Máte rádi gamebooky? A máte pocit, že se všechny ty gamebookové fantasy mlátičky už začínají trochu opakovat? Pak je tu pro vás Verax – sci-fi gamebook. Přinášíme vám infomace od Mytaga o knize, která vypadá vážně zajímavě (a dokonce nabízí dvě hratelné postavy!). A přidáme i ukázku, ať máte trochu představu do čeho jdete.
Na začátek si možná jen řekneme, co je gamebook: čtenář / hráč se vtělí do postavy hlavního hrdiny a svými volbami ovlivňuje, co jeho postava udělá. Bojuje se pomocí kostek, potřebujete i logické myšlení a trochu štěstí. Každá vaše volba vede k dalšímu odkazu a pokud si vyberete špatně nebo prohrajete boj, zkrátka umřete. Takže v tomhle druhu knih je každý svého štěstí strůjcem.
A nyní už ty slíbené informace přímo do Mytaga:
Jörg Benne, Verax: Experiment
Na zapomenuté stanici na konci vesmíru právě přistála těžce poškozená loď. Z jejích útrob vychází postava ve skafandru a vstupuje do spletitého systému ponurých staničních chodeb. Hra o život může začít! To je Verax: Experiment; první scifi gamebook v českém jazyce a poslední kniha nakladatelství Mytago v roce 2020. Za vaši pozornost rozhodně stojí.
ANOTACE:
Tvá loď je těžce poškozena. Jedinou naději na záchranu skýtá odlehlá vesmírná stanice v systému Veraxia. Podaří se ti zde nouzově přistát, záhy však zjistíš, že se v ponurých chodbách stanice ukrývá něco děsivého.
Zdá se, že na stanici probíhal jakýsi experiment, který se vymknul kontrole. Z lovce se náhle stává lovený. Tvůj úkol je jasný: Přežij!
V tomto napínavém gamebooku čítajícím více než 600 odkazů tě čekají náročná rozhodnutí. A každé z nich může být tvé poslední…
INFO O KNIZE:
Žánr: gamebook, scifi
Autor: Jörg Benne
Překlad: Miroslav Krybus
Formát: 110 x 160 mm
Vazba: brožovaná
Počet stran: 600
Rok vydání: 2020
Cena: 529 Kč
Objednat knihu s třicetiprocentní slevou: Kniha Verax: Experiment | Fantasyobchod.cz
UKÁZKA: Jörg Benne, Verax: Experiment
Úvodní příběh
„A mám tě!“ Luis Velazquez, palubní inženýr lodi Verocity, se zazubil a prstem poklepal na ovládací panel. V tu chvíli se hrací karty, do té doby skryté pouze na jeho displeji, zobrazily jako hologramy na stole před ostatními.
„Do prdele,“ zaklel Volkov. Zjistil, že inženýrovy karty jsou opravdu lepší. První důstojník se zaklonil na své židli a zavrtěl hlavou. „Prostě nemám štěstí,“ povzdechl si.
„Poker je jen zčásti o štěstí,“ začal ho poučovat Velazquez, zatímco sbíral kredity ze stolu. „Samozřejmě musí mít hráč dobré karty, ale taky si dobře spočítat své šance a podle toho omezit možnost ztráty.“ Prstem si zaťukal na čelo. „Všechno je to v hlavě.“
Volkov protočil oči. „Možná bychom si měli dát spíš páku než hrát poker,“ zabručel rozmrzele. Narážel tím na inženýrovu hubenou postavu. Alexej Volkov byl urostlý chlap s býčí
šíjí a svalnatými pažemi. Předtím, než ho najmul kapitán Stevens, sloužil Volkov jako vesmírný pěšák u meziplanetárních ozbrojených sil. Bojoval v několika bitvách, které se podepsaly na jeho zjizveném obličeji.
„Ještě jednu partičku?“ zeptal se Velazquez s úsměvem.
Volkov zvedl v obranném gestu ruce. „Už máš v kapse skoro celý můj podíl z té poslední zakázky.“ Shrábl malou hromádku kreditových čipů, které mu ještě zbyly, a postavil se.
