PR: Kletba krve – chytlavá Young adult upířina (ukázka z knihy)

O autorce:

Martina Hohenberger se narodila v Česku, nyní žije v Mnichově. Studovala komunikační vědy na mnichovské univerzitě LMU. Vychovává syna, je lektorkou němčiny a překladatelkou. Má za sebou 25 let zkušeností s překlady do češtiny a němčiny. Osmým rokem se věnuje psaní knížek a povídek, převážně žánru fantasy a fantastického hororu. Svou literární tvorbu vidí jako psychologickou studii postav v extrémních životních situacích. V roce 2016 uveřejnila psychologický román pro ženy Rovnováha života. Šlo o srdeční, zčásti autobiografickou záležitost. S povídkou Golemova kletba se v roce 2017 umístila ve finále literární soutěže Daidalos.

Anotace:

Dospívající Karel nikdy nepocítil strach. Po svém dědovi zdědil vášeň pro hledání pokladů. Jedné noci vyrazí se svým mladším bratrem na nebezpečnou výpravu do znojemského podzemí. Tím uvede do pohybu události, které navždy změní jeho život. Karla pronásledují zlé sny a opakující se amnézie. Po čase navštěvuje soukromou internátní školu. Společně se svými přáteli pátrá Karel po zmizelých studentech, přitom zjistí pečlivě střežené tajemství školy a narazí na utajený svět, který se skrývá za diplomatickou imunitou vzdělávací organizace. Karel pomáhá chránit osazenstvo školy a dostane druhou šanci, aby napravil, co před lety způsobil. Vyřeší záhadu bludiště i zmizelých premiantů?

A máme pro vás samozřejmě i slibovanou ukázku:

 

KAPITOLA 1

PODZEMÍ

 

Kdyby někdo toho dne o půlnoci procházel ospalou znojemskou ulicí Pod Kraví horou, zahlédl by u domku číslo 51 zvláštní věc. Navzdory létu se od řeky plížil chlad a na trávníku za laťkovým plotem se povalovala mlha. Z moře mléčných chuchvalců vykukovala zahradní kůlna a působila přízračně jako loď bludného Holanďana. Zpod dveří se škvírou dralo světlo.

Ušmudlaným okénkem se záclonou z pavučin bylo vidět dva chlapce. Jejich plavé vlasy připomínaly mokrou slámu. Vzájemnou podobu podtrhovaly stejnobarevné bundy, džíny a horské boty. Ten větší, bezmála čtrnáctiletý Karel, klečel u ohromné dřevěné truhly, vytahoval z ní různé věci a soustředěně je potěžkával.

„To lano si dej do batohu,“ řekl Karel o dva roky mladšímu a o hlavu menšímu bratrovi, který měl chytré oči a pěkně tvarovaný nos posetý pihami.

Honza nervózně přešlapoval. „A proč tam jdeme za tmy?“ zakňoural a popotáhl.

„Nikdo nás nesmí vidět, to dá rozum. Máš nudli u nosu. Nechceš kapesník?“

„Ale táta…,“ pípl na odpor Honza a utřel si nos do rukávu.

„Dospělý z toho laskavě vynech,“ odsekl Karel šeptem. Málem se neudržel a zvýšil hlas. Naštěstí se ovládl. V opačném případě by riskoval, že vzbudí rodiče. Pan a paní Devorovi tvrdě spali a neměli nejmenší potuchy o nebezpečné výpravě, kterou chystají jejich synové. Kdyby o ní věděli, udělali by to, co rodiče běžně dělávají. Dali by oběma chlapcům zaracha. A to do konce života.

„Křídu jsi vzal?“

„Jo.“ Honza si poklepal rukou na kapsu.

„Dej bacha na svou čelovku. Světlo je v podzemí důležitý.“ Karel si posvítil zespodu na tvář. Vypadal legračně a zároveň strašidelně.

„Táta mi povídal, že se odtud děda nevrátil.“

„Snad by ses nebál.“

„Já se nebojím.“ Honza nasadil falešný výraz statečnosti.

„Cha, jsi podělaný až za ušima.“ Karel se nedal ošálit. Sám žádný strach necítil. Nikdy. Ani když ho máma před lety ztratila v obchodním domě a ani když na něj zaútočil sousedův pes. Na druhé straně ho však tížilo špatné svědomí, protože lákal mladšího brášku na noční expedici, která mohla být opravdu nebezpečná. Pokoušel se ignorovat varovný hlásek ve své mysli, který mu radil, aby to vzdal. Byl rozhodnutý vyrazit buď s Honzou, anebo bez něho.

