Ve své novince Prázdnota Michela Merglová ukazuje trochu jinou autorskou tvář, než jsme u ní doposud byli zvyklí. Proto nám to nedalo a museli jsme se zeptat, co za tím stojí a zda se ještě vrátí k psaní čtenářsky oblíbené fantasy. A také jsme hovořili o přednáškách na conech a Míšině nejoblíbenější volnočasové aktivitě…
Tvé spisovatelské začátky a první knihy jsou spojeny se žánrem fantasy. Jak tě baví objevovat a zkoušet jiné žánry a jaký k nim máš vztah?
Fantasy je pro mě bezpečný přístav, ale ráda z něj občas vyplouvám do vod sci-fi, magického realismu, steampunku nebo hororu a trochu objevuji jejich možnosti. Většinou jsem si s jinými žánry pohrávala hlavně v povídkách a Prázdnota je můj první knižní krůček stranou. Neznamená to ale, že bych se od fantasy chtěla odklonit, spíš jsem si jen chtěla zkusit něco nového.
Jak bys ty sama popsala svoji novinku – Prázdnotu?
Je to sociální thriller z blízké budoucnosti s prvky sci-fi. V jádru vypráví příběh o tom, že ti nejslabší a nejzranitelnější se často stávají oběťmi zlých věcí a je třeba obří vnitřní disciplína a síla, aby se dokázali vymanit z předurčení vlastní společenské role. Příběh je o dívce jménem Rebeka, za níž jednoho dne přichází cizinec s prosbou, aby mu pomohla najít jeho ztracenou snoubenku. Tahle detektivní zápletka se táhne jako rudá linka celým příběhem a roztočí neočekávaný koloběh mnohdy velmi násilných událostí.
Povíš nám něco o tom, jak tahle kniha vznikala? Byl to příběh, který si nosila v hlavě už delší dobu a získával kontury, nebo si ho vychrlila z momentálního impulsu?
Prázdnota vznikla v době první vlny covidu, kdy jsem trávila hodně času o samotě mezi čtyřmi stěnami a nemohla jsem je opustit. I když jsem se nemocí nenakazila, nebylo to pro mě úplně lehké období a potřebovala jsem si napsat příběh, v němž budu moci zpracovat úzkost ze světa kolem sebe. Vytvořila jsem si tak prostředí, které je v některých ohledech možná horší než náš svět, a zapracovala jsem do něj spoustu podnětů z té doby – jídlo, které jsem jedla, streamery, které jsem sledovala, novinové titulky zpráv, co jsem četla…
Po dočtení mám pocit, že kniha je kromě thrilleru také tvá osobní výpověď k různým palčivým tématům? Je to tak? A pokud ano, povíš nám o tom něco víc?
Je to určitě kniha, která mě zatím nejvíce reflektuje jako člověka. Fantasy je v mnoha ohledech bezpečný žánr, protože v něm docela snadno můžete napsat příběh, do něhož nic z vašeho světa neprosákne. Své názory, trápení a bolesti jednoduše schováte nebo dokonce zapomenete, protože když hrdina stojí tváří tvář drakovi, je to jednoznačná černobílá situace, v níž nuance neexistují.
Jakmile ale vezmete skutečný svět nebo svět, který z něj vychází jako v případě Prázdnoty, nemáte za co se schovat. Nevyhnete se konfrontaci s věcmi, které vás formovaly nebo formují, se svými strachy, zkušenostmi, se společností, v níž žijete. Do Prázdnoty jsem tak vetknula témata, která mi byla nebo jsou nějakým způsobem blízká a známá – sebedestruktivní workoholismus, psychické problémy, násilí na ženách, lhostejnost společnosti, ubližování těm nejslabším…
Angažuješ se třeba i ty sama při řešení problémů současné společnosti? Nebo máš pocit, že jako spisovatelka dokážeš v tomto směru něco ovlivnit?
Jsou témata, která dlouhodobě sleduji, věnuji se jim a jsou pro mě důležitá. Občas o nich mluvím se svou sociální bublinou, ale jinak nejsem moc veřejně angažovaný typ. Jako žánrová spisovatelka nejsem hlas, který by byl výrazně slyšet, a na velké problémy ve společnosti tak nemám prakticky žádný vliv. Mohu ale o něčem napsat knihu a když budu mít štěstí, pár lidí si ji přečte a třeba o tom popřemýšlí.
Jak tě při psaní ovlivňovalo tvé okolí?
Velmi. Spíše než konkrétní lidé to ale byla spíše abstraktní témata nebo pocity, případně věci – jídla, typ oblékání, knihy, místa. Jsou to takové osobní maličkosti. Třeba dům, v němž se skrývá Jacob, je popsaný činžák mé babičky tak, jak si ho pamatuju z dětství. Cilčin šatník vychází z mého listování AliExpresem za dlouhých bezesných nocí v lockdownu, knihovnička plná titulů se zase inspirovala oblíbenými knihami mé nejlepší kamarádky.
