Vyhlášení CKČ máme pro letošek za sebou a sborníky Mlok a Kočas už si můžete pořídit ve vašem nejbližším knihkupectví. Co ale kvalitní povídky, na které se ve sbornících nedostalo? Jednu takovou dnes přinášíme.
Autorkou povídky Hlas obrazů je Barbora Čečáková, která (pokud si vzpomínáte z letošních výsledků) letos získala cenu Mlok za novelu Motýloletec a půlnočnice, poblikovanou v čerstvém mločím sborníku. Příběh o obrazech budoucnosti sice soutěžil v kategorii mikropovídek, kde se mezi 36 příspěvky umístil na 9. příčce, ale ve skutečnosti se jedná o zkrácenou a upravenou verzi prologu k zamýšlenému románu. Ten nese jméno Erratis a žánrově ho lze zařadit do městské fantasy. První verze se právě dokončuje.
Barbora Čečáková: Hlas obrazů
Pyralis procházela kolem obrazů, které odhalily svou tvář. Každý z jejích kroků se odrážel v ozvěnách, jako by se marně snažily probudit čas. Z kamenných stěn dýchal chlad. Tohle místo spalo velice dlouhou dobu, nikdy ale nespalo docela tvrdě. Obrazy se probouzely, aby mohly promluvit svým jazykem.
Zastavila se před prvním z nich. Šlo o výjev, který křičel pohybem.
Vychází slunce. Na jeho rudých paprscích z hor sjíždějí Natražané. Mají tváře stažené hněvem, oči divoké a nelítostné. Jejich meče na pozadí sluneční záře vypadají jako útržky temnoty.
Vstříc jim vyjíždí skupinka kaligenských bojovníků, oproti divošské hordě malá a žalostná. Vede ji hrdý muž s mečem pozdviženým do výšky: Cledwin, Strážce východu a bratr císaře.
Po jeho boku jede pobledlý chlapec. V očích mu stojí hrůza, s níž musí vybojovat bitvu dříve než s nepřítelem.
Pyralis věděla, že chlapcovo jméno je Gareth a jde o Cledwinova syna. Snažila se dotknout jeho myšlenek, pochopit, co mu běží hlavou, poznat chvíli, kdy dospěje k osudnému rozhodnutí.
Odvrátila se od obrazu a vydala se dál, kde na ni v tichu čekal další z výjevů, další z útržků příběhu.
Gareth pobídl koně kupředu, takže se dostal před ostatní. Obličej má zkřivený soustředěním, oči vážně a zahloubané, ruce natažené před sebe – valí se z nich kotouče husté bílé mlhy, nepřátelům přímo do cesty.
Natražané na mlhu zírají s vytřeštěnýma očima. První z nich do mlhy již najeli a zjistili, že dál se nedostanou, nemohou se však zastavit ani obrátit zpět, ostatní je tlačí před sebou.
Cledwinovi muži vše s úžasem sledují. Do tváří jim spolu s ranním sluncem vstupuje naděje.
Cledwin je jediný, kdo vypadá nepokojně. V očích jako by se mu objevila úzkost. I když to může být jen odraz slunečních paprsků.
„Naslouchat znamená především mlčet. Neklást nikomu do úst vlastní slova.“
Pyralis sebou škubla. Neslyšela Falu přicházet.
„Nakonec ale příběh vyprávíme vlastními slovy,“ namítla.
„Příběh by se měl vyprávět sám. My jsme jen ti, kdo mu naslouchá.“
Společně přešly k následujícímu výjevu. Tento se odehrával ve Věži a Pyralis v něm slyšela pochmurné odbíjení erratiských zvonů.
Mihangel, císař Kaligenu, naslouchá zprávám, které přinesl jeden z jeho špehů. Dozvídá se o všem, co se stalo na východě říše. Je obtížné odhadnout, jak na vše pohlíží. Jeho tvář se zdá jako z kamene, jeho oči tvrdé a hodnotící.
Na dalším z obrazů císař vydává příkaz k zatčení Cledwina i Garetha.
„Stojíme vně kruhu,“ promluvila Fala. „Stojíme na okraji a hledíme do středu. Snažíme se rozumět. Dokonale porozumět ale nedokáže nikdo.“
„Nikdo?“ zeptala se Pyralis nedůvěřivě. Myslela si, že ti nejlepší z Vypravěčů chápou vše. Dokážou poznat celou pravdu.