„K čemu bereš ten krumpáč?“

„Může se hodit. Pojďme už,“ zahučel Karel netrpělivě a utáhl přezky svého batohu.

„Proč tam musíme jít?“ V Honzovi se očividně prala chuť podílet se na výpravě s touhou vrátit se do postele pod teplou přikrývku.

„Zažijeme dobrodružství. Budeš nadšený, věř mi,“ slíbil Karel.

Chlapci společně vyšli ven a chystali se otevřít branku. Vtom se Karel udeřil dlaní do čela. „Kruci, málem bych zapomněl na dědův deník.“ Vrátil se do kůlny, z nejspodnějšího regálu vytáhl tlustý sešit zabalený do hrubého plátna a strčil ho do batohu.

Prošli liduprázdnou ulicí. Sousedé spali a z pozemků se nesl štěkot, když Karel s Honzou procházeli příliš blízko plotů. Zamířili k úzkému mostu přes řeku Dyji. Její voda odrážela bledou záři hvězd. Odněkud zněla tklivá melodie hraná na kytaru a doprovázela je temnými stíny nočního parku podél Gránického potoka. Mihotavé světlo měsíce probleskovalo korunami listnáčů na pěšinu stoupající ke hradu.

Své kroky nasměrovali k Divišovu náměstí. Přelezli zdobně kovanou bránu a ocitli se v zahradě obehnané vysokou zdí. Kousek od košatého kaštanu se nacházela starobylá studna. Zakrývaly ji desky zatížené kameny a truhlíkem s květinami.

„Tohle má být ten slavný vchod do podzemí?“ vyjekl Honza.

„Buď zticha, ať nás tu nikdo nenačapá.“ Karel sklouzl pohledem po okolních domech s potemnělými okny. „Podle dědova náčrtu jiný vchod neexistuje,“ dodal a sundal truhlík, kameny i samotný kryt, aniž by způsobil šramot. „Není tam voda. Sám jsem to nedávno vyzkoušel.“

Honza si povzdechl, zvedl oblázek a hodil ho do studny. Za vteřinu se neozvalo šplouchnutí, ale dutý úder zesílený kamennými stěnami.

„Dole jsou dvířka. Těmi se dá prolézt do sklepa pod klášterem a pak dál do nižších pater podzemí.“ Karel upevnil lano o kmen stromu, zapnul si čelovku a přehoupl se přes obrubu.

Honza jen ztuhle postával a přihlížel. Nejspíš nechápal, proč se jeho bratr nebojí vlézt o půlnoci do studny. Vedle něho vypadal každý jako poseroutka.

„Představ si, že se spouštíš po lezecký stěně,“ radil Karel, avšak sešplhat po kluzkých kamenech nebylo vůbec jednoduché.

Dva metry nad vyschlým dnem se nacházel kruhový výklenek. Karel se musel na laně zhoupnout, aby dokázal oběma nohama kopnout do míst, kde se rýsovala zabedněná dvířka. Dal do toho všechnu sílu, ale dřevo prasklo teprve při pátém nárazu. Zaklesl se o zeď a zatlačil ramenem. Dvířka konečně povolila. „Polez!“ křikl. „A zapni si čelovku.“ Zezdola viděl siluetu Honzy a kousek oblohy zalité měsíčním světlem.

Bratr zavěšený na laně se pomalu blížil.

Karel ho přitáhl k sobě. „Dej bacha, ať se ti nesmekne noha.“

Zvládli to. Otvorem vlezli do úzké štoly, kudy se sotva mohl protáhnout štíhlý člověk, a to ještě v hlubokém předklonu. Chodba se po pár metrech rozšiřovala a zahýbala mírně doleva. Karel si při pohledu na cihlové zdivo uvědomil, že se dostali do sklepení kláštera.

Bylo tam vlhko. Smrad plísně a zatuchliny se líně povaloval v nevětraných prostorách a spolu s kočičinci dělal vzduch téměř nedýchatelným.

Bratři hledali cestu vedoucí dolů. Honza maloval školní křídou na stěny šipky, aby nezabloudili. Zanedlouho objevili kamenné schody. Schválně si nevšímali zaprášené cedule se zákazem vstupu a varování nebezpečí života, na kterou nějaký vtipálek nasprejoval lebku se zkříženými hnáty.

