Postupovali jsme co nejtišeji k pavilonu lidí. Jerome dlaní stínil světlo baterky tak, že jsem téměř nic neviděl, a proto jsem ho následoval s dlaní na jeho pravém rameni. Minuli jsme galerii……
Postupovali jsme co nejtišeji k pavilonu lidí.
Jerome dlaní stínil světlo baterky tak, že jsem téměř nic neviděl, a proto jsem ho následoval s dlaní na jeho pravém rameni. Minuli jsme galerii ptáků, lidský pláč zesílil. Rozeznával jsem v něm několik hlasů, dětských i ženských.
Hodně jsem se bál toho, co tam uvidíme. Na druhou stranu mi ženské hlasy dodávaly naději, že bychom mezi nimi mohli najít Jolanu.
„Pšššt!“ Jerome se prudce zastavil a já do něj málem vrazil. „Poslouchej!“
Nastražil jsem uši do temnoty.
Praskání dřeva ve větru, soví houkání, frkání zeber, vrčení…
Znepokojeně jsem se rozhlédl do stran.
Vrčení čeho?
„Myslím, že nás někdo sleduje,“ zašeptal Jerome a tasil dýku. „Buď opatrný.“
Na chvíli jsem zalitoval, že nejsem slon a nemám jeho uši. K dřevěné boudě, podobné těm předchozím, nám zbývalo už jen pár posledních metrů.
♦ V mihotavé záři baterky se nám naskytl žalostný pohled. V kleci se válelo ve vlastních výkalech asi deset nahých a špinavých lidských těl, mužů, žen i dětí. Podobný obrázek jsem znal jen z holovize, z dokumentů o druhé světové válce a vyhlazovacích táborech…
Někteří lidé spali, stočení do klubíčka, ti, co byli vzhůru, naříkali a plakali. Jedno tělo leželo opodál, stranou od ostatních. Instinktivně jsem k němu zamířil.
Byla to mladá žena, tvář ji zakrývaly dlouhé vlasy, snad původně světlé.
Srdce se mi zastavilo. Neviděl jsem její obličej, a přece jsem ji okamžitě poznal.
„Jolano!“
♦
Dívka se ani nepohnula.
„Jsi si jistý, že je to ona?“ zašeptal Jerome.
Srdce mi bušilo, jako bych právě uběhl maratón. „Ano!“
Železné pruty v mříži byly od sebe vzdáleny asi na šířku dlaně. Doufal jsem, že by mohly být zrezivělé a povolit, když za ně vší silou zatáhnu, ale to se nestalo.
„Jak ji dostaneme ven?“ zašeptal jsem.
Jerome se sehnul k mříži a ocelové ostří dýky zacinkalo o mříž.
„Možná to půjde uřezat…“
Řezání železa je zatraceně nevděčná práce. A taky zdlouhavá. Přistihl jsem se, že se neustále otáčím a hledím do tmy za našimi zády. Ale kromě onoho občasného vrčení jsme byli u klece s vězněnými homo sapiens sami.
Alespoň zatím.
„Jak to jde?“ zašeptal jsem na Jeroma.
„Blbě…“
Vzápětí se objevila další komplikace. Obyvatelé klece se začali zajímat o Jeromovu činnost. O takovou pozornost jsme nestáli. A už vůbec ne o výkřiky, které přitom vydávali.
„Buďte, sakra, zticha!“ syčel vztekle Jerome, ale moc to nepomáhalo. Jeden muž s vousem až po hruď začal lomcovat mřížemi, což muselo být slyšet na míle daleko.
„To je ale osel!“ Jerome si otřel pot z čela. „Potřebuju ještě pár minut.
Pokusil jsem se chlapíka zpacifikovat skrze mříže. Strčil jsem do něj, až upadl na zadek. Ale místo, aby jej to odradilo, vrhl se zpátky ke mně, sevřel mříže oběma rukama, hlavu prostrčil co nejblíže ke mně a začal po mě plivat a sprostě mi nadávat.
Ucítil jsem smutek.
Tak takhle hluboko klesl zbytek lidstva.
„Mám to!“ oznámil Jerome. Jeden z prutů mříže konečně povolil. Vznikla mezera dostatečně široká pro malé dítě. Nebo vyhublou dívku.
„Jolano!“ zašeptal jsem.
Konečně zvedla hlavu.
„To jsem já, Tom! Je tu se mnou Jerome! Přišli jsme tě osvobodit! Udělali jsme v kleci díru, zkus se protáhnout ven!“
Jolana se nekonečně pomalu zvedla na kolena. Do tváře jsem jí pořádně neviděl, ale byla to ona. Možná byla tak zesláblá. Nebo nám nevěřila, bůhví, jak dlouho tu byla uvězněná. Jako v mátohách se připloužila k mříži. Napnuli jsme s Jeromem všechny síly a pokusili se krajní pruty co nejvíce oddálit od sebe.
Jolana se jimi prosmýkla tak tak. Padla mi do náruče. Pohladil jsem ji ve vlasech a do očí mi vyhrkly slzy.
„Musíme zmizet,“ vyrušil mě Jerome. „To vrčení je stále silnější a ti blbečci dělají čím dál větší kravál!“
To byla pravda. Lidé v kleci spustili povyk, za který by se nemusela stydět ani orientální tržnice.
Sáhl jsem pro generátor. Jolana zvedla hlavu opřenou o mé rameno. Zatím neřekla jediné slovo… Vlasy jí spadly na ramena a odkryly její tvář a oči.
Co je…
Další události se seběhly příliš rychle za sebou. Jolaniny zuby mi zajely do ramene a ve stejném okamžiku Jerome vykřikl a vrazil jí dýku do zad. Jolana nelidsky zařvala a mně se zježily chlupy na zátylku. Vzápětí jsem ucítil žahavou bolest v rameni.
Jolanino sevření povolilo a dívka se svezla k zemi. Ani jsem se nemusel sklánět, abych nahmatal její tep.
Byla mrtvá.
A pak se její tělo rozplynulo v nicotě.
♦
Byl jsem v takovém šoku, že jsem nedokázal pronést jediné slovo.
„Co…co…“ koktal jsem.
Jerome se zdál taky pobledlý. „Byl to trygg. A šel po tvém generátoru…“
Až teď jsem si všiml, že černá krabička leží na zemi.
Svět kolem se roztočil. V hlavě mi vířilo tolik pocitů a myšlenek, že jsem nad svým tělem ztratil kontrolu…
Jerome mě chytil do náruče.
„To bude dobrý, uvidíš…“
Tmou se převalovaly vlny, svět se mi zdál deformovaný, jako bych jej sledoval skrz pokřivené zrcadlo.
Nebo proud slz…
Jeromova tvář pulsovala, chvíli připomínala zploštělý ragbyový míč, chvíli měsíc v úplňku. Snažil se mi něco říct, ale slyšel jsem jen monotónní hučení.
Probral mě až úder do tváře.
„Aú!“ Promnul jsem postižené místo na levé líci. „Proč mě biješ?“
„Promiň!“ řekl Jerome. „Ale byl jsi úplně mimo. Vzchop se! Jsme v pěkném průšvihu! Musíme zdrhnout!
V jakém průšvihu?“ nechápal jsem, ale svět se konečně přestal točit a k mému tělu zase patřily nohy, které mě zvedly do mé standardní výšky okolo metru osmdesát.
Ve tmě kolem se něco zablesklo. Několikrát. A vrčení už bylo tak silné, že mě nenechalo na pochybách.
Tenhle průšvih bude mít hodně ostrých zubů…
„Nastražili na nás past!“ vykřikl Jerome. „Vylákali nás sem! Vem si to!“ podal mi generátor. „Přenes nás pryč, než bude…“
Poslední slovo už nedokončil. Ze tmy proti nám se katapultovala obrovská hlava s vyceněnou tlamou a srazila nás svou vahou do prachu cesty.
Generátor mi vypadl z ruky a odkutálel se mimo dosah světla baterky.
Kovové zvíře podobné lvu s odporně zkorodovanou hlavou máchlo ocasem, zařvalo a otočilo se čelem k nám. Jerome ležel otřeseně na zemi, zřejmě schytal náraz víc než já.
Lew nad ním ohrnul čenich a otočil hlavu s rezavou hřívou ke mně. Ve žlutých očích se mu zlověstně zasvítilo.
„Je po tobě…“ jako by říkaly.
Vymrštil jsem se na nohy rychlostí, která mě samého omráčila.
To se ještě uvidí…
Najednou jsem cítil stejnou sílu a odhodlání jako v Železné věži. Když jsem se dokázal postavit pohunkům Železného pána, postavím se i rezavému lvu…
♦
Kdybych tak měl Jolanin taser…
Nemít strach je jedna věc, holé ruce je věc druhá…
Lew byl vysoký téměř jako já a vzhledem k tomu, že se jeho tělo neskládalo z masa, jistě vážil několik tun. Mával ocasem ze strany na stranu a obcházel mě krátkými kroky, nejspíš se rozhodoval, jestli mě roztrhá drápy, zamáčkne do země svou vahou, nebo jen pokouše obrovskými tesáky…
Vzduch přede mnou se zavlnil jako malý vodní vír a do pravé ruky mi spadlo něco chladného a těžkého.
Taser!
Držel jsem Jolaninu zbraň z naší výpravy do sídla Redstone! Neměl jsem čas přemýšlet, odkud se tu vzal, protože Lew ukončil svůj obřadný tanec, zastavil se, sklonil proti mně hlavu s mohutnou hřívou a odrazil se ke skoku…
Ve stejném okamžiku jsem zasáhl Lwa do hlavy.
Co se dělo pak, jsem ještě nikdy neviděl. Vyšlehla obrovská modrá jiskra, z jiskry se stal žlutomodrý blesk, který projel celým tělem zvířete až k ocasu a přitom prozářil jeho tělo stejně jako rentgenový přístroj.
Lew zařval bolestí. Ještě ve vzduchu jeho tělo zčernalo, a na zem dopadla už jen hromada zuhelnatělého šrotu bez známek života.
„Pěkná rána,“ zachraptěl za mnou Jerome a těžce se zvedl na nohy. „Co to bylo?“
„Taser.“
„Odkud jsi ho vzal?“
„Nevím.“
Naštěstí se Jerome dál nevyptával. Držel se za pravý bok. S velkou námahou se sehnul na zem pro generátor a podal mi ho. „Padáme odtud,“ zavrčel. „Dřív, než sem dorazí něco horšího…“
Kapitola XX. Opona času
Stále nechápu, proč mi to trvalo tak dlouho… Jakmile jsem na špici věže nakreslil tu podlou a zrádnou postavu, vrátily se mi vzpomínky na můj bývalý život. Byl jsem opět člověkem…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Seděli jsme na podlaze v Sálu časových skoků, a pokud jsem mohl posoudit, celí a zdraví.
„To bylo o chlup!“ oddechl si Jerome.
„O lví chlup,“ přisvědčil jsem.
„Jsme dva blázniví blázni,“ řekl tiše a na rtech se mu objevil rošťácký úsměv.
Začal jsem se smát, bezstarostně a nakažlivě současně.
A Jerome se ke mně přidal.
♦
Naše veselí nemělo dlouhého trvání. Světla na chodbě varovně zablikala a vzápětí se rozječela siréna. To nás postavilo na nohy.
„Co se děje?“
Jerome zakroutil hlavou. „Nevím. Možná požár,“ pobídl mě rukou. „Poběž!“
Na nejbližší křižovatce jsme se střetli s asi padesátiletým mužem. Prchal bezhlavě směrem, ze kterého jsme přišli.
„Hej, stůj, sakra!“ pokusil se ho Jerome zastavit, ale chlapík upaloval pryč, jako by za ním hořelo.
S druhým aurořanem to bylo podobné. Pádil kolem nás, aniž by zpomalil.
Jeromovy zorničky se rozšířily poznáním. „Musíme do Zasedacího sálu!“ Popadl mě za rukáv. „A hoď sebou!“
♦
„Co se stalo?!“ vykřikl jsem během úprku do centra stanice. Jerome nasadil tempo jako ve sprintu na sto metrů, plíce mě začínaly pálit jako rozžhavené železo.
„Později!“ odtušil Jerome. Minuli jsme další křižovatku, oběhli nějaké bedny a mezitím se vyhýbali desítkám vystrašených lidí.
Stanici zachvátila naprostá panika.
„Nastal konec světa!“ křikl Jerome a ani nezpomalil. Následující zatáčku jsem neubrzdil a vrazil ramenem do hasicího přístroje na stěně.
Jen jsem sykl bolestí.
Oheň to nebude…
Co myslel tím koncem světa?
Nejvíce mě dojal nějaký stařec v následující chodbě. Plazil se po zemi se zoufalým výrazem v obličeji, své hole nechal kousek za sebou.
Málem jsem podlehl pokušení mu pomoci zpět na nohy. Ale Jerome se mi už ztrácel za rohem. Zaťal jsem zuby a znovu se rozběhl. Už jsme byli ve francouzském sektoru poblíž osy Aurory.
Nesmí mi utéct!
Jak jsem se přibližoval ke středu dění, mozek mi pracoval na plné obrátky. Co mohlo aurořany takhle vyděsit?
Málem jsem se zastavil uprostřed sprintu. Někdy mi to zkrátka trvá déle…
S tím koncem světa měl Jerome úplnou pravdu! Minul jsem jeden z informačních panelů na stěnách. Obvykle se na něm promítaly bezvýznamná hlášení, zprávy, nebo uklidňující záběry z farem.
Teď však na panelu svítily jen číslice.
Přesněji řečeno čas.
A ještě nikdy mi čísla nepřipadala hrozivější…
26. 4. 2344, 11:40:26
Do Konce času scházelo posledních 147 sekund!
♦
Ačkoli se aurořané připravovali na tento okamžik celý život, tváří v tvář Konci času selhávali, a já se jim nedivil.
Rytíři nepanikařili. Mohli se evakuovat Proudy do minulosti, ale dobrovolně se rozhodli sdílet osud s ostatními obyvateli Aurory v Zasedacím sále, kam jsme s Jeromem vběhli po dalších deseti sekundách.
Rytíři setrvávali ve strnulém mlčení. Iversen byl bledší než sníh a ostatní na tom nebyli lépe. Někteří se šeptem modlili. Nikdo si nás zvlášť nevšímal.
Do konce světa nám zbývají už jen poslední dvě minuty…
„Co způsobí Konec?“ vydechl Jerome.
„Nevíme,“ odpověděl neobvykle klidně nejbližší rytíř. „Naše čidla neukazují žádné nebezpečí. Ale konec světa se nepochybně blíží.“
75 sekund před koncem Aurory stále nikdo netušil, odkud přijde zkáza a jakou bude mít podobu!
Mysli! Co nás dokáže zničit, tři kilometry hluboko…
„Máte nějaké signály ze sonaru?“ vykřikl jsem. Jedna z hlav se ke mně otočila. „Ne.“
Takže konvenční zbraně, sebevražedné velryby a podobné věci můžeme vyloučit.
60..
Přemýšlej!
Rychle!
A najednou jsem to měl!
„Hladinová bóje, obraz v nadhlavníku!“ vykřikl jsem.
Plátno před rytíři se rozzářilo. Po modrém nebi plula bílá oblaka. Jestli jsem se nemýlil, nastane to až pár sekund před koncem.
A nepůjde tomu zabránit…
53…
„Vím, co nás čeká!“ hlas se mi zadrhl. Něco v mém hlase způsobilo, že se ke mně otočili všichni rytíři, i ti, co se dosud modlili.
Čeká nás osud dinosaurů…
„Přijde to z nebe. A není to dílo Želesa. Náš konec způsobí meteorit!“
Stejně tak jsem mohl mezi dav vhodit bombu. Sál explodoval výkřiky, mezi nimiž se ozývalo: „Kruh se uzavřel! Jak naše existence započala, tak i zhyneme!“
Tomu jsem nerozuměl, za to jsem porozuměl Jeromovi, který mě tahal za rukáv.
26…
Nebe na plátně zjasnělo. Sál ztichl. Záře rostla. Všichni jsme pochopili, o co se jedná. Do atmosféry právě vstoupilo těleso přinášející záhubu nám a možná i celé Zemi. Záře už byla tak jasná, že spalovala oči. Rytíři padali na kolena. Oči mi zabloudily k časomíře.
14, 13…
Nikdy jsem nic takového nezažil. Ale jak praví jeden aforismus, konec světa člověk zažije jen jednou…
Ze záře vylétlo něco obrovského a černého, dopadlo to na hladinu oceánu, obraz na plátně zčernal a stanice se tlakovou vlnou otřásla v základech.
- Sbohem…*
♦
Jerome se ke mně vrhl jako smyslů zbavený. „Pryč!“ zařval v okamžiku, kdy se plášť Aurory začal hroutit. „Vezmi nás pryč!“
„Ale Proudy už nefungují!“
Stanicí projel ohromující náraz, který mě srazil na kolena. Podlaha se roztřásla jako struna u houslí a naklonila se v úhlu třiceti stupňů. Vypukla nepopsatelná panika…
5…
Jerome mě zachytil kolem ramen. „Tvůj zázračný generátor! Dělej!!!“ zařval mi do ucha.
4…
Popadl jsem černou krabičku.
Co když nebude fungovat?!
3…
Kam nás mám vzít?
2…
Poslední, co jsem měl v životě spatřit, byla Jeromova tvář s rozšířenýma očima a zalitá potem…
Vyslovil jsem myšlenku. Přání. Příkaz.
1…
Zavřel jsem oči. Ve stejném okamžiku byl strop Aurory rozerván dopadem meteoritu, miliony tun vody se strašidelným hukotem vnikly dovnitř, následované miliardami tun černého vesmírného kamene, který Auroru rozmáčkl jako plechovku sardinek…
♦♦
ČÁST TŘETÍ
Kapitola XXI. Grál
Ovládly mě dvě emoce: zmar a nenávist. Tu první jsem potlačil, zato tu druhou jsem v sobě hýčkal a pěstoval, až dosáhla obludných rozměrů…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Před očima se mi zatmělo, nějaké síly mě popadly za ramena a roztočily jako ruletu, padal jsem skrze trychtýř do neznáma, možná mě unášela voda, možná jsem jen cestoval na onen svět, pouhá duše bez těla…
A pak jsem dopadl na zem, a dopad to byl tvrdý a bolestivý.
„Sakra!“
Narazil jsem si lokty a kolena o zem tvrdou jako železo. Ale bolest byla v tomhle okamžiku tím nejkrásnějším pocitem.
Takže žiju! A mám své tělo!
Stmívalo se, nebe na Želesem bylo nádherně oranžové a větve zrezijedlí slabě cinkaly ve vánku. Někde v dálce zapískal flajhoř. Libější zvuk jsem v životě neslyšel!
Ale co Jerome!?
Na okamžik mnou zacloumala obava, že jsem ho nepřenesl proudem společně se mnou. Ale Jerome seděl s hlavou v dlaních na pařezu porostlém mechorosty pár kroků ode mě.
„Jsi v pořádku?“
Neodpověděl.
„Jerome!“
Žádná odezva.
Sedl jsem si naproti němu na vršek lišejzinků.
Jerome prožil největší hrůzu, jakou si člověk může představit. Stal se nedobrovolným svědkem zkázy svého domova a tím i smrti všech lidí, které znal…
Seděli jsme mlčky vedle sebe, stíny se protáhly, flajhoří křik postupně umlkal a prales zaplnily kradmé zvuky nočních predátorů.
„Myslíš si, že jsem zbabělec, řekni, že ano,“ přerušil Jerome ticho. „Myslíš si, že jsem skočil do Proudu jen proto, abych si zachránil kůži…“
„V tom případě jsem i já zbabělec,“ řekl jsem tiše.
„Skočil jsem do Proudu proto, abych Auroru zachránil. Vrátím se v čase zpět a všechno napravím…“
Na to jsem neodpověděl. Co se již stalo, nelze odestát. Aurora byla zničena. Neexistuje. A už nikdy existovat nebude.
„Jsme poslední dva lidé na téhle planetě,“ Jerome konečně zvedl hlavu. V očích se mu třpytily slzy.
„Vypadá to tak,“ zachraptěl jsem. Znělo to strašně.
Poslední dva lidé…
„Neměli bychom to vzdát,“ řekl jsem. „Ještě není konec.“
„Prosím?“
„Dokud žijeme, pořád je naděje.“
„Naděje na co?“
„Zničit Želes.“
Jerome se rozesmál, ale jeho smích mi přivodil mrazení v zádech. Smál se jako šílenec…
„To se ti povedlo! Jak asi? Vždyť vyhladil celé lidstvo!“
„Zaútočíme na Železnou věž.“
Dlouho na mě zíral s otevřenou pusou. „Ty jsi cvok! Úplný cvok, víš to?! Neujdeš ani kilometr a tenhle prales tě dostane!“
„Nedostane,“ řekl jsem s podivnou jistotou. „Mám v záloze ještě dva trumfy…“
♦
Sáhl jsem do levé kapsy pro generátor proudů.
„Tahle věc mě zachránila při pádu z Věže,“ řekl jsem. „Zachránila nás oba před koncem Aurory a také v Ďáblově palci. Dvakrát mi přihrála do ruky taser, když bylo nejhůř, a vybavila mě penězi, za které jsem založil Redstone.“
Podal jsem černou krabičku Jeromovi.
„Ano, bez ní bychom tu nebyli,“ souhlasil Jerome a převracel ji v dlaních. „Když jsi byl v izolaci, naši vědci ji zběžně prozkoumali. Prý se jedná o zastaralé zařízení z počátku cestování časem, jakýsi prototyp pozdějších časonátorů. Nikdo z našich vědců nezjistil, k čemu přesně slouží.“
„Ale já to vím,“ řekl jsem tiše.
Podal mi ji zpátky. Nahmatal jsem tu nepatrnou prasklinku na jejím boku. A tmu prozářilo jasné žluté světlo.
Jerome vyskočil na nohy.
„Klid…“
Jerome se sklonil nad jemnou síť miliónů zářících vláken vznášejících se v nažloutlém gelu. „Co je to?“
„Generátor proudů, který stvořil sám Abe Robinson. Držíš v ruce posvátný Grál, Jerome. Protože tohle zařízení ovládá všechny Proudy, které kdy existovaly nebo teprve budou existovat. A to není všechno. Grál manipuluje s prostorem a časem tak, jak si přeje jeho majitel. Umí číst jeho myšlenky, a proto mi mohl přenést taser tam, kde jsem ho potřeboval…“
„Bože!“ vykřikl Jerome a dál zíral na Grál s posvátnou bázní. „A to mi říkáš až teď?!“
„Všechno jsem si domyslel teprve před pár hodinami! Bál jsem se Grál aktivovat na Auroře. Co kdyby se mi jeho moc vymkla z rukou a způsobila destrukci stanice? Ale tady už nemáme co ztratit.“
„A co ještě dokáže?“
Na dlani jsem ucítil jemné pulsace a teplo. Připadalo mi, že držím tepající srdce.
Tohle zařízení je jako živé…
Ale jak je aktivuju?
Odpověď mě napadla okamžitě.
Ty jsi ale pitomec, Šperko! Proč jsi to už dávno nezkusil?
„Jsem Tomáš Šperka,“ oslovil jsem světlo. „A kdo jsi ty?“
Jerome na mě zíral, jako bych spadl ze smrkořízu. Pokusil jsem se ho nevnímat.
„Jsi živý? Nebo živá?“ pokračoval jsem v hovoru s krabičkou.
Světlo Grálu náhle zjasnělo a mezi námi se rozsvítil hologram černovlasé dívky v životní velikost. Měla na sobě bílé krajkové šaty po kotníky, střevíce a diamantovou čelenku. Oběma se nám uklonila jako dáma při lekci tance.
„Svým způsobem,“ řekla příjemným hlasem. „Jsem opravdu živá.“
A s tím jsem oněměl i já…
♦
Jerome obcházel dívku ze všech stran.
„Říkáš, že Železného pána i Želes je možné zničit a Zemi vrátit zpátky lidem?“
„Ano,“ potvrdila s odzbrojujícím úsměvem dívka.
