepustila do vytváření hlavní postavy Karla. Nechtěla jsem užívat klišé, proto má Karel svoje hrany i negativní stránky, se kterými se však snaží bojovat. K postavě Karla mě inspiroval právě můj dospívající syn. Je neskutečně jazykově nadaný, má lexikální znalosti dějin, přitom chápe dějinné souvislosti, navíc je počítačový geek. Znalosti o jeho chování a způsobu myšlení jsem však nevyužila pouze u hlavního hrdiny Karla, ale i u krapet ulítlé dvojice počítačových nerdů Michala a Thomase, kteří v mé fantasy prostě nesměli chybět.
Máte nějaké další koníčky kromě psaní knih?
Ano, malování abstraktních obrazů, fotografování a přírodu. Mám to štěstí, že jsem v domácnosti, a proto mi zbývá dostatek času na každodenní psaní a na čtení. Chodím také na horské tůry v Alpách, pravidelně plavu, jezdím v létě na kajaku a na kole do okolí Mnichova.
Jaké máte plány do budoucna?
Plánuji vydání dalších dvou dílů Kletby krve, měly by brzy vyjít. V časopise bude vycházet také moje rozsáhlá povídka Květ života, která zahajuje sérii o mystériích kolem Sovího vrchu.
Spousta mých plánů do budoucna má zatím formu vroucích přání. Chtěla bych uspět v některé z českých literární soutěží. Chtěla bych překládat povídky a knihy současných českých autorů fantasy a Sci-Fi do němčiny, a přispět tak k lepšímu porozumění mezi Čechy a Němci. Chtěla bych být prospěšná společnosti. Mým velkým tématem jsou matky samoživitelky, mladé matky, které onemocní rakovinou, ale také lidé, kteří jsou schopni sloužit vlasti a obětují svůj život pro druhé.
Hodlám si také uchovat svou češtinu aspoň při psaní, což je samo o sobě v německém prostředí docela tvrdý oříšek.
Plánuji si přečíst kompletně všechna díla Františka Kotlety, Miroslava Žambocha, Julie Novákové, Juraje Červenáka, Míly Lince a dalších skvělých současných spisovatelů, povídky všech ročníků XB-1 a Pevnosti, všechny Mloky, Kočasy a Žoldnéře fantazie.
V daleké budoucnosti vidím sama sebe na šumavské samotě uprostřed hlubokých lesů se smečkou psů válejících se před krbem. Třeba to někdy vyjde, ale vzhledem k tomu, jak velký jsem strašpytel, tak tedy nevím…
Děkujeme za zajímavý rozhovor!