Sestupovali po kruhovém schodišti do temnoty, jež by se dala krájet. Ocitli se v království ticha, tak se aspoň domnívali, dokud se neozvaly ty podivné zvuky. Karel doufal, že nenarazí na potkany velké jako pěst, nebo hůř, na potkany hladovější než divoké kočky.

Dole na ně čekalo nemilé překvapení. V kuželu světla se vynořil cihlový zátaras.

„Konečná,“ řekl Karel zklamaně. „Proč to zazdili? Podle dědova plánku se tudy dalo projít.“ Naštvaně kopal botou do zdi. Pak položil batoh na zem a rozpřáhl se krumpáčem. Bum.

„Vždyť nás někdo uslyší,“ vyjekl Honza. Z rozrušení dostal škytavku.

„To pochybuju, v noci se sem nikdo neodváží.“ Bum. Úder zaduněl s tak hlasitou ozvěnou, že jistě probudil celé město nad nimi.

„Nech toho!“ Honza se vyděšeně rozhlížel.

Karel se ale nedal zastavit. Bum. Po každé ráně ze zdi odlétávaly kousky cihel a prskaly do všech stran. Po chvíli krumpáč položil a otřel si zpocené čelo. Uprostřed zátarasu zela díra, z ní se valil proud vlhkého vzduchu.

Oba chlapci fascinovaně hleděli dovnitř. Honza se zapomněl bát, zatajil dech a škytavka ho vmžiku přešla. Karel bez váhání prolezl na druhou stranu. Za vteřinu vykoukla z otvoru jeho hlava. „Co stojíš? Pojď za mnou.“

Ocitli se v nízké chodbě, která se svažovala dolů. Z ní vedly odbočky a spousta slepých uliček. Několikrát se museli vracet. Křídové značky jim pomáhaly, bez nich by byli ztracení. Brzy se jim podařilo najít schůdky do hlubšího podlaží. Tekla po nich voda a zábradlí tam chybělo.

„Chci domů,“ skuhral Honza.

„Podle plánku je třeba sestoupit ještě o dvě patra.“ Karel šlápl na první schod, ale noha mu podklouzla. Jen tak tak se zachytil zdi.

„Dávej bacha!“

Kameny byly vymleté vodou a místy připomínaly skluzavku. Sešli k místu, kde schodiště končilo několika ztrouchnivělými deskami, které zakrývaly asi čtyři metry širokou jámu. Za ní sice chodba pokračovala, ale přechod ze dřeva působil jako nastražená past.

„Co když nás to neudrží?“

„Sundej batoh a vytáhni lano. Budeme se jistit.“ Karel šmátral po stěnách, než našel výstupek, za který uvázal smyčku. „Jdu první.“ Naklonil se a posvítil dolů do husté tmy. Navlhlá a shnilá prkna pod jeho tíhou sténala. „Je to v pohodě. Pojď za mnou a přidrž se lana.“

Honza postupoval krůček po krůčku vpřed. Byl téměř u cíle, znenadání však zavrávoral a vrazil do Karla tak prudce, až oba ztratili rovnováhu. Karel stačil popadnout bratra za ruku, přitom upustil krompáč.

Ozvalo se hlasité zapraskání. Honza sebou škubl. Když prkna nadobro povolila a s rachotem spadla dolů, praštilo to s nimi o okraj jámy. Karel se nevzdával, úpěl námahou, jak se pokoušel vyškrábat nahoru, ale lano mu v dlani prokluzovalo. Už se nedokázal udržet.

Zlomek vteřiny oba chlapci máchali rukama ve vzduchu. Nato se zřítili dolů.

Zdálo se, že pád trvá celé věky. S žuchnutím dopadli do čehosi měkkého, co smrdělo jako shnilé odpadky nebo toaleta.

„Rozbil jsem si koleno,“ zakvílel Honza a rozplakal se.

„Utři si nos.“ Karel podal bratrovi látkový kapesník. Přiklekl k němu a prohlížel si jeho zranění. Kalhoty měl roztržené a kůži odřenou. Nevypadalo to vážně, ale Honza nepřestával bědovat. Nejspíš byl v šoku.

„Nic to není,“ utěšoval ho Karel. Z batohu vytáhl pouzdro s první pomocí a ránu mu přelepil náplastí. Pak ukázal svou krvácející dlaň. „Podívej, kouslo mě lano,“ snažil se zlehčit situaci.