„Počkej Jerome, začněme od začátku,“ Otočil jsem se k hologramu. „Tak ty jsi Robinsonův Grál?“
Děvče zakroutilo hlavou. „Jsem Grail. Čteno s é uprostřed. Abe mi dal jméno po své sestře, která zemřela ještě před jeho odchodem na Auroru.“ Děvče se rozverně zatočilo, lem jejích šatů se přitom koketně zdvihl až ke kolenům. „Mám i její podobu. No nejsem krásná?“
Jerome se okouzleně zasmál a pak mi spiklenecky pošeptal do ucha. „Jako umělá inteligence je úžasná. A taky trochu namyšlená a marnivá.“
Konečně mi vše dávalo smysl a události do sebe zapadaly jako kamínky do mozaiky.
Ten nejdůležitější kámen ale přijde až nakonec…
„Grail, jsi opravdu krásná,“ využil jsem nabídnutou příležitost k lichocení. „To ty jsi mě zachránila, když jsem padal z ochozu Věže, a přenesla jsi mě do Prahy?“
Dívka se široce usmála. „Samozřejmě.“
„A v Ďáblově Palci i v Železné věži jsi mi z Proudů přinesla taser?“
„Ano, našla jsem ho ve tvých myšlenkách. Chtěla jsem odčinit svou chybu, když jsem v Sále časových projekcí neprohlédla Pánovu lest a vyslala vás na tak nebezpečné místo.“
Tentokrát byl úsměv na mně. „Myslím, že jsi svou chybu více než odčinila. Jeromovi jsi zachránila život dvakrát, a mě dokonce třikrát.“
„Snažím se,“ culilo se děvče.
„Mohu se zeptat proč?“
„Protože to tak chtěl Abé.“
„Tomu nerozumím.“
„Abé mi dal instrukce pro případ, že by zahynul. Jmenoval dvě osoby, kterým jsem měla pomáhat stejně, jako by to byl on sám.“
„Už rozumím. Tou první jsem já…“
„A tou druhou Jolana Rajdlová,“ dodala Grail. „Ale tu jsem bohužel nepotkala.“
„A před ostatními jsi se maskovala tak dovedně, že tě neodhalili na Auroře ani v Železné věži…“
„Přesně tak,“ smálo se děvče.
„Co vlastně dokážeš?“
„Mohu vás přesunout na jakékoli místo v prostoru a čase.“
„Bez omezení? Naše Proudy fungují jen tam, kde existuje Želes.“
„Ano, Proudy jsou velmi nedokonalé,“ přikývla Grail. „To Abému vadilo. Ale já vás mohu přesunout kamkoli bez omezení.“
„To je skvělé,“ vložil se do hovoru Jerome. „A dokážeš sledovat všechny pohyby v Proudech?“
„Ano, v Proudech i ve světě mimo Proudy.“
„Mimo proudy?“
„Ano. Například vidím, že se na vás chystá zaútočit smečka měděvlků.“
Jako na povel jsme se s Jeromem postavili zády k sobě. Úplně jsme zapomněli na svět okolo! Jinak bychom nemohli přeslechnout temné vytí, které se rozléhalo z hrdel vzdálených blíže, než by bylo milé.
„Ze kterého směru a za jak dlouho dojede k útoku?“
„Ze západu. Za čtyřicet dva sekund.“
„Sakra! A máme šanci se jim ubránit?“
„Beze zbraní?“ děvče se zatvářilo skepticky. „Nemyslím…“
K vytí se přidalo hladové vrčení. Ve tmě kolem nás se mohlo skrývat cokoli, a stejně bychom nic neviděli…
„Tak nás prosím přenes na nějaké bezpečné místo!“ zvolal jsem.
„V této časové rovině?“
„Ano!“
„Jistě Tome. Chyť se Jeroma. Začínám odpočítávat. Tři. Dva. Jedna…“
♦
Prostorový skok s Grail byl mnohem příjemnější než s Proudem. Jen se mi za okamžik zatmělo před očima, mozek mi obestřela ve spirálách rotující duhová mlha. V konečcích prstů jsem ucítil chlad, zatímco na bedrech horko, a stáli jsme na širokém rovném prostranství.
Poznal jsem ho okamžitě.
„Ouha! Tohle není zrovna nejbezpečnější místo, Grail! Jsme na Rudné aleji, shromaždišti démonů!“
„Ano,“ přitakala dívka z hologramu. „Ale v této chvíli je to nejbezpečnější místo v Želese, Tome. Kovoživot se sem neodváží a démoni spí.“
„Oni v noci spí?“
„Spí nejen v noci. Probouzí je až příkazy Železného pána.“
Rozhlédl jsem se. Nacházeli jsme se přesně uprostřed Aleje. Kdyby na nás někdo posvítil, nemohli bychom být lepším terčem.
„Ale bylo by myslím lepší schovat se někde na kraji,“ navrhl jsem.
„Souhlasím,“ přidal se Jerome.
„Jak je libo,“ odpověděla Grail.
Přesunuli jsme se k okraji téhle podivné cesty, která, jestli mě paměť neklamala, kdysi spojovala Kostravu s Frýdkem.
„Grail, teď, když máme chvilku času, mohla bys nám něco objasnit?“ zeptal se Jerome.
Děvče se usmálo. „Jistě. Ráda.“
„Řekla jsi, že víš, jak zničit Železného pána a tím i Želes?“
„Ano, vím. Ale je to riskantní.“
Jerome pohlédl na mě a pak zpátky na Grail. „Jak moc riskantní?“
„Hodně riskantní.“
„Zkus to prosím nějakým způsobem kvantifikovat.“
„Například v procentech?“
„Ano. Jaká je pravděpodobnost našeho úsměchu?“
Grail zvedla oči vzhůru jako školačka, když počítá malou násobilku. „Mám použít Laplaceovu definici pravděpodobnosti nebo Bayesovu větu?“
„To je jedno, sakra,“ neudržel se Jerome. „Chci jen nějaké orientační číslo. Odhad.“
„Čtyřicet osm celých a dvě desetiny procenta,“ řekla Grail.
„Fíha…“ hvízdl potěšením Jerome.
„To je téměř padesát procent, jedna ku jedné,“ řekl jsem.
„Jo, ujde to,“ ucedil Jerome skrze úsměv. „Želes to má spočítané.“
♦
„Mohla bys nám prosím obstarat něco k jídlu a pití?“
Sotva jsem to vyslovil, na zem spadl voňavý chléb, ovčí sýr a láhev vody.
„Kde jsi to vzala?“ užasl Jerome.
„Na jedné farmě v Argentině.“
„Jsi zlatá,“ pochválil ji Jerome.
Pak už jsme se pustili do jídla. S plným žaludkem mě začaly napadat další otázky.
„Řekni mi ještě něco o Robinsonovi,“ požádal jsem.
„A co by sis přál vědět, Tome?“
„Co se s ním stalo? Kam zmizel z Aurory?“
„Abe dokončil Grail, tedy mě, a rozhodl se vyzkoušet jeho možnosti mimo Auroru. Věřil, že má moc je natolik velká, že by mohla Auroru poškodit.“
„Vidíš,“ otočil jsem se s plnou pusou na Jeroma. „Toho jsem se obával taky. Je vidět, že Robinson nebyl žádný blázen…“
Děvče se malinko zamračilo. „Abe byl blázen.“
To mě překvapilo. „Jak to?“
„Po několika pokusech, které se mnou vykonal a které jej zřejmě uspokojily, si usmyslel změřit své síly přímo s Železným pánem.“
Vyměnili jsme si s Jeromem pohled. Jako na povel jsme odložili jídlo stranou.
„Pověz nám o tom střetnutí víc,“ požádal Jerome.
♦
„Abe se s mou pomocí přenesl přímo do Věže,“ řekla Grail. „I přes mé varování, že na střetnutí s Železným pánem není připraven. Myslím, že neměl žádný konkrétní plán ani žádnou zbraň.“
„A jak chtěl tedy Pána zničit?“ nedalo mi nezeptat se.
„Myslel si, že to za něj udělám já. Ale já nejsem zbraň ani nebojuji. Jsem jen Inteligence v krystalické podobě.“
Přikývl jsem. „Prosím, pokračuj.“
„Přenesla jsem nás na ochoz Věže těsně pod vrcholem,“ líčila Grail. „Kolem létali obrovští ještěři, ale Abe jim nevěnoval pozornost. Soustředil se pouze na dveře vedoucí na ochoz. Věděl, že se v nich dříve nebo později objeví Pán…“
Myslím, že jsem přestal dýchat. Vždyť jsem zažil totéž co Abe!
„Nejprve se ozvalo rytmické bušení, které sílilo,“ pokračovala Grail. „Pak se dveře otevřely a na podlahu padl dlouhý stín s ŽeZlem v pravici. Pán zůstal stát ve dveřích.
„Kdo jsi a co tu chceš?!“ zeptal se.
„Jsem Abe Robinson, tvůrce Proudů, a přišel jsem tě zabít!“ vykřikl Abe. „Grail, přenes toho muže do nejvražednějšího Proudu, jaký dokážeš vytvořit!“
Poslechla jsem a začal ohýbat prostor a čas do spirály, na jejímž konci byla smrt. Ochoz se naplnil větrem, který přešel do hurikánu, a jeho oko jsem namířila na Pána. Ale ten proti mně namířil své ŽeZlo, a můj Proud se jeho účinkem začal rozpadat, až z něj nezbylo víc než neškodný vánek. Snažila jsem se ze všech sil, ale nedokázala jsem pohnout žádnou z prostorových ani časových dimenzí. Pán vykročil k nám. Abe vykřikl a padl hrůzou na kolena. Pán se zastavil nad ním, zvedl ŽeZlo a chvíli váhal, zda jej má usmrtit. Samozřejmě jsem se mezitím snažila dostat nás nějakým malým Vírem, nebo alespoň Vláknem pryč, ale Pánovo ŽeZlo paralyzovalo mé schopnosti. Pán si smrtící úder rozmyslel, a řekl: Od této chvíli mi budeš sloužit, Robinsone…“*
Grail se odmlčela.
„A co bylo dál?“ zašeptal ohromeným hlasem Jerome.
„Pán nechal vsadit Abého do kobky, v níž pobýval asi měsíc.“
„To souhlasí!“ vykřikl jsem. „Našel jsem na stěnách své cely ve Věži iniciály A. R.!“
Jerome přikývl. „Grail, jedné věci nerozumím: proč si tě Pán nevzal?“
„Buď mě nepovažoval za tak důležitou, nebo si myslel, že mu stejně nemohu uniknout. Jenže Abe mě hned první noc v cele vyhodil skrz zamřížované okno,“ Grail se zachmuřila. „Chtěl, abych se dole roztříštila na tisíc kousků a nepadla tak Pánovi do rukou.“
„Ale jak vidno, pád jsi přežila.“
„Ano. Jeden z ptágnomů, ještě mládě, mě chytilo ve vzduchu a odneslo pryč od Věže. Pán se rozzlobil a proměnil Abého v lidokova. Co se s Abém dělo dál, to netuším.“
„Žije ještě?“ zeptal jsem pro změnu já.
Děvče pokrčilo rameny. „Nevím. Snad.“
Napadla mě jistá možnost, naprosto fantastická shoda okolností…
„Nebylo to mládě ptágnoma podobné kočce křížené s bažantem? Dovedlo mluvit lidskou řečí? Mělo nad čelem barevný proužek?“
„Ano na všechny tři otázky,“ přitakala Grail.
„Tak to byl Ptág, to hloupé ptáče!“
Navzdory situaci jsem se od srdce rozesmál. „Ten protivný přemoudřelý mutant překazil Pánovy plány a za trest byl vyslán, aby svou chybu napravil a našel tě… Co se s tebou dělo dál, Grail?“
„Můj únosce se v Pralese střetl s rytířem, a ten mě získal zpět.“
„Rytíř, kterého jsem potkal jako pilota v letadle!“
„Ano. Musel zvolit tento poněkud neobvyklý přesun časem a prostorem, aby našel Vyvoleného.“
„Aha,“ zamumlal jsem a zmlkl. Tím se dostal ke slovu Jerome, jehož myšlenky se ubíraly poněkud odlišným směrem.
„Grail, měla jsi čas prohlédnout si Pánovo ŽeZlo?“
„Povrchně.“
„Zahlédla jsi na něm kámen?“
„Ano. Je umístěn v trnu ŽeZla.“
„Jakou má barvu a velikost?“
„Je sytě červený a o něco větší než lidská pěst.“
„Pánova moc opravdu spočívá v ŽeZle?“ vložil jsem se do hovoru.
„Ne, spočívá v tom kameni!“ odpověděl mi překvapivě Jerome.
Grail jen němě přikývla.
„Co je to za kámen?“
„Je to Kámen zrození,“ řekl Jerome. „Na Auroře jsem ti o něm nikdy nevyprávěl?“
„Ne.“
Jeho oči se rozšířily náhlým poznáním. „Jak podle tebe vznikl Želes?“
„No přece dopadem rakety s biologickou náloží. Pak došlo k zatím neznámé reakci obsahu rakety s …“
Jerome mě přerušil tlesknutím. „Já to věděl! Ty pořád věříš povídačce, kterou Redstone rozšířil už od prvního dne existence Želesa!?“
„Počkej! Chceš snad říct, že to bylo jinak?!“
„No samozřejmě! Raketa byla jen kamufláž, nehledě na to, že její boinálož byla neškodná. Želes vznikl následkem dopadu zvláštního meteoritu červené barvy. Ten kámen měl naprosto neskutečné vlastnosti. Proč myslíš, že se Redstone jmenuje právě takhle?! Nebo proč my jsme *Rytíři červeného kamene?!*“
Na Želes padla hluboká tma, ale mně začínalo svítat…
„Takže to nebyla raketa?“
„Ne. Ta sloužila jen k obalamucení zbytku světa.“
„Želes se zrodil z toho červeného meteoritu?“
„Ano.“
„Je to jisté?“
„Je to nanejvýš jisté!“
Jerome pomalu ztrácel trpělivost. Ale můj ohromený mozek si ještě potřeboval některé věci ujasnit…
„A ten kámen, co z něj vznikl Želes, je teď součástí Pánova ŽeZla?“
„Ano.“
„A zrovna tento kámen propůjčuje Železnému pánu jeho moc?“
Teď se Jerome podrbal ve vousech. „Jsme o tom přesvědčeni,“ zamumlal nepřesvědčivě.
„Můžeš mi objasnit nějaký fyzikální, biologický, psychologický, nebo pokud chceš, magický základ tohoto působení?“
Jerome se ocitl v koncích. „Grail?“ poprosil. „Můžeš to Tomovi objasnit?“
„Obávám se, že k tomu nemám dostatek relevantních dat.“
„Pokus se o odhad.“
„Ten kámen může být ve skutečnosti schránkou nějaké cizí inteligence podobně, jako tahle krabička je mou fyzickou schránkou.“
„Pak ale rozbitím kamene dojde ke zničení té inteligence?“
„To je pravděpodobné,“ přikývla dívka.
Nedokázal jsem se soustředit na podrobnosti jejich rozhovoru. Moje pravačka se mimoděk ocitla v pravé kapse kombinézy a dotkla se chladného povrchu meteoritu, který jsem sebral na místě zrodu Želesa. V kráteru byla dva kameny. Tento menší a pak druhý kousek, jen o málo větší…
Ten druhý kámen má teď Železný pán…
Chtělo se mi křičet na celý ten zpropadený železný les.
Kdybych vzal oba kameny a zničil je, Želes ani jeho Pán by dnes neexistovali!
Jenže to jsem nemohl vědět. A pak, co kdyby se ze mě samotného stal Železný pán, protože bych byl vystaven působení obou kamenů najednou?
Ucukl jsem pravačkou od kamene. Kombinéza mě najednou škrtila u krku. Nemohl jsem popadnout dech.
„Ech…“ vyšlo mi z úst místo slov. Ačkoli byla tma, před očima se mi rozzářily hvězdy.
Jerome mě chytil do náruče. „Co je ti?“
„Nevolno,“ zašeptal jsem. „Dusím se.“
„Sakra!“
Jerome mě položil na kousek rovné země a rozepnul mi zip u krku. „Je to lepší?“
„Myslím, že ano,“ řekl jsem slabým hlasem.
„Napij se.“
Voda chutnala skvěle. Osvěžila mě natolik, že jsem byl schopen se sám posadit.
„Chci se ještě na něco zeptat, Grail. Zmínila jsi, že Abé chtěl, aby ses dostala do rukou mě nebo Jolaně. Proč?“ „Protože ty jsi Vyvolený, Tomáši Šperko.“
„Vyvolený k čemu?“ zasípal jsem a Jerome mi dal znovu napít.
„Postavit se Železnému pánu.“
„Proč zrovna já? Proč Jolana?“
Vybavil se mi náš dům, rodiče, přátelé, spolužáci ze školy. Nikdy jsem si nepřipadal ničím výjimečný.
„Jen tři lidé mají podle mých propočtů šanci zničit Pána a inteligenci v Kameni. Ty, pak Jolana a Jerome.“
„Proč my tři?“ zeptal se Jerome.
„Protože vás váže rodinné pouto.“
Ach Bože…
„Tak je to pravda,“ hlesl jsem a zavřel oči. „Když si představím, kolik nebezpečí jsme s Jolanou přestáli jen proto, abychom v pralese našli jejího ztraceného tátu.“
Jaká ironie!
Hledali jsme Železného pána!
„Ale jak se to mohlo stát!?“ nechápal jsem. „Rajdl byl podle Jolaniných slov slušný člověk a hodný táta!“
„To poznáš sám,“ řekla tajemně Grail.
„Jak to myslíš?“
„Proti Pánovi můžete uspět jen v případě, že použijete jeho vlastní zbraň. Zdroj jeho moci.“
Začínal jsem chápat.
Ne tak Jerome…
„Ale my nemáme ten zpropadený Kámen!“ vykřikl. „Jak se mu máme postavit s holýma rukama!?“
„Grail má pravdu,“ řekl jsem. „Pána můžeme porazit jen tím, že budeme následovat jeho cestu.“
Jerome se ke mně sklonil a sáhl mi dlaní starostlivě na čelo „Co to blábolíš? Máš horečku?“
Grail se zachichotala. „Vy jste ale legrační dvojka. Tome, můžeš Jeromovi ukázat, co máš v pravé kapse?“
Neochotně jsem poslechl. Bylo to chladné, velké asi jako vejce a červené.
Jerome mě zabije…
♦
Kapitola XXII. Červený kámen
Svou minulost jsem změnit nemohl. Ale budoucnost ano…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Jerome ode mě odskočil, jako bych měl prasečí chřipku kříženou s nemocí šílených býků. Jeho úlek se ale pozvolna měnil v téměř náboženské vytržení.
„Ty, ty…“ nebyl schopen kloudného slova.
Zvedl jsem omluvně ruce. „Mrzí mě, že jsem ti o tom neřekl na Auroře. Nepovažoval jsem to za důležité. Byl jsem na místě zrodu Želesa a viděl dopadat raketu. Ale ještě předtím spadl do pole nedaleko mě meteorit. V kráteru jsem našel dva červené kameny. Vzal jsem si ten menší, na památku…“
„Ty jsi…“ Jerome opravdu nebyl schopen složit jednoduchou větu. „Mohl vzít… *I ten druhý!*“
„To mě bohužel nenapadlo. Mrzí mě to!“
Jerome kolem mě chodil jako tygr sem a tam, a přitom se neustále bil pěstí do čela. Zřejmě to mělo vyjadřovat jeho nepříliš dobré duševní rozpoložení, a tak jsem se rozhodl jej nerušit.
„Ty ses toho kamene dotkl?“
„Ano. Několikrát.“
„A?“
„Nic mi není.“
„Ale jak to? Jak je možné, že ses taky neproměnil v …“ ztichl.
„Musel by se dotknout kamenem svého čela,“ řekla Grail. „A pak by začala proměna.“
Věděl jsem, co bude následovat. Bylo to zřejmé už od počátku.
„Můžete porazit Železného pána,“ zopakovala Grail. „Pokud Tom použije svůj Kámen.“
„Tak se tomu říká? *Použít kámen?*“ zachroptěl jsem.
„Není jiné cesty,“ Grail se na mě dívala se směsicí obdivu a lítosti.
Jerome se bolestně zašklebil, když pochopil, co se ode mě žádá.
„Mám začít hned?“
„Času není nazbyt,“ řekla Grail. „Pán po nás pátrá a každou chvíli nás může objevit.“
Podržel jsem kámen na dlani. V záři hologramu se třpytil jako drahokam. Naposled jsem se rozhlédl po okolí lidskýma očima.
Bylo to děsivé. Ale strach už pomal střídalo odhodlání.
Stane se ze mě druhý Železný pán. Tak do toho…
Dlaň se mi ani nezachvěla, když jsem se dotkl chladným povrchem svého čela.
♦
Je těžké vylíčit něco takového slovy…
Pohlédl jsem přímo do Slunce. Nepopsatelná záře mi sežehla smysly jeden po druhém, a když jsem se začal slepě zmítat v jejím spalujícím žáru, najednou jsem prozřel. Jas byl pryč a já získal nové smysly, lepší než ty předchozí, průzračně jasné, ostré a silné jako nikdy. Má lidská nedokonalost byla tatam. Stal jsem se nadčlověkem ve všech významech toho slova…
„Jaké to je, co cítíš?“ chtěl vědět Jerome. Nikdy dříve jsem si nevšiml jeho francouzského přízvuku, nesprávného frázování a problémů s vyslovováním sykavek.
„Neuvěřitelné,“ odpověděl jsem. „Nedivím se, že tomu Rajdl podlehl…“
Sotva jsem si zvykl na své nové smysly, bez varování explodovaly mé duševní obzory. Najednou jsem viděl všechnu krajinu kolem, pak celý Želes a nakonec celý svět, každou větvičku, každého rezevce, každou zrezijedlí větev, každou živou duši tohoto světa…
Vyjekl jsem překvapením.
Jerome se ke mně ustaraně natáhl, ale odstrčil jsem jej stranou. Ta zářící aura úplně vzadu, schovaná za vysokou polopropustnou magickou hradbou…
„Vidím ho,“ zašeptal jsem.
„Koho?“ nechápal Jerome.
„Ho.“
Stáhl jsem své vědomí do bezpečné vzdálenosti. „Je ve Věži.“
Nechal jsem ruku s kamenem klesnout k pasu. Jerome na mě civěl jako na strašidlo, které právě vylezlo z bažin. Zvláštní svrbění v levačce mě přimělo zatnout prsty v pěst. Kovově to zacinkalo. Poslední článek malíčku mi pokrýval železný povlak.
Proměna už začala…
„Proboha, nezírej tak na mě, Jerome!“
„Bože, snažím se! Ale ty…“
„Já vím,“ kývl jsem. „Už nejsem člověkem.“
♦
„Tak jaký je tvůj plán?“ zeptal se Jerome.
„Na to se spíš zeptej Grail,“ opáčil jsem. „Ona má všechna data o Pánovi a jeho slabinách. Ať nám vypočítá nejlepší strategii.“
Jerome se otočil k dívce uprostřed sloupu světla. „Grail?“
„Základem Pánovy moci je Kámen uvnitř ŽeZla. Zničte kámen a zničíte Pána.“
„Ale jak ho máme zničit? Máme ho rozdrtit na kusy? Zašlapat do země? Rozemlít na prach?“
„Ne, to nepomůže. Musí shořet na popel.“
„Ale kde vezmeme oheň?“
„O to se nestarej,“ řekl jsem. „Oheň bude.“
Jerome zvedl obočí. „Vidíš snad do budoucnosti?“
„Něco takového.“
Jerome se jen ušklíbl a otočil se zpět ke Grail. „Jakmile Pána zbavíme jeho Kamene, půjde ho zabít jako kteréhokoli jiného člověka?“
„Ano. Až na jeho železnou schránku.“
Jerome si pohladil strniště na bradě. „S tou si poradím. Ale ještě mě trápí jedna věc. Když spálíme Kámen, zanikne i Želes?“
„Mé výpočty tomu nasvědčují, ale je tu tolik neznámých, že to nemohu potvrdit s jistotou.“
„Pokud Želes zanikne, co bude místo něj? A co se stane s námi?“
Grail se dlouze zamyslela. „Nevím,“ řekla nakonec. A podívala se s nadějí na mě.