Když jsi nakousla to jídlo – v knize se objeví spousta exotických dobrot. Ochutnala si je všechny? A co bys případně čtenářům doporučila?
Všechny kromě ube dortíku. Osobně jsem velký fanda indické kuchyně, takže u mě jednoznačně vede zeleninová samosa a paneer (indický tvarohový sýr) na jakýkoli způsob.
Co by sis přála, aby si po dočtení Prázdnoty čtenáři řekli? Který motiv z knihy je pro tebe tím, který by měli vnímat nejintenzivněji?
Asi by se mi líbilo, kdyby lidé po dočtení zkusili přemýšlet nad tím, čím si mohou ostatní kolem nich procházet, a zda sami nemohou udělat něco, aby jim mohli pomoci – i kdyby to mělo být třeba jen ohrazení se proti nepříjemnému chování v metru. Pokud si ale z knihy někdo odnese jakoukoli myšlenku nebo zajímavý postřeh, budu ráda.
A ještě jedna zajímavost spojená s Prázdnotou. Je pravda že na vnitřní ilustrace byla použita umělá inteligence?
Na jednu, ano. Při tvorbě knihy mě napadlo, že by mohla být zábava proložit ji výstřižky novin nebo z policejního hlášení a v jednom z nich je i složka v níž figuruje ztracená Mun Sang. Hodilo se k tomu použití nějakého vizuálu, kde by byla postava vidět, v nakladatelství zvažovali použití nějaké fotky z databáze a nakonec použili vygenerovanou ilustraci od AI.
Když vidím, jak multižánrová si, ani si nedovolím spekulovat co náš od tebe čeká příště. Nějaká nápověda pro nedočkavé?
Uvidíme. Mám pár rozpracovaných projektů, ale nerada mluvím o věcech, které chystám – skoro vždycky se na nich pak zadrhnu. Jediné, co mohu prozradit, je, že společně něco připravujeme s mým mužem, Martinem Paytokem.
Objevuješ se na různých conech a akcích (například Comic Con nebo Svět knihy). Co tě na podobných akcích baví?
Vždycky mě bavila energie, která z podobných akcí srší. Všude je tolik podnětů, zajímavých lidí, konverzací se čtenáři, s tvůrci, s nakladateli… Je to neuvěřitelně inspirativní prostředí, v němž se člověk může dozvědět ohromně moc. Letos jsem měla například ohromné štěstí a dostala jsem příležitost popovídat si na Světě knihy s Joachimem B. Schmidtem, švýcarským autorem žijícím na Islandu, s polským bohemistou Aleksanderem Kaczorowskim nebo s britským spisovatelem fantastiky Benem Aaronovitchem. Každý z těch rozhovorů pro mě byl úžasný zážitek, protože jsem se mohla dozvědět víc o jejich kulturním rozhledu, pracovním procesu, o jejich pohledu na Česko. Podobné zážitky jsou nesmírně obohacující.
Zároveň ale musím dodat, že jsem na těchto akcích skoro vždy pracovně, takže sedím jedním zadkem na dvou židlích – většinou jsem na stánku, organizuji nějaký program, fotím nebo moderuji a do toho dělám i besedu o vlastní tvorbě nebo autogramiádu. Ohromně mě to baví, ale bývá to náročné, takže pak potřebuji pár dní dekomprese v tichu a klidu únavě. Je to ale skoro vždycky příjemná únava.
Trochu škodolibý dotaz: dokážeš na akcích využít i své zkušenosti z marketingu a „prodat se“?
Jsem v tomhle směru trochu neintuitivní a spíš podehrávám, že píšu knihy. Ale pracuji na tom.
V současnosti pracuješ v oblasti audioknih. Takže: papírové knihy nebo knihy do uší?
Jsem staromilec a pořád preferuju šustění papíru. Knihy do uší mě ale začaly provázet poslední dobou daleko víc při uklízení, vaření a cestování z místa na místo. Třeba právě Pražský slabikář od zmíněného Aleksandera Kaczorowskiho nebo Kalmanna od Joachima B. Schmidta jsem poslouchala při věšení prádla.
A na závěr, když nám začíná to léto: co Michaela Merglová dělá nejraději když je venku (konečně) hezky?
Spí 😀 Ale když má po ruce Martina Paytoka, tak s ním s oblibou oblézá všemožná pražská zákoutí. Skoro vždycky zakončujeme procházky buď v pekárně, nebo v knihkupectví.
Díky, že si si na nás našla čas a přejeme hodně (nejen autorských) úspěchů!
FOTO: Archiv Vydavatelství Epocha