„Jsme ztracení,“ naříkal Honza z plných plic.

„Vzpamatuj se, vždyť se nic hroznýho nestalo,“ okřikl ho Karel. Rozhlédl se a zjistil, že se ocitli v rozlehlé jeskyni, kam bůhvíjak dlouho nevkročila lidská noha. Na zemi se povalovaly třísky a zetlelé listí. „Krompáč nemůžu najít, asi někam zapadl.“

„Jak se dostaneme zpátky?“ úpěl Honza.

„Vidím konec lana. Skála je hladká, ale pokusím se tam vylézt. Potom tě vytáhnu.“

„Nezůstanu přece dole sám, když ty polezeš nahoru.“ Honza se třásl a z očí mu stékaly slzy. „Já to nezvládnu.“

„Vždyť na tom nic není. Neboj se.“ Karel mu položil konejšivě ruku na rameno. „Nedopustím, aby ti cokoli ublížilo. Slibuju, že se ti nic nestane. Věříš mi?“ Jeho slova zazněla do ticha s vážností slavnostní přísahy. Stíny kolem se zakomíhaly jako němí svědkové.

„Věřím,“ vydechl Honza a pokusil se usmát.

„Hodný kluk.“ Karel bratra poplácal po zádech. „Já se nejdřív porozhlídnu.“

„Myslel jsem, že se vrátíme hned,“ namítl Honza.

„Chci to tu prozkoumat.“ V Karlově obličeji se zračil fanatický lesk, tak typický pro rodinu z matčiny strany. Honza by ho jistě poznal, kdyby si lépe pamatoval dědečka Bedřicha Hřímala, nejzapálenějšího hledače pokladů na území Čech a Moravy. A taky toho nejchudobnějšího. Shovívavější část příbuzenstva ho považovala za podivína a ta méně dobrotivá… za blázna. Buď bloumal po archívech nebo lezl do starobylých sklepení a neprobádaných jeskyní. Celá desetiletí se honil za přeludy, vždy jen krůček od nalezení skutečně unikátních skvostů. V rodině byl černou ovcí a moc se o něm nemluvilo, protože ho obestíralo tajemství.

„Co chceš zkoumat? Jsme v pitomý podzemní jeskyni.“ Honza na něj pohlédl tím nejzoufalejším štěněcím pohledem, jakého byl schopen. „Pojďme domů.“

Karla napadlo, že brášku trochu navnadí. „Dobrá, půjdeme zpátky, ale jsme jen kousíček od cíle. Dědeček mi vyprávěl o havraním králi, který kdysi vedl křižáckou výpravu proti kacířům. Když jeho vojsku hrozila porážka, schoval své bohatství pod Znojmem, aby nepadlo do rukou nepřátel. Šlo o poklad nesmírné hodnoty, obsahoval klenoty, zbraně a několik beden zlata. Navíc jeho součástí bylo cosi cennějšího než všechny skvosty světa.“

„Cosi cennějšího? Ty tomu věříš?“

„Věřím, stejně jako děda. Můžeš se mrknout do jeho zápisníku, co jsem objevil na půdě.“ Karel se tvářil významně, když povolil přezku na svém batohu a vytáhl umolousaný sešit. Ukázal Honzovi stránky hustě popsané úhledným písmem. Některé obsahovaly náčrtky a mapky.

„Ty si myslíš, že na nás to bohatství čeká? Proč ho ještě nikdo nenašel?“ Honza asi tušil, jak moc je jeho velký bratr posedlý hledáním pokladů. Dědeček Hřímal mu svými báchorkami popletl hlavu. Ten dědeček, který jednoho dne zmizel a zanechal za sebou zdrcenou manželku, pět dospělých dětí a dvě vnoučata.

„Proč ten poklad nikdo nenašel? Důvod je zcela prostý. Ke středu podzemí vedou tak úzké a nízké šachty, že se tam neprotáhne dospělý člověk, pouze děti nebo trpaslíci.“

„Trpaslíci?“ vyprskl Honza a nevesele se ušklíbl.

Karel znovu sáhl do batohu a vyndal kožené pouzdro s loveckým nožem. Měl dlouhou pevnou čepel a střenku v parohu. „Koukni se. Tenhle nůž patřil dědečkovi, půjčím ti ho, jestli chceš.“

„Tak dobře,“ kapituloval Honza, „ale nechám si ho.“

Karel zajásal. Chytil bratra za ruku a postupoval s ním kupředu. Jeskyně byla mnohem větší, než se mu zpočátku zdálo. Vtom si všiml něčeho zvláštního. Zamířil na stěnu čelovku a pak ji zhasl. Skála se matně rozzářila nazelenalým světlem.