Sáhnul jsem za horizont událostí, do gigantického uzlu všech možných pravděpodobností, jistot a nemožností. Tam někde se skrývala odpověď…
A pak jsem ji našel, utopenou vespod pod nánosem podmíněných pravděpodobností, tak nepatrnou, že její existence šlo snadno přehlédnout.
„Pokud uspějeme, Želes opravdu zanikne,“ řekl jsem. „A to navždy.“
„A my?“ zašeptal stísněně Jerome.
Na nebi se objevily první ranní červánky. Prales se začínal probouzet k svému nelítostnému životu. A zrak toho ve Věži neomylně zamířil mým směrem.
Je čas…
„A my zahyneme s ním,“ dodal jsem.
♦
Do rozbřesku zbývalo už jen pár minut. Zavřel jsem oči. V nadcházejících hodinách se rozhodne o sudu celého světa. Ale mě teď zajímal jen osud jediný.
Ten Jolanin.
S pomocí Grail a Kamene jsem prohledal nekonečné rozlohy prostoru a času a našel ji. Jerome měl pravdu. Jolana se dozvěděla, kdo zapříčinil smrt a nevýslovné utrpení miliardám lidí. Přenesla svého syna do bezpečí na Auroru a sama podnikla zoufalý krok. Vydala se za otcem do Věže.
A ten ji uvěznil.
Má cesta ke Věži tedy bude mít dva cíle. Uspěju-li v dosažení toho prvního, splní se mi i ten druhý: setkám se se svou láskou…
Rudná alej se začínala hemžit tvory, kteří se plazili, skákali, šourali, běhali nebo létali. A všichni mi prokazovali úctu a naprostou poslušnost.
„Pane, k tvým službám,“ padali mi k nohám goblini,
„Pane, splníme každé tvé přání,“ žadonili skřeti,
„Pane, nech nás jít s tebou,“ klekali mi do cesty orci a sfaleriti.
Kde jsem dřív prchal s třesem v kolenou, kráčel jsem teď jako generál. Byli tu měděvlci, uhloni, flajhoři, lwi a dokonce i féroni, železní démoni. Alej se plnila nestvůrami od obzoru k obzoru.
„Tohle je naše armáda,“ řekl jsem s pýchou v hlase.
Jerome nevěřícně kroutil hlavou. „Neuvěřitelné… A kolik jich je! Tak na co čekáme?“
„Ještě tu nejsou všichni.“
Slabé šumění větru nás přimělo zvednout hlavy. Přilétali k nám dva obrovští ptáci.
„Kapropejři?“
Usmál jsem se. „Něco lepšího.“
Blížili se k nám létající giganti s rozpětím křídel jako slušné letadlo, nelítostní a ukrutní vládci oblohy nad Želesem od doby, co je stvořila pokřivená Pánova moc.
Ptágnomové.
Železní ptáci přistáli na Aleji, jako by to byla letištní ranvej. Kdo se jim včas neuklidil z cesty, toho svou vahou rozmačkali.
Jerome dál zíral. „K čemu nám, u všech Proudů, budou?“
„Hádej.“
Vytřeštil oči a couvl ode mě i od ptágnomů. „Ne! To ode mě nemůžeš žádat!“ zaprotestoval.
„Ale přesně to žádám,“ řekl jsem neoblomně. Zasvrběl mě při tom ukazováček levé ruky.
Už i ten zkovověl.
„A nejen to,“ pokračoval jsem s těžkým srdcem. „Let na ptágnomu je ve skutečnosti to nejmenší, příteli, co po tobě budu v následujících hodinách chtít…“
♦
Kapitola XXIII. Bitva
Plánoval jsem pomstu dlouho a pečlivě, s ohledem na každý detail. Nic nesmělo být přehlédnuto!
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Položil jsem dlaň na ptágnomovu hruď. Jeho železitá kůže byla drsná a chladná, ale jinak příjemná. Pták sebou maličko škubl, když se do jeho objemného těla přelila má síla a vůle, a pak sklopil svou rohatou hlavu, abych na něj mohl nasednout. Měl krásné oranžové oči o velikosti talíře a v jeho pohledu byl zvláštní zármutek.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem.
„Beir, pane,“ odpověděl obr.
„Poneseš Jeroma, Beire. A buď při tom opatrný.“
„Jak poroučíš, pane.“
Přešel jsem ke druhému ptáku, ještě většímu než Beir, a zopakoval rituál s prolínáním vůle a myšlenek.
„Mé jméno je Greuw,“ představil se ptágnom s lesklou kůží, šedýma moudrýma očima a přinejmenším dvoumetrovými rohy s vražednými hroty. „A jsem největší pták, který kdy létal nad Železným lesem.“
Poplácal jsem jej po hlavě velké jako autobus. „Jsi opravdu ohromující kousek,“ přisvědčil jsem.
Pták sklopil dlouhý krk k zemi a já vystoupal po jeho šupinách jako po schůdcích až do jamky nad prvním krčním obratlem. Tam jsem se usadil a uchopil ptágnomovy rohy jako kormidlo.
Ohlédl jsem se za sebe. Jerome na hřbetě Beira dával znamení, že je připraven. Otočil jsem se zpátky dopředu. Rudná alej čekala na můj povel. A za ní se na obzoru chvěla Železná věž.
Nadechl jsem se. „Greuwe.“
„Ano, pane?“
„Jdeme na to!“
Ptágnom trhl hlavou, přetížení mě přimáčklo k ptákově šíji, a najednou jsme se vznášeli stovky metrů nad Alejí. Zalila mě nepopsatelná euforie.
„*A teď ke Věži!!*“
♦
Letěli jsme nad obrovskou černou masou, která se pod mým velením jako příboj hrnula k úpatí Železné věže.
Ale ani můj protivník nezahálel.
Z útrob Železné věže se jako rezavý hnis vyvalily armády hranatých lidokovů doplněné dalšími železnými obludami a loajálními poddanými Pána. Byli tu lesklí čtyřnozí cínochodi, bizonům podobní železoni, mědění běsi, černí uhloni, nažloutlí rohatí šrotorožci…
„Vypadá to, že na nás Pán poštval celou periodickou tabulku prvků!“ zavolal na mě z Beirova hřbetu Jerome. V hlase mu znělo pohrdání. Jestli si Pán myslel, že nás přehlídkou své síly zastraší, tak se zmýlil.
„Ředitel oceláren by zaplesal radostí,“ zavolal jsem nazpátek. Při pohledu na šedivý oceán lidokovů mě píchlo u srdce.
Kolik lidských životů přišlo nazmar během přeměny lidských bytostí na hroudy železa? A kolik utrpení si vyžádalo uvěznění lidských duší v železných tělech?
Raději jsem na to přestal myslet.
Máme důležitější věci na práci…
„Starost mi dělají ty víry!“ ukázal jsem do míst, kde se blankytný vzduch třpytil duhou, v níž nesouhlasilo pořadí barev. Červená si tu podávala ruce se zářivě fialovou, zatímco na okrajích se hrbila ušmudlaná zelená se žlutou. V časových vírech se vzduch hroutil sám do sebe a přitom deformoval prostor i čas, fyzikální zákony se tu kroutily jako papír zmačkaný do papírové koule.
Víry roztrhaly vzduch mezi námi a Věží na kusy. Rostly jako houby po dešti a z jejich rotujících chřtánů se proti nám vrhaly stovky a tisíce dalších přisluhovačů Pána, posbírané snad ze všech časových a prostorových dimenzí Želesa.
Greuw málem prolétl jedním z trychtýřů, který se zničehonic objevil přímo před námi. Ptágnom provedl ostrý obrat na pravé křídlo, až jsme se na chvíli otočili hlavou dolů. Levým křídlem jsme zavadili o Vír, ptágnomem to škublo a byli jsme z nejhoršího venku.
„Jsi v pořádku, pane?“ zeptal se pták.
„Ano, a ty?“
Ptágnom neodpověděl. Otočil jsem se doleva. Konec křídla byl asi metr od konce utržený, trčely z něj holé kosti.
„Jsi statečný, Greuwe.“
„Snažím se, pane.“
„Dokážeš mě zanést ke Věži i s tím zraněním?“
„Snad ano, můj pane. Ale chystáme se čelit obrovské přesile.“
„Myslíš, že to nezvládneme?“
„Naše šance jsou malé, pane. Až se ocitneme sto délek od Věže…“
„Ano?
„Ostatní se na nás sesypou a roztrhají nás.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Můžu se tě na něco zeptat, Greuwe?“
„Co tě zajímá, můj pane?
„Byl jsi spokojený u Železného pána?“
„Tak, jak může být spokojen otrok, pane.“
„Rozumím. A jak ses vlastně narodil?“
„Pán mě stvořil. Jeho ŽeZlo mi vdechlo duši a mé tělo povstalo z hromady kovu v základech Věže.“
Jen jsem kývl. „Potřebuji, abys mě zanesl k ochozu Věže. Je to jediná možnost, jak ho zničit.“
„Chceš ho zabít?“
„Ano.“
Kovový drak se na okamžik odmlčel. Dole ubíhal prales oranžových zrezijedlí, za námi se valilo naše vojsko a před námi se mezi Víry leskly šiky protivníka.
„Zanesu tě až ke věži,“ řekl Greuw. „I kdyby mě to mělo stát život.“
♦
„Grail, slyšíš mě?“
„Ano, Tome,“ ozval se hlas uvnitř mé hlavy.
„Železný pán stahuje pomocí Vírů své věrné ze všech míst a časů Želesa,“ řekl jsem. „Neustále jich přibývá. Můžeš mu v tom zabránit?“
„Pokusím se. Ale znamenalo by to konec cestování časem. Zbyla by jen jediná časová linie, jenom jediná minulost, přítomnost a budoucnost.“
Nezaváhal jsem ani na vteřinu. „Udělej to!“
Srdce stačilo dokončit jediný tep a Víry mezi námi a Věží explodovaly v oslepujícím záblesku. Rozlétly se do všech stran a zbyl po nich jen černý kouř a trocha kovového prachu…
Tak takhle zanikají paralelní světy…
„Skvělé!“ vykřikl Jerome. Ani jsem si nevšiml, že se objevil na našem pravém křídle. Vypadalo to, že si let užívá.
„Jsi zlatá, Grail! Máš u mě pusu!“ zavolal.
„Děkuji,“ špitla dívka.
Cesta ke Věži byla volná. Sevřel jsem kovovou pravačku v pěst, až ocel zasténala.
Nastala tvá poslední hodinka, Rajdle…
♦
„Greuwe, šťouchni do Beira, ale nezraň ho!“ poručil jsem.
Ptágnom poslechl. Složil křídla, tím jsme zpomalili na úroveň druhého ptáka, a pak Greuw pravým křídlem vrazil do svého druha, až se ozvalo skřípání kovu o kov a do vzduchu vylétl chomáč jisker.
Beir zakolísal, ale po krátké vývrtce let opět vyrovnal.
„Zbláznil ses!?“ vykřikl Jerome. Jednu chvíli visel na rozích jen za pravou ruku. „Chceš nás zabít!?“
„Ne!“ zavolal jsem. „Ale chci od tebe slib!“
„Jaký slib?“
„Že pokud se ze mě stane stejný tyran jako z Pána, že mě s Grail zničíte!“
„A když odmítnu?“ zavolal po krátké pauze Jerome.
Greuw nabral směr na Beira. „Tak tě zabiju hned teď!“
„Souhlasím!“ zakřičel Jerome.
Greuw srovnal let těsně vedle Beira. Menší ptág si svého většího kolegu změřil podezřívavým pohledem.
„Neboj se,“ promluvil jsem k němu. „Nic už proti tobě nechystáme.“
Sáhl jsem do kombinézy pro Grail. „Tak chytej!“ hodil jsem černou krabičku Jeromovi. Zručně ji chytil a schoval do kapsy.
Pohlédl jsem dolů.
Naše vojsko nás následovalo jen s malým odstupem. Vykroužili jsme na nebi několik smyček, aby nás všechny ty pozemské stvůry dohnaly. Od Železné věže se k nám hrnul podobný černý příboj. A ve vzduchu se objevili první Pánovi ptáci. Odhadoval jsem, že se s nimi střetneme za několik minut.
A jestli v tom souboji uspějeme, nic už mi nezabrání dostat se do Věže.
♦
Šiky šedivých lidokovů se srazily s mými vojsky a k nebi vyšlehly plameny, kouř a tisíce kovových trosek. Tlaková vlna doprovázející náraz armády do armády se prohnala kolem Greuwových křídel jako vichřice, třeskla mě bolestivě do uší a pořádně s námi zacloumala. Ocitli jsme se ve spršce do ruda rozžhavených železných střepin, připomnělo mi to protiletecký flak nebo sopečnou erupci. Některé trosky byly drobné jako malíček a jiné velké jako lidská hlava. Jedna z nich mi pročísla vlasy nad spánkem.
Sakra!
V černočerném dýmu, který nás zahalil, jsem nedohlédl ani na konec Greuwovy hlavy, a také dýchaní bylo téměř nemožné.
Musíme ven!
Rozumím, pane, odpověděl Greuw. V uších mi zahvízdal vzduch, jak jsme se spustili střemhlav dolů mezi chuchvalce kouře hnané větrem. Pod nimi se nám naskytla apokalyptická podívaná. Milióny zplozenců Železného lesa se pod námi vraždily hlava nehlava. Lidokovi sráželi k zemi sfalerity, na druhé straně pustošili řady nepřátel železní démoni. Vznášeli se nad lidokovy a trhali z jejich těl hlavy a končetiny, jako by to byly papírové loutky. Lidokovi před nimi v panice ustupovali. Na levé části fronty však šiky Železného pána prolomily řady mých věrných v místech, kde se nacházeli goblini a skřeti.
„Jerome!“ zakřičel jsem. „Tam!“
Greuw pochopil mou myšlenku dříve, než byla vyslovena. Nalétli jsme těsně nad zem a pak Greuw mohutnými záběry svých olbřímích křídel vyvinul rychlost malého dopravního letadla. Zamířili jsme k prolomené linii. Greuw klesl tak nízko, že svými drápy na nohou málem drhl o zem. Frontová linie už byla blízko. Ptágnom sklonil svou hlavu rohy vpřed.
Chytil jsem se svými železnými pěstmi rohů nejpevněji, jak jsem dokázal, a přikrčil se v krčním důlku. Greuw se právě chystal taranovat tisícovku lidokovů…
Tohle bude bolet!
♦
Bylo to podobné, jako když davem lidí projede stokilometrovou rychlostí pancéřovaný vlak…
Prvotní náraz jsem ustál jen díky svým železným pažím. Lidokovi se rozstříkli do stran a jeden z nich se nabodl přímo na levý Greuwův roh. Na kratičký okamžik na mě zíral vyhaslýma očima, hranatý obličej bez jediného lidského rysu. Pak se mu tvář zkroutila vztekem, napřáhl se ke mně s úmyslem zlomit mi vaz, ale to se přepočítal. Levačkou jsem srazil jeho paži stranou a pravačkou, která mi mezitím narostla do velikosti lopaty, jsem jej jediným škubnutím roztrhl v pase na dva kusy a zahodil pryč. Ptágnom pokračoval v jízdě čelem vpřed a jen občas se mírně zadrhl, když nepřátelé před jeho lebkou zhoustli. Za námi se táhla deset metrů široká brázda prázdného prostoru.
A pak Greuw roztáhl křídla a nechal jejich hranu ostřejší než nůž metr a půl nad zemí…
Vzduch naplnila těla rozřezaná křídly na polovic. Masakr dosáhl vrcholu a dokonce i bezduší lidokovové spustili nářek. Ale Greuw se řítil setrvačností dál jako válec, jako žnecí stroj stínající zralé makovice, a Beir po jeho levici jej brzy následoval.
Žádná slova nemohla popsat zkázu, kterou ukončil až útok Pánových ptágnomů. Ten první se spustil střemhlav dolů a jako stíhací letoun se přilepil na Greuwův ocas. Greuw vycítil jeho přítomnost a mocným úderem křídel se vznesl vzhůru. Náběhové hrany jeho křídel byly zprohýbané a zohavené tisíci prasklinami, na některých místech trčely z křídel jen holé šupiny. Ptágnomův let už nebyl tak plynulý jako předtím. Zanášelo nás to doprava a ani rychlost nebyla stejná jako dřív.
„Jak ti je?“ zeptal jsem se.
„Nic moc,“ přiznal obr. „Ale zvládnu to. Pokud setřesu toho za ocasem.“
Ohlédl jsem se.
Deset délek za námi letěl ptágnom téměř tak veliký jako Greuw. Měl zelený pásek nad čelem a zabarvení jeho ocasních per bylo pestřejší než u jiných ptágnomů.
„Ptág!“
Nemohl jsem se plést! A ten potměšilý výraz ve vychytralých očích! Věděl, že Greuw ztratil část svých manévrovacích schopností a že slábne.
„Zrádče!“ křikl jsem na něj. „Pánův slouho!“
Ptág vyrazil potěšený řev a vrhl se na nás. „Šperko! Je čas splatit účty!“
♦
Ptág zaútočil přesně jako jeho druzi v Praze, zezadu a seshora. Greuw se naštěstí včas naklonil na levé křídlo, takže mě Ptágovy vyceněné čelisti minuly asi o metr. Do jeho rozevřené tlamy by se vešlo menší osobní auto…
Ptág o nás škrtl ocasem, do vzduchu vylétly jiskry. Greuw máchl křídly, aby zvýšil vzdálenost mezi námi a útočníkem, ale Ptág vykroužil krátký pravotočivý oblouk a znovu se nám dostal za ocas.
„Drž se, pane,“ varoval mě Greuw. „Pokusím se ho setřást.“ S tím sbalil křídla pod tělo. Připadalo mi, jako bych se naráz propadl podlahou. Padali jsme volným pádem v nekontrolovaných kotrmelcích, držel jsem se roh ze všech svých železných sil a nohy mi přitom vlály divoce v prostoru, už jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole, ani jak daleko je země, k níž jsme se řítili…
A pak Greuw roztáhl křídla jako padák a zpomalil náš pád. Ztěžka jsem dopadl zpět na šupinatou dračí kůži. Kolem se mihla větev zrezijedle. Zastavili jsme se sotva dvacet metrů nad zemí!
Pohlédl jsem vzhůru. Ptág byl jen malá tečka na modrém pozadí. Ale blížil se.
„Nedá si pokoj,“ zamumlal jsem.
„Beir se o něj postará…“
A skutečně! Za Ptágem se vynořil druhý tmavý bod. Úplně jsem na Jeroma zapomněl!
„Nemůžeme ho tam nechat samotného,“ namítl jsem.
„Musíme,“ odpověděl Greuw. „Jinak se nikdy nedostaneme k Věži!“
To byla pravda. Jerome si bude muset poradit sám. Na obloze se objevily další tečky a všechny mířily Ptágovi na pomoc.
Sakra! Jerome to bude mít těžké!
Greuw se lehce naklonil na stranu a přímo mezi rohy se v jako leteckém zaměřovači rýsovala štíhlá silueta Železné věže. Ptágnom prudkým máváním křídel a ocasu nabíral rychlost.
„Nebude to mít ani z poloviny tak těžké jako my, pane,“ řekl a zmlkl.
Věž už se zdála být téměř na dosah. A v ní mě čekalo osudové setkání.
♦
Dole na zemi si moje armáda vedla zdatně a tlačila Pánovy voje zpátky ke Věži. Jistě na tom měl zásluhu i můj věrný Greuw. Ale k rozhodujícímu střetnutí mělo dojít teprve ve Věži.
Jsem na to připraven? Co když ne? Co když selžu, lidstvo definitivně zahyne a svět bude patřit jen Železnému pánu a jeho Lesu?
„Myslím, že proti Pánu uspějete, pane,“ ozval se Greuw svým těžkým, rozvážným hlasem.
Poklepal jsem jej láskyplně po rozích. „Díky za podporu, příteli.“
Věž se na slunci leskla jako oheň, ale blížila se pomaleji, než bych očekával. Ptágnomova křídla umdlévala.
„Pánova moc tě brzdí?“
„Ne, pane.“
„Tak co tedy?“
Greuw mlčel. Připadalo mi, že téměř stojíme ve vzduchu. A levá ptágnomova strana byla očividně slabší než pravá, protože jsme se nakláněli na bok jako potápějící se loď.
Uchopil jsem levý roh oběma rukama a vyklonil se hluboko do strany. A tam to bylo! Z ptágnomovy hrudi trčel asi dva metry dlouhý železný bodec a jeho druhý konec vycházel z dračího těla ven za zadními drápy. Greuw byl propíchnutý skrz naskrz! A ani se o tom nezmínil!
Muselo se to stát, když drtil lidokovy…
„Jsi statečný,“ zašeptal jsem. „A obětavý.“
„Ne, jsem hloupý,“ řekl. „A paličatý.“
Ke Věži scházelo už jen pár stovek metrů.
„Zvládneš to?“
V těle mu podivně zachrčelo. Pochopil jsem, že i obyčejný hovor mu činí obrovské potíže. „Pokusím se…“ zasípal.
♦
Podvědomě jsem očekával, že z Věže vyšlehne blesk a sežehne nás na popel, že proti nám vyrazí nějaké monstrum, které si Pán nechával až na rozhodující chvíli, a srazí nás do hloubky pod námi, že se objeví nějaká jiná neočekávaná překážka, zkrátka že nám vládce Věže nedovolí se k svému chrámu zkázy ani přiblížit.
Ale mýlil jsem se. Věž už byla na dosah a preventivní úder stále nepřicházel. Smrt zatím čekala skrytá za rohem, jistá si svou kořistí. Bitevní vřava zůstala daleko za námi, vzduch tu byl klidný, tichý a zvláštně mrazivý.
Vycítil jsem, že se Pán připravuje na naši návštěvu. A bůhví proč mě napadlo, že se snad i těší.
Chce se se mnou setkat tváří v tvář? Chce mi něco říct? Nebo se nemůže dočkat, až mě vlastnoručně uškrtí svými železnými prsty?
Asi padesát metrů od Věže Greuw zachrčel a ten zvuk rozvibroval celé jeho tělo od ocasu až po rohy. Na okamžik jsme se propadli o několik metrů, ale ptágnom nabral vzduch do křídel a vytáhl nás zpět na úroveň ochozu. Pochopil jsem, že se vydává z posledních sil a jeho život se chýlí ke konci. Na rozjímání o životě a smrti však nebyl čas.
Od ochozu Věže mě dělil poslední záběr Greuwových křídel. Ochoz se zdál být pustý a prázdný. Posunul jsem se nahoru až na ptágnomovo temeno, a přitom jsem se držel už jen jeho pravého rohu. Připravoval jsem se k rozhodujícímu skoku.
Pozor… Teď!
♦
Nekonečný let prázdným prostorem… Zazvonění kovu o kov… A stál jsem ve Věži!
Obezřetně jsem se rozhlédl. Opravdu jsem tu byl sám, ale něco mi napovídalo, že se to brzo změní. Za mou se ozvalo škrábání. Greuw strčil svou rohatou hlavu mezi strop a podlahu a zamrkal na mě svýma velkýma šedýma očima. V jeho pohledu se zračilo smrtelné vyčerpání.
„Sbohem, pane,“ zašeptal a pak se obrovská dračí lebka začal sunout dolů z ochozu, ptágnom se ještě pokusil zachytit věže svými ostrými drápy, které zaskřípěly na plášti věži, ale zranění a vyčerpání si vybraly svou poslední daň. Ptágnom se zřítil z Věže k zemi s křídly plandajícími bezvládně podél těla. Jeho vědomí se v mé mysli zkoncentrovalo na svazek světla, který se neustále zužoval, až z něj zbylo jen tenké vlákno, jež se vzápětí smrsklo do bodu a zhaslo.
Otřel jsem si slzu v pravém oku. „Sbohem, příteli.“
♦
Kapitola XXIV. Železný pán
Co je silnější než láska, smrt, nebo strach? Jedině pomsta… A ta moje se musela vydařit!
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Mé kroky se v pustých prostorách Ochozu rozléhaly nejistě a rozpačitě. Odněkud zněla tichá hudba, která mi nebyla ničím povědomá. Byl jsem připravený na všechno, jen ne na tohle. Čekal jsem, že na mě zaútočí hordy zrůd. Že mě Pán sežehne svým ŽeZlem. Že budu přivítán jako vetřelec, který musí být sprovozen ze světa.