„Každý z činů má víc důsledků, než kdy můžeme spatřit. Svět se může změnit dopadem jednoho lístku.“
Přistoupily k následujícímu obrazu.
Do Cledwinova sídla vjíždí skupina vojáků, v šedých pláštích se stříbrným symbolem Věže – císařovi muži. Cledwin je sleduje z okna, ne se vzdorem ani strachem, ale smířeně. Gareth nikde není vidět.
Na dalším z obrazů Věžní strážci Cledwinovi i Garethovi nasazují pouta. Gareth se jim pokouší vzdorovat. Do cesty se mu však staví velitel vojáků, muž s očima studenýma jako led.
V pozadí stojí Bethwyn, Cledwinova žena, vyděšená, zahalená do manželova pláště, pod kterým má jen noční košili.
Pyralis ucítila, jak jí srdce začíná bít rychleji. Dostávaly se k posledním z obrazů. Vojáci se dvěma zajatci putují nocí. Cledwin dodává synovi odvahu pohledem, každým pohybem; mluvit spolu nesmějí.
Cledwinova tvář na tomto obrazu v mnohém připomínala tu Mihangelovu. Pyralis ovšem tušila podobnost hlubší, než byla mezi bratry. Bylo to, co viděla, síla? Odhodlání? Lítost?
Fala ji vedla dál, k poslednímu z probuzených obrazů.
Cledwin s Garethem stanuli před císařem. Strážce východu se nesnaží popírat to, čeho se dopustil. Ví, že přestoupil zákony. Nikdy neměl svého syna učit magii Věže. Neměl mu svěřit tajemství kouzla strážní mlhy.
Nedodává, že Gareth všechny z nich zachránil. Je si vědom, že jde o věc, kterou není třeba říkat nahlas.
Gareth císaře vzdorně sleduje. Kdyby dostal na vybranou, podruhé by jednal stejně. Měl nechat Natražany, aby všechny pobili a vpadli do Kaligenu?
Mihangel naslouchá svému bratrovi, rysy nečitelné, oči tvrdé – a přece, Pyralis dokáže vytušit, že Cledwinovi rozumí. Rozumí mu a možná ho napadá, že kdyby byl na jeho místě, udělal by totéž. Jsou okamžiky, kdy zákony pozbývají na významu.
Pyralis se zhluboka nadechla. Koutky úst jí zaškubal první náznak úsměvu. Tentokrát se jí podařilo z hlasu obrazu zaslechnout víc. Tušila, kam se příběh bude ubírat dál. Dech se v ní tajil napětím, ale zároveň v ní začínala zpívat radost. Nedočkavě se otočila k dalšímu obrazu. Co na ni čeká dnes: temné plátno, anebo nový z výjevů, který odhalí závěr příběhu?
„Zavři oči,“ zašeptala Fala. „Nic neříkej. Pár chvil nic neříkej.“
Pyralis zahanbeně poslechla. Vkládala do příběhu příliš mnoho vlastních pocitů a tím ho měnila. Nejlepší z Vypravěčů se do vyprávění dokázali ponořit, aniž by pokřivili to, čím bylo. Naděje a očekávání mohly být pro příběh jako jed.
„Probouzí se,“ řekla Fala. „Musíme vyčkat.“
Poslední z obrazů. Příběh bude uzavřen. Pyralis počkala, dokud se jí srdce opět neuklidnilo. Teprve potom otevřela oči.
Došla vedle Faly a zadívala se na obraz, otevřela se mu, vstoupila do něj. Tak jako vždy, když na některý z obrazů pohlížela poprvé, ocitla se nakrátko někde jinde.
Když se posléze vrátila do studené podzemní síně, uvědomila si, že jí v očích stojí slzy.
V Erratis odbíjejí zvony. Slunce zapadá, podobně rudé, jako když na prvním z obrazů vycházelo. Podobně nemilosrdné.
Mihangel, císař Kaligenu, stojí před Rudým kanálem. Slunce vše barví dočervena, není to však ono, které temnému kanálu dalo jméno. Přes kanál se klene most, široký a prázdný.
Z mostu se houpají dvě mrtvá těla.
Na opačné straně kanálu, než stojí Mihangel, se přelévá dav lidí, kteří si mezi sebou šeptají a dohadují se. Popravy v Erratis příliš vzácné nejsou. Popravy členů císařovy rodiny se ovšem každý den nekonají.