„Páni,“ užasl Honza. Zvědavost na okamžik přehlušila jeho bázlivé pocity. „Jsou to světlušky?“

„Nevím, asi fosfor nebo řasy. Vypadá to legračně.“

„A co je tohle?“ Honza ukázal na dřevo trčící ze zdi.

„Starověká louč. Zapálím ji. Sundej batoh, máš tam sirky.“

Honza si sáhl na rameno. „J-já ho nechal nahoře, když jsem z něj vytahoval to lano,“ vykoktal rozpačitě.

Karel si povzdechl. „Nevadí, máme čelovky a dvě náhradní svítilny. Pojď, omrkneme celou jeskyni. Teče sem voda. Podle mě musí i nějak odtékat. Nejspíš narazíme na jiný východ nebo se dostaneme k řece.“

Pokračovali dál v obchůzce a pomalu ztráceli pojem o čase. Honza měl opět na krajíčku.

Pak v jednom výklenku objevili dveře pobité zrezlými železnými pásy. Někdo je zapřel mohutným dvoumetrovým křížem. Na nadpraží byl vypálený sotva čitelný nápis v cizím jazyce: Lasciate ogni speranza, voi ch’entrate!

„Co je to za jazyk?“ zajímalo Honzu.

„Asi latina.“

„Proč jsou ty dveře tak nízký?“

„Hm. Dá se jimi projít jen v hlubokým předklonu. Vetřelce se skloněnou hlavou mohli obránci podzemí snadněji zabít.“

„Jenže proč to zatarasili zrovna z týhle strany?“

„Aby je nikdo nemohl vyrazit zevnitř. Ale před čím se chtěli chránit?“ mumlal Karel.

„Možná je to varování.“

Karel se na chvíli zamyslel. „Už vím! Zatarasili to z týhle strany, protože to je východ!“

„Východ,“ vydechl Honza. Myšlenkou na návrat domů zjevně pookřál.

„Mrkni se na pravý horní roh, je tam nějaká kresba.“ Karel ukázal prstem na věkem zašlé štítové znamení připomínající erb. „Může to být pták. Havran!“ zajásal.

„Podle mě to spíš vypadá jako malý dráček.“

„Ne, určitě je to havran. Jsme blízko pokladu!“ Karel vyndal z kapsy sáček, vybalil z něj svou starou Nokii a pořídil fotku. Záblesk na okamžik osvětlil prostor kolem nich.

Honza se bojácně ohlédl.

Odvalili mohutný kříž na stranu a pokusili se dveře otevřít. Byly však zamčené.

Karel vzal kámen a bušil do nich. Poté na nich vyzkoušel boty. Nakonec do dveří v rozběhu narážel bokem. Zvuk dutých ran se nesl do všech koutů jeskyně. Po pár minutách to Karel vzdal a mnul si bolavé rameno. Přitom ho něco napadlo. „Použijeme kříž jako beranidlo, pomoz mi.“

Se zaúpěním se jim podařilo těžký kus dřeva zvednout.

„Až řeknu tři, rozběhneme se. Ráz, dva… teď!“ Zaduněl výstřel z děla. Tak to aspoň znělo v podání ozvěny, která musela být slyšet všude, snad i ve spícím městě nahoře. „Příště určitě povolí.“

Vrazili do nich celkem jedenáctkrát. Už necítili ruce a kolena jim podklesávala námahou.

Při posledním nárazu se ozvalo zapraštění. Karel přiskočil ke dveřím a ze všech sil se do nich zapřel. S nervy drásajícím zaskřípěním se otevřely.

Karla se zmocnila euforická nálada.

Před nimi se rozprostírala tmavá štola ražená ve skále a svažovala se prudce dolů.

„Nemám z toho dobrý pocit, nechoďme tam,“ sýčkoval Honza.

„Neboj, nic se ti nestane, vždyť jsem ti to slíbil.“

V tom okamžiku začala poblikávat Honzova čelovka. Bylo pozdě litovat, že s sebou nevzali náhradní.

Karel se zhluboka nadechl a vešel dovnitř.

