Propast času 2: Císařovna sází na jistotu

Až jednou (a ono k tomu dřív nebo později dojde) budou američtí vědci zkoumat, kdo by měl šanci ovládnout svět po katastrofě spojené s promícháním časových rovin, vyjde jim jednoznačný výsledek: dlouhonohá zrzka ze začátku jednadvacátého století. Té Burešově navíc kromě krásy a laskavosti, díky nimž si kolem prstu omotává lidi z budoucnosti, pomáhá i znalost jazyků a historie. A tak zatímco v prvním díle Propasti času bojovala Toňa o holý život a snažila se pochopit nový svět, ve druhém ji potkáváme usazenou na římském trůně, odkud bojuje za jiné a staví Nový Řím.

 

Nový svět ve staré vestě

Téma Císařovny se tak zdá nasnadě – po velkolepém střetu různých civilizací by mohlo přijít komornější drama spojené se snahou české idealistky dostrkat antické impérium k přijetí moderních zákonů morálky a humanity. A to s sebou samozřejmě nese mnohá úskalí. Sžít se s dosud nepoznanými vymoženostmi, jako jsou hodinky nebo automobil, je jedna věc, jenže vzdát se starých zvyků, zvlášť když tím člověk přijde o výhody plynoucí z jeho postavení, je věc druhá. Burešovi však taková zápletka nestačí. Neponechává nic náhodě a vrací do hry pravidla vyprávění z prvního dílu. Vedle starých známých tak do příběhu postupně vstupují nováčkové – a s nimi bohužel i nějaké to klišé. Jako by chtěl vyjít vstříc současným trendům, Bureš příběh okořenil fanatickým chalífou z druhé poloviny jednadvacátého století. A aby jeho krutovládě nastavil zrcadlo, připsal i kardinála Marana, který spíš než po službě Bohu touží po moci a (jak jinak) po nocích si do postele vodí děti. Příznivce historie potěší všehoschopný politik Septimus Severus a scifisté se mohou těšit na dalšího zástupce daleké budoucnosti – černého kyborga s problémem osobnosti.

 

Kříže, křížky a postmoderna

Zatímco jsem v recenzi na první díl zmiňovala martinovskou inspiraci kvůli střídání úhlů pohledu, z nichž je příběh vyprávěn, druhý díl k ní přispívá i obsahem, kde čtenář najde kapitoly jako „Hostina pro supy“ nebo „Hra o Nový Řím“. Snad i nezáměrnou postmoderní tendenci (spočívající v odkazování k jiným světům) tu navíc posiluje nejen přirovnání Sereny k šílenému Maxovi, ukázka moci psaného slova, na které dojde s objevem moderní tiskárny, ale i Tonina narážka: „Kdybych se já setkala s autorem tohoto příběhu, nechala bych ho ukřižovat.“ Za mě by pár křížků zasloužila spíše práce editora, jemuž proklouzly zbytečnosti jako „rozrůstající město se rozrostlo“, lodě, které nabírají rychlost hned třikrát ve dvou odstavcích, Serena, jež zvládne žadonit o milost i s roubíkem v ústech, nebo opakování téže události z perspektivy jiné postavy. Neříkám, že takový tah nemůže být funkční, nicméně tady kromě ztráty napětí a zbytečného vodění čtenáře za ručičku – jako by se vypravěč potřeboval ujistit, že jeho narážky opravdu pochopíme – často nic nového nepřinese.

 

Prokletí druhého dílu?

Císařovna by tu nebyla, kdyby nebylo úspěchu prvního románu u čtenářů. Možná i proto se druhý díl snaží tomu prvnímu vyrovnat – jak vstupem nových postav, jejichž dějové linky se v pravý čas protnou v krvavé řeži, tak vlastně akcí samotnou. Příběh nikde nedrhne a rychle odsýpá. Po jeho přečtení však zjistíte, že tu události tvořily spíš jakési pozadí pro to opravdu klíčové – změnu Toniny osobnosti. Že by příprava pro třetí díl, který má nést titul Impérium?

Poslední vzlyknutí patří nové obálce, kterou si série – poté, co se stala sérií – vysloužila. A tak se my, kdo vlastníme Propast času v prvním vydání, musíme smířit s tím, že nám k románu dvojka v knihovně jaksi nepasuje. Všechno ostatní však k sobě Burešovi pásne skvěle, takže se i přes zmíněné maličkosti těším na přídavek. Doufám, že ani do třetice nepůjde o guláš, k němuž námět svádí, ale o další chuťově vyvážené menu pro nenáročného konzumenta.

 

Roman Bureš: Propast času 2 – Císařovna
Obálka: Gabriela Janovská s použitím ilustrace Tomáše Kučerovského
Vydal: Knižní klub, 2016
Počet stran: 445
Cena: 280 Kč