„Já taky končím,“ oznámila další hráčka, pilotka Wilsonová. Její zásoba kreditů se oproti začátku hry rovněž ztenčila, ačkoliv při hře úplně oškubala doktorku Baumannovou. Ta vyklidila pole už před několika partiemi.
Zdálo se však, že se všechny kredity magicky přesouvaly k Velazquezovi.
Volkov na něj vrhnul podezřívavý pohled. Že by je ten chlap nakonec ještě podrazil? Koneckonců, byl to palubní inženýr, a zodpovídal také za údržbu holografického stolu, na kterém hráli. Technika nebyla Volkovův obor, pokud pomineme zbraně. Možná by měl požádat Wilsonovou, aby se na ten program podívala.
Najednou se Verocity prudce otřásla. Hromada Velazquezových čerstvě vyhraných kreditů se rozsypala po palubě. Inženýr zanadával. „Co se to tam děje?“ zeptal se. „Co sakra s tou
mojí kráskou dělají?“
Z palubního interkomu se ozval hlas kapitána Stevense. „Všichni na svá místa, útočí na nás.“ Do toho začala výt poplašná siréna.
Trojice všeho nechala a vyběhla z jídelny. Velazquez se hnal po schodech dolů do strojovny, Volkov a Wilsonová nahoru na můstek. Jen co se před nimi otevřely dveře, patřil první Volkovův pohled hlavnímu displeji. Ten ale ukazoval jen černou prázdnotu vesmíru osvětlenou několika osamělými hvězdami. Útočníka nebylo nikde vidět.
„Co se děje?“ Kapitán Stevens stál u ovládací konzole. Byl to veterán, táhlo mu na padesátku. Normálně by mu na tváři pohrával lehký úsměv, ale teď vypadal napjatě.
„Zničehonic se spustil alarm přiblížení. Stihli jsme ještě zvednout deflektorní štíty, a pak nás trefili,“ vysvětloval a přenechal Volkovovi stanoviště u ovládací konzole.
Volkov přeletěl očima údaje na displejích před ním. „Záďový štít je na 75 %, kapitáne,“ ohlásil. „Jinak jsme v pořádku.“
Stevens se posadil do velitelského křesla. „A kdo na nás tedy zaútočil?“
Volkov se zahleděl na taktický displej. „Senzory hlásí jeden objekt v bezprostřední blízkosti, ale nic určitého.“
Wilsonová zaujala své místo u řídící konzole. Krátce kývla kopilotce Rahimiové. Ta jí předala řízení lodi a přesunula se na stanoviště navigátora.
„Alexeji, proveď sken gama záření,“ rozkázal kapitán „A připrav zbraňové…“ Než mohl dokončit větu, otřásl trupem lodi další zásah.
„Záďový štít na 52 %,“ ohlásil Volkov. „Sken gama záření běží. To bys nevěřil, jsou to…“
„Jo, Ghuliani,“ dokončil Stevens. „Co jiného by to mělo být než jedna z těch jejich maskovaných lodí?“
„Ale co od nás můžou chtít?“ zeptala se Rahimiová. „Přece jsme se při našich posledních zakázkách nedostali ani do blízkosti systémů, které ovládají.“
Výsledek skenu se zobrazil na jednom z displejů před Volkovem. „Zatraceně. Jsou to Ghuliani,“ zanadával. „Podle skenu může jít o velký křižník nebo o fregatu.“
Wilsonová a Rahimiová si vyměnily ustarané pohledy. Stevens zabubnoval prsty na opěradlo kapitánského křesla. „Alexeji, vysílání na všech frekvencích. Nastav překladač na
Ghulianštinu.“
„Frekvence je volná.“
„Hovoří terranský frachťák Verocity. Prolétáme tímto sektorem bez nepřátelských úmyslů. Prosím, zastavte palbu.“
Všichni napjatě očekávali odpověď. Žádná ale nepřišla.
„Rahimiová, najdi nám nějaký blízký systém, kam bychom se mohli schovat,“ přikázal Stevens.
Kopilotka přikývla a začala vyhledávat údaje na navigační konzoli.