Honza váhavě následoval bratra. Snažil se předstírat statečnost, ale byla v něm malá dušička.

Čekal je skutečný labyrint z úzkých šachet. Zřídkakdy se rozšiřovaly natolik, že vytvářely výklenky nebo malé místnosti. Občas v udusané podlaze narazili na díry a prolézali jimi do nižších pater.

Šelestění je upozorňovalo na malé tvorečky prohánějící se všude kolem.

Došli k zatopenému místu. Chvíli bezradně postávali. Honza zvedl několik kamenů a házel je do vody.

„Co blbneš?“

„Zkouším hloubku.“

„Takhle to nepoznáš. Potřebujeme dlouhý klacek nebo tam jeden z nás musí vlézt.“ Karel bez váhání vstoupil do chladné vody. „Sotva po pás,“ řekl a přitom drkotal zuby. „Pojď, to zvládneme.“

Honza přepral svůj strach a vydal se za bratrem.

Několik metrů se brodili, poté chodba mírně zatáčela a stoupala. Vody ubývalo, sahala jim už jen po kolena. Po dvou minutách se dostali do sucha. Oba byli promočení na kost a třásli se zimou. Nemohli se dočkat, až najdou východ.

Karel tu překážku zahlédl již z dálky. Štola byla zčásti zasypaná kamenitou sutí. Nelíbila se mu představa, jak se plahočí zpátky do jeskyně. Nejraději by se vzteky rozbrečel, nechtěl však vyděsit mladšího bratra.

K tomu všemu náhle zhasla Honzova čelovka. Chlapec úlekem ztuhl, zlostně si ji strhl z hlavy a mrštil jí o zem. Rozloučila se slabým zábleskem umírající bludičky.

„Fakt skvělý. Tady máš náhradní baterku. Dej na ni bacha.“ Karel vnitřně zuřil, ale záhy se opanoval. Nebyla to ničí vina, že jim pomalu docházelo světlo. Začal holýma rukama odklízet suť. Hrabal jako posedlý, vybíjel si na tom pitomém štěrku svůj vztek. Zanedlouho vyhloubil úzký tunel, kterým se dalo prolézt. „Drž se za mnou.“

Plazit se po břiše v mokrém oblečení přes hromadu ostrých kamenů nebyla žádná slast.

Honza se bál zůstat sám, a proto se držel co nejtěsněji za Karlem. „Kde je ten východ?“ zeptal se dychtivě, jakmile přelezli na druhou stranu.

„Určitě ho najdeme, ale někde tu přece musí být i poklad.“

Honza se ošíval. „Blbý poklad,“ zamručel. Po tváři se mu koulela slza. Hřbetem dlaně si ji otřel a s očima vraženýma do země se vlekl za bratrem.

Ponurou chodbu protínalo několik křižovatek. Štoly z ní odbočovaly do všech stran, svisle dolů i nahoru. Ocitli se v pravém a nefalšovaném bludišti.

Znenadání se ozvalo podivné zaskučení připomínající nářek zraněného zvířete.

„Slyšels to? Vepředu něco je.“

„Nic tu není,“ odsekl Karel popuzeně. Nebyl si však jistý, jestli se tou nepatrnou lží snažil uklidnit svého bratra, nebo spíš sám sebe.

Chlapci pokračovali v prohlížení výklenků a místnůstek, ale východ nikde nenacházeli.

Honza se lekal každého šramotu: šmejdění myší, praskání dřeva a šelestu tekoucí vody. Kdejaký stín se v jeho očích proměňoval ve strašidelného netvora. Sebemenší zvuk stačil k tomu, aby se k smrti vyděsil. Netrvalo dlouho a on se rozplakal. Vzlykal tiše, asi se bál, že by ho někdo nebo něco mohlo zaslechnout.

Zato Karel se nebál vůbec. „Tudy vedou další úzké schody, musíme sejít do nižšího patra,“ oznámil nevzrušeně.

„Nepolezu dolů. Nechci ten pitomý poklad. Chci domů,“ naříkal Honza.

Při pohledu na nešťastného bratra zmohlo Karla zklamání. Jeho naděje na poklad splaskla. „Dobře, tak budeme hledat cestu nahoru.“

Podzemí města se zdálo být nekonečné. Chlapci bloudili štolami a slepými uličkami. Neúnavně malovali zvlhlou křídou značky na žulové zdi. Ani jeden z nich nedokázal říct, jak dlouho už tam pobývají.

