Co kdyby vám někdo řekl, že můžete znovu vidět své mrtvé blízké? Stačí k tomu jen prázdný dům a pilulka s blíže nespecifikovaným obsahem. Možná k tomu ještě přiberte pár kamarádů, ať na tenhle záhrobní trip, pardon, seanci, nejste sami. Odhodláte se? Ale pozor, následky mohou být trvalé.
Clay McLeod Chapman nám v Požíračích duchů přináší v podstatě příběh starý jako lidstvo samo. Erin pozná na vysoké tajemného umělce, Silase, a společně s dalšími dvěma kamarády, Amarou a Tobiasem, se sjíždí pomocí LSD a jiných různorodých mňamin dokud nenastane čas, aby se z nich stali zodpovědní dospělí. A ačkoliv u Erin by tahle ambice byla, Silas je neustále na cestě mezi léčebnou, relapsem a jejím gaučem.
Tentokrát je to s ním ale mnohem horší. Silas, celý život posedlý touhou spatřit ještě jednou svoji matku, která zemřela při autonehodě, pravděpodobně jede na něčem mnohem horším než doposud.
Vše se zlomí ve chvíli, kdy Erin konečně rupnou nervy a rozhodne se po další neúspěšné odvykačce svého manipulativního ex vyhodit z bytu. Den nato je mrtvý, ale ještě předtím stihne Erin poslat vzkaz, aby ho našla a spojila se s ním.
A tady to máme! V podstatě klasický antický mýtus o Orfeovi a Eurydice. Jen s tím rozdílem, že Orfeus (Erin) v tomto případě nemusí putovat podsvětím, ale stačí, aby se nechal(a) posednout prostřednictvím nové drogy, jíž se říká Duch. A taky… no… Orfeus nemusel vyzvracet Eurydiku v podobě ektoplasmy, aby se s ní mohl jen na chvíli setkat.
Jenomže pak jsou tu ještě další přízraky. Revenanti bez domovů bloudící ulicemi, které uživatelé Ducha přitahují a kteří udělají cokoliv, aby z nich slízali všechno, co byť jen esenciálně, připomíná život, o nějž dávno přišli.
Duchové v knize, stejně tak jako obecně v současnosti, už nejsou jen kdysi živí lidé trýznění na věčnost, ale nosné symboly. V tomto případě jde o závislost, žal ze ztráty a útěk před toxickým vztahem nebo strachem ze změny. V kombinaci s chováním těch, kdo se je snaží vyvolat, dostáváme kontrast vytvářející strach z něčeho, co po dočtení knihy neodezní jako dopaminová odměna z toho, že jsme zvládli nadpřirozeno, které v reálném životě nepotkáme. Naopak, nějakou dobu přetrvá a donutí vás přemýšlet nad tím, jestli ten divný pan smažka onehdy v noci na Karláku procházel jen špatným tripem, nebo se ho dotýkalo něco, co my nemůžeme vidět.
Z nepochopitelného důvodu mají Požírači duchů na českých knižních portálech nízké hodnocení kvůli nesympatickým postavám a nechutným scénám, jako by čtenáři zapomněli, že strach nemá být příjemná emoce. Stejně tak závislost na drogách. Vykreslení postupného propadu Erin pod vliv Ducha jen proto, aby se znovu shledala s těmi, které ztratila, působí důvěryhodně a znepokojivě, takže pokud jde čtenáři o jednorázový bubuefekt, bude zklamaný. Jen chci říct, že probohasvatýho, pokud máte dojem, že jste byli znechuceni u knihy o drogách a posmrtném životě, kde se po aktérech sápou zpola rozložené mrtvoly, autor dosáhl toho, co chtěl a měl by za to dostat body navíc.
Tolik k obhajobě knihy, u které můžu říct, že jsem se nikde dlouho nezasekl, tempo bylo rychlé, čtivé. Ale právě ta přímočarost je něco, co jí trochu ubírá na kráse, ačkoliv vzhledem k mentálnímu stavu protagonistky je pochopitelná. Ono přece jenom, když se dostanete do sekty, co si vypěstuje závislost na houbě, která vám dovolí vidět vaše zesnulé milované, přepínáte jen mezi módy utéct před realitou/přežít.
Dále bych pak možná vytknul závěrečný villain speech, k němuž dojde při odhalení, kdo vlastně stojí za celým komplotem distribuce Ducha a co je jeho cílem. Je to téměř bondovsky archetypální a trochu to kazí dojem plynulého přechodu k uspokojivému klimaxu. Stejně tak po chvíli začnete tušit, jak se asi Duch pěstuje a co je jeho hlavní esencí.
Požírači duchů nejsou pro každého. Anotace sice slibuje devadesátkový nihilismus s nádechem Klubu rváčů a Donnieho Darka, ale na tato dvě díla můžete zapomenout. Je to spíš Šestý smysl na houbičkách. Jednorázový tripík, co sice není ztráta času, ale po chvíli postupně odezní. Ale přesto ve vás zanechá občas se vynořivši mikroobavu z toho, kolik přízraků si v sobě vlastně neseme.
Clay McLeod Chapman: Požírači duchů
Vydal: Laser, 2024
Překlad: Roman Lipčík
Počet stran: 344
Cena: 295,- Kč