„Wilsonová, připrav loď na prudké úhybné manévry. Musíme před těmi Ghuliany získat náskok, než budeme moci skočit do hyperprostoru.“
„Rozkaz.“
„Pořád žádná odpověď, Alexeji?“
První důstojník zavrtěl hlavou. „Pošlu tu zprávu ještě jednou.“
„Udělej to.“ Stevens poklepal na displej. „Luisi, máme potíže. Vyždímej ze systémů maximum.“
„Jasně, šéfe,“ odpověděl inženýr z interkomu.
„Zrušili maskování,“ vykřikl Volkov. „Proboha, to je ale kolos.“
„Ukaž nám ho.“
Když se obraz obrovské lodi ježící se zbraněmi objevil, Wilsonová naprázdno polkla. Ve srovnání s ní vypadala Verocity jako ořechová skořápka.
„Terranský frachťáku,“ zazněl z interkomu sykavý hlas, silně zdůrazňující R. „Deaktivujte všechny obranné systémy. Přitáhneme vás tažným paprskem do hlavního hangáru.“
„S kým mluvím?“ zeptal se Stevens. „Proč na nás útočíte?“
Chvíli bylo ticho.
„Vypálili na nás další torpédo,“ ozval se Volkov. „Zásah za 3, 2, 1…“
Další exploze otřásla lodí.
„Zatraceně, šéfe, cos to zase provedl?“ nadával Velazquez z interkomu. „Vždyť oni tu moji krásku úplně…“
„Drž hubu, Luisi. Hlášení o škodách?“
„Kritický zásah, příďový štít na 22 %,“ hlásil Volkov. „Ještě jeden takový zásah a je z nás vesmírný odpad.“
„Ghulianský křižníku, váš útok je porušením mírové smlouvy z Deriu Dva. Vysvětlete své jednání,“ požadoval kapitán v hraném rozhořčení.
„Hovoří Djerak Jul,“ ozval se po chvíli opět cizí hlas. „Velitel ghulianského křižníku Kerak. Jste obviněni z pirátství a pašování. Naposledy vás vyzývám: Deaktivujte všechny
obranné systémy. Následně budete vzati na palubu a předáni interstelárnímu soudu. Neuposlechnete-li, budete zničeni. Kerak konec.“
„Odpoj to,“ zamumlal Stevens k Volkovovi. „Zatraceně, tak o nás ví. Návrhy?“
„Normálně bych byl pro to, abychom bojovali, ale proti křižníku nemáme šanci,“ prohlásil Volkov s rezignací v hlase.
„Zatím na nás vystřelili jen jednotlivé rány. Při plné boční salvě by z nás byl hvězdný prach dřív, než bychom si vůbec uvědomili, s kým máme tu čest. Dobrý voják ví, kdy se má vzdát.“
„To je poslední možnost, jen pokud to nepůjde jinak. Nemám zájem zkejsnout někde v trestanecké kolonii,“ zabručel kapitán. „Rahimiová, našla jsi nám nějaký cíl?“
„Systém Veraxia je od nás dva parseky daleko.“
„Veraxia? To mi nic neříká. Je to terranský systém? Máme tam něco?“
„Ano, pane. Je to terranský systém, ale skoro neobývaný. Na orbitě Veraxie Tři se nachází výzkumná stanice.“
„Dobře, ti Ghulové nás určitě nebudou pronásledovat do terranského systému. Nastav kurz pro skok. Wilsonová, potřebujeme nějaký extrémní manévr, kterým Ghuliany zmateme, dost na to, abychom si zajistili náskok. Zvládneš to?“
Wilsonová krátce zaváhala, v hlavě se jí přehrálo několik možných scénářů. Nakonec přikývla. „Myslím, že ano.“
„Dobrá, připrav se. Luisi, chci veškerou energii do tlumičů. Tohle nebude příjemné.“
„Jasně, šéfe.“
„Otevřít frekvenci, Alexeji.“
První důstojník přikývl.
„Ghulianský křižníku, přistupujeme na vaše požadavky, ačkoliv se musí jednat o nedorozumění. Nejsme piráti a náš náklad je v pořádku. To si ale můžeme vyjasnit u vás na palubě. Nyní deaktivujeme naše obranné systémy, jak jste požadovali. Prosím, nestřílejte.“
Gestem přitom dal Volkovovi znamení, aby vypnul štíty.
