Co takhle zavítat do Domoviny, pravého ráje na zemi? Lidé jsou tu skutečně svobodní, neznají majetek, nejsou svázáni rodinnými pouty či touhou po moci. Věnují se své smysluplné práci, jež jim byla přidělena, a hrdě kráčí vpřed za šťastnou budoucností. To vše ve jménu pokroku.
O ruské invazi do Čech se v poslední době objevilo hned několik fikcí, naposledy jsem na těchto stránkách zmiňovala Dalibora Váchu a jeho Šedou a Rudou. Tématu se po svém chopil také David Šenk, který píše hlavně povídky a je také autorem pohádkových příběhů z Aporveru, na jejichž filmové zpracování jsme se dlouho a také marně těšili. I on nám v knize Prázdný svět předkládá antiutopickou vizi plnou válečných tažení velkých mocností, jež mají tvrdošíjně zálusk na naši malou zemičku. Zatímco u Váchy jsou motivace „rudé“ invaze založeny na touze po ovládnutí magického „šedého“ zdroje – atomové elektrárny – zde prostě jen mocipáni touží po ovládání druhých a rozšiřování vlasti a s ní spojené vítězné ideologie. Všem dědicům Otce Stalina a velkého Lenina se dostane v nové Domovině s centrem v Mělníce (nyní Petrohradu) náležité odměny – minimálně má každý svůj úkol a své místo a společně mohou tvořit šťastnou společnost.
Autor dá čtenářům k dispozici několik hrdinů, jež v různých časových etapách skládají dohromady střípky největšího evropského komplotu v podobě finské krvácivé horečky, která doslova vylidnila svět. Dostaneme hned několik verzí, kdo tuto strašnou biologickou zbraň proti svým nepřátelům vypustil. Ve hře je Rusko, respektive Moskevské knížectví, Německo, ale i maličké Lucembursko, jež si do politické šachové hry vsadí také svoji malou figurku. Snad právě z tohoto důvodu mi přišla nejnapínavější epizoda, v níž můžeme sledovat osudy dívky Miry a její téměř dokončený přerod v tajnou agentku. Je svými nadřízenými vyslána, aby doprovázela záhadného Sorentiho, archeologa, pátrajícího po dalších možných kmenech nebezpečného viru, jež se mají nacházet v Magdeburgu. Jak už to bývá, všechno je trochu jinak, mise se nečekaně zvrhne a další ozbrojený konflikt je nevyhnutelný. Střet u Bratislavy nedopadne ani pro jednu stranu nijak slavně, ale je to jenom první z řady bitev, které budou s největší pravděpodobností následovat.
Kniha jako celek na mě působila dobře, i když trochu nekompaktně. Připomínala spíš románovou fresku, v níž zůstane celá řada motivů jen v náznacích. Čtenář si tak musí hodně domýšlet a také trpělivě počkat, až v textu konečně dostane nějakou tu vějičku, které by se mohl chytit. Takový je především závěr otvírající jen další vrátka. Možná je kniha jednou velkou expozicí k mnohem většímu spektáklu, vždyť prázdný svět si zoufale říká o zaplnění a lidí je nakonec vždycky dost, aby jich mohlo být ještě víc. Obzvlášť, když se v socialistické Domovině podařilo docílit spojení klonovací technologie s genetickou eugenikou. Fyzicky dokonalí, věrní a poslušní vojáci už nedočkavě čekají na svou novou šanci! Běda však, pokud nebudou dost odolní a podlehnou epifanii, jakési „psí lásce“, k níž dokáží někteří jedinci přinutit ostatní, a ti je pak následují oddaně jako ohaři. Tato nová „vloha“ souvisí s důsledky finské horečky, takový malý zlomyslný dáreček z nebes za pokus hrát si na božstvo.
Jenže lidský um si poradí s ledasčím, a jak to dokáže podělat, tak i najít efektivní cesty k nápravě. Doufejme. Nezáleží, že při tom budeme vzývat velikány velké ruské revoluce a dívat se na obří Stalinovu sochu na vrcholku Řípu. Inu, mohla se tyčit nad Prahou, proč ne nad dalším posvátným místem naší státnosti, že? Dávám Davidu Šenkovi za tento obrázek palec nahoru, nakonec, když budete číst pozorně, najdete podobných aluzí celou řadu (kult knížete Igora, zatajený Leninův syn a jiné). Mezi tím vším vražedným řáděním dvojitých agentů a zblblých vojsk vykukuje totiž spisovatelův potměšilý obličej se satiricky zdviženým obočím, jak se baví naším údivem nad bizarním seskládáním alternativních dějin, v nichž něco chybí a něco zase pekelně přebývá.
Zajímavé je, že Šenk zvolil i podobnou metodu jako Vácha, a také dějovou linii prošpikoval citáty z fiktivních deníků, jež najdeme na konci každé kapitoly. Jsou pod nimi podepsané tentokrát samotné literární postavy, nikoliv reální lidé jako u Váchy, který byl v tomto ohledu odvážnější a také sáhl po pubertální hlavní představitelce, zatímco Šenkova Mira je přeci jen dospělejší a hlavně neotěhotní, ani nepředvede žádné superhrdinské schopnosti. Její magdeburská anabáze mi připadá zábavnější, a to i přesto, že se vůbec nepovedla. Nebo povedla a něco mi uniklo, soudruzi? No, ať tak nebo tak, trochu to vypadá, že se oba autoři sadili někde v hospodě, kdo napíše lepší knihu na podobné téma. Takže milí čtenáři, tohle vyhodnocení už nechám na vás. Přečtěte si obojí a vyhodnoťte. Zatraceně, proč by vám to měli recenzenti tolik usnadňovat!
Procentuální hodnocení: 70%
David Šenk: Prázdný svět
Vydala: Epocha, 2020
Obálka: Jiří Arbe Miňovský
Počet stran: 368
Cena: 279 Kč