O to víc je překvapilo, když stanuli před zavřenými masivními dveřmi. Nejprve na ně jen zmateně zírali.

„Našli jsme to.“

„Východ?“

Karel pokrčil rameny.

V pravém horním rohu dubového dřeva byl stejný erbovní znak, jaký viděli v jeskyni, jen krapet větší. Doprostřed někdo navíc přibil kříž, což podle Karla nevěstilo nic dobrého. Mohlo to být varování?

Jenže touha po pokladu se v něm znovu probudila. Z batohu vyndal šroubovák a začal páčit zrezivělé panty. Pak se do dveří opřel plnou vahou a párkrát do nich vrazil ramenem. Dřevo, které tu ve vlhku tlelo po několik staletí, bez většího odporu povolilo. Z místnosti se vyvalil nasládle štiplavý puch.

Nastala chvíle ohromeného ticha. Pohled dovnitř oba chlapce na okamžik paralyzoval. U zdi stálo jedenáct dlouhých dřevěných beden. Působily starobyle, zub času do nich vyhlodal četné díry.

„Poklad!“ vypískl Karel vzrušením. „Děda měl pravdu.“ Vrhl se kupředu, všiml si přitom, že jedna truhla je rozbitá a zeje prázdnotou. Pokusil se otevřít jinou. Víko však bylo zatlučené tlustými železnými hřeby.

Honza zprvu nervózně přešlapoval na místě a povytahoval si kalhoty. „My jsme objevili poklad!“ zapištěl. Stále tomu nemohl uvěřit.

Vtom se ozval slabý šum, který se šířil ve zdech a pomalu sílil v syčivý hukot. Místnost toho byla náhle plná. Honza ztuhl jako solný sloup a s vytřeštěnýma očima se křečovitě chytil bratrovy paže. Nepustil se, dokud hluk neutichl.

Karel předstíral, že nic neslyšel. On sám se ničeho nebál a nehodlal ani dávat najevo své obavy. Dál neochvějně páčil zatlučenou bednu. Ve zraněné dlani mu tepala tupá bolest. Pokoušel se na ni nemyslet, ale nijak zvlášť to nepomohlo.

Byli tak blízko vytouženému pokladu! Karel zasunul šroubovák co nejhlouběji a zabral vší silou, která mu v jeho prochladlých údech zbyla. Nedokázal však víko vypáčit. Začal proto na straně odštípávat třísky. Zanedlouho vyhloubil ve dřevu otvor.

„Posviť mi dovnitř,“ požádal Honzu.

V kuželu mihotavého světla nejprve nic nerozeznal. Jedna věc mu brzy došla – v útrobách bedny nebyly klenoty, šperky a ani zlato. Cosi se tam ale lesklo. Zadíval se pozorněji. Jakmile jeho oči dokázaly zaostřit, zahlédl řetězy pokrývající vysušenou mumii člověka.

Karel vykřikl a uskočil dozadu. V podřepu zakolísal a s žuchnutím dopadl na zadek. Echo jeho výkřiku se odráželo ode zdi ke zdi a neslo se dál podzemními prostorami.

„Našel jsi zlato?“ kvílel Honza a nevěřícně zíral na bratra. Jeho výraz se mu totiž ani trochu nelíbil. Napřáhl ruce, aby mu pomohl zvednout se na nohy. Přitom upustil svítilnu. Zhasla a někam se zakutálela.

„Vypadá to spíš jako rakev, pojďme raději pryč.“

Vyznělo to skoro jako odpověď, když se ve stěnách opět ozval onen zlověstný šum. Karel se už nesnažil přetvařovat, že to nic nebylo.

Honzovy bulvy vystouply z důlků a ruce se mu roztřásly. „Copak nechceš hledat jiný východ?“

„Nevím, jak dlouho mi vydrží čelovka. Vraťme se zpátky do jeskyně, třeba se nám podaří vyšplhat až k lanu nebo budeme křičet tak dlouho, než nás někdo uslyší.“

Hukot tentokrát neustával. Sílil a připomínal roj běsnících včel. Navíc se ozývalo škrábání, duté rány a rachot padajícího kamení, jako by se podzemí bortilo. Vycházelo to z podlahy přímo pod jejich nohama.

Karel tlumeně zaskučel a rozběhl se chodbou zpět. Bratr ho následoval.

Poblíž zavylo nějaké zvíře.