„Štíty dole,“ potvrdil první důstojník.
„Hovoří Djerak Jul. Udržujte svou pozici. Zachytíme vás tažným paprskem a přeneseme na palubu.“
„Rozumím.“ Stevens si prstem přejel po krku, což bylo znamení pro Volkova, aby ukončil spojení.
„Spojení ukončeno.“
Oba sledovali blížící se křižník na hlavním displeji.
„Kdy budou dost blízko, aby nás chytili tažným paprskem?“ zeptal se Stevens.
„Asi za patnáct vteřin,“ ozvala se Rahimiová.
„Čekáme do poslední chvíle,“ přikázal Stevens. „Odpočet,
Rahimiová.“
Wilsonová aktivovala manuální řízení a chopila se kniplu. Její dlaně se leskly potem. „7, 6, 5, 4, 3, 2…“
„Teď, Wilsonová!“ vykřikl kapitán. „A znovu nahoďte štíty.“ Pilotka dala motorům plný tah a zároveň trhla kniplem prudce doprava.
Verocity vystřelila pod trupem křižníku, ale i přes aktivní tlumiče byli všichni na palubě odstředivou sílou vtlačeni do sedaček. Wilsonová nasadila klikatý kurz, díky kterému loď nemohly zaměřit nepřátelské kanony, a prudce přitáhla knipl k sobě hned poté, co se Verocity vynořila za křižníkem.
„Střílí na nás z laserů,“ vyrazil ze sebe Volkov. „Nezasáhli.“
Verocity prolétla těsně kolem křižníku a otočila se kolem své osy. Na hlavním displeji to vypadalo, jako by minula nástavby křižníku jen o vlas. Wilsonová ale věděla, že to ve skutečnosti bylo mnohem více.
„Sakra, ty tlumiče to takhle dlouho nezvládnou,“ dal o sobě v interkomu vědět Velazquez.
Wilsonové se zdálo, že působení toho extrémního manévru bylo silnější než jindy. Teď se však takovými úvahami nemohla zabývat. „Jsme připraveni skočit?“
Rahimiová přikývla.
„Tak se připrav. Teď nám dám trochu náskok, kapitáne.“
„Dobrá. Luisi, dostaň z těch strojů všechno, co jde.“
„Zkusím to.“
Wilsonová náhle přerušila divoké manévrování okolo křižníku, zatlačila páku tahu motorů až k mezním hodnotám a zamířila do volného prostoru.
„Pozor, vypálena torpéda,“ ohlásil první důstojník. „Míří k nám tři. Náraz za několik vteřin.“
„Co záďové štíty?“
„Ani ne 50 %. Velazquez převedl všechnu energii do pohonu a tlumičů.“
„Křižník nás pronásleduje, pane,“ hlásila Rahimiová.
„Získáváme jen minimální náskok.“
„Nestačí to už?“
„Ještě ne, pane.“
„Bezprostřední nebezpečí zásahu torpéd,“ oznámil Volkov.
„Hyperprostorový skok, Rahimiová,“ nařídil Stevens.
„Ale kapitáne, když…“
„Hned!“
Hvězdy na hlavním displeji se náhle protáhly do čar a před Verocity jako by se objevila jakási trhlina v prostoru. Loď se nejdříve otřásla, ale pak už letěla světelným tunelem.
„Hyperprostorový skok se zdařil, pane,“ ohlásila Rahimiová a slyšitelně se nadechla.
Stevens si otřel pot z čela. „Kolik času máme, než dorazíme do systému Veraxia?“
„Ani ne půl minuty, kapitáne.“
„Dobrá, tak si můžeme oddechnout. V případě takto krátkého skoku nás Ghulové nemůžou zachytit na půli cesty.“ Stevens se zašklebil. „Tak jsme zase utekli hrobníkovi z lopaty, co?“
Volkov si dovolil malý úsměv, ale na rozdíl od kapitána nebyl zcela klidný. „Když už nás honí i Ghuliani, je po nás asi vyhlášeno pátrání v půlce galaxie,“ poznamenal.