Místo toho hudba zesílila, přidaly se dechové nástroje. Můj příchod vítala slavnostní fanfára…
Co se to sakra děje?
Hudba mě přišpendlila k podlaze. Dveře se pomalu otevřely a na zem padl dlouhý špičatý stín.
Přikrčil jsem se. Na Ochoz vstoupil malý mužík v ceremoniálním rudozlatém kroji a špičaté hučce s rolničkami. Podíval se na mě svýma malýma očkama a prohlásil: „Pán přichází!“
Z chodby zazněly těžké kroky, které sílily každým úderem srdce. Mé železné dlaně se začínaly potit a železné svaly se nervózně napínaly. Byl jsem teď o hlavu vyšší než mé bývalé lidské já. Obě paže mi zkovověly až po ramena a kovový chlad se už sunul do srdeční krajiny. Zdola pak železo postupovalo přes kolena vzhůru. Za jiných okolností by mě podobná přeměna k smrti vyděsila.
Ale teď jsem si přál, aby postupovala co nejrychleji…
♦
Když Železný pán vstoupil na Ochoz, vybavilo se mi společné setkání zakončené pádem z Věže. Naše pohledy se tehdy střetly na zlomek času tak krátký, že obyčejné mrknutí je proti němu věčností, a proto se v mém vědomí probudilo ze spánku až teď.
Všechny dohady a nejasnosti byly rázem pryč.
Ano, znal jsem jej! A to už od vniknutí do pobočky Redstone! Železný pán kdysi býval biologem, člověkem, který zasvětil život zkoumání záhad Želesa a který tolik vykonal pro jeho zpřístupnění turisty, člověk, jenž měl při svých návštěvách Pralesa nevysvětlitelné štěstí na rozdíl od ostatních, člověk, kterého jsme s Jolanou hledali v Želese s nasazením vlastního života. Železným pánem byl Jan Rajdl, Jolanin táta…
Měl tytéž modrozelené oči a úzkou hladkou tvář s ostrým nosem, ale tím jeho lidská podoba končila. Obličej Železného pána byl ocelově šedý a protkaný tisíci drobnými železnými žilkami a zrnky, které v klidu matně světélkovaly a v okamžicích hněvu žhnuly rudě jako roztavená láva.
Představoval jsem si jej jako nějakého nadpozemského obra nebo Boha, ale když ke mně vykročil, ukázalo se, že je stejně vysoký jako já.
Zastavili jsme se tři kroky od sebe. Byl to bezpochyby ten samý muž, jehož siluetu jsem zahlédl nad kráterem v Dobré.
Kdybych byl tenkrát sebral oba kameny…
Pohled mi zalétl k odznaku Pánovy moci. K mému překvapení kámen v ŽeZle nebyl větší než ten můj!
Abé byl opravdový génius!
Abraham Robinson se pokusil zničit Železného pána, ale neuspěl. Stal se jeho otrokem a navrhl mu stavbu kolosální věže, z níž by mohl panovat nad Želesem i nad Světem. Pán souhlasil. A to byl Abého záměr! Odřezal z Kamene jeho část pro vytvoření magické vrstvy Věže, vrátil se do minulosti a Železnou věž postavil. Tu samou Věž s kobkou, v níž počmáral stěny svými zápisky s iniciálami A. R…
Ať už byl jeho příběh sebezamotanější, pro mě znamenal jediné: Pánova moc nemohla být větší než má!
Pánův příchod se ohlásil i jiným způsobem než pouhou fyzickou přítomností. Ucítil jsem ho ve své mysli! Pronikl do mých vzpomínek, do mého domova, mezi mé přátele, školní léta, návštěvy Želesa i vzpomínky na Auroru…
Hrabe se mi v myšlenkách! Dost!
Slídění ustalo, jako když utne. Ale nenechal jsem to jen tak a přešel do protiútoku. Rajdlovo vědomí bylo chráněno mnohem lépe než to mé, byl to hotový labyrint uzavřený v nezlezitelných baštách vůle, odhodlání a panovačnosti. Ničil jsem ty obranné valy jeden po druhém, padaly před mým vzteklým náporem jako dominové kostky, až se obnažilo jeho nahé jádro…
Viděl jsem jeho vědecké počátky, enormní ctižádost a posedlost úspěchem, první nezdary a zklamání, a pak náhlý obrat v podobě zjevení Železného lesa, klopotné poznávání jeho pravé podstaty a nakonec objevení Kamene a jeho moci…
Pravá paže Železného Pána svírající ŽeZlo se rozechvěla.
„To stačí!“ vykřikl, zrna v jeho tváři zahořela a spojení se přerušilo.
I tak byl ale výsledek našeho prvního střetnutí povzbudivý.
Jsem stejně silný jako on!
„Nač ta komedie s fanfárami?“ předstíral jsem, že se nic nestalo.
„Nejsi snad můj zeť?“ otázal se Pán a v jeho klidném hlase nezazněla ani jedna falešná nota, která by prozradila, že jsem právě brutálně pronikl do jeho mysli.
„O tom nic nevím,“ odtušil jsem.
Pánovou tváří prolétlo uspokojení. „Chceš vědět, co se stalo během tvých ztracených let?“
Úlisnost v jeho hlase se mi vůbec nelíbila.
„Nezajímá mě to!“
Rajdlovou tváří posetou pableskujícími železitými zrny proběhla vlna nevole. „Tak proč jsi přišel?“
Nikdy mě nebavilo chození kolem horké kaše a i ve škole jsem byl proslulý svou upřímností.
„Přišel jsem skoncovat s tebou i se Želesem,“ řekl jsem klidně a vykročil vpřed. „A to teď hned!“
♦
Nejasně jsem tušil, že mi v souboji nezbude nic jiného než použít moc svého kamene, ale dokud na mě Pán nenamířil ŽeZlo a z jeho trnu na mě nevystřelil smrtící paprsek, netušil jsem jak…
Ale učil jsem se rychle. Kámen prostě jen vykonával mou vůli, mé příkazy.
Odkloň ten proud!
Oheň mi sežehl vlasy nad pravým uchem a neškodně prolétl kolem.
Žádné další podobné překvapení! rozkázal jsem.
ŽeZlo dál žhnulo bílou září, ale smrtící výboj z něj nevycházel. Přidal jsem do kroku a zkrátil vzdálenost mezi námi. Pán ustoupil o krok a bouchl ŽeZlem o zem.
Najednou na mě padla nevysvětlitelná tíha. Klesl jsem do kolen. Připadalo mi, že se brodím kaší tak tuhou, že prosté zvednutí ruky by byl nadlidský výkon. Propadal jsem se stále níž k podlaze a blíž k beznaději, moje vůle byla paralyzovaná stejně jako moje hybnost.
Pomoz mi…
Něco mě začalo táhnout vzhůru, za lokty a ramena, až jsem stál před Pánem zpříma stejně jako na začátku. Pánovo ŽeZlo se zlověstně blýskalo nazelenalými odstíny. Pocítil jsem k té věci živočišnou nenávist.
ŽeZlo nestačilo ani bliknout, když je moje pravačka vyrazila Pánovi z rukou. Mrštil jsem ŽeZlem co nejdál a moje levačka se už sápala po jeho hrdle.
Ale Rajdl byl i bez ŽeZla tvrdý protivník. Jeho ocelová pěst mě udeřila do břicha silou parního bucharu. Ještěže moje proměna v železného muže dorazila až k slabinám. Takhle jsem jen zasyčel, jak plíce opustil přebytečný vzduch, a trochu se promáčkl v oblasti žaludku. Vzápětí jsem už držel svého soka pod krkem. Ten mi okamžitě odpověděl stejným chvatem ocelově silnou pravačkou. Drželi jsem se oba za kovová hrdla a bylo jen otázkou času, které z nich povolí dříve…
♦
Svíjeli jsme se na podlaze jako dva hadi, když se na Ochozu zjevil ten nejzvláštnější lidokov, jakého jsem kdy spatřil!
Jeho tělo bylo natolik deformované, že kdyby byl člověkem, jistě by už byl po smrti. Nohy měl celé černé, jako by prošly ohněm z vysokých pecí, paže se ohýbaly v kloubech v podivných úhlech a trup byl popraskaný tisíci hlubokých jizev. Jen jeho hlava připomínala člověka, a proto jsem poznal, kým byl předtím, než jej Moc proměnila v kus železa.
Abé Robinson!
„Ne tak rychle…“ zachroptěl Abé.
Rajdlovo sevření zesláblo. Železný Pán byl očividně překvapen. „Co tu chceš?!“ zaburácel.
Robinson otevřel dlaně. V té levé zářila oslňujícím světlem bílá plasmová koule připomínající kulový blesk. A v pravačce se rudě zaleskl odštěpek Kamene.
Ten kousek Kamene v Abého dlani byl použit do základů Železné Věže! A ta koule v pravačce znamenala, že…
„To já jsem postavil Železnou věž,“ řekl skřípavým hlasem Abé.
Ne! vykřiklo mé nejvnitřnější já. Proboha, nedělej to!
Ale Abé se rozhodl dokončit svou pomstu stůj co stůj.
„A také ji sám zničí…“
Rajdlova volná paže vymrštila ocelový střep, který rozpáral Robinsonovu hruď až k rameni. Geniální lidokov se zkroutil bolestí, ale na jeho tváři se rozlil ocelový úsměv. „Chcípni!“ zabručel a pomalu vložil červený kámen do bílé koule. „Sbohem v pekle!“
Svět se otřásl. Do mysli mi vyryl rýhu zoufalý výkřik nepocházející z hrdla člověka ani lidokova. Kámen skutečně ukrýval neznámou inteligenci, která se teď svíjela bolestí v ohromném žáru, jenž ji rval na atomy.
Robinson padl bezvládně na podlahu. Plasmová koule vystoupala z jeho dlaně ke stropu a tam zůstala viset. Věž se znova otřásla. Její magická pouta se trhala a základy povolovaly. Vědomí z kousku Kamene zazářilo a zhaslo.
Je po něm.
Svět se začínal neznatelně naklánět.
A po nás taky…
♦
„Je po všem!“ vykřikl jsem. „Věž padá! Znič ten kámen! Musel jsi to cítit taky! Ten Kámen tě ovládá, jeho Zlo! Dělá z tebe otroka! Zbav se ho a budeš zase svobodný! Vzpomeň si, jakým jsi byl člověkem předtím, než ses vydal poprvé do Želesa! Vzpomeň si na Jolanu!“
V Rajdlových očích se během zlomku vteřiny promítl celý život. Během toho kratičkého okamžiku vypadal téměř jako člověk, zraněný a zrazený sám sebou, muž, který našel zdroj svého utrpení, ale který není schopen se mu postavit.
„Ne,“ zašeptal. „Zpátky už cesta nevede…“ Do očí mu vstoupilo pochmurné odhodlání a jeho stisk znovu zesílil.
„Zemřeme tu spolu, Šperko,“ zasyčel. „Nejdřív ty, a potom já.“
Další otřes nás poslal po šikmé podlaze až k okraji ochozu. Věž se nachýlila o dobrých dvacet stupňů. Stěny začínaly praskat a z puklin ve stropu se na nás valila omítka.
Pánův železný stisk jsem nemohl vydržet déle než pár sekund.
Naštěstí zemřu dřív, než se zřítíme k zemi nebo nás zasype padající strop…
Ze stropu vypadl kamenný blok o velikosti traktoru a vzápětí jej následovaly další.
A pak se stal zázrak. Sevření zničehonic povolilo. Pán vytřeštil oči, jako by to taky nechápal. Jeho hrudí projel ostrý hrot a zastavil se centimetr před mým čelem.
Za Rajdlem stál zrezivělý obr! Mým zachráncem byl dávno ztracený přítel Adam, který se během mého prvního dobrodružství v Želese proměnil v Železníka!
Jak se sem dostal?!
Odpověď přišla okamžitě.
Ve vírech, kterými Pán přivolával z Želesa své poddané.
A nevědomky si tak přivolal svou vlastní smrt!
Obrovitý Železník se s Železným pánem nepáral. Svou kolosální paží ho probodl skrz naskrz. Pánovi vyšlo z úst překvapené zabublání. Odstrčil jsem jej od sebe a konečně se volně nadechl!
Vzduch je tak nádherný…
Železník nadzvedl svou oběť jako hadrovou panenku a zlomil vládci Želesa jeho proradný vaz jediným trhnutím.
Ochozem zaskučela vichřice. Les hlasitě zasténal a milióny tvorů stvořených z Pánovy vůle padly mrtvé k zemi. Nebe zazářilo a zčernalo. Věž se zlomila ve dví. Podlaha se pod námi začínala propadat. Ale nebyl čas myslet na záchranu.
Hodil jsem Adamovi ŽeZlo a svůj Kámen.
„Vhoď je do té planoucí koule!“ ukázal jsem na bílé světlo u stropu. „Musíme je zničit, jinak Želes znovu povstane!“
„Spolehni se!“ vykřikl Adam a prodral se ke mně padajícím kamením. Věž sténala v poslední agónii.
Zbývají nám poslední tři, čtyři sekundy…
Adam mě objal.
Dojetím mi vyhrkly slzy. V poslední chvíli našeho života se se mnou chtěl rozloučit…
Ale bylo to jinak!
Adam mě objal jen proto, aby mě zvedl do vzduchu a hodil ven z Ochozu právě v okamžiku, kdy se Věž definitivně zhroutila.
„Znič ty kameny!“ zakřičel jsem do prázdna.
Vyrovnal jsem své kotrmelce do letu na břiše a přitom se mi naskytl neuvěřitelný pohled. Asi dvacet metrů ode mě padala simultánně se mnou i celá Věž. Sypala se k zemi jako domeček z karet, lámala se na stovkách míst po celé své délce, sténala a úpěla, a přitom se halila do oblaků dusivého prachu a kouře.
Symbol Pánovy moci byl zlomen. Pán je mrtev. ŽeZlo s Kamenem zničeno.
Dobrá práce…
K zemi mi zbývala už jen polovina výšky Věže. Zavřel jsem oči. Poslední myšlenky jsem chtěl věnovat nejdražší osobě mého srdce.
Jolanko…
♦
Něco mě chytilo za nohy a smýklo způsobem, který mi málem vyrazil srdce z hrudi. Leknutím jsem otevřel oči.
Ležel jsem na drsném šupinatém hřbetě ptágnoma! Jerome se na mě křenil jako teenager na prvním rande, jednou rukou se držel Beirova rohu a druhou mě tahal k sobě. Ale to nebylo to největší překvapení. U druhého Beirova rohu stála Jolana! Dlouhé medové vlasy jí vlály ve větru a byla mnohem přitažlivější než její trygg v letadle.
„Jak se vede, pane?“ zeptal se rozverně Beir.
„Jak… Co?“ zakoktal jsem.
„To víš, ani já jsem nezahálel! Zatímco ses vybavoval s Pánem, našel jsem mámu! Rajdl ji uvěznil v základech Věže. Co kameny?“
„Adam je zničil.“
„Jaký Adam?“ nechápal Jerome.
„Ten Adam?“ vzpomněla si Jolana.
Doplazil jsem se k rohu a pevně jej sevřel svou železnou dlaní. „Povím vám to později.“ Tvář mi zkřivilo bolestné poznání.
Železná dlaň. Železné paže. Železné tělo…
Přátelé mi zachránili život. Ale žít takhle možná bylo ještě horší…
Sklonil jsem hlavu.
„Je ze mě zrůda,“ zašeptal jsem. „Měli jste mě nechat zemřít…“
♦
„Říkej si, co chceš, lásko, ale já tě miluju,“ seděli jsme na zemi v bezpečné vzdálenosti od zhroucené Věže a Jolana mě hladila po tváři.
Želes zahalila po pádu Věže a smrti Pána neprostupná černá mračna. Mohli jsme se jen dohadovat, co se skrývá za nimi.
„Myslíš, že tvůj přítel Adam uspěl a Kameny jsou zničeny?“ zeptal se Jerome. Jolana se na něj nepřestávala pyšně usmívat.
Když nic jiného, Jerome se nám povedl…
„Pojď si k nám sednout,“ vybídla ho.
Jerome jen potřásl hlavou. „Ne, teď chcete určitě být spolu, po těch letech, jen bych vám překážel. A navíc, mám tu nového přítele,“ ukázal na Beirova obrovská křídla. Ptágnom sledoval mračna s rostoucím neklidem, tloukl do země křídly a natahoval krk, aby alespoň něco zahlédl. Ale mračny nepronikalo žádné světlo ani žádný zvuk, v Železném lese bylo mrtvo.
„Brzy se dozvíme, jestli Adam uspěl,“ řekl jsem.
„Nastane konec světa?“
„Ano. Konec jednoho mizerného železného světa…“
„A co bude pak?“ vyzvídal Jerome.
Místo odpovědi jsem zvedl prst k místu na obloze, kde se černá opona začínala trhat na cáry. A za jejími útržky se v plné síle rozvíjel gigantický časoprostorový vír, Robinsonova singularita, konec času a prostoru v jednom vesmíru nekonečného multiverza.
Vír rostl a blížil se. Nadouval kombinézy a čechral Jolaniny vlasy. Jerome objal mě i Jolanu a bez dalších slov nasedl na Beira. Chápal jsem jeho gesto. Nechtěl čekat, až si pro něj přijde.
Poletí Víru vstříc…
„Adam to dokázal,“ zašeptal jsem.
Jolana se přitáhla blíž. Svíral jsem ji v náručí svými necitlivými železnými pažemi, a svět i Želes se hroutil sám do sebe, do jednoho jediného bodu časoprostoru, kam nelze dohlédnout okem lidským ani železným.
Co bude pak? Zazněla mi v hlavě Jeromova otázka. Zároveň mě napadlo, že se ptám nesprávně. Nebude žádné pak, bude jen něco jiného, ale co?
Co nahradí svět Železného lesa?
A bude tento nový svět lepší, než byl ten dřívější?
A budeme u toho i my, naše vědomí?
Beir s Jeromem se proměnili ve snítku pampelišky a pak zrnko máku, než je definitivně pozřelo slepé oko hurikánu. Časovír se mi opřel do tváře celou svou syrovou silou. Jolana vyjekla hrůzou. Sevřel jsem ji tak pevně, jak jen to dovolovala její křehká lidská schránka. Zbývaly nám poslední chvíle na tomto světě.
A my je prožijeme společně.
Ať už po nich budou následovat nějaké jiné chvíle někde jinde, nebo ne.
♦♦
EPILOG
Na Staroměstském náměstí právě orloj odbíjel třináctou hodinu a před radnicí přešlapovaly zástupy japonských a amerických turistů s fotoaparáty.
„Víš, že byl orloj ve své době považován za stejně složitý stroj jako raketoplán?“ zeptal jsem se.
Můj desetiletý syn se ke mně otočil. „Opravdu? A tati, půjdeme do Jednorožce?“
Jednorožec bylo knihkupectví zaměřené na fantasy a sci-fi literaturu v ústí Celetné ulice.
„Proč? Vyhlédl sis nějakou knížku?“
„Ano.“
V dlouhém krámku mě Jerry předešel a hned si to namířil ke knížce s růžovou obálkou.
„O čem to je?“ zajímal jsem se.
„O železném lese, který vznikne v České republice, a pak pohltí celý svět. Žijou v něm strašné příšery a jsou celé kovové!“
To mě rozesmálo. „Bože, to dneska vydávají takové nesmysly?“
Synek mě zpražil pohledem.
„Fajn. Kdy se tu má ten železný les objevit?“
„V roce 2058.“
„Ale vždyť už je rok 2059, a nic takového tu není.“
„Tati! Je to jen fikce! Rozumíš?!“
Dlouze jsem si povzdechl a sáhl do kapsy pro peněženku. „Tak mi to zabalte,“ řekl jsem prodavači a Jerry se konečně usmál.
Dveře krámku zacinkaly a dovnitř vstoupila má žena. V přiléhavém červeném kostýmku jí to náramně slušelo. Ale jí slušelo všechno. Od doby, kdy jsme se jako náctiletí poznali na túře v Beskydech, se téměř nezměnila.
„Jolanko…“
„Tome, miláčku…“
Trochu ostýchavě jsme se políbili. Prodavač diskrétně sklopil oči k zemi. Neviděli jsme se celý týden! Jerry chňapl po knížce a prodavač nám popřál hezký den.
Náměstí bylo zalité hřejivým květnovým sluncem a ve vzduchu voněly šeříky a cukrová vata. Nevím proč, ale svět mi připadal úžasný. Měl jsem pocit, že vše je v pořádku, a přitom mi něco našeptávalo, že to tak vůbec nemuselo být a že v nějaké jiné realitě…
Zahnal jsem tu protivnou myšlenku zpátky do temnoty, z níž se zrodila. Do dlaně mi vklouzly Jolaniny prsty. Rozhlédl jsem se. „A co podnikneme teď?“
„Přece půjdeme na zmrzlinu!“ řekl náš syn. „Mám strašnou chuť na vanilkovou! A ty, mami?“
Jolana se na něj usmála. „Já taky. Vyzvedneme Adélku od babičky a pak si dáme zmrzlinu.“ Otočila se ke mně. „Můj táta nás zve o víkendu na večeři. Co ty na to?“
Jolanin otec byl chlapík s komplikovanou osobností, ale měl jsem jej svým způsobem rád. Jen jsem dost dobře nechápal, proč mi při vyslovení jeho jména vždycky cuká v malíčku pravé ruky…
„Jasně,“ řekl jsem. „Proč ne?“
KONEC
………….………….………….………….………….………….………….………….………….………….……..
Chronologie Želesa
8. 7. 2042: Začátek stavby jaderné elektrárny Temelín II.
14. 9. 2058: Temelín II uveden do provozu.
17. 10. 2058: Začátek 1. česko-rakouské války.
19. 10. 2058: Temelín II srovnán se zemí.
6. 11. 2058: Obsazena Praha, vláda prchá do Německa.
12. 11. 2058: Hnutí českého odporu odpaluje raketu s biologickými zbraněmi na Vídeň.
12. 11. 2058, 23:16: raketa dopadá ve Slezsku poblíž obce Dobrá, a exploduje. Neoficiální datum zrodu Želesa.
14. 11. 2058: konec 1. česko – rakouské války. Začátek Mírového Protektorátu EU.
13. 7. 2059: Nad Želesem zřízena bezletová zóna.
24. 4. 2060: Želes získává statut „Zvláštního pásma“.
7. 2. 2089: Čeští europoslanci podpalují vídeňskou operu, začátek 2. česko – rakouské války.
14. 3. 2089: Konec 2. česko – rakouské války. Hranice se vracejí do stavu před rokem 2058.
2218: Papež Benedict XXI prohlašuje: „Ten prales, Želes, je nepochybně dílem ďábla. A Čechů…“
4. 1. 2221: Založena Správa pralesa.
17. 6. 2221: Otevřena první turistická trasa v pralese.
28. 9. 2221: Otevřen terminál Želes – Západ. Zpřístupněno dalších pět turistických cest.
2223: Otevřeny terminály Želes – Sever a Želes – Východ.
2226: Otevřen terminál Želes – Jih.
2227: Správa pralesa provozuje 21 značených cest a podepisuje smlouvu o výhradní spolupráci s firmou Redstone.
2228: Redstone instaluje kolem Želesa vysílače.
13. 7. 2229: Prales navštívilo prvních 100 000 návštěvníků.
2247: Správa pralesa provozuje 22 značených cest.
16. 6. 2291: Prales se pohnul na svém jihozápadním cípu. Začátek celosvětové expanze Pralesa.
4. 9. 2291: Dokončena stanice Aurora, nový domov pro osm tisíc obyvatel na dně Indického oceánu.
21. 9. 2291: Expanze Želesa je u konce. Na souši není jediné místo, které by neovládl.
26. 4. 2344: Čas, v němž končí všechny Proudy. Událost zvaná Opona času, nebo též Konec Světa…
Postupovali jsme co nejtišeji k pavilonu lidí.