Mihangel vše netečně sleduje. Ví, že udělal to, co udělat musel. Tak jako Gareth si je vědom toho, že kdyby měl volit znovu, jeho rozhodnutí by zůstalo stejné. Za porušení zákona musí následovat trest. Kouzlo strážní mlhy patří pouze kaligenským vládcům.
Pyralis se od obrazu odvrátila, hrdlo stažené, v ústech hořko.
„Kruh se uzavřel,“ řekla Fala.
Příběh je u konce. Nebude následovat žádný další obraz. Tohle je všechno. Pyralis se hněvivě otočila zpátky k výjevu smrti.
„Nerozumím tomu. Všechno bylo zbytečné. Proč se nám tenhle příběh vůbec zjevil? Když všechno dopadlo tak…“
Tak předvídatelně. Tak jak se dalo čekat od začátku! Proč z příběhu cítila naději – když v něm žádná naděje nebyla?
„Obrazy nám neukazují žádné pohádky se šťastným koncem. Ukazují nám, jaký je život. Dobrý i zlý, ale málokdy spravedlivý.“
Fala měla pochopitelně pravdu. Pyralis nebyla dítě, dávno porozuměla rozdílu mezi skutečností a přáním. Přesto se zdráhala vše jen tak přijmout.
„K čemu tohle všechno je? K čemu je vyprávět pravdu, která nikomu nic nepřinese?“
„Každá pravda může něco přinést,“ odpověděla Fala. „A žádná pravda nemá jen jednu tvář. Až zkusíš na všechny obrazy pohlédnout znovu, možná spatříš něco nového. Spatříš další odpovědi. Nebo další otázky.“
Pyralis zavrtěla hlavou. Nerozuměla. Tomuhle nerozuměla a nepřijímala to. Znovu se podívala na temný kanál, zalitý rudým světlem, a znovu se od výjevu odvrátila.
Potom ji napadla myšlenka, kterou se zpočátku neodvážila vyslovit nahlas. Která jí vůbec neměla přijít na mysl. Protože některé ze zákonů překročit nelze, o nic víc, než se dá obelstít smrt.
Nakonec jako by místo ní promluvil někdo jiný. „Nic z toho se ještě nestalo.“
Onen příběh zatím vyčkával v budoucnosti. Cledwin stále žil. Možná právě v téhle chvíli učil svého syna zakázaným kouzlům. Možná se díval na nebe a sledoval, jak po něm tančí hvězdy. Možná hleděl do očí své ženy.
Fala odpověděla se soucitem a lítostí. „Obrazy nelžou, Pyralis, ačkoli bychom si někdy přáli opak.“
A Vypravěči pouze líčí pravdu. Naslouchají hlasům obrazů, ale sami do příběhů nezasahují.
Protože budoucnost změnit nelze.
Nebo se o to přinejmenším dosud nikdo nepokusil.
Zajímavé
Věru nevím, co tomu vytknout dříve! Nudný děj, nezapamatovatelná jména, či prázdné “bruselské” fráze jež pronáší jedna z postav? Nevím. Jedno však autorce poradím: “Zavři oči. Nic nepiš. Pár chvil nic nepiš!”
Spoiler: (Máte to číst od začátku a ne od komentářů.)
Ani císař Rudolf II. nenechal popravit svého bratra Matyáše. A že ho dotyčný fakt sral!
Popravit potencionálního následovníka a jeho syna není zrovna dynasticky šťastný nápad. Zavřít, nasadit železnou masku, ale nechat v záloze! 🙂
Z čehož plyne, že jsem nad dílem přemýšlel.
Docela se mi to líbilo.
Pokud jde o ta jména – asi bych je trochu víc sjednotil. Když už se hrdinka jmenuje Pyralis, tak bych u těch ostatních jmen použil obdobné alegorie. (Já si vždycky myslel, že Pyralis je mužský rod.)
Se jmény žádný zásadní problém nemám, najdou se i různoroději obsazené příběhy. A pokud jde o děj, jestli to má být úvod k románu, tak proč ne. Akorát doufám, že to Pyralis, pokud se rozhoupe, nerozkope do něčeho ještě horšího, než je likvidace rodové linie. (I když teda – *městská* fantasy? No to jsem zvědav. Zatím to moc městsky nevypadá.)
to KarelC: Možná by poprava Matyáše nebyl tak úplně špatný nápad, co my víme 🙂