„Bez problému,“ uklidňoval ho kapitán. „Seženeme si novou identifikaci pro loď a pár týdnů se budeme držet zpátky, než se situace uklidní.“
„Vstupujeme do systému Veraxia, 3, 2, 1…,“ začala odpočítávat Rahimiová.
Světelný tunel zmizel a z hvězd se opět staly svítící body. V dáli svítilo slunce, veliké jako pěst.
„Alarm přiblížení!“ vykřikla kopilotka přeskakujícím hlasem. „Náraz, náraz!“
Byl slyšet hlasitý zvuk, sténání namáhaného kovu. Stevens, který právě vstal, byl sražen k zemi.
„Pozor, protržení trupu,“ ohlásil řídící počítač stoicky klidným hlasem. „Pozor, hlavní pohon poškozen. Pozor, selhává systém podpory života. Pozor…“
„Zatraceně, vypni to, Alexeji,“ zařval Stevens a zvedl se z podlahy. Ztěžka dosedl do křesla. „Luisi, co se stalo?“
„Kritický zásah na zádi. Do prdele, tady to všechno svítí červeně. Prostě nám něco prorazilo trup. Někde je tam díra, kterou uniká vzduch. Zatracená práce, zkusím to nějak lokalizovat.“
„Jak špatné to je?“
„To ještě nevím, šéfe. Ale zatím bych navrhl, abychom vypnuli všechno, bez čeho se můžeme obejít, abychom mohli stabilizovat systém na podporu života.“
„V pořádku, udělej to, Luisi. Wilsonová, nastav kurz k té stanici, dokud tahle kraksna ještě letí. Rahimiová, jak je to daleko?“
„Při současné rychlosti asi půl hodiny, kapitáne.“
„Oukej. Jsou někde v dohledu ti Ghulové?“
„Ne, po těch není ani stopa.“
„Co nás potom k čertu trefilo?“ Stevens těkal očima z jednoho na druhého. „Nějaký zbloudilý meteorit? Takovou smůlu přece nikdo nemůže mít.“
„Myslím, že to torpédo už bylo tak blízko, že jsme ho vzali s sebou do hyperprostoru,“ odtušil Volkov. „Pokud od nás v okamžiku skoku bylo vzdálené jen pár metrů, je to dost pravděpodobné.“
Stevens potřásl hlavou. „Pojďme dolů, Alexeji. Podíváme se, jestli můžeme pomoci Luisovi.“
O pár minut později byli oba muži zpátky. Tvářili se znepokojeně.
„Jak špatné to je?“ zeptala se ustaraně Wilsonová.
„Zasáhlo to nákladový prostor,“ opáčil kapitán mrzutě.
„Celý náklad vyletěl do kosmu.“
„To znamená, že celá kořist z minula…“
„Je pryč, ano.“ Smutně potřásl hlavou. „Můžeme být rádi, že přepážky vydržely. Jinak bychom už byli ve vesmíru kromě nákladu i my. Rahimiová, co je s tou stanicí? Je už na dohled?“
Slunce systému Veraxia se mezitím zvětšilo na dvojnásobek původní velikosti. Rahimiová se dotkla ovládací konzole. „Počkejte, pane. Při maximálním zvětšení bychom ji… támhle je.“
Obraz na displeji se změnil na jednu z planet systému – rezavě hnědého plynného obra, kolem kterého obíhala mimo několika menších měsíců i hledaná stanice.
Volkov popošel k hlavnímu displeji a přivřenýma očima se zahleděl na obraz. „Co to sakra je? Vypadá nějak…divně.“
Stevens se postavil vedle něj. „Jo. Větší rozlišení nejde?“
„Bohužel. Jak jsem řekla, mám to na maximální zvětšení. Ale zanedlouho bychom měli být dost blízko na to, abychom mohli vidět víc.“
Wilsonová si odkašlala. „Pane?“
Stevens tázavě pozvedl obočí a otočil se k ní.