Jerome dlaní stínil světlo baterky tak, že jsem téměř nic neviděl, a proto jsem ho následoval s dlaní na jeho pravém rameni. Minuli jsme galerii ptáků, lidský pláč zesílil. Rozeznával jsem v něm několik hlasů, dětských i ženských.
Hodně jsem se bál toho, co tam uvidíme. Na druhou stranu mi ženské hlasy dodávaly naději, že bychom mezi nimi mohli najít Jolanu.
„Pšššt!“ Jerome se prudce zastavil a já do něj málem vrazil. „Poslouchej!“
Nastražil jsem uši do temnoty.
Praskání dřeva ve větru, soví houkání, frkání zeber, vrčení…
Znepokojeně jsem se rozhlédl do stran.
Vrčení čeho?
„Myslím, že nás někdo sleduje,“ zašeptal Jerome a tasil dýku. „Buď opatrný.“
Na chvíli jsem zalitoval, že nejsem slon a nemám jeho uši. K dřevěné boudě, podobné těm předchozím, nám zbývalo už jen pár posledních metrů.
♦ V mihotavé záři baterky se nám naskytl žalostný pohled. V kleci se válelo ve vlastních výkalech asi deset nahých a špinavých lidských těl, mužů, žen i dětí. Podobný obrázek jsem znal jen z holovize, z dokumentů o druhé světové válce a vyhlazovacích táborech…
Někteří lidé spali, stočení do klubíčka, ti, co byli vzhůru, naříkali a plakali. Jedno tělo leželo opodál, stranou od ostatních. Instinktivně jsem k němu zamířil.
Byla to mladá žena, tvář ji zakrývaly dlouhé vlasy, snad původně světlé.
Srdce se mi zastavilo. Neviděl jsem její obličej, a přece jsem ji okamžitě poznal.
„Jolano!“
♦
Dívka se ani nepohnula.
„Jsi si jistý, že je to ona?“ zašeptal Jerome.
Srdce mi bušilo, jako bych právě uběhl maratón. „Ano!“
Železné pruty v mříži byly od sebe vzdáleny asi na šířku dlaně. Doufal jsem, že by mohly být zrezivělé a povolit, když za ně vší silou zatáhnu, ale to se nestalo.
„Jak ji dostaneme ven?“ zašeptal jsem.
Jerome se sehnul k mříži a ocelové ostří dýky zacinkalo o mříž.
„Možná to půjde uřezat…“
Řezání železa je zatraceně nevděčná práce. A taky zdlouhavá. Přistihl jsem se, že se neustále otáčím a hledím do tmy za našimi zády. Ale kromě onoho občasného vrčení jsme byli u klece s vězněnými homo sapiens sami.
Alespoň zatím.
„Jak to jde?“ zašeptal jsem na Jeroma.
„Blbě…“
Vzápětí se objevila další komplikace. Obyvatelé klece se začali zajímat o Jeromovu činnost. O takovou pozornost jsme nestáli. A už vůbec ne o výkřiky, které přitom vydávali.
„Buďte, sakra, zticha!“ syčel vztekle Jerome, ale moc to nepomáhalo. Jeden muž s vousem až po hruď začal lomcovat mřížemi, což muselo být slyšet na míle daleko.
„To je ale osel!“ Jerome si otřel pot z čela. „Potřebuju ještě pár minut.
Pokusil jsem se chlapíka zpacifikovat skrze mříže. Strčil jsem do něj, až upadl na zadek. Ale místo, aby jej to odradilo, vrhl se zpátky ke mně, sevřel mříže oběma rukama, hlavu prostrčil co nejblíže ke mně a začal po mě plivat a sprostě mi nadávat.
Ucítil jsem smutek.
Tak takhle hluboko klesl zbytek lidstva.
„Mám to!“ oznámil Jerome. Jeden z prutů mříže konečně povolil. Vznikla mezera dostatečně široká pro malé dítě. Nebo vyhublou dívku.
„Jolano!“ zašeptal jsem.
Konečně zvedla hlavu.
„To jsem já, Tom! Je tu se mnou Jerome! Přišli jsme tě osvobodit! Udělali jsme v kleci díru, zkus se protáhnout ven!“
Jolana se nekonečně pomalu zvedla na kolena. Do tváře jsem jí pořádně neviděl, ale byla to ona. Možná byla tak zesláblá. Nebo nám nevěřila, bůhví, jak dlouho tu byla uvězněná. Jako v mátohách se připloužila k mříži. Napnuli jsme s Jeromem všechny síly a pokusili se krajní pruty co nejvíce oddálit od sebe.
Jolana se jimi prosmýkla tak tak. Padla mi do náruče. Pohladil jsem ji ve vlasech a do očí mi vyhrkly slzy.
„Musíme zmizet,“ vyrušil mě Jerome. „To vrčení je stále silnější a ti blbečci dělají čím dál větší kravál!“
To byla pravda. Lidé v kleci spustili povyk, za který by se nemusela stydět ani orientální tržnice.
Sáhl jsem pro generátor. Jolana zvedla hlavu opřenou o mé rameno. Zatím neřekla jediné slovo… Vlasy jí spadly na ramena a odkryly její tvář a oči.
Co je…
Další události se seběhly příliš rychle za sebou. Jolaniny zuby mi zajely do ramene a ve stejném okamžiku Jerome vykřikl a vrazil jí dýku do zad. Jolana nelidsky zařvala a mně se zježily chlupy na zátylku. Vzápětí jsem ucítil žahavou bolest v rameni.
Jolanino sevření povolilo a dívka se svezla k zemi. Ani jsem se nemusel sklánět, abych nahmatal její tep.
Byla mrtvá.
A pak se její tělo rozplynulo v nicotě.
♦
Byl jsem v takovém šoku, že jsem nedokázal pronést jediné slovo.
„Co…co…“ koktal jsem.
Jerome se zdál taky pobledlý. „Byl to trygg. A šel po tvém generátoru…“
Až teď jsem si všiml, že černá krabička leží na zemi.
Svět kolem se roztočil. V hlavě mi vířilo tolik pocitů a myšlenek, že jsem nad svým tělem ztratil kontrolu…
Jerome mě chytil do náruče.
„To bude dobrý, uvidíš…“
Tmou se převalovaly vlny, svět se mi zdál deformovaný, jako bych jej sledoval skrz pokřivené zrcadlo.
Nebo proud slz…
Jeromova tvář pulsovala, chvíli připomínala zploštělý ragbyový míč, chvíli měsíc v úplňku. Snažil se mi něco říct, ale slyšel jsem jen monotónní hučení.
Probral mě až úder do tváře.
„Aú!“ Promnul jsem postižené místo na levé líci. „Proč mě biješ?“
„Promiň!“ řekl Jerome. „Ale byl jsi úplně mimo. Vzchop se! Jsme v pěkném průšvihu! Musíme zdrhnout!
V jakém průšvihu?“ nechápal jsem, ale svět se konečně přestal točit a k mému tělu zase patřily nohy, které mě zvedly do mé standardní výšky okolo metru osmdesát.
Ve tmě kolem se něco zablesklo. Několikrát. A vrčení už bylo tak silné, že mě nenechalo na pochybách.
Tenhle průšvih bude mít hodně ostrých zubů…
„Nastražili na nás past!“ vykřikl Jerome. „Vylákali nás sem! Vem si to!“ podal mi generátor. „Přenes nás pryč, než bude…“
Poslední slovo už nedokončil. Ze tmy proti nám se katapultovala obrovská hlava s vyceněnou tlamou a srazila nás svou vahou do prachu cesty.
Generátor mi vypadl z ruky a odkutálel se mimo dosah světla baterky.
Kovové zvíře podobné lvu s odporně zkorodovanou hlavou máchlo ocasem, zařvalo a otočilo se čelem k nám. Jerome ležel otřeseně na zemi, zřejmě schytal náraz víc než já.
Lew nad ním ohrnul čenich a otočil hlavu s rezavou hřívou ke mně. Ve žlutých očích se mu zlověstně zasvítilo.
„Je po tobě…“ jako by říkaly.
Vymrštil jsem se na nohy rychlostí, která mě samého omráčila.
To se ještě uvidí…
Najednou jsem cítil stejnou sílu a odhodlání jako v Železné věži. Když jsem se dokázal postavit pohunkům Železného pána, postavím se i rezavému lvu…
♦
Kdybych tak měl Jolanin taser…
Nemít strach je jedna věc, holé ruce je věc druhá…
Lew byl vysoký téměř jako já a vzhledem k tomu, že se jeho tělo neskládalo z masa, jistě vážil několik tun. Mával ocasem ze strany na stranu a obcházel mě krátkými kroky, nejspíš se rozhodoval, jestli mě roztrhá drápy, zamáčkne do země svou vahou, nebo jen pokouše obrovskými tesáky…
Vzduch přede mnou se zavlnil jako malý vodní vír a do pravé ruky mi spadlo něco chladného a těžkého.
Taser!
Držel jsem Jolaninu zbraň z naší výpravy do sídla Redstone! Neměl jsem čas přemýšlet, odkud se tu vzal, protože Lew ukončil svůj obřadný tanec, zastavil se, sklonil proti mně hlavu s mohutnou hřívou a odrazil se ke skoku…
Ve stejném okamžiku jsem zasáhl Lwa do hlavy.
Co se dělo pak, jsem ještě nikdy neviděl. Vyšlehla obrovská modrá jiskra, z jiskry se stal žlutomodrý blesk, který projel celým tělem zvířete až k ocasu a přitom prozářil jeho tělo stejně jako rentgenový přístroj.
Lew zařval bolestí. Ještě ve vzduchu jeho tělo zčernalo, a na zem dopadla už jen hromada zuhelnatělého šrotu bez známek života.
„Pěkná rána,“ zachraptěl za mnou Jerome a těžce se zvedl na nohy. „Co to bylo?“
„Taser.“
„Odkud jsi ho vzal?“
„Nevím.“
Naštěstí se Jerome dál nevyptával. Držel se za pravý bok. S velkou námahou se sehnul na zem pro generátor a podal mi ho. „Padáme odtud,“ zavrčel. „Dřív, než sem dorazí něco horšího…“
Kapitola XX. Opona času
Stále nechápu, proč mi to trvalo tak dlouho… Jakmile jsem na špici věže nakreslil tu podlou a zrádnou postavu, vrátily se mi vzpomínky na můj bývalý život. Byl jsem opět člověkem…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Seděli jsme na podlaze v Sálu časových skoků, a pokud jsem mohl posoudit, celí a zdraví.
„To bylo o chlup!“ oddechl si Jerome.
„O lví chlup,“ přisvědčil jsem.
„Jsme dva blázniví blázni,“ řekl tiše a na rtech se mu objevil rošťácký úsměv.
Začal jsem se smát, bezstarostně a nakažlivě současně.
A Jerome se ke mně přidal.
♦
Naše veselí nemělo dlouhého trvání. Světla na chodbě varovně zablikala a vzápětí se rozječela siréna. To nás postavilo na nohy.
„Co se děje?“
Jerome zakroutil hlavou. „Nevím. Možná požár,“ pobídl mě rukou. „Poběž!“
Na nejbližší křižovatce jsme se střetli s asi padesátiletým mužem. Prchal bezhlavě směrem, ze kterého jsme přišli.
„Hej, stůj, sakra!“ pokusil se ho Jerome zastavit, ale chlapík upaloval pryč, jako by za ním hořelo.
S druhým aurořanem to bylo podobné. Pádil kolem nás, aniž by zpomalil.
Jeromovy zorničky se rozšířily poznáním. „Musíme do Zasedacího sálu!“ Popadl mě za rukáv. „A hoď sebou!“
♦
„Co se stalo?!“ vykřikl jsem během úprku do centra stanice. Jerome nasadil tempo jako ve sprintu na sto metrů, plíce mě začínaly pálit jako rozžhavené železo.
„Později!“ odtušil Jerome. Minuli jsme další křižovatku, oběhli nějaké bedny a mezitím se vyhýbali desítkám vystrašených lidí.
Stanici zachvátila naprostá panika.
„Nastal konec světa!“ křikl Jerome a ani nezpomalil. Následující zatáčku jsem neubrzdil a vrazil ramenem do hasicího přístroje na stěně.
Jen jsem sykl bolestí.
Oheň to nebude…
Co myslel tím koncem světa?
Nejvíce mě dojal nějaký stařec v následující chodbě. Plazil se po zemi se zoufalým výrazem v obličeji, své hole nechal kousek za sebou.
Málem jsem podlehl pokušení mu pomoci zpět na nohy. Ale Jerome se mi už ztrácel za rohem. Zaťal jsem zuby a znovu se rozběhl. Už jsme byli ve francouzském sektoru poblíž osy Aurory.
Nesmí mi utéct!
Jak jsem se přibližoval ke středu dění, mozek mi pracoval na plné obrátky. Co mohlo aurořany takhle vyděsit?
Málem jsem se zastavil uprostřed sprintu. Někdy mi to zkrátka trvá déle…
S tím koncem světa měl Jerome úplnou pravdu! Minul jsem jeden z informačních panelů na stěnách. Obvykle se na něm promítaly bezvýznamná hlášení, zprávy, nebo uklidňující záběry z farem.
Teď však na panelu svítily jen číslice.
Přesněji řečeno čas.
A ještě nikdy mi čísla nepřipadala hrozivější…
26. 4. 2344, 11:40:26
Do Konce času scházelo posledních 147 sekund!
♦
Ačkoli se aurořané připravovali na tento okamžik celý život, tváří v tvář Konci času selhávali, a já se jim nedivil.
Rytíři nepanikařili. Mohli se evakuovat Proudy do minulosti, ale dobrovolně se rozhodli sdílet osud s ostatními obyvateli Aurory v Zasedacím sále, kam jsme s Jeromem vběhli po dalších deseti sekundách.
Rytíři setrvávali ve strnulém mlčení. Iversen byl bledší než sníh a ostatní na tom nebyli lépe. Někteří se šeptem modlili. Nikdo si nás zvlášť nevšímal.
Do konce světa nám zbývají už jen poslední dvě minuty…
„Co způsobí Konec?“ vydechl Jerome.
„Nevíme,“ odpověděl neobvykle klidně nejbližší rytíř. „Naše čidla neukazují žádné nebezpečí. Ale konec světa se nepochybně blíží.“
75 sekund před koncem Aurory stále nikdo netušil, odkud přijde zkáza a jakou bude mít podobu!
Mysli! Co nás dokáže zničit, tři kilometry hluboko…
„Máte nějaké signály ze sonaru?“ vykřikl jsem. Jedna z hlav se ke mně otočila. „Ne.“
Takže konvenční zbraně, sebevražedné velryby a podobné věci můžeme vyloučit.
60..
Přemýšlej!
Rychle!
A najednou jsem to měl!
„Hladinová bóje, obraz v nadhlavníku!“ vykřikl jsem.
Plátno před rytíři se rozzářilo. Po modrém nebi plula bílá oblaka. Jestli jsem se nemýlil, nastane to až pár sekund před koncem.
A nepůjde tomu zabránit…
53…
„Vím, co nás čeká!“ hlas se mi zadrhl. Něco v mém hlase způsobilo, že se ke mně otočili všichni rytíři, i ti, co se dosud modlili.
Čeká nás osud dinosaurů…
„Přijde to z nebe. A není to dílo Želesa. Náš konec způsobí meteorit!“
Stejně tak jsem mohl mezi dav vhodit bombu. Sál explodoval výkřiky, mezi nimiž se ozývalo: „Kruh se uzavřel! Jak naše existence započala, tak i zhyneme!“
Tomu jsem nerozuměl, za to jsem porozuměl Jeromovi, který mě tahal za rukáv.
26…
Nebe na plátně zjasnělo. Sál ztichl. Záře rostla. Všichni jsme pochopili, o co se jedná. Do atmosféry právě vstoupilo těleso přinášející záhubu nám a možná i celé Zemi. Záře už byla tak jasná, že spalovala oči. Rytíři padali na kolena. Oči mi zabloudily k časomíře.
14, 13…
Nikdy jsem nic takového nezažil. Ale jak praví jeden aforismus, konec světa člověk zažije jen jednou…
Ze záře vylétlo něco obrovského a černého, dopadlo to na hladinu oceánu, obraz na plátně zčernal a stanice se tlakovou vlnou otřásla v základech.
- Sbohem…*
♦
Jerome se ke mně vrhl jako smyslů zbavený. „Pryč!“ zařval v okamžiku, kdy se plášť Aurory začal hroutit. „Vezmi nás pryč!“
„Ale Proudy už nefungují!“
Stanicí projel ohromující náraz, který mě srazil na kolena. Podlaha se roztřásla jako struna u houslí a naklonila se v úhlu třiceti stupňů. Vypukla nepopsatelná panika…
5…
Jerome mě zachytil kolem ramen. „Tvůj zázračný generátor! Dělej!!!“ zařval mi do ucha.
4…
Popadl jsem černou krabičku.
Co když nebude fungovat?!
3…
Kam nás mám vzít?
2…
Poslední, co jsem měl v životě spatřit, byla Jeromova tvář s rozšířenýma očima a zalitá potem…
Vyslovil jsem myšlenku. Přání. Příkaz.
1…
Zavřel jsem oči. Ve stejném okamžiku byl strop Aurory rozerván dopadem meteoritu, miliony tun vody se strašidelným hukotem vnikly dovnitř, následované miliardami tun černého vesmírného kamene, který Auroru rozmáčkl jako plechovku sardinek…
♦♦
ČÁST TŘETÍ
Kapitola XXI. Grál
Ovládly mě dvě emoce: zmar a nenávist. Tu první jsem potlačil, zato tu druhou jsem v sobě hýčkal a pěstoval, až dosáhla obludných rozměrů…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Před očima se mi zatmělo, nějaké síly mě popadly za ramena a roztočily jako ruletu, padal jsem skrze trychtýř do neznáma, možná mě unášela voda, možná jsem jen cestoval na onen svět, pouhá duše bez těla…
A pak jsem dopadl na zem, a dopad to byl tvrdý a bolestivý.
„Sakra!“
Narazil jsem si lokty a kolena o zem tvrdou jako železo. Ale bolest byla v tomhle okamžiku tím nejkrásnějším pocitem.
Takže žiju! A mám své tělo!
Stmívalo se, nebe na Želesem bylo nádherně oranžové a větve zrezijedlí slabě cinkaly ve vánku. Někde v dálce zapískal flajhoř. Libější zvuk jsem v životě neslyšel!
Ale co Jerome!?
Na okamžik mnou zacloumala obava, že jsem ho nepřenesl proudem společně se mnou. Ale Jerome seděl s hlavou v dlaních na pařezu porostlém mechorosty pár kroků ode mě.
„Jsi v pořádku?“
Neodpověděl.
„Jerome!“
Žádná odezva.
Sedl jsem si naproti němu na vršek lišejzinků.
Jerome prožil největší hrůzu, jakou si člověk může představit. Stal se nedobrovolným svědkem zkázy svého domova a tím i smrti všech lidí, které znal…
Seděli jsme mlčky vedle sebe, stíny se protáhly, flajhoří křik postupně umlkal a prales zaplnily kradmé zvuky nočních predátorů.
„Myslíš si, že jsem zbabělec, řekni, že ano,“ přerušil Jerome ticho. „Myslíš si, že jsem skočil do Proudu jen proto, abych si zachránil kůži…“
„V tom případě jsem i já zbabělec,“ řekl jsem tiše.
„Skočil jsem do Proudu proto, abych Auroru zachránil. Vrátím se v čase zpět a všechno napravím…“
Na to jsem neodpověděl. Co se již stalo, nelze odestát. Aurora byla zničena. Neexistuje. A už nikdy existovat nebude.
„Jsme poslední dva lidé na téhle planetě,“ Jerome konečně zvedl hlavu. V očích se mu třpytily slzy.
„Vypadá to tak,“ zachraptěl jsem. Znělo to strašně.
Poslední dva lidé…
„Neměli bychom to vzdát,“ řekl jsem. „Ještě není konec.“
„Prosím?“
„Dokud žijeme, pořád je naděje.“
„Naděje na co?“
„Zničit Želes.“
Jerome se rozesmál, ale jeho smích mi přivodil mrazení v zádech. Smál se jako šílenec…
„To se ti povedlo! Jak asi? Vždyť vyhladil celé lidstvo!“
„Zaútočíme na Železnou věž.“
Dlouho na mě zíral s otevřenou pusou. „Ty jsi cvok! Úplný cvok, víš to?! Neujdeš ani kilometr a tenhle prales tě dostane!“
„Nedostane,“ řekl jsem s podivnou jistotou. „Mám v záloze ještě dva trumfy…“
♦
Sáhl jsem do levé kapsy pro generátor proudů.
„Tahle věc mě zachránila při pádu z Věže,“ řekl jsem. „Zachránila nás oba před koncem Aurory a také v Ďáblově palci. Dvakrát mi přihrála do ruky taser, když bylo nejhůř, a vybavila mě penězi, za které jsem založil Redstone.“
Podal jsem černou krabičku Jeromovi.
„Ano, bez ní bychom tu nebyli,“ souhlasil Jerome a převracel ji v dlaních. „Když jsi byl v izolaci, naši vědci ji zběžně prozkoumali. Prý se jedná o zastaralé zařízení z počátku cestování časem, jakýsi prototyp pozdějších časonátorů. Nikdo z našich vědců nezjistil, k čemu přesně slouží.“
„Ale já to vím,“ řekl jsem tiše.
Podal mi ji zpátky. Nahmatal jsem tu nepatrnou prasklinku na jejím boku. A tmu prozářilo jasné žluté světlo.
Jerome vyskočil na nohy.
„Klid…“
Jerome se sklonil nad jemnou síť miliónů zářících vláken vznášejících se v nažloutlém gelu. „Co je to?“
„Generátor proudů, který stvořil sám Abe Robinson. Držíš v ruce posvátný Grál, Jerome. Protože tohle zařízení ovládá všechny Proudy, které kdy existovaly nebo teprve budou existovat. A to není všechno. Grál manipuluje s prostorem a časem tak, jak si přeje jeho majitel. Umí číst jeho myšlenky, a proto mi mohl přenést taser tam, kde jsem ho potřeboval…“
„Bože!“ vykřikl Jerome a dál zíral na Grál s posvátnou bázní. „A to mi říkáš až teď?!“
„Všechno jsem si domyslel teprve před pár hodinami! Bál jsem se Grál aktivovat na Auroře. Co kdyby se mi jeho moc vymkla z rukou a způsobila destrukci stanice? Ale tady už nemáme co ztratit.“
„A co ještě dokáže?“
Na dlani jsem ucítil jemné pulsace a teplo. Připadalo mi, že držím tepající srdce.
Tohle zařízení je jako živé…
Ale jak je aktivuju?
Odpověď mě napadla okamžitě.
Ty jsi ale pitomec, Šperko! Proč jsi to už dávno nezkusil?
„Jsem Tomáš Šperka,“ oslovil jsem světlo. „A kdo jsi ty?“
Jerome na mě zíral, jako bych spadl ze smrkořízu. Pokusil jsem se ho nevnímat.
„Jsi živý? Nebo živá?“ pokračoval jsem v hovoru s krabičkou.
Světlo Grálu náhle zjasnělo a mezi námi se rozsvítil hologram černovlasé dívky v životní velikost. Měla na sobě bílé krajkové šaty po kotníky, střevíce a diamantovou čelenku. Oběma se nám uklonila jako dáma při lekci tance.
„Svým způsobem,“ řekla příjemným hlasem. „Jsem opravdu živá.“
A s tím jsem oněměl i já…
♦
Jerome obcházel dívku ze všech stran.
„Říkáš, že Železného pána i Želes je možné zničit a Zemi vrátit zpátky lidem?“
„Ano,“ potvrdila s odzbrojujícím úsměvem dívka.
„Počkej Jerome, začněme od začátku,“ Otočil jsem se k hologramu. „Tak ty jsi Robinsonův Grál?“
Děvče zakroutilo hlavou. „Jsem Grail. Čteno s é uprostřed. Abe mi dal jméno po své sestře, která zemřela ještě před jeho odchodem na Auroru.“ Děvče se rozverně zatočilo, lem jejích šatů se přitom koketně zdvihl až ke kolenům. „Mám i její podobu. No nejsem krásná?“
Jerome se okouzleně zasmál a pak mi spiklenecky pošeptal do ucha. „Jako umělá inteligence je úžasná. A taky trochu namyšlená a marnivá.“
Konečně mi vše dávalo smysl a události do sebe zapadaly jako kamínky do mozaiky.
