Vítejte v pohádkovém světě, říká oficiální anotace nakladatele. Klasické pohádkové schéma a postavy ovšem nečekejte! Cesta k Bohu a ke štěstí je v každém případě otevřená. Záleží na hrdinech, jaký postoj, hodnoty a konání si zvolí.
Řeč je o knížce Pět ran do čepice hradeckého učitele Patricka Ungermanna. I přes německy znějící jméno se jedná o velkého patriota a milovníka všeho slovanského. Nepříliš rozsáhlá knížka obsahuje celkem třicet sedm autorských příběhů, které se trochu tváří jako pohádky. Ale jsou jiné. Sice v nich vystupují urození princové či prostí venkované, plnící pohádkový úkol, personifikovaná zvířata či nadpřirozené bytosti, jak býváme z pohádek zvyklí, ale většina příběhů se klasickým pohádkám moc nepodobá. V čem je problém, ptáte se? Inu, jsou to takové NEpohádky. Nemají klasickou pohádkovou strukturu (dějovou linku), někdy je to spíše iniciační putování s mírně absurdní zápletkou a stereotypním vyústěním (mládenec/princ si najde nevěstu, někdo je zachráněn/přijde k bohatství či rozumu, nějaký svět je uchráněn před zkázou/změny ve světě vedou k lepšímu). Hrdiny jsou obvykle mladí muži nebo chlapci, dívky spíš výjimečně (snad je to dáno záměrem autora, který psal tyto příběhy pro svého syna).
Svět tu má řád a tento řád je dobrý, protože ho určil Bůh (nebo báťuška car). Není tu vyloženě zlo ani jeho stoupenci jako černokněžníci, netvoři a strašidla (i baba Jaga tu má rozporuplnou roli a občas se propůjčí k vykonání spravedlnosti), ale negativní lidské vlastnosti jako lenost, lstivost, ziskuchtivost a chamtivost a ty jsou vždy po zásluze potrestány. Často se vrací téma pomoci druhému a také oběti pro druhé, vysoko je hodnocena pracovitost a pravdomluvnost. Jen občas autor překročí vytýčené hranice, to když do příběhu zamíchá i trochu erotiky a pro lásku – tu opravdovou – odpouští i bigamii.
Některé pohádky jsou zřetelně proruské (prostředím, vlastními jmény), jindy se jedná spíš o zvláštní bajky a občas i kosmogonické mýty. Pro zařazení do fantasy tu magie hraje příliš nevýznamnou úlohu. Nejvíce se podobají tradičnímu ruskému vyprávění – skazu (skazanije). Býval to žánr ústní lidové tradice a zahrnoval nejrůznější pověsti, legendy, poučné příběhy (neboli exempla). Vypravěč se v nich snažil jednak napodobit řeč obyčejných lidí, sedláků či služebných, jednak se do podání příběhů osobně vkládal a osobitě je interpretoval. Tu sklouzl k dialektu, tu až k archaickým či neobvyklých forem řeči – aby zase napodobil styl starých učených knih. Moderní autoři skazu pak zkoušeli stylizovat do jazyka městského obyvatelstva či do nějaké profesní mluvy. A přesně takové prvky nese i Ungermannovo vyprávění a bezděky odhaluje poklonu, kterou tak autor skládá starému slovanskému folkloru.
Co do námětů je však Ungermann originální a adaptuje si je po svém. Známé motivy i ty méně známé se nachází zvláštním mixu. Pohádkové bytosti se tu setkávají s postavami z náboženských či moderních světů, takže se na jednom místě vyskytují princezny, andělé, konšelé, lékaři, čerti, ministři, kikimora, pašerák i vodník. Autor nás zavede do vymyšlených míst, ale i do konkrétních lokalit jako jsou Piletice, Adršpach, Šumava či amazonský prales. Nejčastěji je to ale venkovské prostředí, odkud se hrdinové příběhů rekrutují, kam se i vrací a kde nacházejí tu pravou odměnu – bohatý život ve spojení s přírodou a s respektem k pravidlům, k vlastnímu osudu a všeobecnému blahu. Možná je v tom kousek nostalgie za starými časy, za pořádky, které už minuly. My teď žijeme v době boření starých tradic, ať už jde o roli žen či mužů, o poslušnost vůči autoritám (výše postaveným, rodičům, učitelům…), nebo o poctivost, se kterou nejdál dojdeš (a dosáhneš štěstí). Svět si děláme stále složitější a pohádky, které měly dříve dětské mysli napovědět, jak se v něm vyznat, jsou přežitkem.