Pilotka ukázala na svou konzoli a protáhla obličej. „Obávám se, že přistání bude problematické. Manévrovací trysky jsou skoro v háji.“
Kapitán přistoupil ke konzoli a zahleděl se na blikající červené varovné ikony. Pak položil Wilsonové ruku na rameno. „Zvládneš to, Helen?“
Překvapeně se na něj podívala. Za těch šest měsíců, co patřila k posádce, ji kapitán oslovil křestním jménem jen několikrát. „Věřím, že ano, pane,“ odpověděla po krátkém zaváhání. „Minimálně pokud nás stanice navede na příletový vektor.“
„Na to bych nesázel,“ nechal se slyšet Volkov. „Koukněte.“
Wilsononová se natočila k hlavnímu displeji a srdce jí pokleslo, když uviděla obraz snímaný z větší blízkosti. Stanice byla zjevně těžce poškozena.
„Zatracená práce,“ zavrčel Stevens. „Nám se fakt lepí smůla na paty. Co známky života?“
„Dálkové senzory jsou vadné,“ opáčil Volkov. „Musíme počkat, dokud nebudeme blíž. Ale pokud můžu soudit, má ta stanice ještě energii, minimálně na několika palubách.“
Stanice vypadala zhruba jako válec, který se na spodním konci zužoval do špice. Nad ní bylo vidět nezaměnitelný tvar reaktoru. Ještě výše se nacházel nejširší segment stanice, patrně hangár.
„Vysílá nouzový signál?“ zajímal se kapitán.
„Ne, vůbec nic.“
Stevens si povzdechl. „Co o té stanici vlastně víme?“
Volkov se pustil do výkladu. „Byla pojmenována Galenus Pět. Je to standardní model třídy Celesta.“
„Komu patří?“ zarazil ho Stevens.
„Koncern Frius.“ Volkov si přehrál kompletní informace na
svém displeji a několika slovy je shrnul.
„Před osmnácti lety ji umístili zde, nad Veraxií Tři. Těží se tu Veraxium, stopový prvek, který se nachází v atmosféře planety. Na stanici se pak dále zkoumá. Prý by mohl mít nejrůznější využití v průmyslu a výrobě léčiv.“
Volkov poklepal na displej a pokračoval: „Posádka stanice Galenus Pět čítá 82 osob, všichni jsou Terrané. Jde především o vědce a techniky, k tomu několik strážných a samozřejmě poskytovatelé služeb. Dokonce jsou na palubě hlášeny dvě děti.“ Jeho hlas zhrubnul. Pak se znovu podíval na displej. Chvíli bylo ticho, všichni sledovali hologram stanice.
„Už ji můžu ještě více zvětšit,“ oznámila Rahimiová. Krátce poté se objevil zřetelnější obraz stanice. Kolem stanice kroužil nepřehlédnutelný oblak trosek, ale na palubách nad hangárem, kde se nejspíše nacházely obytné a pracovní prostory, se ještě svítilo. Hangár již bylo možné zřetelně rozeznat, jeho vrata však byla pootevřená.
„Zavolej je, Alexeji,“ přikázal kapitán.
„Už jsem poslal několik zpráv, na různých frekvencích. Ale zatím bez odpovědi.“
„To je divné. Antény vypadají každopádně nedotčené. Jak to vypadá se známkami života?“
„Na přesný sken jsme ještě pořád trochu daleko, ale určitě tam nějaké jsou,“ odpověděl Volkov. „Tak se mi zdá, že nakonec budou spíš potřebovat pomoc od nás, než že by nám nějakou
poskytli oni.“
„Strojovna můstku,“ ohlásil se Velazquez přes interkom. „Šéfe, vypadá to bledě. S tím, co mám na palubě, určitě nezvládnu spravit hyperpohon, a reaktor je taky skoro v háji. Ale především ztrácíme pořád tlak vzduchu.“
„Kolik času máme?“ zeptal se Stevens.
„Nanejvýš hodinu.“
„Takže nemáme na výběr. Přistaneme na té stanici.“
„Rozumím, kapitáne,“ ozvala se Wilsonová. „Zahajuji brzdný manévr.“ Jak mluvila, prsty jí tančily po ovládacích prvcích konzole. Za chvíli zavrtěla hlavou a obrátila se ke kapitánovi.
„Pane, máme problém.“
„Další?“ protáhl Stevens obličej.