Ten nejdůležitější kámen ale přijde až nakonec…
„Grail, jsi opravdu krásná,“ využil jsem nabídnutou příležitost k lichocení. „To ty jsi mě zachránila, když jsem padal z ochozu Věže, a přenesla jsi mě do Prahy?“
Dívka se široce usmála. „Samozřejmě.“
„A v Ďáblově Palci i v Železné věži jsi mi z Proudů přinesla taser?“
„Ano, našla jsem ho ve tvých myšlenkách. Chtěla jsem odčinit svou chybu, když jsem v Sále časových projekcí neprohlédla Pánovu lest a vyslala vás na tak nebezpečné místo.“
Tentokrát byl úsměv na mně. „Myslím, že jsi svou chybu více než odčinila. Jeromovi jsi zachránila život dvakrát, a mě dokonce třikrát.“
„Snažím se,“ culilo se děvče.
„Mohu se zeptat proč?“
„Protože to tak chtěl Abé.“
„Tomu nerozumím.“
„Abé mi dal instrukce pro případ, že by zahynul. Jmenoval dvě osoby, kterým jsem měla pomáhat stejně, jako by to byl on sám.“
„Už rozumím. Tou první jsem já…“
„A tou druhou Jolana Rajdlová,“ dodala Grail. „Ale tu jsem bohužel nepotkala.“
„A před ostatními jsi se maskovala tak dovedně, že tě neodhalili na Auroře ani v Železné věži…“
„Přesně tak,“ smálo se děvče.
„Co vlastně dokážeš?“
„Mohu vás přesunout na jakékoli místo v prostoru a čase.“
„Bez omezení? Naše Proudy fungují jen tam, kde existuje Želes.“
„Ano, Proudy jsou velmi nedokonalé,“ přikývla Grail. „To Abému vadilo. Ale já vás mohu přesunout kamkoli bez omezení.“
„To je skvělé,“ vložil se do hovoru Jerome. „A dokážeš sledovat všechny pohyby v Proudech?“
„Ano, v Proudech i ve světě mimo Proudy.“
„Mimo proudy?“
„Ano. Například vidím, že se na vás chystá zaútočit smečka měděvlků.“
Jako na povel jsme se s Jeromem postavili zády k sobě. Úplně jsme zapomněli na svět okolo! Jinak bychom nemohli přeslechnout temné vytí, které se rozléhalo z hrdel vzdálených blíže, než by bylo milé.
„Ze kterého směru a za jak dlouho dojede k útoku?“
„Ze západu. Za čtyřicet dva sekund.“
„Sakra! A máme šanci se jim ubránit?“
„Beze zbraní?“ děvče se zatvářilo skepticky. „Nemyslím…“
K vytí se přidalo hladové vrčení. Ve tmě kolem nás se mohlo skrývat cokoli, a stejně bychom nic neviděli…
„Tak nás prosím přenes na nějaké bezpečné místo!“ zvolal jsem.
„V této časové rovině?“
„Ano!“
„Jistě Tome. Chyť se Jeroma. Začínám odpočítávat. Tři. Dva. Jedna…“
♦
Prostorový skok s Grail byl mnohem příjemnější než s Proudem. Jen se mi za okamžik zatmělo před očima, mozek mi obestřela ve spirálách rotující duhová mlha. V konečcích prstů jsem ucítil chlad, zatímco na bedrech horko, a stáli jsme na širokém rovném prostranství.
Poznal jsem ho okamžitě.
„Ouha! Tohle není zrovna nejbezpečnější místo, Grail! Jsme na Rudné aleji, shromaždišti démonů!“
„Ano,“ přitakala dívka z hologramu. „Ale v této chvíli je to nejbezpečnější místo v Želese, Tome. Kovoživot se sem neodváží a démoni spí.“
„Oni v noci spí?“
„Spí nejen v noci. Probouzí je až příkazy Železného pána.“
Rozhlédl jsem se. Nacházeli jsme se přesně uprostřed Aleje. Kdyby na nás někdo posvítil, nemohli bychom být lepším terčem.
„Ale bylo by myslím lepší schovat se někde na kraji,“ navrhl jsem.
„Souhlasím,“ přidal se Jerome.
„Jak je libo,“ odpověděla Grail.
Přesunuli jsme se k okraji téhle podivné cesty, která, jestli mě paměť neklamala, kdysi spojovala Kostravu s Frýdkem.
„Grail, teď, když máme chvilku času, mohla bys nám něco objasnit?“ zeptal se Jerome.
Děvče se usmálo. „Jistě. Ráda.“
„Řekla jsi, že víš, jak zničit Železného pána a tím i Želes?“
„Ano, vím. Ale je to riskantní.“
Jerome pohlédl na mě a pak zpátky na Grail. „Jak moc riskantní?“
„Hodně riskantní.“
„Zkus to prosím nějakým způsobem kvantifikovat.“
„Například v procentech?“
„Ano. Jaká je pravděpodobnost našeho úsměchu?“
Grail zvedla oči vzhůru jako školačka, když počítá malou násobilku. „Mám použít Laplaceovu definici pravděpodobnosti nebo Bayesovu větu?“
„To je jedno, sakra,“ neudržel se Jerome. „Chci jen nějaké orientační číslo. Odhad.“
„Čtyřicet osm celých a dvě desetiny procenta,“ řekla Grail.
„Fíha…“ hvízdl potěšením Jerome.
„To je téměř padesát procent, jedna ku jedné,“ řekl jsem.
„Jo, ujde to,“ ucedil Jerome skrze úsměv. „Želes to má spočítané.“
♦
„Mohla bys nám prosím obstarat něco k jídlu a pití?“
Sotva jsem to vyslovil, na zem spadl voňavý chléb, ovčí sýr a láhev vody.
„Kde jsi to vzala?“ užasl Jerome.
„Na jedné farmě v Argentině.“
„Jsi zlatá,“ pochválil ji Jerome.
Pak už jsme se pustili do jídla. S plným žaludkem mě začaly napadat další otázky.
„Řekni mi ještě něco o Robinsonovi,“ požádal jsem.
„A co by sis přál vědět, Tome?“
„Co se s ním stalo? Kam zmizel z Aurory?“
„Abe dokončil Grail, tedy mě, a rozhodl se vyzkoušet jeho možnosti mimo Auroru. Věřil, že má moc je natolik velká, že by mohla Auroru poškodit.“
„Vidíš,“ otočil jsem se s plnou pusou na Jeroma. „Toho jsem se obával taky. Je vidět, že Robinson nebyl žádný blázen…“
Děvče se malinko zamračilo. „Abe byl blázen.“
To mě překvapilo. „Jak to?“
„Po několika pokusech, které se mnou vykonal a které jej zřejmě uspokojily, si usmyslel změřit své síly přímo s Železným pánem.“
Vyměnili jsme si s Jeromem pohled. Jako na povel jsme odložili jídlo stranou.
„Pověz nám o tom střetnutí víc,“ požádal Jerome.
♦
„Abe se s mou pomocí přenesl přímo do Věže,“ řekla Grail. „I přes mé varování, že na střetnutí s Železným pánem není připraven. Myslím, že neměl žádný konkrétní plán ani žádnou zbraň.“
„A jak chtěl tedy Pána zničit?“ nedalo mi nezeptat se.
„Myslel si, že to za něj udělám já. Ale já nejsem zbraň ani nebojuji. Jsem jen Inteligence v krystalické podobě.“
Přikývl jsem. „Prosím, pokračuj.“
„Přenesla jsem nás na ochoz Věže těsně pod vrcholem,“ líčila Grail. „Kolem létali obrovští ještěři, ale Abe jim nevěnoval pozornost. Soustředil se pouze na dveře vedoucí na ochoz. Věděl, že se v nich dříve nebo později objeví Pán…“
Myslím, že jsem přestal dýchat. Vždyť jsem zažil totéž co Abe!
„Nejprve se ozvalo rytmické bušení, které sílilo,“ pokračovala Grail. „Pak se dveře otevřely a na podlahu padl dlouhý stín s ŽeZlem v pravici. Pán zůstal stát ve dveřích.
„Kdo jsi a co tu chceš?!“ zeptal se.
„Jsem Abe Robinson, tvůrce Proudů, a přišel jsem tě zabít!“ vykřikl Abe. „Grail, přenes toho muže do nejvražednějšího Proudu, jaký dokážeš vytvořit!“
Poslechla jsem a začal ohýbat prostor a čas do spirály, na jejímž konci byla smrt. Ochoz se naplnil větrem, který přešel do hurikánu, a jeho oko jsem namířila na Pána. Ale ten proti mně namířil své ŽeZlo, a můj Proud se jeho účinkem začal rozpadat, až z něj nezbylo víc než neškodný vánek. Snažila jsem se ze všech sil, ale nedokázala jsem pohnout žádnou z prostorových ani časových dimenzí. Pán vykročil k nám. Abe vykřikl a padl hrůzou na kolena. Pán se zastavil nad ním, zvedl ŽeZlo a chvíli váhal, zda jej má usmrtit. Samozřejmě jsem se mezitím snažila dostat nás nějakým malým Vírem, nebo alespoň Vláknem pryč, ale Pánovo ŽeZlo paralyzovalo mé schopnosti. Pán si smrtící úder rozmyslel, a řekl: Od této chvíli mi budeš sloužit, Robinsone…“*
Grail se odmlčela.
„A co bylo dál?“ zašeptal ohromeným hlasem Jerome.
„Pán nechal vsadit Abého do kobky, v níž pobýval asi měsíc.“
„To souhlasí!“ vykřikl jsem. „Našel jsem na stěnách své cely ve Věži iniciály A. R.!“
Jerome přikývl. „Grail, jedné věci nerozumím: proč si tě Pán nevzal?“
„Buď mě nepovažoval za tak důležitou, nebo si myslel, že mu stejně nemohu uniknout. Jenže Abe mě hned první noc v cele vyhodil skrz zamřížované okno,“ Grail se zachmuřila. „Chtěl, abych se dole roztříštila na tisíc kousků a nepadla tak Pánovi do rukou.“
„Ale jak vidno, pád jsi přežila.“
„Ano. Jeden z ptágnomů, ještě mládě, mě chytilo ve vzduchu a odneslo pryč od Věže. Pán se rozzlobil a proměnil Abého v lidokova. Co se s Abém dělo dál, to netuším.“
„Žije ještě?“ zeptal jsem pro změnu já.
Děvče pokrčilo rameny. „Nevím. Snad.“
Napadla mě jistá možnost, naprosto fantastická shoda okolností…
„Nebylo to mládě ptágnoma podobné kočce křížené s bažantem? Dovedlo mluvit lidskou řečí? Mělo nad čelem barevný proužek?“
„Ano na všechny tři otázky,“ přitakala Grail.
„Tak to byl Ptág, to hloupé ptáče!“
Navzdory situaci jsem se od srdce rozesmál. „Ten protivný přemoudřelý mutant překazil Pánovy plány a za trest byl vyslán, aby svou chybu napravil a našel tě… Co se s tebou dělo dál, Grail?“
„Můj únosce se v Pralese střetl s rytířem, a ten mě získal zpět.“
„Rytíř, kterého jsem potkal jako pilota v letadle!“
„Ano. Musel zvolit tento poněkud neobvyklý přesun časem a prostorem, aby našel Vyvoleného.“
„Aha,“ zamumlal jsem a zmlkl. Tím se dostal ke slovu Jerome, jehož myšlenky se ubíraly poněkud odlišným směrem.
„Grail, měla jsi čas prohlédnout si Pánovo ŽeZlo?“
„Povrchně.“
„Zahlédla jsi na něm kámen?“
„Ano. Je umístěn v trnu ŽeZla.“
„Jakou má barvu a velikost?“
„Je sytě červený a o něco větší než lidská pěst.“
„Pánova moc opravdu spočívá v ŽeZle?“ vložil jsem se do hovoru.
„Ne, spočívá v tom kameni!“ odpověděl mi překvapivě Jerome.
Grail jen němě přikývla.
„Co je to za kámen?“
„Je to Kámen zrození,“ řekl Jerome. „Na Auroře jsem ti o něm nikdy nevyprávěl?“
„Ne.“
Jeho oči se rozšířily náhlým poznáním. „Jak podle tebe vznikl Želes?“
„No přece dopadem rakety s biologickou náloží. Pak došlo k zatím neznámé reakci obsahu rakety s …“
Jerome mě přerušil tlesknutím. „Já to věděl! Ty pořád věříš povídačce, kterou Redstone rozšířil už od prvního dne existence Želesa!?“
„Počkej! Chceš snad říct, že to bylo jinak?!“
„No samozřejmě! Raketa byla jen kamufláž, nehledě na to, že její boinálož byla neškodná. Želes vznikl následkem dopadu zvláštního meteoritu červené barvy. Ten kámen měl naprosto neskutečné vlastnosti. Proč myslíš, že se Redstone jmenuje právě takhle?! Nebo proč my jsme *Rytíři červeného kamene?!*“
Na Želes padla hluboká tma, ale mně začínalo svítat…
„Takže to nebyla raketa?“
„Ne. Ta sloužila jen k obalamucení zbytku světa.“
„Želes se zrodil z toho červeného meteoritu?“
„Ano.“
„Je to jisté?“
„Je to nanejvýš jisté!“
Jerome pomalu ztrácel trpělivost. Ale můj ohromený mozek si ještě potřeboval některé věci ujasnit…
„A ten kámen, co z něj vznikl Želes, je teď součástí Pánova ŽeZla?“
„Ano.“
„A zrovna tento kámen propůjčuje Železnému pánu jeho moc?“
Teď se Jerome podrbal ve vousech. „Jsme o tom přesvědčeni,“ zamumlal nepřesvědčivě.
„Můžeš mi objasnit nějaký fyzikální, biologický, psychologický, nebo pokud chceš, magický základ tohoto působení?“
Jerome se ocitl v koncích. „Grail?“ poprosil. „Můžeš to Tomovi objasnit?“
„Obávám se, že k tomu nemám dostatek relevantních dat.“
„Pokus se o odhad.“
„Ten kámen může být ve skutečnosti schránkou nějaké cizí inteligence podobně, jako tahle krabička je mou fyzickou schránkou.“
„Pak ale rozbitím kamene dojde ke zničení té inteligence?“
„To je pravděpodobné,“ přikývla dívka.
Nedokázal jsem se soustředit na podrobnosti jejich rozhovoru. Moje pravačka se mimoděk ocitla v pravé kapse kombinézy a dotkla se chladného povrchu meteoritu, který jsem sebral na místě zrodu Želesa. V kráteru byla dva kameny. Tento menší a pak druhý kousek, jen o málo větší…
Ten druhý kámen má teď Železný pán…
Chtělo se mi křičet na celý ten zpropadený železný les.
Kdybych vzal oba kameny a zničil je, Želes ani jeho Pán by dnes neexistovali!
Jenže to jsem nemohl vědět. A pak, co kdyby se ze mě samotného stal Železný pán, protože bych byl vystaven působení obou kamenů najednou?
Ucukl jsem pravačkou od kamene. Kombinéza mě najednou škrtila u krku. Nemohl jsem popadnout dech.
„Ech…“ vyšlo mi z úst místo slov. Ačkoli byla tma, před očima se mi rozzářily hvězdy.
Jerome mě chytil do náruče. „Co je ti?“
„Nevolno,“ zašeptal jsem. „Dusím se.“
„Sakra!“
Jerome mě položil na kousek rovné země a rozepnul mi zip u krku. „Je to lepší?“
„Myslím, že ano,“ řekl jsem slabým hlasem.
„Napij se.“
Voda chutnala skvěle. Osvěžila mě natolik, že jsem byl schopen se sám posadit.
„Chci se ještě na něco zeptat, Grail. Zmínila jsi, že Abé chtěl, aby ses dostala do rukou mě nebo Jolaně. Proč?“ „Protože ty jsi Vyvolený, Tomáši Šperko.“
„Vyvolený k čemu?“ zasípal jsem a Jerome mi dal znovu napít.
„Postavit se Železnému pánu.“
„Proč zrovna já? Proč Jolana?“
Vybavil se mi náš dům, rodiče, přátelé, spolužáci ze školy. Nikdy jsem si nepřipadal ničím výjimečný.
„Jen tři lidé mají podle mých propočtů šanci zničit Pána a inteligenci v Kameni. Ty, pak Jolana a Jerome.“
„Proč my tři?“ zeptal se Jerome.
„Protože vás váže rodinné pouto.“
Ach Bože…
„Tak je to pravda,“ hlesl jsem a zavřel oči. „Když si představím, kolik nebezpečí jsme s Jolanou přestáli jen proto, abychom v pralese našli jejího ztraceného tátu.“
Jaká ironie!
Hledali jsme Železného pána!
„Ale jak se to mohlo stát!?“ nechápal jsem. „Rajdl byl podle Jolaniných slov slušný člověk a hodný táta!“
„To poznáš sám,“ řekla tajemně Grail.
„Jak to myslíš?“
„Proti Pánovi můžete uspět jen v případě, že použijete jeho vlastní zbraň. Zdroj jeho moci.“
Začínal jsem chápat.
Ne tak Jerome…
„Ale my nemáme ten zpropadený Kámen!“ vykřikl. „Jak se mu máme postavit s holýma rukama!?“
„Grail má pravdu,“ řekl jsem. „Pána můžeme porazit jen tím, že budeme následovat jeho cestu.“
Jerome se ke mně sklonil a sáhl mi dlaní starostlivě na čelo „Co to blábolíš? Máš horečku?“
Grail se zachichotala. „Vy jste ale legrační dvojka. Tome, můžeš Jeromovi ukázat, co máš v pravé kapse?“
Neochotně jsem poslechl. Bylo to chladné, velké asi jako vejce a červené.
Jerome mě zabije…
♦
Kapitola XXII. Červený kámen
Svou minulost jsem změnit nemohl. Ale budoucnost ano…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Jerome ode mě odskočil, jako bych měl prasečí chřipku kříženou s nemocí šílených býků. Jeho úlek se ale pozvolna měnil v téměř náboženské vytržení.
„Ty, ty…“ nebyl schopen kloudného slova.
Zvedl jsem omluvně ruce. „Mrzí mě, že jsem ti o tom neřekl na Auroře. Nepovažoval jsem to za důležité. Byl jsem na místě zrodu Želesa a viděl dopadat raketu. Ale ještě předtím spadl do pole nedaleko mě meteorit. V kráteru jsem našel dva červené kameny. Vzal jsem si ten menší, na památku…“
„Ty jsi…“ Jerome opravdu nebyl schopen složit jednoduchou větu. „Mohl vzít… *I ten druhý!*“
„To mě bohužel nenapadlo. Mrzí mě to!“
Jerome kolem mě chodil jako tygr sem a tam, a přitom se neustále bil pěstí do čela. Zřejmě to mělo vyjadřovat jeho nepříliš dobré duševní rozpoložení, a tak jsem se rozhodl jej nerušit.
„Ty ses toho kamene dotkl?“
„Ano. Několikrát.“
„A?“
„Nic mi není.“
„Ale jak to? Jak je možné, že ses taky neproměnil v …“ ztichl.
„Musel by se dotknout kamenem svého čela,“ řekla Grail. „A pak by začala proměna.“
Věděl jsem, co bude následovat. Bylo to zřejmé už od počátku.
„Můžete porazit Železného pána,“ zopakovala Grail. „Pokud Tom použije svůj Kámen.“
„Tak se tomu říká? *Použít kámen?*“ zachroptěl jsem.
„Není jiné cesty,“ Grail se na mě dívala se směsicí obdivu a lítosti.
Jerome se bolestně zašklebil, když pochopil, co se ode mě žádá.
„Mám začít hned?“
„Času není nazbyt,“ řekla Grail. „Pán po nás pátrá a každou chvíli nás může objevit.“
Podržel jsem kámen na dlani. V záři hologramu se třpytil jako drahokam. Naposled jsem se rozhlédl po okolí lidskýma očima.
Bylo to děsivé. Ale strach už pomal střídalo odhodlání.
Stane se ze mě druhý Železný pán. Tak do toho…
Dlaň se mi ani nezachvěla, když jsem se dotkl chladným povrchem svého čela.
♦
Je těžké vylíčit něco takového slovy…
Pohlédl jsem přímo do Slunce. Nepopsatelná záře mi sežehla smysly jeden po druhém, a když jsem se začal slepě zmítat v jejím spalujícím žáru, najednou jsem prozřel. Jas byl pryč a já získal nové smysly, lepší než ty předchozí, průzračně jasné, ostré a silné jako nikdy. Má lidská nedokonalost byla tatam. Stal jsem se nadčlověkem ve všech významech toho slova…
„Jaké to je, co cítíš?“ chtěl vědět Jerome. Nikdy dříve jsem si nevšiml jeho francouzského přízvuku, nesprávného frázování a problémů s vyslovováním sykavek.
„Neuvěřitelné,“ odpověděl jsem. „Nedivím se, že tomu Rajdl podlehl…“
Sotva jsem si zvykl na své nové smysly, bez varování explodovaly mé duševní obzory. Najednou jsem viděl všechnu krajinu kolem, pak celý Želes a nakonec celý svět, každou větvičku, každého rezevce, každou zrezijedlí větev, každou živou duši tohoto světa…
Vyjekl jsem překvapením.
Jerome se ke mně ustaraně natáhl, ale odstrčil jsem jej stranou. Ta zářící aura úplně vzadu, schovaná za vysokou polopropustnou magickou hradbou…
„Vidím ho,“ zašeptal jsem.
„Koho?“ nechápal Jerome.
„Ho.“
Stáhl jsem své vědomí do bezpečné vzdálenosti. „Je ve Věži.“
Nechal jsem ruku s kamenem klesnout k pasu. Jerome na mě civěl jako na strašidlo, které právě vylezlo z bažin. Zvláštní svrbění v levačce mě přimělo zatnout prsty v pěst. Kovově to zacinkalo. Poslední článek malíčku mi pokrýval železný povlak.
Proměna už začala…
„Proboha, nezírej tak na mě, Jerome!“
„Bože, snažím se! Ale ty…“
„Já vím,“ kývl jsem. „Už nejsem člověkem.“
♦
„Tak jaký je tvůj plán?“ zeptal se Jerome.
„Na to se spíš zeptej Grail,“ opáčil jsem. „Ona má všechna data o Pánovi a jeho slabinách. Ať nám vypočítá nejlepší strategii.“
Jerome se otočil k dívce uprostřed sloupu světla. „Grail?“
„Základem Pánovy moci je Kámen uvnitř ŽeZla. Zničte kámen a zničíte Pána.“
„Ale jak ho máme zničit? Máme ho rozdrtit na kusy? Zašlapat do země? Rozemlít na prach?“
„Ne, to nepomůže. Musí shořet na popel.“
„Ale kde vezmeme oheň?“
„O to se nestarej,“ řekl jsem. „Oheň bude.“
Jerome zvedl obočí. „Vidíš snad do budoucnosti?“
„Něco takového.“
Jerome se jen ušklíbl a otočil se zpět ke Grail. „Jakmile Pána zbavíme jeho Kamene, půjde ho zabít jako kteréhokoli jiného člověka?“
„Ano. Až na jeho železnou schránku.“
Jerome si pohladil strniště na bradě. „S tou si poradím. Ale ještě mě trápí jedna věc. Když spálíme Kámen, zanikne i Želes?“
„Mé výpočty tomu nasvědčují, ale je tu tolik neznámých, že to nemohu potvrdit s jistotou.“
„Pokud Želes zanikne, co bude místo něj? A co se stane s námi?“
Grail se dlouze zamyslela. „Nevím,“ řekla nakonec. A podívala se s nadějí na mě.
Sáhnul jsem za horizont událostí, do gigantického uzlu všech možných pravděpodobností, jistot a nemožností. Tam někde se skrývala odpověď…
A pak jsem ji našel, utopenou vespod pod nánosem podmíněných pravděpodobností, tak nepatrnou, že její existence šlo snadno přehlédnout.
„Pokud uspějeme, Želes opravdu zanikne,“ řekl jsem. „A to navždy.“
„A my?“ zašeptal stísněně Jerome.