Oba chlapci se přinutili utíkat mnohem rychleji. Bez dechu unikali tomu lomozu za sebou. Klopýtali štolami přes kameny a hromady vydroleného zdiva. Duchapřítomně hledali na stěnách křídové značky, které tam dřív zanechali. Karel běžel první, stále se otáčel a popoháněl Honzu ke spěchu. Už mu nezáleželo na tom, že v místnosti upustil batoh s dědovým zápisníkem a s poslední náhradní svítilnou.

Náhle za nimi zazněly těžké kroky, které se rozléhaly strašlivou ozvěnou.

Karel posvítil za sebe a vyjekl. Netušil, zda opravdu zahlédl temnou siluetu postavy, nebo onen hrůzný obraz vytvořila jen jeho fantazie. Když doběhli k bariéře ze suti, vklouzl Karel vmžiku do otvoru. Honza se plazil těsně za ním.

Strop nad průlezem se drolil, padaly z něj drobné kamínky. Vtom Honza vypískl tak vyděšeným hlasem, jako by ho něco kouslo. Řval a natahoval ruku k bratrovi. Jenže Karel se v úzkém tunelu nemohl obrátit a ani nic udělat.

Teprve až se mu podařilo vyklouznout na druhé straně ven, otočil se a hleděl ve skomírajícím pramínku světla do… ponuré prázdnoty.

Bratříček byl pryč. Někde v dálce zaslechl jeho poslední výkřik. Vrhl se zpět za ním. Sám ječel jako nepříčetný.

Znenadání zahlédl na konci průlezu mrtvolně bílou hlavu s nažloutlýma očima bez zorniček a s vyceněnými zuby. Při tom pohledu by se mu jistě zastavilo srdce a krev by mu stydla v žilách, kdyby dokázal cítit strach. Divoce zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Seshora se uvolnily další a mnohem větší kusy zvětralé žuly a strop se jen pár centimetrů od Karlovy hlavy s žuchnutím zbortil.

Do štoly se vyvalil oblak prachu.

Karla spolkla tma.

Několik minut ležel jako omráčený a vykašlával si plíce z těla. Volal bratra a slepě šátral kolem sebe.

Bratříček byl pryč!

Karlovu mysl zastřel pocit neskutečnosti. Jeho mozek odmítal pochopit, co se právě stalo. „Hóónzóó,“ křičel znovu a znovu a po tváři mu stékaly slzy. Zoufale třásl rozbitou čelovkou. Vydala poslední chabý záblesk, poté nadobro zhasla.

Holýma rukama se snažil odstranit suť. Přitom nedbal bolesti ve zraněné dlani, v ulámaných nehtech a v prstech rozedraných do krve.

Náhle pod rukou ucítil cosi hebkého. Našel bratrův posmrkaný kapesník.

Karla přemohlo vyčerpání. Rozplakal se. Jeho nářek zněl v podzemních prostorách dutě. Nemilosrdná ozvěna ho proměnila ve zlomyslný šelest připomínající smích. Tohle místo se mu vysmívalo, přímo se řehnilo jeho naivitě, neštěstí a strašlivé ztrátě.

Vzdal to.

Byl pohřbený desítky metrů pod zemí. V království tmy, ticha a nicoty. V pekle. Nikdy se odtud nedostane. Přikrčil se u zdi, přitáhl si kolena a položil na ně hlavu.

Přál si umřít.

Zprvu Karel ten tlak nezaznamenal. Až po chvíli zjistil, že ho něco tlačí do břicha. Prohledal si kapsy a nahmatal… svou starou Nokii. Stiskl tlačítko a displej rázem prozářil nejčernější temnotu kolem.

Karel vyskočil na nohy a rozběhl se.

Pořádně si neuvědomoval, jak se hnán pudem sebezáchovy přebrodil zatopeným tunelem a dorazil zpět do jeskyně a ani jak se vyškrábal s krvácející rukou po hladké skále nahoru k lanu. Ani to, jak vyklopýtal po schodišti do sklepení kláštera a vylezl ze studně, než se v městské zahradě pouhý metr od kamenné obruby zhroutil.

 

*****

 

Vážení čtenáři, právě jste dočetli ukázku z knihy Kletba krve.

Na následujících stránkách naleznete další informace o knize Kletba krve, o nových povídkách a projektech autorky a také blog.

https://martinahohenberger.wordpress.com/blog/

https://www.facebook.com/kletbakrve/

https://twitter.com/martinahohenber