„Přední brzdné trysky jsou až na jednu porouchané. Skoro nejsem schopná brzdit. A taky máme omezenou schopnost manévrovat.“
„Takže nezvládneme přistát?“
Wilsonová svěsila hlavu. „Na levé straně jsou trysky více méně oukej. Když nás navedu do hangáru bokem, mohlo by to vyjít.“
„Tak to udělej.“
„Rozkaz.“
I když to předtím trvalo celou věčnost, než se stanice přiblížila, teď šlo vše až příliš rychle.
Otvor do hangáru se rychle zvětšoval a Wilsonová měla plné ruce práce, aby navedla Verocity v pravý čas do správné pozice. Loď na její příkazy reagovala jen velmi neochotně.
„Jsme moc rychlí,“ zamumlala Rahimiová. Na čele se jí perlil pot.
„Helen to zvládne,“ uklidňoval se Stevens, protože pilotka sama neříkala nic.
„A ještě tohle,“ utrousil Volkov.
Hangár už vyplnil většinu displeje a v jeho interiéru byl vidět neskutečný chaos. Vraky lodí a jejich součástky ležely po celé délce vnitřního hangáru. Nikdo to neřekl nahlas, ale všichni věděli, že za této situace je nouzové přistání nevyhnutelné. „Je atmosférický štít hangáru ještě v pořádku?“ zeptal se Stevens.
„Minimálně to tak vypadá,“ opáčil Volkov.
„Držíme kurz, minuta do vstupu do stanice,“ oznámila Wilsonová tiše a vzhlédla. Otřela si pot z očí. „Pane, doporučuji, abychom veškerou nevyužitou energii přesměrovali do tlumičů.“
„Luisi, vraž do tlumičů všechno, co máme,“ předal Stevens příkaz dál. „A začni se modlit,“ dodal potichu.
Všichni mlčky upírali oči na hangár. Wilsonová tu a tam upravila kurz a zírala na ukazatel rychlosti. Ta se ale snižovala příliš pomalu. „Držte se!“ vykřikl Stevens, když loď prolétala bezpečnostním štítem, který udržoval v hangáru konstantní tlak.
Na displeji se ukázal roztrhaný trup nějakého vyhořelého frachťáku a zběsilou rychlostí se blížil k lodi…
Pravidla hry
Až doteď jsi četl příběh jako klasický román. Nyní se však stane tvým dobrodružstvím. Ty budeš určovat, jak bude příběh pokračovat, když na konci každého úseku textu zvolíš jednu
z nabízených možností. Podle toho budeš pokračovat ve čtení dalšího úseku.
…
Můžeš si vybrat z těchto postav:
Alexej Volkov
Alexej je taktický důstojník lodi Verocity. Je válečný veterán, dlouhá léta sloužil jako vesmírný pěšák a bojoval v mnoha bitvách. I když už překročil čtyřicítku, má stále výbornou kondici. Vyzná se v boji na blízko i na dálku, nemá strach se pustit do boje. Naproti tomu s technikou si rozumí jen málo.
Úvodní textový úsek: 1
Boj na blízko: 7 Boj na dálku: 6 Zdraví: 50
Luis Velazquez
Luis je palubní inženýr lodi Verocity. Je mu hodně přes třicet, hubená postava. Boji na blízko se raději vyhýbá, ale umí celkem dobře střílet z blasteru. Rozhodně není tak dobrý střelec jako Volkov. Když dojde na stroje a počítače, je Luis ve svém živlu. Vyzná se i v technice vesmírné
stanice, a je-li to nutné, umí hacknout nejrůznější systémy.
Úvodní textový úsek: 21
Boj na blízko: 4 Boj na dálku: 4 Zdraví: 40
Poznámka: Velazquez může v průběhu dobrodružství opravovat stroje nebo hacknout počítačové systémy. Takto se mu mohou otevřít cesty, které jsou pro Volkova uzavřeny. Tuto činnost provádí skrze řešení drobných logických hádanek (například Sudoku). Pokud tě baví logické hádanky, Velazquez je ta pravá postava pro tebe. Pokud se ti nechce řešit hádanky, je pro tebe lepší volbou Volkov.