Na nebi se objevily první ranní červánky. Prales se začínal probouzet k svému nelítostnému životu. A zrak toho ve Věži neomylně zamířil mým směrem.
Je čas…
„A my zahyneme s ním,“ dodal jsem.
♦
Do rozbřesku zbývalo už jen pár minut. Zavřel jsem oči. V nadcházejících hodinách se rozhodne o sudu celého světa. Ale mě teď zajímal jen osud jediný.
Ten Jolanin.
S pomocí Grail a Kamene jsem prohledal nekonečné rozlohy prostoru a času a našel ji. Jerome měl pravdu. Jolana se dozvěděla, kdo zapříčinil smrt a nevýslovné utrpení miliardám lidí. Přenesla svého syna do bezpečí na Auroru a sama podnikla zoufalý krok. Vydala se za otcem do Věže.
A ten ji uvěznil.
Má cesta ke Věži tedy bude mít dva cíle. Uspěju-li v dosažení toho prvního, splní se mi i ten druhý: setkám se se svou láskou…
Rudná alej se začínala hemžit tvory, kteří se plazili, skákali, šourali, běhali nebo létali. A všichni mi prokazovali úctu a naprostou poslušnost.
„Pane, k tvým službám,“ padali mi k nohám goblini,
„Pane, splníme každé tvé přání,“ žadonili skřeti,
„Pane, nech nás jít s tebou,“ klekali mi do cesty orci a sfaleriti.
Kde jsem dřív prchal s třesem v kolenou, kráčel jsem teď jako generál. Byli tu měděvlci, uhloni, flajhoři, lwi a dokonce i féroni, železní démoni. Alej se plnila nestvůrami od obzoru k obzoru.
„Tohle je naše armáda,“ řekl jsem s pýchou v hlase.
Jerome nevěřícně kroutil hlavou. „Neuvěřitelné… A kolik jich je! Tak na co čekáme?“
„Ještě tu nejsou všichni.“
Slabé šumění větru nás přimělo zvednout hlavy. Přilétali k nám dva obrovští ptáci.
„Kapropejři?“
Usmál jsem se. „Něco lepšího.“
Blížili se k nám létající giganti s rozpětím křídel jako slušné letadlo, nelítostní a ukrutní vládci oblohy nad Želesem od doby, co je stvořila pokřivená Pánova moc.
Ptágnomové.
Železní ptáci přistáli na Aleji, jako by to byla letištní ranvej. Kdo se jim včas neuklidil z cesty, toho svou vahou rozmačkali.
Jerome dál zíral. „K čemu nám, u všech Proudů, budou?“
„Hádej.“
Vytřeštil oči a couvl ode mě i od ptágnomů. „Ne! To ode mě nemůžeš žádat!“ zaprotestoval.
„Ale přesně to žádám,“ řekl jsem neoblomně. Zasvrběl mě při tom ukazováček levé ruky.
Už i ten zkovověl.
„A nejen to,“ pokračoval jsem s těžkým srdcem. „Let na ptágnomu je ve skutečnosti to nejmenší, příteli, co po tobě budu v následujících hodinách chtít…“
♦
Kapitola XXIII. Bitva
Plánoval jsem pomstu dlouho a pečlivě, s ohledem na každý detail. Nic nesmělo být přehlédnuto!
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Položil jsem dlaň na ptágnomovu hruď. Jeho železitá kůže byla drsná a chladná, ale jinak příjemná. Pták sebou maličko škubl, když se do jeho objemného těla přelila má síla a vůle, a pak sklopil svou rohatou hlavu, abych na něj mohl nasednout. Měl krásné oranžové oči o velikosti talíře a v jeho pohledu byl zvláštní zármutek.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem.
„Beir, pane,“ odpověděl obr.
„Poneseš Jeroma, Beire. A buď při tom opatrný.“
„Jak poroučíš, pane.“
Přešel jsem ke druhému ptáku, ještě většímu než Beir, a zopakoval rituál s prolínáním vůle a myšlenek.
„Mé jméno je Greuw,“ představil se ptágnom s lesklou kůží, šedýma moudrýma očima a přinejmenším dvoumetrovými rohy s vražednými hroty. „A jsem největší pták, který kdy létal nad Železným lesem.“
Poplácal jsem jej po hlavě velké jako autobus. „Jsi opravdu ohromující kousek,“ přisvědčil jsem.
Pták sklopil dlouhý krk k zemi a já vystoupal po jeho šupinách jako po schůdcích až do jamky nad prvním krčním obratlem. Tam jsem se usadil a uchopil ptágnomovy rohy jako kormidlo.
Ohlédl jsem se za sebe. Jerome na hřbetě Beira dával znamení, že je připraven. Otočil jsem se zpátky dopředu. Rudná alej čekala na můj povel. A za ní se na obzoru chvěla Železná věž.
Nadechl jsem se. „Greuwe.“
„Ano, pane?“
„Jdeme na to!“
Ptágnom trhl hlavou, přetížení mě přimáčklo k ptákově šíji, a najednou jsme se vznášeli stovky metrů nad Alejí. Zalila mě nepopsatelná euforie.
„*A teď ke Věži!!*“
♦
Letěli jsme nad obrovskou černou masou, která se pod mým velením jako příboj hrnula k úpatí Železné věže.
Ale ani můj protivník nezahálel.
Z útrob Železné věže se jako rezavý hnis vyvalily armády hranatých lidokovů doplněné dalšími železnými obludami a loajálními poddanými Pána. Byli tu lesklí čtyřnozí cínochodi, bizonům podobní železoni, mědění běsi, černí uhloni, nažloutlí rohatí šrotorožci…
„Vypadá to, že na nás Pán poštval celou periodickou tabulku prvků!“ zavolal na mě z Beirova hřbetu Jerome. V hlase mu znělo pohrdání. Jestli si Pán myslel, že nás přehlídkou své síly zastraší, tak se zmýlil.
„Ředitel oceláren by zaplesal radostí,“ zavolal jsem nazpátek. Při pohledu na šedivý oceán lidokovů mě píchlo u srdce.
Kolik lidských životů přišlo nazmar během přeměny lidských bytostí na hroudy železa? A kolik utrpení si vyžádalo uvěznění lidských duší v železných tělech?
Raději jsem na to přestal myslet.
Máme důležitější věci na práci…
„Starost mi dělají ty víry!“ ukázal jsem do míst, kde se blankytný vzduch třpytil duhou, v níž nesouhlasilo pořadí barev. Červená si tu podávala ruce se zářivě fialovou, zatímco na okrajích se hrbila ušmudlaná zelená se žlutou. V časových vírech se vzduch hroutil sám do sebe a přitom deformoval prostor i čas, fyzikální zákony se tu kroutily jako papír zmačkaný do papírové koule.
Víry roztrhaly vzduch mezi námi a Věží na kusy. Rostly jako houby po dešti a z jejich rotujících chřtánů se proti nám vrhaly stovky a tisíce dalších přisluhovačů Pána, posbírané snad ze všech časových a prostorových dimenzí Želesa.
Greuw málem prolétl jedním z trychtýřů, který se zničehonic objevil přímo před námi. Ptágnom provedl ostrý obrat na pravé křídlo, až jsme se na chvíli otočili hlavou dolů. Levým křídlem jsme zavadili o Vír, ptágnomem to škublo a byli jsme z nejhoršího venku.
„Jsi v pořádku, pane?“ zeptal se pták.
„Ano, a ty?“
Ptágnom neodpověděl. Otočil jsem se doleva. Konec křídla byl asi metr od konce utržený, trčely z něj holé kosti.
„Jsi statečný, Greuwe.“
„Snažím se, pane.“
„Dokážeš mě zanést ke Věži i s tím zraněním?“
„Snad ano, můj pane. Ale chystáme se čelit obrovské přesile.“
„Myslíš, že to nezvládneme?“
„Naše šance jsou malé, pane. Až se ocitneme sto délek od Věže…“
„Ano?
„Ostatní se na nás sesypou a roztrhají nás.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Můžu se tě na něco zeptat, Greuwe?“
„Co tě zajímá, můj pane?
„Byl jsi spokojený u Železného pána?“
„Tak, jak může být spokojen otrok, pane.“
„Rozumím. A jak ses vlastně narodil?“
„Pán mě stvořil. Jeho ŽeZlo mi vdechlo duši a mé tělo povstalo z hromady kovu v základech Věže.“
Jen jsem kývl. „Potřebuji, abys mě zanesl k ochozu Věže. Je to jediná možnost, jak ho zničit.“
„Chceš ho zabít?“
„Ano.“
Kovový drak se na okamžik odmlčel. Dole ubíhal prales oranžových zrezijedlí, za námi se valilo naše vojsko a před námi se mezi Víry leskly šiky protivníka.
„Zanesu tě až ke věži,“ řekl Greuw. „I kdyby mě to mělo stát život.“
♦
„Grail, slyšíš mě?“
„Ano, Tome,“ ozval se hlas uvnitř mé hlavy.
„Železný pán stahuje pomocí Vírů své věrné ze všech míst a časů Želesa,“ řekl jsem. „Neustále jich přibývá. Můžeš mu v tom zabránit?“
„Pokusím se. Ale znamenalo by to konec cestování časem. Zbyla by jen jediná časová linie, jenom jediná minulost, přítomnost a budoucnost.“
Nezaváhal jsem ani na vteřinu. „Udělej to!“
Srdce stačilo dokončit jediný tep a Víry mezi námi a Věží explodovaly v oslepujícím záblesku. Rozlétly se do všech stran a zbyl po nich jen černý kouř a trocha kovového prachu…
Tak takhle zanikají paralelní světy…
„Skvělé!“ vykřikl Jerome. Ani jsem si nevšiml, že se objevil na našem pravém křídle. Vypadalo to, že si let užívá.
„Jsi zlatá, Grail! Máš u mě pusu!“ zavolal.
„Děkuji,“ špitla dívka.
Cesta ke Věži byla volná. Sevřel jsem kovovou pravačku v pěst, až ocel zasténala.
Nastala tvá poslední hodinka, Rajdle…
♦
„Greuwe, šťouchni do Beira, ale nezraň ho!“ poručil jsem.
Ptágnom poslechl. Složil křídla, tím jsme zpomalili na úroveň druhého ptáka, a pak Greuw pravým křídlem vrazil do svého druha, až se ozvalo skřípání kovu o kov a do vzduchu vylétl chomáč jisker.
Beir zakolísal, ale po krátké vývrtce let opět vyrovnal.
„Zbláznil ses!?“ vykřikl Jerome. Jednu chvíli visel na rozích jen za pravou ruku. „Chceš nás zabít!?“
„Ne!“ zavolal jsem. „Ale chci od tebe slib!“
„Jaký slib?“
„Že pokud se ze mě stane stejný tyran jako z Pána, že mě s Grail zničíte!“
„A když odmítnu?“ zavolal po krátké pauze Jerome.
Greuw nabral směr na Beira. „Tak tě zabiju hned teď!“
„Souhlasím!“ zakřičel Jerome.
Greuw srovnal let těsně vedle Beira. Menší ptág si svého většího kolegu změřil podezřívavým pohledem.
„Neboj se,“ promluvil jsem k němu. „Nic už proti tobě nechystáme.“
Sáhl jsem do kombinézy pro Grail. „Tak chytej!“ hodil jsem černou krabičku Jeromovi. Zručně ji chytil a schoval do kapsy.
Pohlédl jsem dolů.
Naše vojsko nás následovalo jen s malým odstupem. Vykroužili jsme na nebi několik smyček, aby nás všechny ty pozemské stvůry dohnaly. Od Železné věže se k nám hrnul podobný černý příboj. A ve vzduchu se objevili první Pánovi ptáci. Odhadoval jsem, že se s nimi střetneme za několik minut.
A jestli v tom souboji uspějeme, nic už mi nezabrání dostat se do Věže.
♦
Šiky šedivých lidokovů se srazily s mými vojsky a k nebi vyšlehly plameny, kouř a tisíce kovových trosek. Tlaková vlna doprovázející náraz armády do armády se prohnala kolem Greuwových křídel jako vichřice, třeskla mě bolestivě do uší a pořádně s námi zacloumala. Ocitli jsme se ve spršce do ruda rozžhavených železných střepin, připomnělo mi to protiletecký flak nebo sopečnou erupci. Některé trosky byly drobné jako malíček a jiné velké jako lidská hlava. Jedna z nich mi pročísla vlasy nad spánkem.
Sakra!
V černočerném dýmu, který nás zahalil, jsem nedohlédl ani na konec Greuwovy hlavy, a také dýchaní bylo téměř nemožné.
Musíme ven!
Rozumím, pane, odpověděl Greuw. V uších mi zahvízdal vzduch, jak jsme se spustili střemhlav dolů mezi chuchvalce kouře hnané větrem. Pod nimi se nám naskytla apokalyptická podívaná. Milióny zplozenců Železného lesa se pod námi vraždily hlava nehlava. Lidokovi sráželi k zemi sfalerity, na druhé straně pustošili řady nepřátel železní démoni. Vznášeli se nad lidokovy a trhali z jejich těl hlavy a končetiny, jako by to byly papírové loutky. Lidokovi před nimi v panice ustupovali. Na levé části fronty však šiky Železného pána prolomily řady mých věrných v místech, kde se nacházeli goblini a skřeti.
„Jerome!“ zakřičel jsem. „Tam!“
Greuw pochopil mou myšlenku dříve, než byla vyslovena. Nalétli jsme těsně nad zem a pak Greuw mohutnými záběry svých olbřímích křídel vyvinul rychlost malého dopravního letadla. Zamířili jsme k prolomené linii. Greuw klesl tak nízko, že svými drápy na nohou málem drhl o zem. Frontová linie už byla blízko. Ptágnom sklonil svou hlavu rohy vpřed.
Chytil jsem se svými železnými pěstmi rohů nejpevněji, jak jsem dokázal, a přikrčil se v krčním důlku. Greuw se právě chystal taranovat tisícovku lidokovů…
Tohle bude bolet!
♦
Bylo to podobné, jako když davem lidí projede stokilometrovou rychlostí pancéřovaný vlak…
Prvotní náraz jsem ustál jen díky svým železným pažím. Lidokovi se rozstříkli do stran a jeden z nich se nabodl přímo na levý Greuwův roh. Na kratičký okamžik na mě zíral vyhaslýma očima, hranatý obličej bez jediného lidského rysu. Pak se mu tvář zkroutila vztekem, napřáhl se ke mně s úmyslem zlomit mi vaz, ale to se přepočítal. Levačkou jsem srazil jeho paži stranou a pravačkou, která mi mezitím narostla do velikosti lopaty, jsem jej jediným škubnutím roztrhl v pase na dva kusy a zahodil pryč. Ptágnom pokračoval v jízdě čelem vpřed a jen občas se mírně zadrhl, když nepřátelé před jeho lebkou zhoustli. Za námi se táhla deset metrů široká brázda prázdného prostoru.
A pak Greuw roztáhl křídla a nechal jejich hranu ostřejší než nůž metr a půl nad zemí…
Vzduch naplnila těla rozřezaná křídly na polovic. Masakr dosáhl vrcholu a dokonce i bezduší lidokovové spustili nářek. Ale Greuw se řítil setrvačností dál jako válec, jako žnecí stroj stínající zralé makovice, a Beir po jeho levici jej brzy následoval.
Žádná slova nemohla popsat zkázu, kterou ukončil až útok Pánových ptágnomů. Ten první se spustil střemhlav dolů a jako stíhací letoun se přilepil na Greuwův ocas. Greuw vycítil jeho přítomnost a mocným úderem křídel se vznesl vzhůru. Náběhové hrany jeho křídel byly zprohýbané a zohavené tisíci prasklinami, na některých místech trčely z křídel jen holé šupiny. Ptágnomův let už nebyl tak plynulý jako předtím. Zanášelo nás to doprava a ani rychlost nebyla stejná jako dřív.
„Jak ti je?“ zeptal jsem se.
„Nic moc,“ přiznal obr. „Ale zvládnu to. Pokud setřesu toho za ocasem.“
Ohlédl jsem se.
Deset délek za námi letěl ptágnom téměř tak veliký jako Greuw. Měl zelený pásek nad čelem a zabarvení jeho ocasních per bylo pestřejší než u jiných ptágnomů.
„Ptág!“
Nemohl jsem se plést! A ten potměšilý výraz ve vychytralých očích! Věděl, že Greuw ztratil část svých manévrovacích schopností a že slábne.
„Zrádče!“ křikl jsem na něj. „Pánův slouho!“
Ptág vyrazil potěšený řev a vrhl se na nás. „Šperko! Je čas splatit účty!“
♦
Ptág zaútočil přesně jako jeho druzi v Praze, zezadu a seshora. Greuw se naštěstí včas naklonil na levé křídlo, takže mě Ptágovy vyceněné čelisti minuly asi o metr. Do jeho rozevřené tlamy by se vešlo menší osobní auto…
Ptág o nás škrtl ocasem, do vzduchu vylétly jiskry. Greuw máchl křídly, aby zvýšil vzdálenost mezi námi a útočníkem, ale Ptág vykroužil krátký pravotočivý oblouk a znovu se nám dostal za ocas.
„Drž se, pane,“ varoval mě Greuw. „Pokusím se ho setřást.“ S tím sbalil křídla pod tělo. Připadalo mi, jako bych se naráz propadl podlahou. Padali jsme volným pádem v nekontrolovaných kotrmelcích, držel jsem se roh ze všech svých železných sil a nohy mi přitom vlály divoce v prostoru, už jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole, ani jak daleko je země, k níž jsme se řítili…
A pak Greuw roztáhl křídla jako padák a zpomalil náš pád. Ztěžka jsem dopadl zpět na šupinatou dračí kůži. Kolem se mihla větev zrezijedle. Zastavili jsme se sotva dvacet metrů nad zemí!
Pohlédl jsem vzhůru. Ptág byl jen malá tečka na modrém pozadí. Ale blížil se.
„Nedá si pokoj,“ zamumlal jsem.
„Beir se o něj postará…“
A skutečně! Za Ptágem se vynořil druhý tmavý bod. Úplně jsem na Jeroma zapomněl!
„Nemůžeme ho tam nechat samotného,“ namítl jsem.
„Musíme,“ odpověděl Greuw. „Jinak se nikdy nedostaneme k Věži!“
To byla pravda. Jerome si bude muset poradit sám. Na obloze se objevily další tečky a všechny mířily Ptágovi na pomoc.
Sakra! Jerome to bude mít těžké!
Greuw se lehce naklonil na stranu a přímo mezi rohy se v jako leteckém zaměřovači rýsovala štíhlá silueta Železné věže. Ptágnom prudkým máváním křídel a ocasu nabíral rychlost.
„Nebude to mít ani z poloviny tak těžké jako my, pane,“ řekl a zmlkl.
Věž už se zdála být téměř na dosah. A v ní mě čekalo osudové setkání.
♦
Dole na zemi si moje armáda vedla zdatně a tlačila Pánovy voje zpátky ke Věži. Jistě na tom měl zásluhu i můj věrný Greuw. Ale k rozhodujícímu střetnutí mělo dojít teprve ve Věži.
Jsem na to připraven? Co když ne? Co když selžu, lidstvo definitivně zahyne a svět bude patřit jen Železnému pánu a jeho Lesu?
„Myslím, že proti Pánu uspějete, pane,“ ozval se Greuw svým těžkým, rozvážným hlasem.
Poklepal jsem jej láskyplně po rozích. „Díky za podporu, příteli.“
Věž se na slunci leskla jako oheň, ale blížila se pomaleji, než bych očekával. Ptágnomova křídla umdlévala.
„Pánova moc tě brzdí?“
„Ne, pane.“
„Tak co tedy?“
Greuw mlčel. Připadalo mi, že téměř stojíme ve vzduchu. A levá ptágnomova strana byla očividně slabší než pravá, protože jsme se nakláněli na bok jako potápějící se loď.
Uchopil jsem levý roh oběma rukama a vyklonil se hluboko do strany. A tam to bylo! Z ptágnomovy hrudi trčel asi dva metry dlouhý železný bodec a jeho druhý konec vycházel z dračího těla ven za zadními drápy. Greuw byl propíchnutý skrz naskrz! A ani se o tom nezmínil!
Muselo se to stát, když drtil lidokovy…
„Jsi statečný,“ zašeptal jsem. „A obětavý.“
„Ne, jsem hloupý,“ řekl. „A paličatý.“
Ke Věži scházelo už jen pár stovek metrů.
„Zvládneš to?“
V těle mu podivně zachrčelo. Pochopil jsem, že i obyčejný hovor mu činí obrovské potíže. „Pokusím se…“ zasípal.
♦
Podvědomě jsem očekával, že z Věže vyšlehne blesk a sežehne nás na popel, že proti nám vyrazí nějaké monstrum, které si Pán nechával až na rozhodující chvíli, a srazí nás do hloubky pod námi, že se objeví nějaká jiná neočekávaná překážka, zkrátka že nám vládce Věže nedovolí se k svému chrámu zkázy ani přiblížit.
Ale mýlil jsem se. Věž už byla na dosah a preventivní úder stále nepřicházel. Smrt zatím čekala skrytá za rohem, jistá si svou kořistí. Bitevní vřava zůstala daleko za námi, vzduch tu byl klidný, tichý a zvláštně mrazivý.
Vycítil jsem, že se Pán připravuje na naši návštěvu. A bůhví proč mě napadlo, že se snad i těší.
Chce se se mnou setkat tváří v tvář? Chce mi něco říct? Nebo se nemůže dočkat, až mě vlastnoručně uškrtí svými železnými prsty?
Asi padesát metrů od Věže Greuw zachrčel a ten zvuk rozvibroval celé jeho tělo od ocasu až po rohy. Na okamžik jsme se propadli o několik metrů, ale ptágnom nabral vzduch do křídel a vytáhl nás zpět na úroveň ochozu. Pochopil jsem, že se vydává z posledních sil a jeho život se chýlí ke konci. Na rozjímání o životě a smrti však nebyl čas.
Od ochozu Věže mě dělil poslední záběr Greuwových křídel. Ochoz se zdál být pustý a prázdný. Posunul jsem se nahoru až na ptágnomovo temeno, a přitom jsem se držel už jen jeho pravého rohu. Připravoval jsem se k rozhodujícímu skoku.
Pozor… Teď!
♦
Nekonečný let prázdným prostorem… Zazvonění kovu o kov… A stál jsem ve Věži!
Obezřetně jsem se rozhlédl. Opravdu jsem tu byl sám, ale něco mi napovídalo, že se to brzo změní. Za mou se ozvalo škrábání. Greuw strčil svou rohatou hlavu mezi strop a podlahu a zamrkal na mě svýma velkýma šedýma očima. V jeho pohledu se zračilo smrtelné vyčerpání.
„Sbohem, pane,“ zašeptal a pak se obrovská dračí lebka začal sunout dolů z ochozu, ptágnom se ještě pokusil zachytit věže svými ostrými drápy, které zaskřípěly na plášti věži, ale zranění a vyčerpání si vybraly svou poslední daň. Ptágnom se zřítil z Věže k zemi s křídly plandajícími bezvládně podél těla. Jeho vědomí se v mé mysli zkoncentrovalo na svazek světla, který se neustále zužoval, až z něj zbylo jen tenké vlákno, jež se vzápětí smrsklo do bodu a zhaslo.
Otřel jsem si slzu v pravém oku. „Sbohem, příteli.“
♦
Kapitola XXIV. Železný pán
Co je silnější než láska, smrt, nebo strach? Jedině pomsta… A ta moje se musela vydařit!
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Mé kroky se v pustých prostorách Ochozu rozléhaly nejistě a rozpačitě. Odněkud zněla tichá hudba, která mi nebyla ničím povědomá. Byl jsem připravený na všechno, jen ne na tohle. Čekal jsem, že na mě zaútočí hordy zrůd. Že mě Pán sežehne svým ŽeZlem. Že budu přivítán jako vetřelec, který musí být sprovozen ze světa.
Místo toho hudba zesílila, přidaly se dechové nástroje. Můj příchod vítala slavnostní fanfára…
Co se to sakra děje?
Hudba mě přišpendlila k podlaze. Dveře se pomalu otevřely a na zem padl dlouhý špičatý stín.