Chtělo by se zvolat „Pro Kristovy rány!“, ale místo toho eufemisticky říkáme „Pět ran do čepice“. Tak to totiž občas děláme, že když nechceme brát boží jméno nadarmo, tak různě původní klení upravujeme a přidáváme i žertovné prvky. V tomto případě je to ona „čepice“, protože upřímně, jak si ty rány do pokrývky hlavy vlastně vyložit? Na nonsensový obsah dříve tolik oblíbeného rčení, jehož význam je už téměř zapomenut, upozorňuje např. přebal stejnojmenného CD-romu hudební skupiny Už Jsme Doma, která je známá mj. i svým osobitým smyslem pro humor. Vidíme zde partu pěti veselých kumpánů, kteří se pořádnými kladivy snaží zasáhnout obří žlutou kšiltovku nad hlavami řemeslníků v montérkách. Ungermann se taktéž pokouší o svou interpretaci hned v úvodní povídce, ale zůstane jen u obyčejného zvolání, kdy králi konečně něco dojde o jeho synovi. To bývá nejčastější kontext, v jakém ono „pět ran do čepice“ zaznívalo. Jako by tím autor předjímal, oč se bude pokoušet v celé knize – vytahovat zpět do aktivního slovníku výrazy, které jsme už možná zapomněli, a vytvářet slovní spojení, jež nás zaskočí svou neobvyklou poetičností. Ungermann zachází s českým jazykem obratně, nicméně právě tahle snaha, upomínající národní buditele z 19. století, může být také velkým kamenem úrazu, když vezmu v úvahu, komu je knížka pohádek primárně určena. Cílovými příjemci mají být jednoznačně nejmladší ročníky, odrostlé na SMSkách, grafikonech a lajcích. Ještě pomýšlím na jejich rodiče, kteří budou Ungermannovy pohádky předčítat svým potomkům a čelit nechápavým obličejům a otázkám typu „A mami, co je to sypanina?“ „Tati, jak vypadá meruzalka?“
To však není jediná překážka, narážející na vytrácející se čtenářskou gramotnost. Autor také hojně užívá přímou řeč, ovšem pro její zápis volí velmi úspornou variantu – paradoxně k rozšafnému a dobře čitelnému fontu – takže promluvy různých postav následují často za sebou, nejsou vysázeny na samostatném řádku, a tak může méně zdatný čtenář ztrácet přehled, kdo zrovna mluví. Sbírka je rozdělena do 4 „truhliček“, jakýchsi oddílů, jejichž koncepce mi nebyla zcela zřetelná a nepomohla jsem si ani počítáním stránek (nejrozsáhlejší první truhlička zabírá více než 60% knihy), ale možná to chce jen víc času a člověk by na ten klíč přišel.
Co však dělá tuto knihu naprosto úžasnou, jsou ilustrace autorova přítele, hradeckého výtvarníka Jaroslava Svobody. Každá z pohádek má svůj barevný obrázek, naprosto krásný a pasující na nějaký výjev z příběhu. Něco takového se už opravdu nevidí! Obálka má nádhernou smaradgově zelenou barvu, listy šustí kvalitním bílým papírem a hřbet drží pevná vazba. Vzorně upravená kniha netrpí nešvary jiných samonákladů. Patrick Ungermann také není žádný začátečník, jako pohádkář se uvedl už v roce 2013 Petískovými pohádkami, jako básník už v roce 1996 sbírkou Nehledejte pláč a pak ještě v roce 2001 sbírkou Jemnocit a jako znalec české historie dějepisnou příručkou Naše vlast, naše dědictví. Byl také zakladatelem a šéfredaktorem Českých listů (2000-2011?) a dvě z jeho studentských prací vyšly ve vysokoškolských sbornících Prolínání kultur, konec kulturní identity? a Muž a žena v dnešním světě. Své široké znalosti i morální postoje pak neváhá uplatňovat také ve vlastní tvorbě, ovšem na pohádky až příliš úporně, možná by prostě o trochu méně poučování a moralizování neuškodilo.
Komu tedy knihu Pět ran do čepice doporučit? Určitě všem, kdo ještě trochu ctí tradici, a chtějí, aby mohly do nich nahlédnout i jejich děti. Lidem, kterým nevadí, že se nejedná o žádné klasické pohádky, ale o příběhy s určitým žánrovým přesahem, kteří uvítají i jiné vyjadřovací formy, nevylekají je literární experimenty a poradí si i s poněkud archaickým jazykem. V tom případě pro ně bude Pět ran do čepice tím pravým čtenářským zážitkem.
Procentuální hodnocení: 60%
Patrick Ungermann: Pět ran do čepice
Vydal: Powerpoint, 2021
Obálka: Jaroslav Svoboda
Počet stran: 218
Cena: 375 Kč