Přikrčil jsem se. Na Ochoz vstoupil malý mužík v ceremoniálním rudozlatém kroji a špičaté hučce s rolničkami. Podíval se na mě svýma malýma očkama a prohlásil: „Pán přichází!“
Z chodby zazněly těžké kroky, které sílily každým úderem srdce. Mé železné dlaně se začínaly potit a železné svaly se nervózně napínaly. Byl jsem teď o hlavu vyšší než mé bývalé lidské já. Obě paže mi zkovověly až po ramena a kovový chlad se už sunul do srdeční krajiny. Zdola pak železo postupovalo přes kolena vzhůru. Za jiných okolností by mě podobná přeměna k smrti vyděsila.
Ale teď jsem si přál, aby postupovala co nejrychleji…
♦
Když Železný pán vstoupil na Ochoz, vybavilo se mi společné setkání zakončené pádem z Věže. Naše pohledy se tehdy střetly na zlomek času tak krátký, že obyčejné mrknutí je proti němu věčností, a proto se v mém vědomí probudilo ze spánku až teď.
Všechny dohady a nejasnosti byly rázem pryč.
Ano, znal jsem jej! A to už od vniknutí do pobočky Redstone! Železný pán kdysi býval biologem, člověkem, který zasvětil život zkoumání záhad Želesa a který tolik vykonal pro jeho zpřístupnění turisty, člověk, jenž měl při svých návštěvách Pralesa nevysvětlitelné štěstí na rozdíl od ostatních, člověk, kterého jsme s Jolanou hledali v Želese s nasazením vlastního života. Železným pánem byl Jan Rajdl, Jolanin táta…
Měl tytéž modrozelené oči a úzkou hladkou tvář s ostrým nosem, ale tím jeho lidská podoba končila. Obličej Železného pána byl ocelově šedý a protkaný tisíci drobnými železnými žilkami a zrnky, které v klidu matně světélkovaly a v okamžicích hněvu žhnuly rudě jako roztavená láva.
Představoval jsem si jej jako nějakého nadpozemského obra nebo Boha, ale když ke mně vykročil, ukázalo se, že je stejně vysoký jako já.
Zastavili jsme se tři kroky od sebe. Byl to bezpochyby ten samý muž, jehož siluetu jsem zahlédl nad kráterem v Dobré.
Kdybych byl tenkrát sebral oba kameny…
Pohled mi zalétl k odznaku Pánovy moci. K mému překvapení kámen v ŽeZle nebyl větší než ten můj!
Abé byl opravdový génius!
Abraham Robinson se pokusil zničit Železného pána, ale neuspěl. Stal se jeho otrokem a navrhl mu stavbu kolosální věže, z níž by mohl panovat nad Želesem i nad Světem. Pán souhlasil. A to byl Abého záměr! Odřezal z Kamene jeho část pro vytvoření magické vrstvy Věže, vrátil se do minulosti a Železnou věž postavil. Tu samou Věž s kobkou, v níž počmáral stěny svými zápisky s iniciálami A. R…
Ať už byl jeho příběh sebezamotanější, pro mě znamenal jediné: Pánova moc nemohla být větší než má!
Pánův příchod se ohlásil i jiným způsobem než pouhou fyzickou přítomností. Ucítil jsem ho ve své mysli! Pronikl do mých vzpomínek, do mého domova, mezi mé přátele, školní léta, návštěvy Želesa i vzpomínky na Auroru…
Hrabe se mi v myšlenkách! Dost!
Slídění ustalo, jako když utne. Ale nenechal jsem to jen tak a přešel do protiútoku. Rajdlovo vědomí bylo chráněno mnohem lépe než to mé, byl to hotový labyrint uzavřený v nezlezitelných baštách vůle, odhodlání a panovačnosti. Ničil jsem ty obranné valy jeden po druhém, padaly před mým vzteklým náporem jako dominové kostky, až se obnažilo jeho nahé jádro…
Viděl jsem jeho vědecké počátky, enormní ctižádost a posedlost úspěchem, první nezdary a zklamání, a pak náhlý obrat v podobě zjevení Železného lesa, klopotné poznávání jeho pravé podstaty a nakonec objevení Kamene a jeho moci…
Pravá paže Železného Pána svírající ŽeZlo se rozechvěla.
„To stačí!“ vykřikl, zrna v jeho tváři zahořela a spojení se přerušilo.
I tak byl ale výsledek našeho prvního střetnutí povzbudivý.
Jsem stejně silný jako on!
„Nač ta komedie s fanfárami?“ předstíral jsem, že se nic nestalo.
„Nejsi snad můj zeť?“ otázal se Pán a v jeho klidném hlase nezazněla ani jedna falešná nota, která by prozradila, že jsem právě brutálně pronikl do jeho mysli.
„O tom nic nevím,“ odtušil jsem.
Pánovou tváří prolétlo uspokojení. „Chceš vědět, co se stalo během tvých ztracených let?“
Úlisnost v jeho hlase se mi vůbec nelíbila.
„Nezajímá mě to!“
Rajdlovou tváří posetou pableskujícími železitými zrny proběhla vlna nevole. „Tak proč jsi přišel?“
Nikdy mě nebavilo chození kolem horké kaše a i ve škole jsem byl proslulý svou upřímností.
„Přišel jsem skoncovat s tebou i se Želesem,“ řekl jsem klidně a vykročil vpřed. „A to teď hned!“
♦
Nejasně jsem tušil, že mi v souboji nezbude nic jiného než použít moc svého kamene, ale dokud na mě Pán nenamířil ŽeZlo a z jeho trnu na mě nevystřelil smrtící paprsek, netušil jsem jak…
Ale učil jsem se rychle. Kámen prostě jen vykonával mou vůli, mé příkazy.
Odkloň ten proud!
Oheň mi sežehl vlasy nad pravým uchem a neškodně prolétl kolem.
Žádné další podobné překvapení! rozkázal jsem.
ŽeZlo dál žhnulo bílou září, ale smrtící výboj z něj nevycházel. Přidal jsem do kroku a zkrátil vzdálenost mezi námi. Pán ustoupil o krok a bouchl ŽeZlem o zem.
Najednou na mě padla nevysvětlitelná tíha. Klesl jsem do kolen. Připadalo mi, že se brodím kaší tak tuhou, že prosté zvednutí ruky by byl nadlidský výkon. Propadal jsem se stále níž k podlaze a blíž k beznaději, moje vůle byla paralyzovaná stejně jako moje hybnost.
Pomoz mi…
Něco mě začalo táhnout vzhůru, za lokty a ramena, až jsem stál před Pánem zpříma stejně jako na začátku. Pánovo ŽeZlo se zlověstně blýskalo nazelenalými odstíny. Pocítil jsem k té věci živočišnou nenávist.
ŽeZlo nestačilo ani bliknout, když je moje pravačka vyrazila Pánovi z rukou. Mrštil jsem ŽeZlem co nejdál a moje levačka se už sápala po jeho hrdle.
Ale Rajdl byl i bez ŽeZla tvrdý protivník. Jeho ocelová pěst mě udeřila do břicha silou parního bucharu. Ještěže moje proměna v železného muže dorazila až k slabinám. Takhle jsem jen zasyčel, jak plíce opustil přebytečný vzduch, a trochu se promáčkl v oblasti žaludku. Vzápětí jsem už držel svého soka pod krkem. Ten mi okamžitě odpověděl stejným chvatem ocelově silnou pravačkou. Drželi jsem se oba za kovová hrdla a bylo jen otázkou času, které z nich povolí dříve…
♦
Svíjeli jsme se na podlaze jako dva hadi, když se na Ochozu zjevil ten nejzvláštnější lidokov, jakého jsem kdy spatřil!
Jeho tělo bylo natolik deformované, že kdyby byl člověkem, jistě by už byl po smrti. Nohy měl celé černé, jako by prošly ohněm z vysokých pecí, paže se ohýbaly v kloubech v podivných úhlech a trup byl popraskaný tisíci hlubokých jizev. Jen jeho hlava připomínala člověka, a proto jsem poznal, kým byl předtím, než jej Moc proměnila v kus železa.
Abé Robinson!
„Ne tak rychle…“ zachroptěl Abé.
Rajdlovo sevření zesláblo. Železný Pán byl očividně překvapen. „Co tu chceš?!“ zaburácel.
Robinson otevřel dlaně. V té levé zářila oslňujícím světlem bílá plasmová koule připomínající kulový blesk. A v pravačce se rudě zaleskl odštěpek Kamene.
Ten kousek Kamene v Abého dlani byl použit do základů Železné Věže! A ta koule v pravačce znamenala, že…
„To já jsem postavil Železnou věž,“ řekl skřípavým hlasem Abé.
Ne! vykřiklo mé nejvnitřnější já. Proboha, nedělej to!
Ale Abé se rozhodl dokončit svou pomstu stůj co stůj.
„A také ji sám zničí…“
Rajdlova volná paže vymrštila ocelový střep, který rozpáral Robinsonovu hruď až k rameni. Geniální lidokov se zkroutil bolestí, ale na jeho tváři se rozlil ocelový úsměv. „Chcípni!“ zabručel a pomalu vložil červený kámen do bílé koule. „Sbohem v pekle!“
Svět se otřásl. Do mysli mi vyryl rýhu zoufalý výkřik nepocházející z hrdla člověka ani lidokova. Kámen skutečně ukrýval neznámou inteligenci, která se teď svíjela bolestí v ohromném žáru, jenž ji rval na atomy.
Robinson padl bezvládně na podlahu. Plasmová koule vystoupala z jeho dlaně ke stropu a tam zůstala viset. Věž se znova otřásla. Její magická pouta se trhala a základy povolovaly. Vědomí z kousku Kamene zazářilo a zhaslo.
Je po něm.
Svět se začínal neznatelně naklánět.
A po nás taky…
♦
„Je po všem!“ vykřikl jsem. „Věž padá! Znič ten kámen! Musel jsi to cítit taky! Ten Kámen tě ovládá, jeho Zlo! Dělá z tebe otroka! Zbav se ho a budeš zase svobodný! Vzpomeň si, jakým jsi byl člověkem předtím, než ses vydal poprvé do Želesa! Vzpomeň si na Jolanu!“
V Rajdlových očích se během zlomku vteřiny promítl celý život. Během toho kratičkého okamžiku vypadal téměř jako člověk, zraněný a zrazený sám sebou, muž, který našel zdroj svého utrpení, ale který není schopen se mu postavit.
„Ne,“ zašeptal. „Zpátky už cesta nevede…“ Do očí mu vstoupilo pochmurné odhodlání a jeho stisk znovu zesílil.
„Zemřeme tu spolu, Šperko,“ zasyčel. „Nejdřív ty, a potom já.“
Další otřes nás poslal po šikmé podlaze až k okraji ochozu. Věž se nachýlila o dobrých dvacet stupňů. Stěny začínaly praskat a z puklin ve stropu se na nás valila omítka.
Pánův železný stisk jsem nemohl vydržet déle než pár sekund.
Naštěstí zemřu dřív, než se zřítíme k zemi nebo nás zasype padající strop…
Ze stropu vypadl kamenný blok o velikosti traktoru a vzápětí jej následovaly další.
A pak se stal zázrak. Sevření zničehonic povolilo. Pán vytřeštil oči, jako by to taky nechápal. Jeho hrudí projel ostrý hrot a zastavil se centimetr před mým čelem.
Za Rajdlem stál zrezivělý obr! Mým zachráncem byl dávno ztracený přítel Adam, který se během mého prvního dobrodružství v Želese proměnil v Železníka!
Jak se sem dostal?!
Odpověď přišla okamžitě.
Ve vírech, kterými Pán přivolával z Želesa své poddané.
A nevědomky si tak přivolal svou vlastní smrt!
Obrovitý Železník se s Železným pánem nepáral. Svou kolosální paží ho probodl skrz naskrz. Pánovi vyšlo z úst překvapené zabublání. Odstrčil jsem jej od sebe a konečně se volně nadechl!
Vzduch je tak nádherný…
Železník nadzvedl svou oběť jako hadrovou panenku a zlomil vládci Želesa jeho proradný vaz jediným trhnutím.
Ochozem zaskučela vichřice. Les hlasitě zasténal a milióny tvorů stvořených z Pánovy vůle padly mrtvé k zemi. Nebe zazářilo a zčernalo. Věž se zlomila ve dví. Podlaha se pod námi začínala propadat. Ale nebyl čas myslet na záchranu.
Hodil jsem Adamovi ŽeZlo a svůj Kámen.
„Vhoď je do té planoucí koule!“ ukázal jsem na bílé světlo u stropu. „Musíme je zničit, jinak Želes znovu povstane!“
„Spolehni se!“ vykřikl Adam a prodral se ke mně padajícím kamením. Věž sténala v poslední agónii.
Zbývají nám poslední tři, čtyři sekundy…
Adam mě objal.
Dojetím mi vyhrkly slzy. V poslední chvíli našeho života se se mnou chtěl rozloučit…
Ale bylo to jinak!
Adam mě objal jen proto, aby mě zvedl do vzduchu a hodil ven z Ochozu právě v okamžiku, kdy se Věž definitivně zhroutila.
„Znič ty kameny!“ zakřičel jsem do prázdna.
Vyrovnal jsem své kotrmelce do letu na břiše a přitom se mi naskytl neuvěřitelný pohled. Asi dvacet metrů ode mě padala simultánně se mnou i celá Věž. Sypala se k zemi jako domeček z karet, lámala se na stovkách míst po celé své délce, sténala a úpěla, a přitom se halila do oblaků dusivého prachu a kouře.
Symbol Pánovy moci byl zlomen. Pán je mrtev. ŽeZlo s Kamenem zničeno.
Dobrá práce…
K zemi mi zbývala už jen polovina výšky Věže. Zavřel jsem oči. Poslední myšlenky jsem chtěl věnovat nejdražší osobě mého srdce.
Jolanko…
♦
Něco mě chytilo za nohy a smýklo způsobem, který mi málem vyrazil srdce z hrudi. Leknutím jsem otevřel oči.
Ležel jsem na drsném šupinatém hřbetě ptágnoma! Jerome se na mě křenil jako teenager na prvním rande, jednou rukou se držel Beirova rohu a druhou mě tahal k sobě. Ale to nebylo to největší překvapení. U druhého Beirova rohu stála Jolana! Dlouhé medové vlasy jí vlály ve větru a byla mnohem přitažlivější než její trygg v letadle.
„Jak se vede, pane?“ zeptal se rozverně Beir.
„Jak… Co?“ zakoktal jsem.
„To víš, ani já jsem nezahálel! Zatímco ses vybavoval s Pánem, našel jsem mámu! Rajdl ji uvěznil v základech Věže. Co kameny?“
„Adam je zničil.“
„Jaký Adam?“ nechápal Jerome.
„Ten Adam?“ vzpomněla si Jolana.
Doplazil jsem se k rohu a pevně jej sevřel svou železnou dlaní. „Povím vám to později.“ Tvář mi zkřivilo bolestné poznání.
Železná dlaň. Železné paže. Železné tělo…
Přátelé mi zachránili život. Ale žít takhle možná bylo ještě horší…
Sklonil jsem hlavu.
„Je ze mě zrůda,“ zašeptal jsem. „Měli jste mě nechat zemřít…“
♦
„Říkej si, co chceš, lásko, ale já tě miluju,“ seděli jsme na zemi v bezpečné vzdálenosti od zhroucené Věže a Jolana mě hladila po tváři.
Želes zahalila po pádu Věže a smrti Pána neprostupná černá mračna. Mohli jsme se jen dohadovat, co se skrývá za nimi.
„Myslíš, že tvůj přítel Adam uspěl a Kameny jsou zničeny?“ zeptal se Jerome. Jolana se na něj nepřestávala pyšně usmívat.
Když nic jiného, Jerome se nám povedl…
„Pojď si k nám sednout,“ vybídla ho.
Jerome jen potřásl hlavou. „Ne, teď chcete určitě být spolu, po těch letech, jen bych vám překážel. A navíc, mám tu nového přítele,“ ukázal na Beirova obrovská křídla. Ptágnom sledoval mračna s rostoucím neklidem, tloukl do země křídly a natahoval krk, aby alespoň něco zahlédl. Ale mračny nepronikalo žádné světlo ani žádný zvuk, v Železném lese bylo mrtvo.
„Brzy se dozvíme, jestli Adam uspěl,“ řekl jsem.
„Nastane konec světa?“
„Ano. Konec jednoho mizerného železného světa…“
„A co bude pak?“ vyzvídal Jerome.
Místo odpovědi jsem zvedl prst k místu na obloze, kde se černá opona začínala trhat na cáry. A za jejími útržky se v plné síle rozvíjel gigantický časoprostorový vír, Robinsonova singularita, konec času a prostoru v jednom vesmíru nekonečného multiverza.
Vír rostl a blížil se. Nadouval kombinézy a čechral Jolaniny vlasy. Jerome objal mě i Jolanu a bez dalších slov nasedl na Beira. Chápal jsem jeho gesto. Nechtěl čekat, až si pro něj přijde.
Poletí Víru vstříc…
„Adam to dokázal,“ zašeptal jsem.
Jolana se přitáhla blíž. Svíral jsem ji v náručí svými necitlivými železnými pažemi, a svět i Želes se hroutil sám do sebe, do jednoho jediného bodu časoprostoru, kam nelze dohlédnout okem lidským ani železným.
Co bude pak? Zazněla mi v hlavě Jeromova otázka. Zároveň mě napadlo, že se ptám nesprávně. Nebude žádné pak, bude jen něco jiného, ale co?
Co nahradí svět Železného lesa?
A bude tento nový svět lepší, než byl ten dřívější?
A budeme u toho i my, naše vědomí?
Beir s Jeromem se proměnili ve snítku pampelišky a pak zrnko máku, než je definitivně pozřelo slepé oko hurikánu. Časovír se mi opřel do tváře celou svou syrovou silou. Jolana vyjekla hrůzou. Sevřel jsem ji tak pevně, jak jen to dovolovala její křehká lidská schránka. Zbývaly nám poslední chvíle na tomto světě.
A my je prožijeme společně.
Ať už po nich budou následovat nějaké jiné chvíle někde jinde, nebo ne.
♦♦
EPILOG
Na Staroměstském náměstí právě orloj odbíjel třináctou hodinu a před radnicí přešlapovaly zástupy japonských a amerických turistů s fotoaparáty.
„Víš, že byl orloj ve své době považován za stejně složitý stroj jako raketoplán?“ zeptal jsem se.
Můj desetiletý syn se ke mně otočil. „Opravdu? A tati, půjdeme do Jednorožce?“
Jednorožec bylo knihkupectví zaměřené na fantasy a sci-fi literaturu v ústí Celetné ulice.
„Proč? Vyhlédl sis nějakou knížku?“
„Ano.“
V dlouhém krámku mě Jerry předešel a hned si to namířil ke knížce s růžovou obálkou.
„O čem to je?“ zajímal jsem se.
„O železném lese, který vznikne v České republice, a pak pohltí celý svět. Žijou v něm strašné příšery a jsou celé kovové!“
To mě rozesmálo. „Bože, to dneska vydávají takové nesmysly?“
Synek mě zpražil pohledem.
„Fajn. Kdy se tu má ten železný les objevit?“
„V roce 2058.“
„Ale vždyť už je rok 2059, a nic takového tu není.“
„Tati! Je to jen fikce! Rozumíš?!“
Dlouze jsem si povzdechl a sáhl do kapsy pro peněženku. „Tak mi to zabalte,“ řekl jsem prodavači a Jerry se konečně usmál.
Dveře krámku zacinkaly a dovnitř vstoupila má žena. V přiléhavém červeném kostýmku jí to náramně slušelo. Ale jí slušelo všechno. Od doby, kdy jsme se jako náctiletí poznali na túře v Beskydech, se téměř nezměnila.
„Jolanko…“
„Tome, miláčku…“
Trochu ostýchavě jsme se políbili. Prodavač diskrétně sklopil oči k zemi. Neviděli jsme se celý týden! Jerry chňapl po knížce a prodavač nám popřál hezký den.
Náměstí bylo zalité hřejivým květnovým sluncem a ve vzduchu voněly šeříky a cukrová vata. Nevím proč, ale svět mi připadal úžasný. Měl jsem pocit, že vše je v pořádku, a přitom mi něco našeptávalo, že to tak vůbec nemuselo být a že v nějaké jiné realitě…
Zahnal jsem tu protivnou myšlenku zpátky do temnoty, z níž se zrodila. Do dlaně mi vklouzly Jolaniny prsty. Rozhlédl jsem se. „A co podnikneme teď?“
„Přece půjdeme na zmrzlinu!“ řekl náš syn. „Mám strašnou chuť na vanilkovou! A ty, mami?“
Jolana se na něj usmála. „Já taky. Vyzvedneme Adélku od babičky a pak si dáme zmrzlinu.“ Otočila se ke mně. „Můj táta nás zve o víkendu na večeři. Co ty na to?“
Jolanin otec byl chlapík s komplikovanou osobností, ale měl jsem jej svým způsobem rád. Jen jsem dost dobře nechápal, proč mi při vyslovení jeho jména vždycky cuká v malíčku pravé ruky…
„Jasně,“ řekl jsem. „Proč ne?“
KONEC
………….………….………….………….………….………….………….………….………….………….……..
Chronologie Želesa
8. 7. 2042: Začátek stavby jaderné elektrárny Temelín II.
14. 9. 2058: Temelín II uveden do provozu.
17. 10. 2058: Začátek 1. česko-rakouské války.
19. 10. 2058: Temelín II srovnán se zemí.
6. 11. 2058: Obsazena Praha, vláda prchá do Německa.
12. 11. 2058: Hnutí českého odporu odpaluje raketu s biologickými zbraněmi na Vídeň.
12. 11. 2058, 23:16: raketa dopadá ve Slezsku poblíž obce Dobrá, a exploduje. Neoficiální datum zrodu Želesa.
14. 11. 2058: konec 1. česko – rakouské války. Začátek Mírového Protektorátu EU.
13. 7. 2059: Nad Želesem zřízena bezletová zóna.
24. 4. 2060: Želes získává statut „Zvláštního pásma“.
7. 2. 2089: Čeští europoslanci podpalují vídeňskou operu, začátek 2. česko – rakouské války.
14. 3. 2089: Konec 2. česko – rakouské války. Hranice se vracejí do stavu před rokem 2058.
2218: Papež Benedict XXI prohlašuje: „Ten prales, Želes, je nepochybně dílem ďábla. A Čechů…“
4. 1. 2221: Založena Správa pralesa.
17. 6. 2221: Otevřena první turistická trasa v pralese.
28. 9. 2221: Otevřen terminál Želes – Západ. Zpřístupněno dalších pět turistických cest.
2223: Otevřeny terminály Želes – Sever a Želes – Východ.
2226: Otevřen terminál Želes – Jih.
2227: Správa pralesa provozuje 21 značených cest a podepisuje smlouvu o výhradní spolupráci s firmou Redstone.
2228: Redstone instaluje kolem Želesa vysílače.
13. 7. 2229: Prales navštívilo prvních 100 000 návštěvníků.
2247: Správa pralesa provozuje 22 značených cest.
16. 6. 2291: Prales se pohnul na svém jihozápadním cípu. Začátek celosvětové expanze Pralesa.
4. 9. 2291: Dokončena stanice Aurora, nový domov pro osm tisíc obyvatel na dně Indického oceánu.
21. 9. 2291: Expanze Želesa je u konce. Na souši není jediné místo, které by neovládl.
26. 4. 2344: Čas, v němž končí všechny Proudy. Událost zvaná Opona času, nebo též Konec Světa…
Základní geografické informace o Pralese
Rozloha: 3137,4 km2 (z toho na území ČR: 3130,6 km2, na území Polska 5,1 km2 a na území Slovenska 1,7 km2)
Populace: 0
Hustota obyvatel: 0
Největší sídla: žádná
Nejvyšší hora: Velká Klemra 1783 m.n.m.
Největší ledovec: 48 ha.
Největší jezero: Černé, 97 km2
Nejdelší řeka: Smrďánka
Radioaktivita: nízká
Náboženství: neznámé
Znečištění: vysoké
Nebezpečnost: extrémní
Biozamoření: neměřitelné
Konec příběhu
